Po středověké Evropě zdědil křesťanský svět tři významná poutní místa: Kristův svatý hrob v Jeruzalémě, hrob svatého Petra v Římě a ostatky apoštola svatého Jakuba v Santiagu. Moderní doba k nim v 19. století ještě přidala francouzskou svatyni Notre-Dame de Lourdes. Poutní místa stále přitahují davy. Sport, nebo víra?
Napsala Irena Páleníčková, vyfotografoval Jiří Páleníček Poutníci do Říma se nazývali romeiros a jejich znakem byl kříž. Symbolem jeruzalémských poutníků, kterým se říkalo palmeiros, byly palmové ratolesti, neboť jimi byl Kristus vítán při svém příjezdu do města. Svatý Jakub je pochován v Galicii na severozápadě Iberského poloostrova tam, kde kdysi jeden pastýř spatřil hvězdu. Místo bylo pojmenováno Compostela, Hvězdné pole. Město, které kolem pozdější katedrály s hrobem apoštola vyrostlo, dostalo jméno Svatý Jakub z Hvězdného pole – Santiago de Compostela. Poutníci do Santiaga jsou až dodnes nazýváni peregrinos a jejich znakem je mušle hřebenatka, ze které prý Jakub pil. Mušlí si také středověcí poutníci nabírali v kašnách vodu a případně si ji přelévali do tykví, které jim sloužily místo láhví. Mušle nebo alespoň její symboly nosili poutníci našité i na širokém klobouku a na dlouhém plášti ze silné látky. Klobouk je chránil před sluncem a zlými myšlenkami, plášť před deštěm, zimou a zlými slovy, poutnická hůl byla oporou i v boji proti nepřátelům a údajně chránila před zlými skutky.
Podle nezaměnitelné mušle hřebenatky se poutníci do Santiaga de Compostela poznají i dnes. Houpe se jim vzadu na baťohu nebo je připevněná na poutnické holi, cyklistům zdobí zadní brašny na kole. Mušle, která ve svém stylizovaném provedení připomíná paprsky hvězdy, je znakem, který identifikuje vše, co souvisí s poutními svatojakubskými cestami. Označuje na patnících samotnou trasu, najdeme ji na restauracích podávajících poutnické menu (stejně drahé jako ostatní), identifikuje poutnické ubytování a prodejny suvenýrů.Miliony na cestách
Od 9. do 15. století roste popularita poutních cest, na jejichž konci koná Jakub zázraky a pomáhá Španělům bojovat proti Maurům. V 15. století do Santiaga dorazila i slavná výprava českého šlechtice pana Zdeňka Lva z Rožmitálu. V době největší slávy Santiaga, ve 12. století, přicházelo do města až sto padesát tisíc poutníků – peregrinos – ročně. V roce 2004 Santiago navštívilo sto sedmdesát pět tisíc registrovaných poutníků. Papeže Jana Pavla II. doprovázelo roku 1989 na jeho pouti na šest tisíc poutníků. Je přitom zvláštní, že mezi 16. a 20. stoletím se na cesty do svatých míst jaksi pozapomnělo. Svět měl jiné starosti. Naštěstí se zachoval popis trasy s ubytovnami pro poutníky, kostely a kláštery poskytujícími na cestě ubytování, který ve 12. století popsal francouzský mnich Aymery Picaud. V roce 1986 se na svatojakubskou cestu vydal tehdy ještě neznámý spisovatel Paulo Coelho. Pak napsal svou první významnou knihu: Poutník – Mágův deník. Podle slov v úvodu této knihy prošlo tehdy po rozpálených pláních u kastilského města León za jeden rok pouhých čtyři sta poutníků. Dnes projde Leónem minimálně čtyři sta poutníků denně. „Za svou dnešní slávu vděčí poutní cesta do našeho města velkou měrou i jeho knize,“ říkají nám v Santiagu.
Na pouť za svatým Jakubem se před časem vydala i česká novinářka Pavla Jazairiová. Také ona napsala o své pouti knihu (Cestou hvězdy). Proč se tolik pozornosti věnuje poutní cestě v době, která na zázraky dávno nevěří? V čem je její výjimečnost a proč se na ni i dnes vydává stejně tolik poutníků jako ve středověku, kdy byla podporována také tehdy probíhajícím bojem katolické Evropy za osvobození Iberského poloostrova od nadvlády muslimů?Cíl, nebo cesta? Důležitý není cíl, důležitá je cesta – toto moto bere za své i mnoho současných cestovatelů mířících do všech končin světa. A je také podstatou pouti do Santiaga. Není až tak důležité sklonit se před stříbrnou hrobkou skrývající ostatky svatého Jakuba, jednoho z Kristových apoštolů, důležitý je právě sám proces putování. Dlouhá a fyzicky namáhavá trasa, na níž má člověk dost času, aby poznal sám sebe a srovnal si v hlavě hodnoty a priority. Jako cestičky směřující do mraveniště se tak Evropou táhnou dvanáct století staré poutní cesty caminos de Santiago a sbíhají se u svatojakubské katedrály. Kdo ale dnes řekne, že půjde po camino de Santiago, myslí tím s největší pravděpodobností přibližně sedm set padesát kilometrů dlouhou francouzskou cestu Camino Francés, ve které se setkávají cesty z celé Evropy. Její nejznámější začátek je ve francouzském městečku Saint-Jean Pied de Port. Ztratit se ostatně nedá. Cestu lemují patníky se symbolickými žlutými mušlemi, odbočky a zatáčky označují žluté šipky namalované na sloupech, stromech, zdech i na silnicích. Jiní turisté než poutníci po těchto cestách obvykle nechodí, navíc někteří z nich jedou na koni nebo na kole. Právě díky stále stoupajícímu zájmu o cyklistiku se francouzská svatojakubská cesta stala tou nejoblíbenější a nejfrekventovanější cyklotrasou ve Španělsku. My jsme do Santiaga také nevstoupili jako klasičtí poutníci, přijeli jsme na kole. Do města jsme vjeli po anglické cestě a vyjeli po francouzské v protisměru a proti proudu poutníků vystoupali do sedla O’Cebreiro, což je poslední stoupání z 510 do 1320 metrů, místy se sklonem až sedmnáct a půl procenta. Na francouzské cestě se nezabloudí nejen díky davu poutníků, který plyne stejným nebo v našem případě opačným směrem, ale Španělé žijící okolo cesty vědí, kam lidé směřují, a hned upozorňují: „Tudy ne, Santiago je na opačnou stranu!“ Předjel nás řidič traktoru, zastavil, vylezl z kabiny a vrátil se k nám: „Odbočili jste špatně, na Santiago to bylo rovně.“ Těžko spočítat, kolikrát jsme slyšeli a sami odpovídali Buen Camino, Dobrou cestu, univerzální poutnický pozdrav. Podle něj se i jinde poznají ti, co absolvovali cestu. Na pobřeží Costa Brava nás zastavil mladý Němec s krosnou, karimatkou a kytarou, ptal se na nejbližší vesnici. I on se vydal na pouť. Z Barcelony podél Středozemního moře do Říma. Popřáli jsme mu hezkou cestu: Buen Camino. Překvapeně se otočil: „Vy jedete ze Santiaga?“
Město tří tváří Svatý Jakub na Hvězdném poli je zvláštní město už proto, že pohled na jeho katedrálu v jednom bodě až k neuvěření připomíná pohled na pražské Hradčany z Petřína. Katedrála, pocházející v jádru z 11. až 13. století, je skvostná, ale ve Španělsku, zaplaveném románskými a gotickými kostely, nijak omračující. Město není výjimečné jen díky ostatkům apoštola, který údajně i po smrti vykonával zázraky a lidé se k němu vydávají prosit o milost boží, o odpuštění za hříchy nebo se snaží najít po cestě sami sebe. To, co Santiago odlišuje od všech ostatních sídel, je existence tří zcela různých měst v jedněch zdech, v jednom nádherném nevelkém středověkém centru. První z nich je Santiago poutnické, dopolední, které trvá od rána do konce polední bohoslužby.
Lidé přicházejí na Praza do Obradoiro, hlavní náměstí u katedrály, popřípadě na menší krásné Praza das Praterías u dalšího vchodu do chrámu. Znovu se setkávají. Někteří putovali měsíc i déle a potkali mnoho dalších peregrinos. Setkali se, šli pár dní spolu, pak se jeden druhému ztratili. Teď vidí, že to dokázali, objímají se, líbají. Posílají svoje MMS na pozadí slavného západního barokního průčelí z 18. století. Házejí krosny a dokonale zaprášená horská kola na zem. Sedají si na dlažbu náměstí, na chodníky. Někteří mají obvázaná kolena, kotníky, zalepené puchýře nejsou vidět. Někdo se vleče z posledních sil. Zastavuje se u nás poutník z Belgie. Je na cestě dva měsíce, jde až z Lurd (po cestě občas pracoval, aby měl peníze na pokračování pouti). „Dělám to pro Boha,“ uzavírá své vyprávění a loučí se s námi slovy: „Bůh vám žehnej.“ Pak jdou všichni do katedrály. Tak jak jsou. S krosnou na zádech a v pohorách nebo trekových sandálech. Nejprve obvykle odstojí frontu, aby mohli vložit prsty pravé ruky do pěti otvorů na sloupu Davidova rodu. Tím vyjadřují svou příslušnost ke Kristově rodině. Na zadní straně tohoto sloupu je čelem k oltáři socha, o níž lidé říkají, že je to geniální architekt a sochař původní románské vstupní brány, mistr Mateus. Kdo se dotkne třikrát jeho hlavy, ten možná získá jeho inteligenci a nadání. Denně začíná v poledne poutnická mše. Taková katedrála není nikde jinde na světě. Žádné ženy v černém. Nezaměnitelnou atmosféru vytvářejí lidé-poutníci. Vcházejí dovnitř s prachem cest na svých botách, v kraťasech, s poutnickými holemi, mušlemi, karimatkami, spacáky. Své věci skládají na zem okolo sloupů podpírajících klenbu. Zaplňují lavice do posledního místa, pak si sedají na žulové patky pilířů nebo na zem. Čekají a vzpomínají na svou cestu. Během bohoslužby kněz čte seznam poutníků, kteří ten den došli a stačili se zaregistrovat v kanceláři. Ten den se ozvalo „čtyři Češi“, následující „dva poutníci ze Slovenské republiky“.
Mají-li poutníci hodně štěstí, uvidí létat botafumeiro, největší kadidelnici na světě, kterou rozhoupává tým osmi speciálně vycvičených mužů. Je 1,55 metru vysoká, váží padesát pět kilogramů a houpe se na laně dlouhém třicet pět metrů. Proč ty rozměry? Kdysi ve 12. a 13. století byly v Santiagu určeny poutníkům jen tři malé útulky pro pár desítek lidí. Poutníci proto měli povoleno přespávat v ochozu chrámu. Nemytí, nepříliš voňaví. Obří kadidelnice, která měla udržet vzduch dýchatelný, létala napříč celým chrámem.Odpolední Santiago Bohoslužba končí a jen někdo sejde pod hlavní oltář ke stříbrnému sarkofágu svatého Jakuba, který vše nevědomky způsobil. Je zde ticho. I katedrála se pomalu vylidňuje. Je otevřená do devíti večer a je jednou z mála, kde se ve Španělsku neplatí vstup. Poutníci se rozejdou, aby se ubytovali, chtějí-li ušetřit, musejí pospíchat. Ve městě je sedm poutnických hostelů o celkové kapacitě 1230 lůžek, spaní v nich je jen za dobrovolný příspěvek okolo pěti eur. Jinak si mohou vybrat ubytování v krásných, ale tomu cenově odpovídajících hotelech, třeba Hotel de los Reyes Católicos, který nechali v 15. století pro chudé a nemajetné poutníky postavit Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská. Dnes je v něm velkolepý pětihvězdičkový Parador (řetězec hotelů až do nedávné doby vlastněný státem), v nádherné renesanční budově jsou stejně velkolepé i ceny. Stejný ubytovací paradox je v kastilském městě Leónu, ležícím na francouzské cestě. I tady se z poutnického špitálu pro chudé u kláštera v podobě překrásného renesančního paláce stal přepychový Parador. Poutníci spláchnou prach ve sprše, vytáhnou nebo si koupí čistá trička, a protože v ubytovně mohou zůstat jen jednu noc, musejí se připravit na cestu domů. Kdo nemá potvrzení o absolvované cestě, zajde ještě do kanceláře. A začíná Santiago odpolední, Santiago turistické. Pohozené batohy a zaprášená kola z náměstí před katedrálou zmizely, přestože i odpoledne docházejí další poutníci. Odpoledne na Praza do Obradoiro převažují klasičtí turisté, možná jen trochu udivení, že svět se ani po pouti nezměnil.
A pak přichází třetí tvář města. Španělsko je sice známé svým nočním životem a kdo nejde do kina nebo jinam a jde spát před půlnocí, není typický Španěl. Ale Santiago je v tomto směru zcela nešpanělské. Unavení poutníci, kteří musejí ráno do deseti opustit ubytovnu, chodí do postele brzy. Srazí je tam i únava z poslední etapy cesty. V deset hodin středověké centrum města utichá. Ještě před tím, jen na chvíli po setmění, zaplní okolí katedrály hudebníci – středověká studentská kapela, vážná hudba, galicijský dudák, pěvecký soubor.Stačí sto kilometrů Kdo nemá dost času a sil, nemusí absolvovat celou cestu. Potvrzení o absolvování svatojakubské cesty získá každý, kdo má ve své poutnické knížce razítka dokumentující, že ušel alespoň sto kilometrů nebo ujel na kole dvě stě kilometrů (dávají se v poutních kostelech nebo v místě ubytování).
Není ani nutné ujít camino v jednom roce. Pro mnohé poutníky je cesta náplní na několik dovolených. Ale do kanceláře zvané Oficina Peregrinos (poutnická kancelář) musejí všichni, jinak nedostanou osvědčení. Je otevřená od devíti do devíti a v srpnu je před ní fronta od rána do večera, nejhoršími měsíci jsou červenec a srpen. V srpnu 2004 doputovalo do města na padesát tisíc lidí. O svatém roce 1999, kdy svátek sv. Jakuba – 25. červenec – připadl na neděli, přišlo v jeden srpnový den do města tři a půl tisíce poutníků. Kancelář patří k chrámu, je tedy církevní institucí. Třiatřicetiletý průvodce Manuel v ní pracoval dva roky, protože mluví dobře francouzsky, anglicky a německy. V kanceláři poznal i svou ženu, která je z Francie. „Své denní režimy slaďujeme dodnes,“ stěžoval si s úsměvem. „Jednou jsem byl ve Francii, jsem zvyklý v půl osmé vstát, před půl třetí začít obědvat, večeřet v deset až dvanáct, spát v půl jedné. Ale ve Francii je od poledne do dvou všechno zavřené. A pak už v šest, kdy my začínáme žít a zařizovat, oni všechno zavřou. Hrůza!“ Ptáme se, proč se podle něj vydávají lidé na středověkou poutní cestu i ve 21. století. Sportovní výkon, turistika? „Mám zkušenost, že po dvou týdnech se z turistů stávají poutníci. Existuje jakýsi duch cesty. Změní je,“ říká.
Na závěr přidal jeden příběh za všechny. Jednadvacetiletý Němec, který si přišel do kanceláře pro potvrzení, vypadal na čtyřicet. Měl amputovanou nohu, a přesto ujel na kole pět set kilometrů francouzské poutní cesty, Burgos-Santiago. Je to nejtěžší úsek, který vede nejen přes průsmyk O’Cebreiro, ale u Cruz de Ferro poutníci zdolávají nadmořskou výšku 1504 metrů. Před jedenácti lety byl na cestě poprvé, s rodiči. Tehdy mu v Santiagu začaly nesnesitelné bolesti a po návratu domů u něj lékaři zjistili rakovinu. Postupně přišel o ledvinu a o nohu. Jako všech, i jeho se v kanceláři ptali, proč se vydal na cestu. „Tady začala nejtěžší etapa mého života, přijel jsem, abych ji tady také uzavřel a začal novou,“ odpověděl.
Poutní cesty do Santiaga
* Camino de Finisterre (ze západu od atlantického mysu Finisterre – Konec světa)
* Camino Inglés ze severu
* Camino Portugués z jihu
* Via de la Plata (Stříbrná cesta z jihovýchodu Španělska kopírující v podstatě starou římskou obchodní cestu, po které se vozilo na sever stříbro)
* Camino Francés, ve které se stýkají cesty z celé Evropy, s nejznámějším začátkem ve francouzském městečku Saint-Jean Pied de Port.
