KLÍČOVÉ POSTAVY STALINSKÝCH PROCESŮ VYDÁVAJÍ SVĚDECTVÍ
Varšava. Pátek 22. srpna 1949. Horký letní den… Několik minut po druhé hodině odpoledne přistupuje k odbavovacímu pultu Československých aerolinek na varšavském letišti vysoký, štíhlý muž. Hermann Field, občan Spojených států, architekt, třicet devět let.
Letenka do Prahy je v pořádku. Pasová kontrola. “Pas dostanete zpět v letadle,” říká důstojník lámanou angličtinou. Celní prohlídka. Musí otevřít kufr. Úředník hrábne ledabyle do zavazadla. Zavře ho a kývne na muže v civilu. Ten popadne kufr, prochází skleněnými dveřmi, zabočuje chodbou doprava. Další dveře.
Hermann Field nechápe, oč jde, ale následuje muže nesoucího jeho kufr. Vstupuje za ním do malé rohové místnosti.
“Pojďte dál,” říká tentokrát lámanou němčinou důstojník stojící u okna. Vedle něho civilista. V ústech cigaretu, oči schované za silnými skly brýlí. “Dejte vše, co máte v kapsách, na stůl,” rozkazuje.
“Za půl hodiny je odlet do Prahy,” namítá Američan. Civilista ho nenechává domluvit.
“Vyprázdněte kapsy,” opakuje rozkaz.
Hermann rozpačitě vyndavá vše z kapes. Čas utíká. Jsou slyšet motory letadla. Toho, které odlétá do hlavního města Československa. Hermann nechápe, co se děje, co s ním zamýšlejí. A čas ubíhá. Pomalu, ale neúprosně. Začíná se šeřit.
“Pojďte s námi,” říká muž, který už zase kouří.
Vyšli postranním vchodem. Zamířili k tmavomodré dodávce. Přikázali mu, aby nastoupil. Poslechl. Vůz se rozjel. Kam?
ZMIZENÍ TŘETÍHO Z FIELDŮ
Kate Fieldová, Hermannova žena, je zděšena. Její manžel je již třetí člen rodiny, který záhadně zmizel za Železnou oponou. V polovině května to byl v Praze Hermannův, o šest let starší bratr Noel. V polovině srpna se “ztratila” v Praze Noelova manželka Herta, která se snažila najít Noelovu stopu. A nyní Hermann…
Fieldovi polští přátelé dosvědčili, že ho 22. srpna odvezli na varšavské letiště. Na Československých aerolinkách Kate sdělili, že Hermann nikdy nebyl na palubě letadla na lince Varšava-Praha. A když se o několik týdnů později obrátilo oficiálně velvyslanectví Spojených států amerických na polské ministerstvo zahraničních věcí se žádostí o pomoc při pátrání po Hermannu Fieldovi, dostalo lapidární odpověď: Hermann Field se nenachází na polském území!
Kate Fieldová to nechápala. Proč by neměl Hermann letět do Prahy? Doufal, že mu při pátrání po zmizelém bratru a švagrové pomohou dva vysocí komunističtí funkcionáři – šéfredaktor Rudého práva Vilém Nový a náměstek ministra zahraničního obchodu Evžen Löbl. Oba – a nejen oni, ale tisíce dalších českých a slovenských uprchlíků z nacisty obsazeného Protektorátu Čechy a Morava a ze Slovenského štátu – vděčili Hermannovi za nezištnou pomoc. V roce 1939 pracoval Hermann Field v Krakově jako úředník Czech Refugee Trust Fund, anglické organizace, která pomáhala uprchlíkům k emigraci do Velké Británie. Mezi těmi, kterým Hermann Field pomohl, bylo vedle Nového a Löbla i mnoho jiných komunistů, ale například také sociálně demokratický poslanec Vilém Bernard. A samozřejmě řada lidí, kteří se obávali pronásledování z rasových a náboženských důvodů. Hermann Field pomáhal, jak mohl.
Vše vlastně začalo již ve třicátých letech. Noel Field pracoval tehdy na ministerstvu zahraničních věcí USA. S obavami sledovali on a jeho přátelé rozmach nacistického Německa. Brzy nabyli přesvědčení, že jediná síla, která je schopna nacismus zničit, je – komunistický Sovětský svaz. V jejich názoru je utvrdil pád Španělské republiky, neustálá rozpínavost “hnědé diktatury”. Zdá se, že nejpozději v roce 1939 se stal Noel Field – komunistou.
Odešel ze služeb ministerstva zahraničí a našel si nové působiště: koncem roku 1940 byl se svou manželkou Hertou pověřen vedením úřadu protestantské pomocné organizace Unitarian Service Committee (USC) ve francouzském přístavním městě Marseille. O dva roky později byl úřad přeložen do Ženevy. Odtud vedli Fieldovi boj za záchranu životů stovek uprchlíků před nacismem z celé Evropy.
ROK 1945
Konec druhé světové války. Úřadovna Unitarian Service Committee v Ženevě je v roce 1947 uzavřena. Noel Field a jeho žena jsou bez zaměstnání. Začíná studená válka. Noel se obává, že on, který má pověst komunisty, by ve Spojených státech nenašel práci. Ale v zemích východní a střední Evropy mají Fieldovi mnoho přátel, kterým pomohli, když byli v nouzi, když jim hrozila smrt v koncentračních táborech a věznicích. Fieldovi odjíždějí do Polska a Československa. Noel Field by tam – nebo v sovětském pásmu Německa – rád získal univerzitní profesuru nebo práci ve výzkumném ústavu.
Polsko, jak zjistili při návštěvě Varšavy, nepřipadalo z jazykových důvodů v úvahu. Zbývalo sovětské pásmo Německa a Československo. Povolení k pobytu na území východního Německa vydávaly tehdy sovětské okupační orgány. Vyřízení žádosti občana západního státu, Američana, by trvalo několik měsíců. Ale z něčeho Fieldovi museli být živi. Československo se zdálo být nejvhodnější zemí, kde by mohli Noel s Hertou začít nový život.
PODZIM 1947
Praha, U laboratoře 22. Vila Egona Erwina Kische.
Noel a Herta Fieldovi jsou nadšeně uvítáni Kischovou ženou Giselou. Znají se ze Španělska. Fieldovi Kischovým tehdy pomáhali. Gisela Kischová však Fieldovým pomoci nemůže. Manžel je právě ve Zlíně. Sbírá tam materiál pro reportáž o Baťových závodech. Ale určitě s ním o Fieldově prosbě bude hovořit…
V květnu 1948 – několik týdnů po komunistickém puči – Egon Erwin Kisch zemřel. Krátce po jeho smrti přijíždějí Fieldovi opět do Prahy. Bydlí u Kischovy vdovy, kde se schází řada společných přátel. Giselin švagr, lékař a publicista Bedřich Kisch, bývalý šéfchirurg Komenského lazaretu interbrigadistů ve Španělsku, lékařka Dr. Alice Kohnová a její sestra Eva Glasnerová – pracovnice Výzkumného ústavu ministerstva zemědělství, zahraničně politický redaktor Rudého práva André Simone, Otto Katz a jeho žena . V září 1948 přijel na návštěvu svých starých známých také německý komunista Leo Bauer, později odsouzený sovětským soudem k trestu smrti (po propuštění se stal Bauer sociálním demokratem a blízkým poradcem německého spolkového kancléře Willyho Brandta). V Praze se Field setkává rovněž s Vilémem Novým i Ludvíkem Frejkou, který na sekretariátu ÚV KSČ řídí ekonomické oddělení.
V listopadu 1948 však Fieldovi odjeli zpět do Švýcarska. Vypršelo jim povolení k pobytu. Přátelé v Praze jim ale slíbili, že učiní vše, aby se mohli brzy vrátit. Natrvalo – Field jako profesor Karlovy univerzity…
NIKDO NIC NETUŠIL…
Nikdo netušil, že se kolem Noela Fielda začíná stahovat kruh.
Měl se stát jedním z nejdůležitějších koleček v systému stalinských krvavých čistek, které sovětský diktátor připravoval v zemích své gubernie.
Začalo to v Bulharsku. V Sofii byl Trajco Kostov odsouzen v inscenovaném procesu k trestu smrti. To však byl pouze začátek. Pokračovat se mělo v Maďarsku, Československu… Noel Field měl v Moskvou připravovaném scénáři převzít jednu z hlavních rolí.
Pro proces v Budapešti byly již vybrány oběti. Lazslo Rajk, bývalý ministr vnitra a úřadující ministr zahraničí, a Dr. Tibor Szönay, nejvyšší kádrovák maďarských komunistů, měli sehrát hlavní úlohu. Dr. Tibor Szönay žil za druhé světové války ve Švýcarsku. Zde se seznámil pod jménem Hoffmann nejen s Hermannem, ale i s Noelem Fieldem a Allenem Dullesem, šéfem švýcarské pobočky vznikající americké tajné služby.
Nastal čas, aby Noel Field vstoupil na scénu…
PŘÁNÍ GENERÁLA BĚLKINA
Před sídlem generála Fjodora Bělkina, šéfa jihovýchodní evropské sekce sovětské Státní bezpečnosti v Badenu u Vídně zastavilo auto s pražskou poznávací značkou. Na pozvání generála Bělkina přijel do Rakouska představitel československé Státní bezpečnosti Jindřich Veselý. To, čím jej Bělkin pověřil, hosta z Prahy nepotěšilo. Měl zařídit, aby Noel Field byl oficiálně pozván do Československa.
V dubnu 1949 obdržel Noel Field v Ženevě dopis z Prahy. Měl co nejrychleji přijet do československého hlavního města, kde s ním bude projednáno jeho pracovní zařazení v některém vědeckém ústavu nebo na univerzitě. Fieldovi byli nadšeni. Konečně se na ně usmálo štěstí. Noel se s Hertou dohodl, že nejprve odjede do Československa sám.
Čtvrtek 5. května 1949. V hotelu Palace se ubytoval občan Spojených států amerických Noel Field. Na ministerstvu navštívil Jindřicha Veselého plukovník maďarské Státní bezpečnosti Ernö Szücs.
“Je to přání generála Bělkina,” zdůrazňoval Maďar svou “prosbu”. “Potřebujeme zatknout Noela Fielda a předat ho ihned maďarským bezpečnostním orgánům.”
Veselý nebyl nadšený. Chtěl se krýt souhlasem nejvyšších míst, a proto požádal o rozhovor Klementa Gottwalda. K setkání došlo ve středu 11. května 1949.
“Jestliže maďarskou žádost podporuje Bělkin, tak to proveď, jak si to přeje,” uklidnil Gottwald Veselého.
Čtvrtek 12. května 1949.
Několik minut před desátou dopoledne se vypravil Noel Field na krátkou procházku Prahou. Pokývl na vrátného hotelu Palace, zahnul do Jindřišské ulice. Chtěl právě zabočit doprava na dolní konec Václavského náměstí, když ho zastavili dva muži.
“Pan Field?” zeptal se jeden z nich anglicky.
Field přikývl.
“Pojeďte s námi,” vyzval ho muž, který ho oslovil.
Nasedli do osobního auta stojícího několik metrů opodál.
O šest dnů později, v noci na středu 18. května 1949, byl v Budapešti zatčen člen politického byra Maďarské strany pracujících Dr. Tibor Szönay.
Ve stejný den, kdy byl zatčen v Budapešti Tibor Szönay, došel do hotelu Palace telegram z Bratislavy. Odesílatel: Noel Field. Američan prosí ředitelství hotelu, aby jeho věci odevzdalo jeho dobrému známému “Mr. Klimmelovi” z Bratislavy. A “Mr. Klimmel” se skutečně v hotelu Palace ohlásil. Převzal Fieldovy věci a zmizel. Navždy. Když po něm později pátralo velvyslanectví Spojených států, zjistilo se, že na bratislavské adrese udané v telegramu “Mr. Klimmel” nikdy nebydlel.
V srpnu 1949 přijela do Prahy manželka Noela Fielda. Ubytovala se v hotelu Paříž. Tam chtěla vyčkat nejen návratu zmizelého Noela, ale také Hermannova příjezdu z Polska. A pak – začala navštěvovat jednoho známého po druhém. Ne, nikdo z nich o Noelovi nevěděl. Nic nevěděli ani úředníci ministerstva vnitra. Nikdo nic…
Poslední známka života Herty Fieldové v Praze byl dopis, odeslaný v pátek 26. srpna jejím švýcarským přátelům. Poté, jakoby se i po ní slehla země.
Ministerstvo zahraničních věcí v Praze i v Budapešti: “Ne, žádný ze tří Fieldů nebyl v posledních třech měsících na maďarském území…”
VŠICHNI ZNALI ŠPIÓNA
V Maďarsku skončilo vše tak, jak si přála režie.
“Ano, jsem agentem amerických imperialistů a pro zradu mě získal Noel Field,” přiznal Dr. Tibor Szönay – Hoffmann.
Jak jinak mohl skončit zrádce socialismu, než na šibenici.
 Na základě vykonstruovaných obvinění a vynucených doznání vznášel obžalobu s tváří Mefista hlavní prokurátor, doktor práv Urválek. V procesu s vedením protistátního spikleneckého centra bylo z třinácti obžalovaných jedenáct rozsudků trestu smrti. |
A nyní se roztočila kola krvavého procesu v Československu. Ve dnech 20. až 27. listopadu 1952 se v Praze na Pankráci konal proces se třinácti členy “vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským”.
A zase se obžalovaní přiznávali. Přiznávali ke zradě a špionáži. Byli naverbováni – Noelem Fieldem.
Výpověď obžalovaného Karla Švába:
Prokurátor: “Jak jste spolu se Slánským sabotovali vyšetřování nepřátelské činnosti amerického špióna Noela Fielda v Československu?”
Šváb: “Věděli jsme, že americký špión Noel Field má v Československu vybudovanou špionážní síť, která vyvíjí rozsáhlou činnost, že jeho přímými spolupracovníky jsou Ludvík Frejka, Josef Goldmann, Evžen Löbl, B. Hájek – Karpeles, ze Slovenska Laco Holdoš a řada dalších jako Pavlík – Politzer…”
Prokurátor: “Kdy jste se dověděl, že Noel Field je špión?”
Šváb: “O tom, že je Noel Field špión, jsem se dověděl v roce 1947 v dokumentu, který mi přinesl a předložil sionista Štěpán Plaček. Byl to dopis, psaný pověstným americkým imperialistickým agentem Allanem Dullesem Fieldovi, ve kterém jej vyzýval ke špionážní spolupráci… Spolu s Plačkem jsme tento důležitý dokument zatajili i tehdy, když byla v roce 1949 odhalena Fieldova špionážní činnost v Maďarsku…”
Špión Noel Field…
Ani tři roky předtím v Budapešti, ani nyní v Praze nebyl předveden před soud, aby potvrdil špionážní činnost obžalovaných.
Hermann Field také nezůstal ušetřen obvinění ze špionáže. V procesu s “protistranickým centrem” vypovídal jako “svědek” proti obžalovanému Evženu Löblovi také Vilém Nový, kterému Hermann Field umožnil v roce 1939 útěk z Krakova do Anglie.
Nový: “…Löbl zaujímal ve skupině československé emigrace dost významné postavení… Když jsem přišel do Krakova, Löbl tam již byl a úzce spolupracoval s Hermannem Fieldem… velmi tajně spolupracoval na prověřování nově příchozích emigrantů a jejich transportování do Anglie…”
Předseda: “A kdy jste se setkal s Evženem Löblem ve společnosti Hermanna Fielda po osvobození Československa?”
Nový: “Bylo to v roce 1947, kdy Hermann Field přijel do ČSR. Navštívil mě v mém bytě… Field se především zajímal o funkce a pobyt emigrantů z roku 1939 z Krakova. Zajímal se také o politické a hospodářské otázky… Pamatuji si, že v průběhu diskuse si dělal Field nějaké poznámky do svého zápisníku…”
Jedenáct “provazů”, jak si přál Klement Gottwald. Jen tři obžalovaní směli zůstat naživu. Odsouzeni k doživotnímu žaláři.
Ale co se stalo s Hermannem, Hertou a Noelem Fieldovými?
SPIKNUTÍ JOZEFA SWIETLA?
Čas ubíhal.
Ve čtvrtek 5. března 1953 zemřel sovětský diktátor Josef Visarionovič Stalin…
V Moskvě byl zatčen a popraven šéf sovětské Státní bezpečnosti Lavrentij Berija. On a jeho spolupracovníci porušovali soustavně “socialistickou zákonnost”. A nejen v Sovětském svazu. Měli spolupachatele ve všech zemích lidové demokracie, tvrdili noví mocipáni v Kremlu.
A Hermann, Noel a Herta Fieldovi?
Jednoho dne, začátkem roku 1954, odvedli Hermanna Fielda do kanceláře ředitelství věznice v Miedzeszynu nedaleko Varšavy. Tam ho očekávala elegantní žena. Představila se jako Markowska. Přišla z pověření ministerstva vnitra a komunistické strany.
Vše, co se s Hermannem od jeho zatčení na varšavském letišti dělo, bylo spiknutí. Spiknutí amerického agenta, plukovníka polské Státní bezpečnosti Jozefa Swietla.
Předložila Hermannovi fotografii.
“Poznáváte ho?”
Poznal. Muž s cigaretou. Muž, který ho surově vyslýchal. Plukovník Jozef Swietlo.
“V prosinci 1953 jsme ho poslali na služební cestu k našim německým přátelům,” pokračovala Markowska. “Swietlo využil příležitosti a přeběhl ke svým americkým chlebodárcům.”
Dne 3. prosince 1953 přijel do Berlína plukovník polské Státní bezpečnosti Jozef Swietlo, zástupce náčelníka X. oddělení, které řídilo na ministerstvu Státní bezpečnosti boj proti špiónům. O dva dny později, 5. prosince 1953, se přihlásil v západní části města u amerických úřadů a požádal o politický azyl.
Teprve později se Hermann dověděl, že Swietlo na tiskové konferenci vyprávěl podrobnosti o jeho zatčení, které si přáli sovětští poradci, i o průběhu jeho vyšetřování. Dokonce polský prezident Boleslaw Bierut se zajímal, co se děje s Fieldem a naznačil začátkem roku 1952, že je “příliš dlouho naživu”. Swietlo potvrdil, že Hermann Field měl být hlavním svědkem v připravovaných inscenovaných procesech se Stalinovi nepohodlnými německými a polskými komunistickými předáky. A vypověděl také, že se v roce 1951 v maďarském vězení setkal s Noelem a Hertou Fieldovými. Byli ve strašném tělesném a duševním stavu.
“Budete propuštěn,” slíbila Hermannu Fieldovi Markowska. “Ale bude to ještě chvíli trvat…”
Kate Fieldová vzpomíná:
“Byla sobota… a já zůstala v Londýně sama s dětmi. Ve spánku jsem zdálky zaslechla zvonek telefonu. Zvedla jsem sluchátko.
Paní Fieldová, zde je tisková agentura Reuter. Máme pro vás radostnou zprávu. Varšavský rozhlas právě vysílal, že váš muž byl propuštěn z vězení a že byl zproštěn všech obvinění.
Vytryskly mi slzy… Rozsvítila jsem světlo. Bylo pět hodin padesát minut, 25. října 1954… Telefon opět zvonil. Tentokráte to byla agentura News Service. Sáhla jsem po tužce a psala, co mi diktovali. Rádio Varšava hlásilo, že Hermann Field byl propuštěn z vězení… Byl propuštěn poté, co se prokázalo, že všechna obvinění, která proti němu vznesl Jozef Swietlo, jsou vymyšlená a jsou dílem amerických agentů a provokatérů…”
Curych. Pátek 19. listopadu 1954.
Přesně podle letového řádu přistává krátce o patnácté hodině polské letadlo z Varšavy. Jako první z něho vystupuje vysoký, štíhlý muž s prošedivělými vlasy. Architekt Hermann Field.
Odchází do budovy letiště, kde ho očekává důstojník švýcarské policie. Odvádí ho do kanceláře a prosí, aby tam počkal.
Čas se vleče…
A pak se otevírají dveře… Kate…
PARTNEŘI V RÁJI BLÁZNŮ
Téměř současně s Hermannem Fieldem opouštějí po více než pěti letech maďarské vězení jeho bratr Noel a švagrová Herta.
A pak – pak se svět diví. Noel a Herta Fieldovi, na nichž jsou patrny následky brutálního věznění, oznamují, že se rozhodli zůstat v Maďarsku.
V roce 1964 navštívili Noela a Hertu, kteří si v Budapešti koupili malý domek na svahu nad Dunajem, Hermann a Kate. Noel pracoval jako překladatel pro kulturně-politický časopis New Hungarian Quartely.
Naposled viděl Hermann svého bratra v roce 1969. Noel byl zasmušilý, málomluvný. Netajil se zklamáním nad vojenským potlačením Pražského jara v srpnu 1968 vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy.
V roce 1970 Noel Field zemřel. Jeho žena Herta ho přežila o deset let.
Hermann a Kate Fieldovi ještě žijí. Na americkém venkově, v usedlosti, která se jmenuje Vallley Farm. Kniha vzpomínek, kterou nedávno vydali v hamburském nakladatelství EVA, se jmenuje “Departure Delayed – Stalinova rukojmí ve studené válce”. Jiná kniha, “Partneři v ráji bláznů” autora Wolfganga Kiesslinga, líčí osudy Noela Fielda a jednoho z mužů, kterým pomohl k útěku před nacisty – bývalého člena politbyra komunistické SED v NDR Paula Merkera, jednoho z kandidátů na hlavního obžalovaného v připravovaném procesu se “zrádci” a s Fieldovými agenty v NDR.
