Guatemalci jsou odpradávna pověstní cestovatelskou vášní a jen zřídkakdy někdo cestuje sám a bez zavazadel. Žádný muž se nikdy nevydá bez matate, vaku tkaného z konopí, vlny nebo sisalu. Nosí jej přes rameno a má v něm nejdůležitější osobní propriety včetně potvrzení o ukončené vojenské službě. Obrovské bedny, napěchované pytle zvané redes, sítě, tašky nejrůznějších rozměrů. Nechybí slepice, husy, ba ani ovce nebývají vyloučeny z přepravy. Lidé jsou tu překvapivě ohleduplní, a ačkoliv cestují v podmínkách pro Evropana jen těžko představitelných, zamračenou tvář stěží najdete. Guatemala je po Bolívii a Peru třetí zemí na světě s největším počtem indiánského obyvatelstva. Že jsou to lidé veselí, paradoxně s ohledem na často velmi tvrdé životní podmínky šťastní, už statistiky neuvádějí. Všichni jsou, řeklo by se, v pohodě a není divu, že takto migrují často a rádi. Důvodů je vždy dostatek. Domorodci jezdí na pravidelné trhy do měst a větších vesnic, zpravidla dvakrát týdně. Nakoupit potravu pro rodinu a dobytek anebo oslavit s příbuznými nejrůznější svátky a fiesty. Nádraží jsou tak vedle tržiště nejrušnějšími místy v celé zemi. Nekonečné uzounké serpentiny zaříznuté do svahů kličkují hornatou krajinou nahoru a dolů. Přeplněné autobusy při stoupání ztěžka odfukují a náklad na střeše balancuje v každé zatáčce. Neustálému natřásání zdejší lidé, jak vidno, dávno přivykli, a tak reptají jen zhýčkaní turisté. Těch však do zapadlého městečka Todos Santos de los Cuchumatanes uprostřed nejvyššího pohoří v zemi během roku mnoho nezavítá.
Jiný kraj, jiný mrav
…a tady v Guatemale je potřeba dodat i jiný šat. Každý departament, ba i každé městečko charakterizuje totiž nejen svérázná krajina, vlastní dialekt a zvyklosti, ale též – a možná především – kroje. Sukně dlouhé, že si je ženy musí při chůzi podkasat, jinde nesahají ani po kolena. Květované, s barevnými ornamenty, široké s několikerými vrstvami připomínající naše valašky, ale i z jednoduchého přiléhavého materiálu. Mnohdy bývají doplněny pruhem látky zvaným faja, který se obtočí kolem boků, aby sukně nepadala. Základem oděvů, a to jak ženských, tak i mužských, je huipil – kazajka ušitá z jednoho kusu látky. K ženám pak neodmyslitelně patří tzuty, šátky s univerzálním použitím. Slouží jako kabelky i nákupní tašky, nosí je na hlavách anebo na zádech jako nosítko pro dítě. Pochopitelně nechybí nejrůznější variace pokrývek hlav či alespoň zdobení vlasů barevnými pentlemi.
Zatímco ve většině oblastí vynikají v oblékání ženy, tady v Todos Santos jsou mnohem nápadnější kroje mužské. Červené kalhoty s tenkými bílými pruhy kolem boků a rozkroku přepásané zvláštním širokým pásem z černé kůže, který je vepředu stažený provázky, a malé, tak trochu legrační slamáčky byste jinde v Guatemale nenašli. V posledních letech lidé ve městech v důsledku stále sílícího vlivu komerčních společností vyspělých zemí upouštějí od tradic a životního stylu svých předků. Venkovské oblasti ale zatím ještě nepodlehly tomuto trendu a zvláště v Todos Santos se setkáte s nezvykle silným vnímáním vlastní identity, hrdostí na svůj původ a příslušnost k poněkud svérázné společnosti. Kroje nosí malí hošíci, stejně jako nejstarší kmeti. A i když mladí muži už ocenili pohodlí značkových tenisek či náramkových hodinek, úcta ke kroji přetrvává. Má to nepochybně jednu výhodu – všichni jsou si rovni a ono omšelé „šaty dělají člověka“ spolu se závistí a maloměšťáctvím tak zůstávají daleko za branami městečka.
Tkaní látek je výlučně ženskou záležitostí a pohled na ženy a dívky klečící na zemi s rukama kmitajícíma mezi vlákny nataženými na primitivní konstrukci závěsného stavu i nám po několika dnech zevšedněl. Vyrobit látku na jedny kalhoty nebo na huipil pro ženu trvá i nejšikovnějším tkadlenám dva týdny.
Na radnici
Dostat audienci u starosty městečka Todos Santos de los Cuchumatanes není nikterak jednoduché. Chodba zdejšího úřadu je věčně přeplněna zástupy žadatelů. Práce a starostí s dvěma tisícovkami obyvatel má hlava radnice, jak se zdá, více než dost. I tak je ale návštěvou z Evropy překvapen, neboť je to příležitost pochlubit se vlastními úspěchy a zásluhami na rozkvětu sídla. Projekt rozvoje za vyšší životní úroveň je sice financován z vládních zdrojů, avšak „teprve díky pracovitosti a píli zdejších obyvatel lze hovořit o úspěchu tohoto politického záměru“, zdůrazňuje starosta Rucino. Proyecto lingvistico – jazykový projekt určený pro zahraniční studenty je neméně významným zdrojem příjmů do městské pokladny. Asi 100 USD týdně zaplatíte za výuku mam, původního mayského jazyka domorodců, a španělštiny. Bydlet budete v hliněném domku u některé z rodin, což je jistě nejlepší způsob, jak se vrátit o několik set let zpátky a proniknout do mentality a životního stylu těchto horalů.
Základním zdrojem obživy stále zůstává tradiční zemědělství. Na okolních svazích už po staletí pěstují domorodci především kukuřici, základní potravinu všech Guatemalců, ať už pro výrobu typických placek – tortill, jako důležitou ingredienci pro přípravu známého nápoje atol de elote či pověstných tamal – plněných kukuřičných listů. Na stolech guatemalských venkovanů nechybí nikdy fazole ani brambory. Vedle rostlinné produkce je součástí zemědělské výroby chov ovcí a koz. Důležitými pomocníky, bez nichž by si většina venkovanů těžkou práci na polích sotva dokázala představit, jsou osli, voli a koně.
Kalendář lidu – TZOLKIN
Ještě před padesáti lety se v tomto kraji hojně užíval původní mayský kalendář zvaný tzolkin. Dnes jím svůj život řídí už jen hrstka starých usedlíků v odlehlých horských vískách. Mayská časová jednotka byl den a jeho různé násobky. Sluneční rok se skládal z 365 dnů, měl 18 měsíců po dvaceti dnech a ještě 5 dnů doplňkových. Používali ho ale jen kněží k zahájení polních prací, předpovídání zatmění atd. V praxi byl užíván „kalendář lidu“ – tzolkin čítající 260 dnů. Jen jednou za 52 let se sešel určitý den tzolkinu s určitým dnem slunečního roku a právě tuto časovou jednotku vnímali Mayové i Aztékové jako století, epochu, nový začátek světa.
O potlačení všech pohanských tradic včetně používání mayského kalendáře usilovala už od počátku dobývání Nového světa katolická církev. Po pěti stech letech intenzivního působení kněží a misionářů se dnes ke křesťanství hlásí více než 90 % obyvatel celé Latinské Ameriky. Na mnohých místech jsou však církevní rituály poznamenány původními zvyklostmi Indiánů. Také v Todos Santos a jeho okolí je 95 % obyvatel pokřtěných katolíků a na pravidelné bohoslužby mnozí putují i několik hodin pěšky. Navzdory tomu v každém obchodě či malém krámku koupíte kopál, parafin, svíčky nejrůznějších barev – ingredience používané při mayských ceremoniích. Přitom oficiálně jen několik desítek obyvatel vyznává původní víru svých předků. Jen těžko lze uvěřit, že by pro tak nepočetnou skupinku byly vybaveny všechny obchůdky a tržnice. Staré zvyklosti zřejmě neupadly v zapomnění a mezi antropology dokonce panuje názor, že právě Mayové nebyli nikdy zcela porobeni, zejména v duchovní oblasti se nikdy nenechali zcela pokořit.
Na pahorku nad městem, z něhož se nabízí kouzelný pohled na okolní hornatou krajinu, vybudovali Mayové před mnoha staletími obětiště – Tuj Cmanchú. Čerstvý popel a nedohořelé svíčky jsou jen dalším důkazem pravidelných návštěv i dnes, přestože většina lidí své sympatie k této tradici popírá. Na dřevěném kříži opodál je vyryt nápis připomínající tragickou událost z dubna roku 1982. Přelom sedmdesátých a osmdesátých let znamenal pro Guatemalu období, kdy vláda čelila jak pokusům armády o převzetí moci, tak i guerillovému hnutí. Útokům ultralevicových povstalců neuniklo ani Todos Santos. Ozbrojená guerilla přepadla a vypálila vesnici, mnoho lidí povraždila. Řada z těch, kteří se zachránili, uprchla do jihomexického Chiapasu. Teprve od poloviny osmdesátých let se začíná situace v zemi uklidňovat, v roce 1985 byla přijata nová ústava a oficiálně pokračuje liberalizace veřejného života. I tak jsou ovšem politická stabilita a hospodářský růst v zemi na prahu 3. tisíciletí stále jen usilovným přáním Guatemalců, než skutečnou realitou.
Disident, nebo šaman
Pan Vincent je jedním z těch, kteří neskrývaně hovoří o svém vnímání existence světa založeném na kořenech mayského náboženství. Je současným, možná také posledním mayským knězem, jenž stojí v čele skupiny asi šedesáti přívrženců hlásajících důsledně duchovní odkaz mayských předků. Jeho postavení ve společnosti však připomíná více pozici disidenta. Lidé se o něm, alespoň s cizinci, zdráhají hovořit. Tvrdí, že ho neznají, ačkoliv z výrazu tváře zřetelně vyčtete „víme, ale neřekneme, raději se neptejte“. Po strastiplné cestě do zapadlé usedlosti vysoko nad městem se nám nakonec podařilo Vincenta najít. V tradičním kroji, který ho navzdory smýšlení řadí mezi ostatní, se zrovna vracel z pole. I on je totiž, stejně jako většina mužů, především zemědělec. Řeklo by se, žije poklidným životem ve skromných podmínkách, jež se v mnohém neliší od ostatních v Todos Santos. Každý měsíc však pořádá ceremonie střídavě na jednom ze čtyř vrcholů okolních hor. Pravda, dříve byly slavnosti mnohem okázalejší, putovalo se pěšky, zatímco dnes všichni cestují pohodlněji zastaralými teréňáky. Průběh rituálů však zůstává nezměněn. Zapalují se ohně, kopálové kadidlo na ochranu proti ďábelským silám, černé magii, závisti, strachu a zármutku. Obětují se kuřata a zapalují svíčky. Všechny barvy mají svůj význam a představují konkrétní žádost, vyjadřují též odpuštění a omluvu. Lidé většinou prosí o dobrou úrodu, štěstí svých dětí a blízkých, o zdraví.Studená země
Tierra fría čili „studená země“ – tak nazývají Guatemalci nejvyšší partie pohoří Sierra de los Cuchumatanes. Lidé obývají i pustiny vysoko nad městečkem Todos Santos a v drsných podmínkách tu svádějí každodenní boj o přežití. Stejně jako na mnohých místech celé Latinské Ameriky, i v Guatemale si domorodci na venkově budují své příbytky z hlíny. Příroda tu totiž mnoho nenabízí, a tak se staví už po staletí z pověstných cihel zvaných adobe. Vedle tradičního zemědělství je to právě výroba adobe, která zdejší venkovany zaměstnává. Princip výroby připomíná nám dobře známé vepřovice. Nenáročná, rychlá a především levná technologie. To je hlavní důvod, proč ani dnes nevolí jiný stavební materiál. Vykopaná zemina se smíchá ve vyhloubené jámě s vodou a nasekanou suchou trávou, jež plní funkci pojiva, a pomocí dřevěné obdélníkové formy se směs vytvaruje. Konečnou práci pak přebírají sluneční paprsky, proces sušení trvá asi 8 dní. Plat dělníků činí v přepočtu zhruba 2500 Kč, což je v tomto chudém kraji záviděníhodný příjem. Vzhledem k ekonomické situaci v zemi a nízké životní úrovni zůstane adobe stavebním materiálem nepochybně ještě dlouho. Zdejší muži se tak o svou práci obávat nemusí.
V indiánských jazycích Guatemaly existuje pro „vidět“ a „cestovat“ pouze jediné slovo. Kdo cestuje, vidí a ten, kdo chce vidět, musí zase cestovat. A tak opouštíme milý kraj a přívětivé lidi, abychom na korbě náklaďáku cestovali dál zemí věčného jara. Jedině tak totiž uvidíme…
