Nazí válečníci divokého vzhledu s penisem bizarně připevněným k břichu a s vyholeným temenem, na němž zejí zajizvené hluboké stopy po nesčetných soubojích s kyji těžšími než baseballové pálky. Ženy, i podle našich evropských měřítek v mládí docela hezké, s obličejem, jemuž kromě tmavých očí vévodí smyslné rty a chřípí ozdobené dřevěnými hůlkami zabodnutými do kůže. Lidé žijící v kolektivních stavbách z kůlů, lián a listů obklopených tak nepřístupným pralesem, že některé jeho prostory jsou dosud bílými místy na mapě. Taková je stručná charakteristika příslušníků etnika, které se stalo v posledních třiceti letech pro celý civilizovaný svět asi nejslavnějším reprezentantem způsobu života, jaký provozovalo lidstvo během devadesáti procent své existence na Zemi. Způsobu života, který ovšem naše civilizace odsoudila k zániku: toho, který je založen na sběru lesních plodů a lovu divoké zvěře. Jak už to bývá, těmi, komu tato sláva nejméně prospěla, jsou její nositelé – v tomto případě indiáni brazilsko-venezuelského pomezí Yanomamové.
TEMNO V ELDORÁDU
Existuje kniha, která de facto odstartovala cestu Yanomamů na filmová plátna, na obálky časopisů a na plakáty reklam. Jmenuje se „Yanomamo: The Fierce People“, napsal ji Napoleon Chagnon a prvně byla vydána v roce 1968, kdy autorovi bylo 30 let. Díky čtyřem reedicím (z nichž zatím poslední je z roku 1997) se jí kromě dalších prvenství přičítá i to, že nikdy v historii se neprodalo tolik výtisků vědecké etnografické publikace. Jenom v autorově vlasti USA to číslo přesahuje milion.
Titul zní v překladu Yanomamové: sveřepí lidé. Sveřepí, lítí, krutí a nevypočitatelní – takoví jsou Yanomamové podle muže, který se po vydání knihy stal profesorem antropologie na univerzitě v kalifornské Santa Barbaře.
Paradoxně až více než třicet let od prvního vydání vzplál o tuto knihu, názory v ní propagované a jejich údajný dopad na popisované etnikum spor, který je skoro stejně sveřepý jako yanomamské bitky s kyji a kopími, i když namísto v pralese se odehrává jenom na akademické a publicistické půdě. Spor, který je přímo stvořen k tomu, aby byl přenesen do obecné roviny, v níž jej pak může vyjádřit jediná otázka: Jak se má chovat pokročilejší část lidstva k těm lidským skupinám, které jsou zásluhou geografické izolovanosti a lpění na vlastní kultuře dosud málo dotčené civilizací?
Ačkoliv různé kritiky Chagnonových metod výzkumu a jím vyvozovaných závěrů se ozývají už od prvního vydání Sveřepých lidí, tím, kdo rozpoutal skutečnou bouři, byl až renomovaný americký týdeník The New Yorker v roce 2000. Byly v něm otištěny části dosud nevydané knihy jistého Patricka Tierneye „Darkness in El Dorado“ (Temno v Eldorádu). V nich byl Chagnon viněn nejen z mylných interpretací terénních výzkumů, ale i z toho, že štval proti sobě jednotlivé indiánské klany, aby měl materiál pro svá díla. Navíc měl společně s genetikem Jamesem Neelem zavinit smrt řady Yanomamů tím, že použili nesprávnou vakcínu pro očkování proti spalničkám.
Okamžitě se strhla vášnivá diskuse, která trvá dodnes, podporovaná dvěma těsně po sobě jdoucími vydáními objemné Tierneyovy knihy. Rozdělila jak odbornou, tak laickou veřejnost na dva tábory. K Chagnonovým a Neelovým zastáncům patří řada významných odborníků, z nichž mnozí jsou Chagnonovými žáky, ať přímými, nebo nepřímými. Ale někteří etnografové a antropologové souhlasí spíše s Tierneyem, stejně jako misionáři, reprezentanti různých občanských aktivit na obranu indiánů, a jak se zdá, i samotní indiáni.
Zjednodušující schéma, které se nabízí, totiž to, že Chagnon je seriózní vědec, a Tierney novinář hledající senzaci, v případě sporu o Yanomamy příliš neplatí. Jak vyplyne z dalšího textu, je Chagnon také dobrodruh, milovník zbraní a piva, a Tierney také absolvent sociologických studií se zkušenostmi s terénní prací. Málokdy se setkáte s tak důkladně dokumentovanou knihou, jako je Temno v Eldorádu. V seznamu pramenů například nejsou citovány jen písemnosti, ale i záznamy všech rozhovorů s citovanými osobami, které má Tierney archivovány na magnetofonových páscích.
Nepochybné však je, že Tierney, který napsal i články o haitském vúdú a knihu o rituálních lidských obětech v andských indiánských civilizacích, hledal a našel mediálně přitažlivé téma. Yanomamové táhnou. Vím o tom své, neboť v reakci na článek „Svět mluví o Yanomamech“, který jsem napsal v roce 1981 pro tehdy velice čtený časopis zahraničních zajímavostí, došlo do redakce (podle jejích tehdejších pracovníků) historicky nejvíc dopisů čtenářů. Bylo to zřejmě tím, že jsem tam přidal drastický záběr ze senzačního filmu americké společnosti NBC (jehož autenticitu jsem zpochybnil, jak se později ukázalo, oprávněně), v němž si čtyři filmaři včetně jedné ženy nasnímali vlastní smrt v rukou kanibalských indiánů, označených jako Yanomamové.
OPRAVDOVÍ LIDÉ A LIDÉ – OPICE
Byl to právě Napoleon Chagnon, kdo přivezl z orinockého pralesa filmy, které nemusely nic předstírat, a přesto se staly senzací pro vědce, laiky, a dokonce i pro profesionální filmaře, o čemž svědčí to, že dva z nich – „The Feast“ a „Magical Death“ (Hostina a Magická smrt) – dostaly americké ceny za nejlepší díla v oboru. Avšak tvrzení otištěné ve zmíněném týdeníku, že „před Chagnonem byli Yanomamové pouze jedním z mnoha amazonských kmenů, o němž věděli jenom specialisté“, není stoprocentně pravdivé. O existenci „divokého kmene“ na venezuelsko-brazilském pomezí věděli až příliš dobře například členové hraniční komise, vzniklé ještě v době, kdy Venezuela byla španělskou kolonií. A celé dějiny objevování a dobývání Guyanské vysočiny, která je nejvýznamnějším jihoamerickým pohořím kromě And, jsou spojeny ani ne tak přímo s Yanomamy, jako spíše se strachem z nich přenášeným na bílé cestovatele a kolonisty těmi indiánskými etniky, která žila v jejich sousedství.
V souvislosti s Yanomamy může dojít snadno k nedorozumění, protože teprve po vydání Chagnonových a Lizotových knih v šedesátých letech se ujal název etnika, kterým se označují samotní jeho příslušníci. (Francouz Jacques Lizot je etnograf, autor prvního yanomamského slovníku.) Yanomamo nebo také Yanomami či Yanoamo znamená „opravdový člověk“. (Jiný výklad je „člověk s krví Měsíce“, což reflektuje poetickou mytologii tohoto etnika.) Ostatní názvy vznikly od sousedů Yanomamů, jimiž jsou především pralesní Makiritarové, a jsou většinou pejorativní. Už Alexander von Humboldt v popisu své orinocké cesty v roce 1800 používá pojmenování Guaharibo, což znamená „vřešťan“. Totéž slovo se objevuje i ve spisu našeho E. S. Vráze z roku 1900, kde je stejně jako u Humboldta použit i další název, běžný ve Venezuele – Guaica (psáno i Waica, Vaika), což má znamenat něco jako „zabiják“. Charakteristické je, že Humboldt ani Vráz se na území Yanomamů nedostali, znali je víceméně pouze z vyprávění svých průvodců, kterým se do nebezpečného kraje na horním Orinoku vůbec nechtělo.
O to víc poznal Yanomamy italský průzkumník Alfonso Vinci, jehož skvělá kniha z roku 1956 nazvaná „Samatari“ vyšla v českém překladu (1970) s explicitním titulem Samatari – lidé opice. Zde nejde o souhrnné pojmenování Yanomamů, nýbrž o jednu jejich větev, pokládanou všemi, včetně Chagnona, za nejdivočejší. Soupeřit s nimi může další větev, zvaná Širiana. Naopak nejmírnější z Yanomamů patří k větvi, která si říká Sanemá. Ty znám poměrně dobře ze své poslední cesty po venezuelské řece Caura, na jejímž horním toku přebývají. Jsou tak neškodní, že jich vyspělejší sousedé Makiritarové (kteří dodnes odmítají jakoukoli výpravu na území ostatních větví Yanomamů) využívají k různým pracím takřka polootrockým způsobem.
YANOMAMILAND
Nepřístupnost Yanomamilandu (země Yanomamů) je legendární. Dostat se tam jinak nežli po řekách je nemožné, ale horní toky Orinoka, Uraricoery a jejich přítoků jsou peřejovité, kamenité, zatarasené kmeny a navíc strašně vzdálené od nejbližších míst, kde lze získat pohonné hmoty. Yanomamové nejsou vůbec „říční lidé“ jako všichni jejich sousedé, takže do jejich sídel se putuje od řek prakticky naslepo pralesem. Ten je někdy tak hustý, že nepomůže ani letecký předprůzkum. Prales a horké vlhké klima jsou větší překážkou než hory, neboť ty jsou v pramenných oblastech Orinoka i Uraricoery (která se po spojení s dalšími řekami stane pod jménem Rio Branco jedním z největších přítoků Amazonky) celkem nevýrazné. Cestuje se v nich při všech strastech lépe než v nížinách na okraji Yanomamilandu jižně od proslulého „ramene“ Casiquiare (přírodního kanálu odvádějícího část vod Orinoka do systému Amazonky). Tam vládne tak nepřehledný hydrografický systém, závislý na tom, kde zrovna prší, že orientace ve stovkách řek a říček, pravděpodobných i nepravděpodobných, často se ztrácejících v močálech a bažinách, je považována za nemožnou. Přidejme ke všem překážkám ještě plagu, snad nejhorší možné společenství komárů, muchniček, ovádů, vos, mravenců a pijavic, jaké existuje na zeměkouli, a potom samozřejmě i větší, i když ne tak strašlivé zvířecí hrozby od piraň a říčních rejnoků až po jedovaté hady a jaguáry.
Na tomto pralesním území, velkém jako tři naše republiky a rozděleném půl na půl mezi Venezuelu a Brazílii, žije podle odhadů 23 tisíc Yanomamů, přičemž na Venezuelu jich připadá více – asi 14 tisíc. Klasičtí Yanomamové (to jest ti, kteří nejsou usazeni v misiích a v jejich okolí nebo se neodhodlali jako Sanemáové k symbióze se sousedy Makiritary) žijí v šabonu, zcela originální stavbě s oválným půdorysem, uzavřené zvenčí a otevřené „do dvora“, do níž se vejde celý klan o osmdesáti až sto dvaceti lidech. Zevnitř je tedy vidět do každé „domácnosti“, přičemž jediným nábytkem jsou závěsná lůžka hamaky, nádoby a zbraně, zatímco zvenčí působí šabono jako tvrz.
OBLEK: ŠŇŮRKA
Yanomamové jsou jedni z menších indiánů. U některých jejich méně dostupných skupin naměřili etnografové průměrnou výšku okolo 150 cm, což by je řadilo do stejné kategorie jako africké Pygmeje. Objevitelé pramenů Orinoka naměřili však v roce 1951 i muže vysoké 171 cm. (V roce 1972 přivezli misionáři jednoho svého chovance do Říma a na fotografii je stejně velký jako tehdejší papež Pavel VI.)
Oblekem Yanomamů je šňůrka z vlákna stromu curagua, uvázaná kolem beder. Muži mají touto šňůrkou uvázán k břichu penis, zvednutý nahoru. Skupiny v blízkosti Makiritarů přejaly od sousedů zvyk chodit s bavlněnou bederní rouškou guayuco. Moderní misionáři pak naučili své ovečky v dosahu misií i na kalhoty, šortky a sukénky. (Filmař Timothy Asch, který natočil v roce 1970 společně s Chagnonem film „The Feast“, se chtěl přiblížit Yanomamům tím, že k nim přišel nahý. Projevovali silnou nespokojenost až do okamžiku, kdy Asch pochopil, že jeho aranžmá je nedostatečné, vypůjčil si šňůrku a provedl příslušné opatření se svým pohlavím.)
K parádě nepotřebují Yanomamové šaty. Stačí jim rostlinná barviva, s nimiž zacházejí při malbách obličeje i celého těla se vkusem takřka uměleckým. Pomáhá jim k tomu to, že mají takřka nulové ochlupení. Muži si často zdobí hlavu bílým ptačím peřím, zatímco k ženským ozdobám patří náhrdelníky ze semen a zvířecích zubů a květy umně naaranžované po obou stranách hlavy. Vrcholem ženské módy jsou dřívka vetknutá do obličeje v obvyklém pořádku: jedno vodorovné napříč spodní části nosu, dvě šikmá v koutcích úst a jedno svislé od spodního rtu pod bradu.
Na rozdíl od mladých dívek „dovedou“ být starší ženy i muži velice šerední, což způsobuje kromě jiného návyk na tabák, který nekouří, nýbrž sají. Od roličky schované dnem i nocí pod spodním rtem jim zůstane partie mezi bradou a ústy poněkud znetvořená. Kromě tohoto narkotika používají Yanomamové ještě mnohem silnější jopo, rostlinnou drogu, kterou inhalují originálním způsobem – pomocí nejméně metrové duté hůlky z rákosu, jejíž konec má jeden z indiánů v nose a druhý do něj vpravuje drogu foukáním.
Obecně však patří zejména mladí Yanomamové obou pohlaví souměrnou postavou i obličejem k lidem kupodivu bližším naší (tj. klasické řecké) představě o kráse, nežli jejich civilizačně pokročilejší sousedé. To však platí jenom pro ty Yanomamy, kteří nejsou podvyživení. Přestože se vymykají ze šablony stoprocentních „lovců a sběračů“ tím, že u svých šabon pěstují banány, nevyhnou se ve svém nepříliš pohostinném pralese obdobím hladovění. Přesto je žádný průzkum nikdy neusvědčil z jiného kanibalismu, nežli je rituální polykání kaše, která je směsí popela zabitých spolubojovníků, banánové moučky a vody.
Na rozdíl od sousedů jsou antropologicky a lingvisticky nezařaditelní k žádné z velkých skupin žijících v regionu. Yanomamové jsou „nezávislí“, což znamená, že nemají žádné blízké příbuzné etnikum. Předpokládá se o nich, že přišli do orinocké oblasti dříve než sousedé a že jimi byli vytlačeni do svého pralesního království zásluhou jejich pokročilejších technologií.
CHRONICKÝ STAV VÁLKY
Mluvíme-li o „vytlačení“, nezapadá to do obrazu, jaký si o nich informovaná část lidstva udělala v posledních několika stoletích a jaký se pak snažil potvrdit vědecky, literárně i filmařsky Chagnon. Podle tohoto obrazu jsou Yanomamové především lítí bojovníci, kteří nikdy neváhají řešit jakýkoli spor kyjem, sekerou nebo otráveným šípem. Jejich bojovnost se přitom obrací nikoliv jenom proti sousedům z jiných etnik nebo neindiánským vetřelcům, nýbrž i proti jiným yanomamským šabonům, a dokonce při hádkách také proti příslušníkům stejného klanu. Kapitolou pro sebe je přitom krutost k ženám, zcela podřízeným rozmarům mužské části šabona.
Příčiny bojů mezi jednotlivými šabony mohou být různé, ale podle Chagnona i dalších svědků zcela převládá jedna, a tou je nedostatek žen a z něho plynoucí jejich dobývání a únosy. Z nějakých příčin se totiž Yanomamům rodí víc chlapců než dívek. Kromě toho byla u nich popsána i infanticida, zabíjení dětí v období hladu. S nesmyslnou krátkozrakostí se indiáni zbavovali především děvčátek (a v odlehlých částech vysočiny to snad ještě platí), protože chlapci jsou potenciální bojovníci. Šamani podpořili tento systém příkazem, podle nějž nejstarší žijící dítě matky musí být mužského pohlaví.
Náčelníky šabon jsou zpravidla významní a silní mužové, vlastníci několika žen a tím pádem otcové mnoha potomků. Jsou to oni a šamani, kdož rozhodují o tom, s kým je nutno bojovat. „Co mě na nich nejvíc zaujalo, je důležitost agrese v jejich kultuře a ve způsobu života,“ píše Chagnon po prvním čtyřletém pobytu s Yanomamy. „Fakt, že žijí v chronickém stavu války, se odráží v jejich mytologii, ceremoniích, způsobu bydlení, politickém chování, ale i v konceptu manželství.“
Chagnonova dokumentace yanomamské agresivity byla důkladná a do značné míry přesvědčivá. Co však dráždilo vědce i čtenáře od prvního vydání Chagnonových děl, je skutečnost, že antropolog zobecňuje chování těchto lidí, stojících na primitivním stupni vývoje, a vydává je za model toho, jak žili naši předkové. V některých výrocích navíc razí teorii genového dědictví, která praví, že potomci nejagresivnějších jedinců mají po svých mužských předcích předpoklad být stejně agresivní a stejně úspěšní ve vlastnictví většího počtu žen a v produkci potomků. Tak se sama od sebe, generaci po generaci, zajišťuje životaschopnost klanu. V podstatě tedy nejde o nic jiného než darwinovskou teorii přirozeného výběru přecházející do eugeniky, jejíž zneužití je dobře známé z dob nacistického Německa.
Před Tierneyovou knihou málokdo mohl vědět, že Chagnonovo studium Yanomamů bylo motivováno hledáním „genetického základu pro vůdcovství“ ještě předtím, než vědec vstoupil na jihoamerickou půdu. Mladého antropologa si totiž vybral přední americký genetik James Neel, aby prověřil jeho teorie přímo v terénu v takové společnosti, která se ještě nepromísila s okolím do té míry, že by to znemožnilo genetické stopování. Neel se proslavil studiem genetických mutací u lidí přeživších Hirošimu. Neudiví proto, že jeho dalším cílem při vyslání Chagnona k Yanomamům bylo srovnání genetického materiálu buněk lidí postižených radiací s absolutně panenskou populací, za niž považoval celkem logicky indiány, kteří v naprosto nepřístupném a průmyslově neznečištěném území žijí životem podle jeho předpokladů nezměněným po tisíciletí. Chagnonův průzkum tak získal skvělou materiální základnu, neboť byl financován americkou AEC – Komisí pro atomovou energii.
CHAGNONOVY HŘÍCHY
Napoleon Chagnon je svým způsobem zosobněním amerického snu, neboť se vypracoval na světoznámého antropologa z chudých poměrů – vyrůstal v Michiganu jako druhé z dvanácti dětí frankokanadských přistěhovalců. V pralesním terénu prokázal samostatnost, odvahu a odolnost, které pak uměl vědecky, literárně i filmařsky „prodat“. Jeho žáci ho milují pro styl, jenž mu vynesl srovnávání s Hemingwayem, kterému je i fyzicky podobný: má suverénní vystupování, je vynikajícím vypravěčem, miluje dobrodružství, zbraně, doutníky a pivo.
Stejně jako je obdivován, je i kritizován, a to nejen Tierneyem, ale i některými vědeckými kolegy, misionáři a obhájci indiánských práv. Vyčítají mu tolik věcí, že to vydá na seznam.
Při prvních kontaktech s Yanomamy v jejich šabonech se prý choval nepřípustně, dělal ze sebe supermana a pomáhal si při tom střelbou do vzduchu.
Místo aby zdůraznil škodlivost drog, sám prý praktikoval s Yanomamy inhalace jopa, po nichž se ztrácí kontrola nad racionalitou činů.
Jako darů, které mu otevíraly pomyslné dveře šabon, používal kovové věci, především sekery. Podpořil tak vášeň Yanomamů pro dosud jim málo známé předměty z ocele, použitelné při jejich bojích. Platil ocelí i za vyzrazení jmen osob, které jinak Yanomamové drží v tajnosti.
Pro své účely, především pro filmy, neváhal prý Chagnon zaplatit za to, aby se přemisťovala celá šabona. Dokonce hrál sám důležitou politickou roli při jednání mezi jednotlivými šabony a Tierney dokonce tvrdí, že poštvával jedny proti druhým, aby byl svědkem a dokumentátorem yanomamských bitek.
Aby měl ve Venezuele usnadněný pohyb, spojoval se s lidmi, jejichž reputace měla vážné trhliny. Byl schopen spojit se i s hledači zlata, kteří v osmdesátých letech pronikali na yanomamské území především z brazilské strany.
Svými díly podpořil pověst Yanomamů jako bezcitných zabijáků, přestože v amazonském prostoru jsou etnika, která vykazují až třikrát větší počet vražd, vztaženo na čas a počet jedinců etnika. Ovlivnil i chování vlád obou zemí, v nichž Yanomamové žijí: žádná vláda se nemůže přiznat k tomu, že na svém území trpí nekontrolované vraždění.
A to nejhorší: při epidemii spalniček, která vypukla mezi Yanomamy na horním Orinoku v roce 1968, použil při očkování, organizovaném společně s genetikem Neelem, zastaralou vakcínu typu Edmonston B, aplikovanou navíc někdy bez současného použití gamaglobulinu. Existuje podezření, že vakcína, která „vybudí“ sama mírnější formu spalniček, je neškodná pro bělochy, ale nikoliv pro indiány, vybavené slabším imunitním systémem. V každém případě umřely onoho roku stovky Yanomamů na spalničky.
NA ŽENY S OTRÁVENÝMI ŠÍPY
„Boj o Chagnona a Neela“, který vypukl v roce 2000, stále ještě v odborných i populárních médiích trvá, i když Neel už zemřel, stejně jako účastník filmování v Yanomamilandu Asch. Pro člověka, který není specialistou, je obtížné postavit se na jednu stranu. Prožil jsem však ve Venezuele celou druhou půlku sedmdesátých let (tedy období, kdy se Chagnon stal světově známým a opakovaně přijížděl na venezuelský jih) a případ Yanomamů, do nějž se tak vehementně pustil Tierney podle vlastních slov někdy v roce 1995, sleduji už přes čtvrt století.
V Puertu Ayacucho, hlavním městě tehdejšího venezuelského teritoria Amazonas (v němž leží větší část Yanomamilandu), jsem kdysi zažil oslavu padesáti let trvání tohoto města. Vousatý otec Luis Cocco k ní přivezl skupinu „svých“ Yanomamů z Iyewei-teri, šabona v sousedství salesiánské misie Santa María de los Guaicas na přítoku Orinoka Ocamu. Jako ostatně žádní spěšně „zkulturnění“ přírodní lidé nepůsobili oblečení Coccovi indiáni v cizím prostředí zajímavě – ani zdaleka tak, jako na fotografiích z počátků působení salesiánů na Orinoku. Coccova kniha „Iyewei-teri, patnáct let mezi Yanomamy“ (1972) obsahuje kromě těchto fotografií i kapitolku o Chagnonovi a Lizotovi, kde má misionář pro oba vědce jenom slova chvály a obdivu. O třicet let později jsou salesiáni zapřísáhlými nepřáteli obou.
Je přitom jisté, že misionáři rozdali Yanomamům daleko víc železných předmětů včetně seker nežli Chagnon. Dali jim dokonce také pušky. Mají dnes u několika misií i letiště, která činí z dříve skoro nemožného vstupu do Yanomamilandu rutinní záležitost. Nedůvěra Yanomamů ke kamerám, jejíž vznik Tierney přičítá Chagnonovu filmování (údajně řada filmovaných indiánů později záhadně umřela), se tu obrátila v kšeft: jestliže mě chceš vyfotografovat, musíš platit. Misionáři potírají nahotu, život v šabonu (kvůli údajné promiskuitě), inhalování jopa i víru v božstvo hekura, které pochopitelně nahradili křesťanským bohem. Ačkoliv například práce otce Cocca je cenná tím, jakou etnografickou dokumentaci shromáždila, nezůstane po misionářských zásazích z yanomamské kultury kámen na kameni.
Podle mého názoru je zcela falešná Tierneyova snaha zpochybnit pověsti o yanomamské agresivitě. Právě zmíněný otec Cocco se podílel na záchraně Heleny Valerové, venezuelské míšenky, která byla v roce 1933 unesena Yanomamy, nuceně s nimi žila 23 let a měla se dvěma z nich dohromady čtyři děti. Z jejího vyprávění vznikly dvě knihy, které dokumentují yanomamské násilí právě tak, jak o něm píše Chagnon: jako každodenní součást života. Poražena a vyvražděna byla skupina, která ji unesla, pak částečně vyvražděna i druhá skupina (která ji při prvním vraždění ušetřila, protože byla ženou schopnou rodit), zavražděn byl její první „manžel“, zatímco druhý, který s ní posléze uprchl k misionářům ve snaze zachránit svůj život před soukmenovci, ji sadisticky týral. Kromě jiných útrap přežila Helena i sedm měsíců samoty v pralese, kam se uchýlila, když byla zasažena nepřátelským otráveným šípem. (Převyprávění, jehož autorem je Ettore Biocca, vyšlo v roce 1972 i u nás pod názvem „Sama mezi indiány“.)
Jiná žena – Francouzka Anne-Sophie Tiberghienová – šla k Yanomamům žít dobrovolně, dokonce se šestiletou dcerkou. Napsala knihu „Mé srdce se jmenuje Amazonie“, z níž jasně vyplývá, že její touha odejít nadobro z civilizace byla jenom předstíraná. Proč by si jinak brala s sebou fotoaparát a bednu filmů? Zpět do nenáviděné civilizace ji nakonec dopravilo misijní letadlo s ramenem prostřeleným otráveným šípem – svědectvím o tom, že život s yanomamským náčelníkem není med.CO SI S NIMI POČÍT?
Obvinění z nevhodnosti použité očkovací látky už nikdo nepotvrdí ani nevyvrátí, ale evidentní nepravdou je, že Chagnon a Asch de facto sami zanesli spalničky mezi Yanomamy. Stopa nákazy byla nalezena a vedla do Brazílie, odkud se měly spalničky šířit už od roku 1967. Jednou z očkujících lékařek byla o rok později Němka Inga Steinvorth von Goetz, která šikovně využila svého humanitárního poslání k tvorbě fotografické knihy o Yanomamech a k cestě k pramenu Orinoka, kam se její minivýprava dostala jako třetí (a dodnes jedna z posledních) v historii. S Yanomamy to zřejmě uměla dobře, protože jí nikdy neublížili. Obvinění, směřovaná Tierneyem a dalšími na Chagnona a Neela, se jí kupodivu zcela vyhnula.
Ve snaze dostat se znovu k Yanomamům, kam pro něj byla cesta ve Venezuele i v Brazílii stále víc plná překážek, se Chagnon spojil na začátku devadesátých let s lidmi, kteří jsou mu dnes vyčítáni. Prvním z nich je Cecilia Matosová, která dosáhla velké moci za druhé vlády prezidenta Carlose Andrése Péreze, jehož byla oficiální přítelkyní. Pérez byl v roce 1993 sesazen pro korupci a Matosová zmizela v Americe s obviněním z mnohamilionových podvodů.
Druhým je Charles Brewer Carías, neobyčejně komplexní a rozporuplná osobnost. Ze zubního lékaře se vypracoval na největšího organizátora expedicí do jižní Venezuely, za pomoci helikoptér i horolezeckého nářadí stanul jako první člověk na několika slavných tepuis (pískovcových stolových horách), o těchto výstupech napsal a nafotografoval šest knih, a jeho jméno se dnes vyskytuje ve formě druhého názvu breweri u čtrnácti rostlin, tří ptáků a jednoho druhu vodního hmyzu. Osobně jsem ho zažil jako krátkodobě úřadujícího venezuelského ministra mládeže a sportu v roce 1980. Zkompromitoval se tím, že zcela podlehl zlatému opojení let osmdesátých v jižní Venezuele a využíval svého jména k zabírání těžařských claimů i v národních parcích včetně těch, které zasahují do Yanomamilandu. Společně s Matosovou a Chagnonem tu prý dokonce chtěli vytvořit soukromou „biosféru“, což by podle mého názoru byl podstatně větší prohřešek proti Yanomamům nežli to, že Chagnon pravdivě popsal jejich agresivní náturu. Dlužno však říci, že něco podobného – to jest zabírání částí yanomamského území pro účely, které jsou v očích těch, kdo půdu berou, bohulibé – praktikují misionáři už padesát let.
Odpověď na to, co si počít s Yanomamy a s podobnými izolovanými a kulturně svéráznými etniky, nedává Chagnon, ale ani Tierney, a tím méně vlády zemí, na jejichž území tato etnika žijí. Kdyby nechaly způsob života Yanomamů nedotčený, legalizovaly by na svém území mnohoženství, únosy žen, bitky klanů a z nich plynoucí úmrtí, která by se musela klasifikovat jako vraždy. Musely by také nechat nestřežené své hranice a – což je pro ně obzvlášť bolestné – musely by nechat ležet ladem bohatství na ohromném území.
Stejně tak ale nemohou nechat věcem volný průchod. „Nájezdy“ zlatokopů jsou jenom posledním aktem narušujícím integritu Yanomamilandu a jeho obyvatel. Stejně ji narušovala například stavba silnice BR 210 na jižním (brazilském) okraji yanomamského území, anebo farmářské zábory půdy na okraji pralesa v povodí Uraricuery. Právě tam se běloši rozhodli pomstít se za incident, který měli s Yanomamy, velice brutálním způsobem: z letadla vybombardovali dvě yanomamská šabona. Což je jenom jedna z mnoha epizod Yanomamilandu dokazujících, že sveřepost není výsadou nahých mužů s kyji a otrávenými šípy.říjen 2002
