JIŘÍ KOPECKÝ
Před časem za přímé účasti kamer italské televize, vytesali tři mládenci, vybaveni typickým sochařským nářadím, během tří hodin sochu, která byla k nerozeznání podobná sochám Modiglianiho. Tato demonstrace proběhla jako ohlas na aféru kolem děl slavného umělce. Nejdříve se na prvních stránkách tisku objevila fotografie poprsí sochy z dílny Amadea Modiglianiho, vytažená z livornského kanálu. Mezi kritiky a věhlasnými znalci zavládlo nevšední vzrušení. Až na výjimky uznali dílo za originál. Zakrátko se však s dílu přihlásili jeho praví autoři, kteří své autorství věrohodně doložili. Znalci byli napáleni a noviny měly o čem psát. Podobné žertíky nejsou v dějinách umění ojedinělé. Historie zná nemálo vynikajících padělků a skandálů s nimi spojených. Hrdinkou jednoho z nich byla Venuše z řípy. V roce 1937, přesně 2. května, rolník ze St. Just sur Loire ve Francii, při orbě řepného pole nedaleko své usedlosti, objevil mramorovou sochu v životní velikosti. Přizvaní specialisté prohlásili polonahou Venuši za řecký originál. Všechny světové noviny psaly o vzácném nálezu. O dílo měli zájem největší sběratelé starožitností i muzea. Když ale krásnou Venuši za 250 tisíc franků zakoupila francouzská vláda, aby dílo zůstalo tam, kde bylo nalezeno, její tvůrce italský sochař Francesco Cremonese, ze strachu, že všechno nakonec praskne a on bude obžalován z klamání státu, se sám přihlásil na policii. Jeho přiznání však byla považována za nejapný žert. Bylo mu uvěřeno teprve když předložil chybějící části sochy, které měl uschovány.
Jako důkaz také předvedl modelku, podle níž sochu zhotovil. Historie vůbec zná nemálo případů, kdy padělatelé před soudem museli dokazovat své autorství, místo aby se ze svých činů zodpovídali. Patřil k nim i Holanďan Jans Van Meegeren. Ve třicátých letech se mu podařilo prodat nejlepším amsterodamským znalcům vlastní obrazy jako díla Vermeera Van Delfta (1632-1675). Jeden z jeho „veermerů” získal do své soukromé sbírky za 65O tisíc guldenů i Hermann Göring. Když byl nakonec malíř těchto pláten obviněn, že nelegálně vyváží umělecká díla, prohlásil, že takovéto obvinění nemá opodstatnění, neboť prodává vlastní díla. Soud ale nebyl ochoten mu věřit. Tehdy Meegeren navrhl, že veřejně předvede své schopnosti. Během několika hodin pak vytvořil dílo, které vylučovalo všechny pochybnosti. Ve starém Římě se padělatelství těšilo velkému rozvoji. Patriciové rádi zdobili své vily sochami, imitujícími díla slavných Řeků. Dokonce i podpisy na nich byly napodobovány. V období renesance byla v módě především antická díla. V 18. století patřili k největším padělatelům: Giuseppe Guera, Ital, dokonale malující v pompejském stylu a Antonio Pichler, bezvadně imitující helenistický styl. Padělatelům bylo příznivé především 19. století, kdy sběratelská vášeň dosahovala vrcholu a obchod s uměleckými díly vzkvétal.
Právě z tohoto období pochází Madonna della Palma připisovaná Rafaelovi, kterou v roce 1968 Itálie koupila za 30 milionů lir, když se mnoho znalců zaručilo za její pravost. Polemiky o originalitě obrazu se rozpoutaly ihned po tom, co bylo veřejně vystaveno. Všechny spory nakonec vyřešili američtí specialisté, kteří prokázali, že strom za madonnou není palma, jako se dosud předpokládalo, ale rostlina s názvem Cycas revoluta, pocházející z ostrovů Pacifiku, objevená a dovezená kapitánem Cookem 250 let po smrti Rafaela. Jestliže padělatelům 19.století přálo, skutečný ráj nalezli po druhé světové válce, zejména díky zvýšenému zájmu soukromých sběratelů v USA. Jenom ze třech tisíc obrazů, které namaloval Camille Corot, se jich v amerických sbírk ách nachází téměř deset tisíc! Z toho lze usoudit, kolik z nich jsou falzifikáty. K nejslavnějším padělatelům našeho století náležel Angličan Tom Keating, který zemřel v roce 1983.
Od roku 1950 namaloval okolo 2500 falzifikátů děl slavných umělců, jako byl Degas, Rembrandt, Goya, Renoir, Gainsborough, Turner a jiných. Keating byl původně malířem pokojů, pak se zapsal na akademii. Vše začalo starou rytinou, kterou dostal za úkol okopírovat. O několik dní později uviděl svoje dílo ve výloze antikvariátu, kde byla nabízeno za obrovskou částku. Od toho okamžiku se plně věnoval padělatelství, s použitím starých barev a pláten, Vždy však na obraze ukryl i svůj podpis. Dalším geniálním imitátorem, především současných umělců, je David Stein. Nejraději kopíroval Chagalla, Picassa a Légera. Mezi 400 falzifikáty, které prý Stein „vyrobil” se podařilo odhalit pouze 130 pláten. Ostatní jsou dobře ukryty v sejfech soukromých sběratelů. Ve Španělsku před časem došlo ke skandálu s duplikáty obrazů Salvátora Dalího, které falšoval barcelonský malíř Manuela Pujol Baladas. V Brazilíi „maluje” Paolo Sabas, obrazy zemřelých umělců, s nimiž je, jak prohlašuje, v mediálním spojení. Prý Matisse, Renoir, Modigliani, Picasso i Van Gogh, mu vedou ruku, a tak vznikají díla jeho prostřednictvím. Stranou nezůstává ani Itálie. Nejslavnějšími padělateli současnosti jsou Omero Bordo a Renato Padretti. Bordo se proslavil jako dokonalý imitátor děl z etruské doby. Našel způsob, jak imitovat odpovídající zestárnutí svých výrobků z pálené hlíny. Zakopává je na několik let do země a natírá speciálními kyselinami. Jsou pak k nerozeznání od výrobků starých 2500 let. Renato Padretti se věnuje současným italským malířům. Vytvořil už stovky falzifikátů. Tvrdí, že kopírovat slavné umělce není jednoduché a mělo by se to náležitě ocenit…
