Čtyři sta padesát kilometrů jihozápadně od Alice Springs, jediného města ležícího v blízkosti zeměpisného středu Austrálie, se tyčí rudohnědá plošina obrovské skály Ayers Rock. Největší monolit na světě. Od úpatí k vrcholu 348 metrů, obvod skoro 10 kilometrů. Pískovcová hora s žilnatými stěnami, připomínající obrovský hrb na zádech roviny. Zbyla tu jako jediný pozůstatek pradávného masivu, který čas a přírodní živly zaoblily a jehož vrchol přiblížily k zemi. Ve stěnách hory zejí vchody do jeskyní – tady domorodci z dávných dob zanechali jeskynní malby. Podle jejich tradic “stvořili” Uluru (domorodý název pro Ayers Rock) v období stvoření světa dva chlapci, kteří si tu po silném lijáku hráli s blátem. Geologové odhadují, že se tak stalo někdy před 600 miliony let. Pro turisty z celého světa je Ayers Rock zajímavým fotografickým motivem, jehož barvy se mění podle denní doby a panujícího počasí. Podlehl jsem hře barev jako každý, kdo se k Ayers Rocku přiblíží s kamerou. Za rozbřesku je tmavý povrch pomalu osvětlován vycházejícím sluncem do světle fialova a jemně kontrastuje s bledě modrým nebem v pozadí. Sotva slunce dosáhne horizontu, skála se zahalí do zlatorudého odstínu, postupně konturovaného stíny v bočních puklinách. V poledne je oranžovočervený Uluru zcela pod vlivem pouště, ale z dálky se jeví purpurový s nádechem modré. Konečně na sklonku dne připomíná žhavý uhlík ve vyhaslém ohništi, zářící do okolí intenzivními paprsky. Stíny objevující se znovu na bocích hory vytvářejí dojem obrovského plujícího korábu. Nejvýraznější rozdíly lze pozorovat za deště s hustými mraky na obloze, kdy se barva změní do černa. Ale to chce trpělivost. Někdy tu nezaprší celé měsíce a za rok napadne asi 100-150 mm srážek, většinou v krátkém období. Pak nastane znovu sucho. Ayers Rock totiž leží mezi čtyřmi pouštěmi-Tanami, Simpson, Victoria a Gibson. Na začátku odstavce vás dvěma nesrozumitelnými řádky oslovily dva domorodé kmeny, Yankukunytjatjara a Pitjantjatjara, dosud žijící v okolí Uluru. Překlad zní: “Vítáme vás na domorodém území.”
OBJEVOVÁNÍ A DOBA SNŮ
Když William Gosse, zástupce hlavního zeměměřiče, zkoumal v roce 1873 vyprahlé oblasti australského severního území, objevil na jih od Alice Springs řadu kopulovitých skalních pahorků. Nejpůsobivější byl velký červený monolit, kterému dal jméno Ayersova skála po australském premiérovi Siru Henrym Ayersovi. Gosse ovšem nevěděl, že skálu s jejími živými barvami východu a západu slunce už pokřtili domorodci: Uluru. Je to křižovatka stezek předků-stvořitelů z Doby snů (Dreamtime). Každá puklina, prohl ubeň, pahrbek či žlábek měly pro domorodce svůj význam. Vodní skvrna na jedné straně byla krví lidu jedovatého hada poraženého v jedné z bitev Dreamtimu. Díry v jednom balvanu byly očima dávno zemřelého nepřítele. Hrbol na druhé straně byl nosem spícího předka. Každá jeskyně kolem základny skály měla v obřadech domorodců jistou funkci. Uluru je vzdáleným milníkem na trasách Doby snů, tvořících po celém kontinentu spletité obrazce. Byl to snový domov kmene Pitjantjatjara, lidu malého klokana wallabi, který žije na severní straně, a kmene Yankukunytjatjara, lidu jedovatého hada, obývajícího stranu jižní. V blízkosti Uluru se odehrály dvě velké bitvy a ty přetrvávají v písních a slavnostech domorodců dodnes. Z jihu přišel divoký lid jedovatého hada. Ale Bulari, matka Země a hrdinka jedovatých hadů, zastavila útočníky smrtícím oblakem nemocí a skonu. Některá z těl lidu jedovatého hada jsou uzamčena ve skále Uluru. Také lid malého klokana wallabi na severní straně se musel vypořádat s nepřítelem, d ěsivým ďáblem Dingem. Netvora stvořil zpěvem nepřátelský kmen a naplnil ho krutou zlomyslností.Klokani wallabi unikli jen pomocí svých fantastických skokanských schopností. Stopy jejich zběsilého ústupu lze dosud spatřit v řadě jeskyní podél základny Uluru. Nakonec se zachránili, když ďáblovi vyrvali z tlamy totem, zdroj jeho síly. Rezavě zbarvená skála je složena z usazeného pískovce, který se drolí štěpením, jako když had svléká kůži. Proto si neustále udržuje svůj výrazný tvar. Všechny geofyzikální značky na povrchu Uluru si uchovávají své významy, o nichž vypravují příběhy, bajky či písně V přečnívajících záhybech skály spatřují domorodci ještěrku Kandžu, která sem přišla hledat ztracený bumerang. Na severní stěně jsou zase slavné “lebky”-protože uspořádání prohlubní připomíná lidskou hlavu.
OČIMA GEOLOGA
Ayers Rock příkře vystupuje z křovinaté muldy australských akácií v nadmořské výšce 867 metrů. Je to kraj dalekých obzorů. Suchý, průzračný vzduch dovoluje dohlédnout z vrcholu skály přes ponuré pláně až ke kopcům vzdáleným 160 kilometrů. Průzračnost vzduchu jako by sbližovala výrazné krajinné tvary a zdánlivě zmenšovala obrovské prostory australského vnitrozemí. Ayersova skála je nejslavnější a nejpůsobivější ze tří izolovaných hor vyčnívajících z ploché země jižně od Alice Springs. Asi 40 kilometr ů západně od ní leží skalnatý výchoz Mount Olga, který vypadá jako hromada obřích vajec, 80 kilometrů východně je tabulová hora Mount Conner. Všechno jsou to vzácné pozůstatky, které odolaly nekonečné erozi, odbourávající staré geologické útvary kontinentu.Evokuje to zajímavý protiklad: Australané, jeden z nejmladších národů na světě (samozřejmě s výjimkou původních aboriginů), žijí na nejstarší pevnině. To ale neznamená, že by se Austrálie vytvořila dříve než ostatní kontinenty. Její dějiny provázely zdvihy zemské kůry, během nichž se vrásnila pohoří nebo se z moře vynořovala plochá dna. Eroze postupně obrušovala a srovnávala ty nejmohutnější hory a nejtvrdší horniny až do úplné roviny, tak nízké a ploché, že líné řeky přestaly odnášet k moři další u sazeniny. Poslední horotvorné výbuchy se na australském kontinentu udály tak dávno, že většina země je dnes velmi plochá a postrádá horské štíty vystupující nad čáru věčného sněhu. Kdysi leželo území kolem Ayersovy skály pod hladinou moře. Oddělovalo vysokou hornatou zemi jménem Yilgarnia, ležící na jihu, od země nazvané Stuartiana, která se rozkládala severně. Severní pobřeží Yilgarnie lemovalo mohutné pohoří Musgrave Mountains. Jeho materiál byl postupem času odnesen do moře a z těchto usazenin vz nikla v kambriu, před 560 miliony let, hornina tvořící dnes Ayersovu skálu a podobné skalní výchozy. Když pak moře vyschla, vrstvy hornin se naklonily nebo zvrásnily. Proto i vrstvy Ayersovy skály nyní stojí svisle. Nadále byla tato oblast vystavena nepřetržité erozi a jedině Ayersova skála zůstala trčet jako náhodný zbytek tvrdších hornin. Dlouhé věky eroze zanechaly však stopy i na samotné Ayersově skále. Z dálky vypadá jako příkrá a pravidelná kopule se sráznými svahy, zvedajícími se k zakulacené mu vrcholu. Bližší pohled prozradí, že její úbočí jsou rozbrázděna ostře zaříznutými rýhami. Tyto brázdy jsou dílem nespočetných lijáků, jejichž vody vymlely kanály v nejměkčích vrstvách pískovce. Dnes je ročních dešťových srážek kolem l20 mm, ale někdy tu nezaprší i několik let. Jen ve zcela výjimečných případech, jako v roce l974, napadne najednou 926 mm srážek. Ayers Rock pak připomíná doby dávno minulé, kdy byl ostrovem uprostřed moře. Snese-li se na Ayersovu skálu průtrž mračen, změní se brázdy na příkrých svazích ve velkolepé vodopády. Konce brázd při stinném úpatí skal porůstá navzdory suchému podnebí bujná vegetace. Na třech místech jsou trvalá jezírka s čirou vodou – vzácný a vítaný úkaz uprostřed drsného kontinentu.
TURISTICKÁ INVAZE Ayers Rock znají bílí Australané jako “Mrtvé srdce”. Stává se stále navštěvovanější turistickou atrakcí se všemi průvodními problémy. Mnoho lidí vylézá po bílé čáře namalované na úbočí skály, aby si nafilmovali pozoruhodný rozhled shora. Dvacet kilometrů od Uluru stojí turistický komplex Yulara. Byl otevřen v roce l984 a stál 260 milionů australských dolarů. Najde se tu ubytování v různých cenových kategoriích, obchůdky, informační centra i supermarket. Podle statistik navštívilo Uluru v letech 1931 – l946 jen 22 lidí, v roce l969 už 23 tisíce, v roce l970 65 tisíc a teď přijíždí k Uluru ročně půl milionu návštěvníků. Výstup na Ayers Rock se však nedoporučuje osobám s vysokým krevním tlakem, slabým srdcem, anginou pectoris, astmatem či závratěmi. Lézt se rovněž nedoporučuje, překročí-li teplota 38 stupňů Celsia, což se v létě často stává už kolem deváté hodiny ráno. Od roku l962, kdy se začaly datovat záznamy na tomto nejposvátnějším místě aboriginů, tu zahynulo několik desítek návštěvníků-vět šinou na srdeční selhání. Vždyť slunce dokáže rozpálit kamennou horu na vražedných 60 – 70 stupňů Celsia! Přesto, že je Uluru vzdálena tisíce kilometrů od velkých měst, turistický ruch se tu bude i nadále zvyšovat. Například návštěvníkům ze Sydney se doporučuje zvolit letecké spojení, protože cesta autem tam a zpět je dlouhá 5500 kilometrů. Výstup na Uluru se zdá, nehledě na částečné jištění pomocí upevněných řetězů, mnohem snazší z dálky, než jaký je ve skutečnosti. I při vší své turistické atraktivi tě však skála Uluru zůstane především horou domorodců, kteří se považují za strážce krajiny-odkazu předků z Doby snů.
