PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ , FOTO: MICHAEL FOKT
Profesor Weiss patří mezi šťastlivce, kterým se z koníčka stala celoživotní práce. Rád o své práci hovoří v médiích. Stále se jakoby usmívá a máte pocit, že nedokázal pochopit, proč zrovna on má tak příznivý osud.
Má evidentně život rád a rád má i sám sebe (což u každého neplatí, i když se to na první pohled zdá). Při setkání je úplně stejný, jako ho vidíte v televizi: nekonfliktní, příjemný i inspirativní. Řekne-li se sex, co se vám nejdříve vybaví? Něco hezkého, nebo vás hned napadnou problémy s tím spojené? Já striktně odděluji osobní život a profesionální život. Takže vám při slovu sex naskočí osobní, nebo profesionální život? Mám ambivalentní pocity, protože obojí platí. Sex je i osobní záležitost, ale současně se sexem živím, takže se dá říci, že sex je v mém životě pro mě hodně důležitý. Vy jste studoval matematiku a ke své profesi jste se dostal náhodou. Hledat souvislost mezi matematikou a sexem by bylo asi pošetilé… Nebo ne? Nakonec jsem vystudoval psychologii, ale je hodně zajímavé, že mnoho psychologů studovalo matematiku nebo fyziku. A souvislost znáte? Nevím, čím to je. Osobně jsem tu souvislost nezjistil, ale pro mě je velká výhoda, že jsem matematiku studoval – dala mi základ k tomu, abych se od počátku své profesionální kariéry snažil pracovat kromě klinické praxe i výzkumně. Studium matematiky mi dalo určitý způsob myšlení, určité zaměření a metodologii. Znáte u sebe profesionální deformaci? Moje manželka tvrdí, že dříve nebo později se v mé společnosti vždy začne mluvit o sexu. Nevím, jestli je to deformace má nebo deformace mého okolí. Když jsem vstoupil do místnosti a promluvil na vás, poznal jste na mně, jak si v sexu stojím, zda netrpím nějakou sexuální dysfunkcí či deviací? To tedy vůbec ne, zvláště ne u mužů. U hezkých žen mě napadá, jak asi na tom se sexem jsou. Co se týče těch deviací, tak v posledních letech většinu mých pacientů tvoří transsexuálové, pak pacienti se sexuálními dysfunkcemi a teprve potom pacienti s deviacemi. Vnímáte sexualitu při návštěvě v zahraničí, protože vám spolehlivě napoví, jaký ten či onen národ je, co od místních můžete čekat? V této oblasti jsou rozdíly mezi jednotlivci mnohem větší než rozdíly mezi národy. Měl jsem připravenou otázku, který národ vás v tomhle ohledu nejvíc překvapil, takže je asi zbytečná… K tomu mám jednu poznámku. Pokaždé, když jsem ve Spojených státech, tak mě vždy překvapí, že také oni souloží. Když vidím tu obrovskou distanci mezi muži a ženami, ten strach mužů naznačit přiblížení, strach jakkoli se ženě dvořit, aby to nebylo vykládáno jako sexuální obtěžování, tak mě vždy udiví, že i v USA se rodí děti. A přitom v amerických videoklipech vysloveně dominuje sex. Fantazie jejich režisérů je omezena na sexy tanec, na svůdné křivky ženského těla a kopulační pohyby. Jako by producenti měli vykoumané, že tenhle byznys bez sexu není možný. Z toho hlediska je Amerika velmi ambivalentní. Na jedné straně je největším výrobcem porna na světě a na druhé straně je nesmyslně prudérní. Když jsem byl v Americe poprvé, po revoluci v roce 1990, tak si pamatuji, že celé San Francisco žilo soudním procesem, při kterém byl souzen otec, který vyfotil svého šestiletého syna nahého u bazénu na své zahradě.
Nechal ty fotografie vyvolat ve fotolabu a ten to musel podle zákona oznámit na policii. Vznikl z toho monstrproces, bylo to považováno za sexuální zneužití. Byl bych hrozně nerad, kdyby i česká společnost dospěla do tohoto stadia. I proto, že pak i já půjdu na doživotí do vězení, pokud najdou fotografie mých synů v dětství na pláži v NDR. Pohled na sex se v naší historii mění. Jiný ho měli Římané, jiný byl ve středověku či v komunismu. Dá se říci: Čím větší demokracie, tím přístupnější pohled na sex? Spíše bych řekl, že čím je vláda totalitárnější, společnost maloměšťáčtější, tím je prudérnější. Komunisté byli vlastně nesmírně prudérní. Slovo homosexualita v tehdejším Československém rozhlase zaznělo poprvé až v roce 1986, a i to pouze v souvislosti s AIDS. Komunisté oblékli ženy do montérek, aby je co nejvíce nivelizovali, aby co nejvíce potlačili jejich odlišnost od mužů. Ideálem každé totalitní společnosti jsou lidé v uniformách, pokud možno ase xuálních uniformách. Dnes se bez sexu neobejde nejen showbyznys, ale i politika. Třeba náš prezident a jeho tehdejší milenka, což mu mělo dělat jistou image. Mohu jmenovat další politiky: Berlusconi, Sarkózy, Topolánek, Paroubek… Čím si to vysvětlujete? Největší děvkař mezi prezidenty byl Kennedy, takže to není nějaký současný jev. Ale tenkrát se to tutlalo, dnes je to dáváno téměř na odiv… Nevím, jestli je to dáváno víc na odiv, ale z evolučního hlediska je přirozené a i účelné, že vedoucí samci mají více žen. Tak to má být. Proč by měli mít nemocní, slabí, chudí a hloupí muži více žen, více potomků?! To by evolučně bylo nesmyslné. Ať mají hodně žen a hodně potomků muži mocní, silní, inteligentní a bohatí. V tom vám rozumím, chci jen říct, že politici dříve milenky tajili, dnes se jimi skoro chlubí a nevadí jim, že opouštějí své rodiny… V Americe se to neděje, v Evropě máme jiné tradice. Pokud u nás vyjde najevo, že politik má sexuální aféry, lidé jsou k tomu tolerantní, často to dokonce hodnotí pozitivně, zvýší to prestiž politika. Když jsme u politiky, vybavuje se mi Napoleon se svým slavným komplexem. Napoleon se dokázal bezhlavě zamilovat. Myslíte, že tenhle „handicap“ mohl mít vliv na jeho politická rozhodnutí? Tomu nerozumím. Zamilovaný člověk je svým způsobem nemocný člověk. Je pod vlivem jisté drogy a dokáže dělat autodestruktivní, nelogické až šílené věci… Zamilovaný člověk je vlastně zfetovaný, intoxikovaný, a to především fenylethylaminem, dopaminem a dalšími hormony a neurotransmitery. Ano, takový člověk dělá věci, které by za normálních okolností jinak nedělal. Chtěl byste dělat pod šéfem, který je právě zamilovaný do mladé dívky, a vy byste s ním měl činit nějaká závažná strategická rozhodnutí? Myslím, i když všichni kolegové mi nemusejí dát za pravdu, že evolučně je nám dáno, že se zamilováváme tak do pětatřiceti let, možná do čtyřiceti. A pak už naštěstí ne. To by nemělo evolučně žádný smysl. A co ti dnešní padesátníci s mladými ženami? Myslím, že to už není zamilovanost v pravém slova smyslu, taková, kterou známe v osmnácti nebo v pětadvaceti, tito padesátníci pouze cítí ještě příležitost k poslednímu reprodukčnímu vzepětí. Ale zpátky k vaší původní otázce: naštěstí šéfy se obvykle stávají lidé ve věku, kdy mají tato svá zamilovávání se už za sebou. Dá se v této souvislosti chápat, proč katoličtí kněží drží celibát? Zamilovaný kněz může asi těžko svým ovečkám předávat boží poselství a přitom se těšit, až večer obejme svou milenku… Nebo může? Můj názor na celibát je jednoznačný. Ze sexuologického hlediska je nesmyslné tvrdit, že kněz má žít v celibátu, aby se mohl věnovat duchovním věcem bez zátěže myšlenek na sex. Ze sexuologického hlediska je dle mého názoru smysluplnější přístup judaistický, kde rabín naopak musí být ženatý, aby se mohl věnovat duchovním záležitostem. Člověk nemůže přemýšlet o duchovnu, pokud nemá naplněné základní potřeby. Hladový člověk myslí na jídlo více než člověk sytý. Stejné je to i se sexem. Dnes světem hýbou skandály ohledně pedofilních kněží. Máte pro to jako sexuolog nějaké vysvětlení? Toto povolání si někdy volí lidé, kteří v oblasti sexuality cítí svou odlišnost, například menšinovou orientaci. Není to přitom výjimečné, při jednom anonymním americkém výzkumu až čtyřicet procent kněží uvedlo, že se cítí homosexuálně orientováno. Myslí si, že to vyřeší právě kněžskou profesí, celibátem. Pro katolíka může být homosexuální orientace natolik nepřijatelná, že si zvolí povolání, které jakoby postaví hráz těmto pro něho nepřijatelným pocitům. Ne každý však celoživotně tyto své odlišné sexuální potřeby zvládne. To je i případ současných afér. Všimněte si přitom, že se téměř nikdy nejedná o zneužívání dívek, obvykle jsou oběťmi těchto zneužití dospívající chlapci. Shledáváte v židovském náboženství zbytečná sexuální tabu nebo je naopak považujete smysluplné a prospěšné? Každé náboženství má spoustu tabu. Právě tabu, tedy zákazy a příkazy, pomáhají vytvářet skupinová pravidla, skupinovou ideologii. Jistě přitom není náhodou, že ta tabu, ať je to v křesťanství, v judaismu nebo v jiných náboženstvích, se kromě jídla nejvíce týkají právě sexu. První povinné monogamní manželství vyhlásil na zkoušku rabín Geršom ben Juda na synodu v Mainzu v roce 1000, a to jen na zkoušku na tisíc let. Jak to dopadlo? Dlouho jsem si myslel, že se na to zapomnělo. Až nedávno jsem zjistil, že v roce 2000 skutečně zasedla rabínská rada, která měla za úkol ten experiment s monogamií zhodnotit, zjistit, zda se monogamie jako model partnerského soužití osvědčila. Rada však nedospěla k rozhodnutí, a tak se rozhodla prodloužit zkušební dobu o dalších tisíc let. 87 procent ze všech transkulturálně nebo historicky popsaných lidských společenství bylo, nebo dosud dokonce je, polygamních. Vypadá to, jako by přirozenější bylo žít v polygamii… Člověk ve svém repertoáru partnerských strategií má více možností – celoživotní monogamii, promiskuitní styky, polygamní soužití. To vše je nám tzv. přirozené, a dle amerického evolučního psychologa Davida Busse se ta která strategie aktualizuje v závislosti na situaci, na tom, která z nich je z hlediska reprodukčního aktuálně nejúčelnější. Jsou deviace latentně zakódované v každém z nás, a my je svým dejme tomu zdravým způsobem života přirozeně tlumíme, nebo se projevují nahodile u různých individuí? Člověk je deviantní, nebo není deviantní. Nemůže být trochu deviantní, jako nemůže být žena trochu těhotná. Domníváme se přitom, že jde o záležitost vrozenou, výchovou a prostředím neovlivnitelnou. Pokud člověka nevychováte, necháte ho žít v džungli, bude pro něho v rámci přežití přirozené krást nebo zabíjet. Nebo se mýlím? Mýlíte se. Během evoluce byli ti, kteří kradli, takzvaní černí pasažéři, z komunit vylučováni, měli menší pravděpodobnost předat své geny. Společnost, aby přežila a fungovala, musí umět rozeznat ony černé pasažéry, tedy například i zloděje. Takže dětství, školní výchova, stav společnosti nemá zas takový vliv na zásadní charakterové vlastnosti, agresivitu či případné deviace? Člověk má pochopitelně v rámci svého adaptačního chování repertoár různých způsobů, jak se vyrovnávat se životními situacemi. Někdy je účelná i agrese. Obranná agrese, útočná agrese, to vše samozřejmě v závislosti na situaci existuje. Konkrétní chování se aktualizuje podle toho, co je pro přežití našich genů adaptivní. Ale člověka utváří i okolí, ve kterém žije, a potřeby, které mu umožní či neumožní… To s vámi samozřejmě souhlasím: je velmi důležité, aby se člověk socializoval, aby přejal určité normy v dané společnosti. To je nevyhnutelná podmínka správné funkce jedince a té společnosti. Uvědomme si však jednu věc: jsme ve své evoluci dizajnováni pro život v malých komunitách. V savanách, ze kterých pocházíme, byl přirozený život ve skupinách, kde se lidé znali osobně, stýkali tváří v tvář. Náš současný život v obrovských městech s anonymním davem je mnohem problematičtější, kde je pak nesrovnatelně větší výskyt sociální patologie než ve vesnicích či jiných malých komunitách. Ve velkých městech je podstatně víc sebevražd, kriminality, drogového problému. Stoupá dnes počet deviací, mají pro současnost nějakou vypovídací hodnotu? Výskyt sexuálních deviací je pravděpodobně stejný, nezávisí od politického zřízení. Měnit se však může sexuální kriminalita, a to především v souvislosti s tím, jak se mění naše pohledy na normalitu sexuálního chování. Ještě mnozí pamatujeme dobu, kdy byl kriminalizován například homosexuální styk. A i dnes existují země, kde jsou kvůli němu lidé popravováni. Obecně platí, že mnohé deviace dneška jsou neškodnými libůstkami zítřka. Pobavte mě nějakou komickou deviací. Mí pacienti ke mně přicházejí, protože mají nějaký problém. A když pacient trpí, tak to nepůsobí komicky. Ale samozřejmě někdy jsou jejich problémy možná z určitých pohledů úsměvné. Teď si vybavuji kazuistiku dívky, kterou popsal profesor Vondráček. Jeho pacientka byla při partnerských sexuálních aktivitách plně anorgastická. Prožívala orgasmus pouze při plavání ve Vltavě. Berounka nic. Pomáhá vám vaše profese ve vaší cestě za poznáním života? (dlouho přemýšlí) Co vám vaše profese dala a co vzala? Dala mi asi to nejdůležitější, co kromě zdravých dětí může život dát, a to je fakt, že se každé ráno do práce těším. Myslím, že když někdo vstává otráveně, že ho děsí představa, že zase musí do práce, tak to je hrozné neštěstí. Já kdybych měl jiný zdroj příjmu, než je moje zaměstnání, tak bych si za to, abych mohl dělat, co dělám, rád i připlatil. Vy jste vlastně šťastný člověk, když říkáte: „A není také nic lepšího než si udělat z koníčka práci.“ Štěstí je požadavek hysterický, mně stačí spokojenost.
