TEXT: ALEŠ HORÁČEK
Recepčnímu luxusního newyorského hotelu málem vypadly oči z důlků. Očekával příjezd důstojníků, mířících na setkání válečných veteránů, a místo generála vstoupil do recepce postarší bulteriér v kabátku plném medailí.
„Sem psi nesmějí!“ zastoupil recepční cestu vysloužilému vojákovi, který psa doprovázel. Voják se dopálil: „Tohle není žádný pes! To je Stubby, válečný hrdina!“ Na konci italského tažení spatřil Napoleon Bonaparte při inspekci na bitevním poli dojemnou scénu. Viděl psa, který seděl u svého zabitého pána, žalostě vyl a olizoval mu ruku. Pro císaře to byl tak silný zážitek, že si na něj vzpomněl ještě během posledních let svého exilu, a napsal: „Sledoval jsem bez mrknutí oka bitvy, ve kterých se rozhodovalo o budoucnosti celých národů. Bez slz jsem vydával rozkazy rozhodující o smrti tisíců. A teď jsem byl rozrušen, hluboce pohnut, pohnut k slzám. A pročpak vlastně? Žalem jednoho psa.“ Snad za to může oddanost a nevinnost, se kterou se psi vrhají do nebezpečí vytvořených člověkem, že nás jejich osudy často dokážou zasáhnout víc, než osudy lidí.
VE VÍRU VÁLEK
Bronzová socha německého ovčáka na psím hřbitově v Hartsdale ve státě New York připomíná vojenské psy, kteří sloužili v první světové válce. Nebylo jich málo. Armády Francie a Anglie jich měly dohromady dvacet tisíc, Němci dokonce třicet tisíc. Jedním ze psích hrdinů první světové války byl kříženec Satan. Zachránil francouzskou jednotku, která se ve vesničce nedaleko Verdunu dostala do německého obklíčení a čelila palbě polního dělostřelectva. Situace Francouzů se už zdála beznadějná, protože přišli o telefonní spojení i o všechny poštovní holuby. V tom se z kouře vynořilo podivné monstrum. Klikatým během, aby se vyhnul palbě, se k francouzským zákopům blížil Satan v plynové masce a se dvěma brašnami s holuby na bocích. Když Němci pochopili, o co jde, začali pálit. Dvě kulky nakonec Satana zasáhly, jemu se však podařilo doběhnout a cenný náklad předat. Jeden z holubů pak doručil zprávu o situaci francouzské jednotky, a spojenci ji z obklíčení vysvobodili. Mnohem známější však byl americký bulteriér Stubby. Přestože jsou jeho zásluhy hlavně v rovině maskota 102. pěšího pluku 26. pěší divize Yankee, postupně se stal velmi populárním a dokonce získal hodnost seržanta. Od různých spolků dostal několik medailí, setkal se postupně se třemi americkými prezidenty a po smrti skončil jako exponát Muzea Červeného kříže. Mnoho psích válečníků ale v první světové válce takové štěstí nemělo. Po vyhlášení příměří na značnou část z nich čekala v rámci demobilizace smrt rukou těch, kterým věrně sloužili. Ve druhé světové válce používala ruská armáda psy cvičené na to, že pod tanky najdou žrádlo. Před útokem je nechali vyhladovět a psi pak donesli výbušninu až pod nepřátelské obrněnce. Podobně drastický program psích kamikadze připravovala i americká vývojová skupina z Fort Belvoiru ve Virginii. Cvičili tu skupinu psů, kteří měli jediný úkol – donést do nepřátelského bunkru nálož s časovacím zařízením, sednout si, a čekat na smrt. Při výcviku se ale ukázalo, že nebude možné zabránit případům, kdy by se psi mohli s náloží vrátit ke svému pánovi nebo vběhnout do již dobytého bunkru obsazeného vlastními vojáky. Americká armáda proto nakonec experiment zastavila. V roce 1989 se pak sebevražední psi objevili v izraelské armádě. Jen s tím rozdílem, že do bunkrů již vnikali s náloží, kterou lze odpálit na dálku.
DAJ-LI MEDAILI
Přístup armád ke psím hrdinům nebyl všude stejný. Například Britové je běžně vyznamenávali. Sama královna Viktorie v roce 1881 pověsila červeno-zelenou stuhu s medailí za hrdinství na krk bílému teriérovi Bobbimu. Ten se účastnil boje u Maiwandu v Afghánistánu, kde obrovská afghánská armáda Ayuba Khana rozdrtila 66. britský pluk. Britové mají dokonce oficiální zvířecí medaili za statečnost – Dickin medaili. Celkem jich bylo uděleno 53, z toho osmnáct psům, tři koním, jedna kočce a 31 holubům. Asi nejvíc ocenění, celkem osm, získala černobílá kolie Rob. Původně farmářský pes sloužil u britských výsadkářů. Jeho úkolem bylo seskočit spolu s ostatními na nepřátelské území a pak v tichosti sehnat celou skupinu dohromady. Po výcviku v severní Africe byl třikrát vysazen v Itálii, stovky mil od spojeneckých jednotek, kde se účastnil bojových akcí v týlu nepřítele. Naopak Američani šetří vyznamenáním jen pro lidi. Přesto se v americké armádě našel psí hrdina, který si vybojoval purpurové srdce. Byl to Chips, kříženec německého ovčáka, huskyho a kolie. Jeho pluk se vylodil 10. července 1943 na jižním pobřeží Sicílie a dostal se pod palbu z kulometného bunkru. Chips vyrazil vpřed, vtrhl do bunkru, a po několikaminutovém boji z něj vyvedl čtyři pokousané vzdávající se italské vojáky. Netrvalo ovšem dlouho, a Chips o své vyznamenání zase přišel, protože podle vojenských předpisů mohl být odměněn maximálně pochvalou při čtení rozkazu.
MIMO BITEVNÍ POLE
Psí hrdinové ale nemusejí vždy jen bojovat. V newyorkském Central Parku má pomník aljašský malamut Balto. Slavným se stal v roce 1925, kdy ve zlatokopeckém městečku Nome vypukla epidemie záškrtu. Do Nome bylo potřeba rychle dopravit psím spřežením sérum od vlaku ve stanici Nenana na západě Aljašky. Jenže cesta dlouhá 1085 kilometru obvykle trvala dva týdny a nyní navíc zrovna vládla jedna z nejhorších aljašských zim, kdy se teplota pohybovala mezi minus 40 a minus 52 stupni Celsia a vál extrémně silný blizard. Začal skutečný štafetový závod s časem. Musheři a psí spřežení se na trase střídali, takže zásilka dorazila ani ne za pět a půl dne. I když hlavní díl slávy připadl spřežení norského mushera Gunnara Kaasena a vůdčímu psu jeho smečky Baltovi, kteří jeli s vakcínou poslední úsek, hlavními hrdiny celé akce byli musher Leonhard Seppala a jeho vůdčí pes Togo. Ti vezli náklad přes nejnáročnější úseky a dovezli ho dál než ostatní týmy. V roce 1951 se z hranice vesmíru, výšky sto kilometrů, úspěšně vrátili psi Dězik a Cygan a zahájili éru ruských psích kosmonautů. Adeptky pro první let na oběžnou dráhu byly tři – Albina, Muška a Kudrjavka. Volba nakonec padla na tříletou šestikilovou Kudrjavku, kterou kvůli lepšímu zvuku ve světě přejmenovali na Lajku. Od počátku se nepočítalo s tím, že by se ze své mise měla vrátit. Návratový modul ještě nebyl vyřešen a let se musel na přání sovětského vůdce Nikity Chruščova stihnout ke 40. výročí bolševické revoluce na podzim 1957. Podle původních plánů měla Lajka žít na oběžné dráze deset dnů a pak sníst otrávenou dávku želatinové potravy. Jenže termoregulace nefungovala jak měla, teplota v kabině stoupla na 40 stupňů Celsia a Lajka po několika hodinách zemřela na přehřátí. Oleg Gazenko, který Lajku vybral a vycvičil, v roce 1998 na konferenci v Moskvě přiznal: „Neměli jsme to dělat. Nedozvěděli jsme se z téhle mise dost na to, abychom ospravedlnili smrt psa.“ Svého psího hrdinu ostatně měla i komunistická moc v Československu. Byl jím vlčák Brek, tehdejší oficiální terminologií „samostatně útočící pes“, sloužící na hranicích. Podle komunistické propagandy zadržel šedesát „narušitelů“ a zachránil život jednomu z pohraničníků. Po smrti skončil vycpaný v policejním muzeu v Praze.
V TROSKÁCH DVOJČAT
Psí hrdiny mají i události z 11. září. Velkou zkouškou prošli labradoři Roselle a Salty, vodicí psi nevidomých. Ve všeobecném zmatku, křiku a kouři zvládli stres a své pány vyvedli ven. „Počítal jsem s tím, že zemřu, a rozhodl jsem se dát Saltymu šanci utéct. Tak jsem odepnul vodítko, poplácal jsem ho po hlavě a nařídil mu, aby šel,“ vyprávěl později nevidomý počítačový technik Omar Rivera, který pracoval v 71. patře severní věže. Prchající dav Saltyho okamžitě smetl. Trvalo to ale jen pár minut. Pak se Saltymu podařilo probojovat zpět a Omara Riveru po hodinové tlačenici na úzkém schodišti vyvedl na ulici. Chvíli poté se věž zřítila. Na troskách věží pracovalo celkem 350 záchranářských psů. Už 38 minut po druhém útoku tu byl dvanáctiletý zlatý retriever Bear. Osmnáct hodin denně hledal přeživší i oběti v prostředí plném kouře, hluku, prachu a střepů. Některé z pěti lidí, které se v troskách podařilo objevit živé, našel právě on. Když pak na podzim 2001 kráčel po 5. avenue průvod záchranářů, v jeho čele šel právě Bear, nositel Medaile za hrdinství. Rok na to zemřel na rakovinu, která se mu objevila v místě zranění způsobeného první noc záchranné akce ostrým kusem oceli. Pohřeb se konal se stejnými poctami jako pohřby newyorských hasičů a vzpomínkového shromáždění věnovaného Bearově památce se zúčastnilo několik set lidí a několik desítek psů. Psích hrdinů bylo v historii mnohem víc a jen o málokterých se svět dozvěděl. Často jsme jim ostatně ani nedali možnost výběru. Na jejich příbězích je dojemné možná právě to, že své hrdinství neprokazovali kvůli vlastní slávě, ale kvůli nám, lidem.
