Napsal a vyfotografoval Ivan Janko Vietnamská sekta cao dai sice uznává jediného boha, ale muži mužského a ženy ženského pohlaví. Aby upevnili písmo bible, vyvolávají věřící v chrámu městečka Tay Ninh nedaleko hranic s Kambodžou duchy. A jedním z nejaktivnějších věřících je spisovatel Victor Hugo, zřejmě i proto se stal šéfem všech nadpřirozených bytostí. Ve stále socialistické republice jich jsou téměř dva miliony. Stavějí nápadně vyzdobené svatyně, kombinaci francouzských chrámů a čínských pagod, hongkongských zahrad, voskového muzea Madame Tussaud a kýčovitého Disneylandu. Po celé zemi jich stojí na pět set. Jejich bůh je jediný, ale přišel na svět ve trojí podobě – jako Ježíš, Mohamed a Buddha. Přesto po vzoru jin a jang mají jednoho boha pro muže, jiného pro ženy.
Není kam pospíchat
Chrámů sekty cao dai je jen v okolí Saigonu, dnes známého jako Ho Či Minovo město, několik. Ale ten nejdůležitejší, jakoby jejich Vatikán, je v městečku Tay Ninh. Přesněji čtyři kilometry dále, v sousední vesničce Long Hoa. Stokilometrovou cestu k hranicím s Kambodžou zdolával dávno opotřebovaný autobus téměř tři hodiny. Za oknem se míhala zelená krajina nekonečných rýžových polí a horký vlhký vzduch lepil košili na zpocené tělo. Na dvou povinných zastávkách jsem do sebe nalil litry vody, která se však v těle dlouho neudržela. Zřetelně jsem cítil, jak se otevírají póry a pot teče jako vodopád.
„V období sucha je to normální,“ vysvětloval průvodce, který chtěl, abychom mu říkali Jim. Myslel na teploty nad hranicí čtyřicítky. O pocení mnoho nevěděl, domácí se skoro vůbec nepotí.
Hodinu před polednem jsme zaparkovali vedle zvláštního chrámu. Název cao dai znamená v překladu vysoká věž a podle toho vypadal i hlavní chrám. Věže měl ale dvě. Cestou jsme ještě obešli pár méně honosných stánků této podivné sekty, ovšem měly jen po jedné menší věžičce. Slunce rozehřívalo asfalt, po kterém se na všelijakých dopravních prostředcích scházeli v bílém oblečení nejortodoxnější vyznavači údajně jediného správného náboženství na celé planetě. „Všechno začalo v roce 1926, kdy zdejší šaman Ngo Minh Chieu spojil západní a východní víry. Z každé přebral to lepší, jinak řečeno, to, co se mu líbilo,“ objasňoval vznik těžko pochopitelného učení průvodce Jim. On jako domácí má výrazně lehčí cestu k pochopení caodaismu, no ale i tak to prý nejde. „Vím, o co jim asi jde, ale kromě kombinace nespojitelného používají i zvláštní jazyk. Kdo by se ho namáhal učit,“ kývl rukou sotva čtyřicetiletý Vietnamec.
Z každého něco Přívrženci této sekty mnoho převzali z buddhismu. Ngo Minh Chieu si však to svoje vybral i z knih o taoismu, konfucionismu, křesťanství, islámu a cosi také z vietnamského kmenového šamanismu. To vše je doplněno o učení jin a jang. Proto je v jejich chrámu, a nejen tam, všechno přísně rozdělené na ženské a mužské. Vchody, šaty, dokonce i bůh je jiný. Jejich svátost je stejně jak muž, tak žena. Striktně se dodržuje i vegetariánský režim a celibát pro všechny členy sekty. Povinné je meditování. Uctívání předků v sobě navíc obnáší vyvolávání duchů, ne však jakýchkoli pozůstalých. Caodaisté se totiž specializují na mrtvé osobnosti světových dějin z nejrůznějších koutů světa. Mezi nejkomunikativnější patří takoví jako Vladimir Iljič Lenin, Jana z Arku či William Shakespeare. Ten se však od konce třicátých let minulého století prý už neozval. Zato duch francouzského spisovatele Victora Huga komunikuje poměrně často: pomocí média, které drží v ruce štětec a píše odpovědi. Díky jeho ochotě spolupracovat vyhlásili Huga za šéfa všech duchů.
Vystavení na obdiv
Poledne bylo na spadnutí a před chrámem se scházeli nejoddanější věřící. Takto se setkávají čtyřikrát denně. Začínají ráno o šesté, potom přijdou přesně v poledne, v šest večer a všechno uzavřou o půlnoci. Vnitřní budíky tak mají nastaveny stejně, jako by užívali antibiotika. Většina přijíždí na kolech v čistém bílém oblečení. Jen pár dědoušků zaparkovalo svoje mopedy ve stínu sousedního parku. Přes sněhobílou košili si oblékli červené, modré a žluté župany. „Symbolizují spojení různých náboženství. Červená charakterizuje křesťanství, modrá buddhismus a žlutá islám,“ vysvětloval jeden z místních.
Sandály jsem musel nechat před vchodem a než jsem se dostal k chladnému mramoru uvnitř chrámu, málem mi na rozpálených schodech shořela chodidla. Caodaisté nemají problém s nevěřícími. Zakázané je jen oslovovat je, fotit bez dovolení a jakkoliv rušit obřad. Pro zvědavce je v hlavním chrámu podivného náboženství připravený balkon, který se těsně před dvanáctou značně zaplnil. Objektivy zvědavců, nastavené dopředu směrem do prázdné svatyně, působily před začátkem mše trochu komicky. „Na jejich místě bych se cítil jako zvíře v zoologické zahradě,“ vtipně situaci komentoval turista stojící vedle mě. Jako spartakiáda Interiér je však úchvatně kýčovitý. Dvanáct růžových sloupů ozdobených čínským drakem podepírá mohutnou střechu, pod kterou denně čtyřikrát probíhá ta nejbizarnější bohoslužba, jakou kdy člověk dokázal vymyslet. Úderem dvanácté vpochodovalo z jedné brány klubko mužů a z opačného konce stejně početná skupina většinou starších žen. Nejprve se postavili proti sobě, jako by byla na programu jakási dětská hra. Skupina hudebníků na balkonu změnila notu a caodaisté se seřadili čelem k prázdným, honosně vyzdobeným křeslům. Nepřekvapilo by mě, kdyby udělali nějaký obrazec a začali na sebe vyskakovat jako vojáci při spartakiádní skladbě z pětaosmdesátého roku. Tady se zřejmě dá čekat cokoliv.
Za jedním z tuctu růžových a přehnaně vyumělkovaných sloupů stál od začátku podezřele a hlavně důležitě se tvářící muž. Celou dobu se rozhlížel dokola a cosi si zapisoval do notýsku. Na levé ruce měl žluto-modro-červenou pásku, která ladila s vlajkou caodaistů. Trochu vypadal jako hlídkující tajný. „I když máme socialistické zřízení, tato sekta nikomu nevadí. Vždyť co to je, dva miliony věřících v osmdesátimilionovém národě,“ smál se průvodce Jim. Navíc je většina z nich v důchodovém věku, a tak nemají nic jiného na práci.
Nejvyšší chybí
Obřad pomalu končil, ale vyvolávání duchů jsme se, bohužel, nedočkali. Podivní mniši ještě podivnějšího náboženství nechali bohy tentokrát odpočívat. Vždyť takový Victor Hugo jich už musí mít plné zuby. Čtyřikrát denně odpovídat šílencům z mixovaného náboženství na jejich zvědavé otázky… Mniši v červeném na konci obřadu položili na oltář na znak oběti pár kusů tropického ovoce a šlo se domů. Kdyby alespoň zařízli hada, bylo by to efektnější. Jenže caodaisté jsou přísní vegetariáni a pacifisté. A tak se jen uklonili prázdným křeslům na konci chrámu a zařadili zpátečku. Ty neobsazené honosné trůny drží pro nejmocnější celé sekty, které ale nedokáží zvolit. Kvůli jakýmsi záhadným důvodům se nemůže sejít rada mocných a volba sedmi nejvyšších postů náboženství cao dai se tak stále odkládá. Kdo ví, jak by dnes vypadalo jejich učení, kdyby ho hlásal někdo charismatický z kazatelny.
Všeobecná spokojnost
Ještě před obřadem nás průvodce upozorňoval, že není zdravé trávit v chrámu více jak dvacet minut. Vnitřní veselí jsem pohodlně utajil, vydržel jsem bez újmy téměř do konce. Rozlehlý areál s neskutečně šílenou architekturou jsem opustil až těsně před závěrečnou ceremonií. Moje sandály se na horkém slunci naštěstí nerozpustily. Po prašné cestě jsem však pelášil do autobusu, který i přes úctyhodný věk nabízel alespoň jakýs takýs obstojný chlad. „Doufám, že se vám to líbilo,“ řekl s neskrývanou ironií v hlase Jim.
Hledejte chrámy cao dai
Po celém Vietnamu stojí několik stovek chrámů této sekty, v době uvolněného socialismu je tato víra zcela legální. Do menších se ale nemusíte dostat. Pokud budou prázdné, zkuste je navštívit v čase modliteb – v šest ráno, v poledne, v šest večer a o půlnoci.
Po dobu obřadu se chovejte tiše, ať se děje cokoliv. Nesmějte se věřícím. Domácí samozřejmě vědí, že jsou vyhledávanou turistickou atrakcí, ale veřejné zesměšňování netolerují.
Pokud máte cestu do Ho Či Minova města, téměř všechny cestovní kanceláře v centru organizují výlety do největšího chrámu cao dai v zemi. Přijde to na několik dolarů a v ceně výletu je i prohlídka tunelů z vietnamské války v osadě Cu Chi.
