Nebe plné hvězd od obzoru k obzoru, oheň rozdělaný na písku pod skálou. Na ohni konvička se zeleným čajem, který je silný, sladký a slévá se do skleničky z velké výšky, aby vypěnil. Spacák si na noc rozkládám do písku na okraj vyschlého řečiště a sleduji Jižní kříž.
Sopečné pohoří Atakor, kde v noci klesla teplota na -2 °C, je součástí oblasti Hoggar (Ahaggar) a jedinou přístupnou oblastí pro turisty v jižním Alžíru. A to jen na zvláštní povolení a s tuaregskými průvodci. Vine se tudy jediná cesta, dlouhá asi 250 km, také kolem hory Assekrem, vysoké 2780 m, s poustevnou Charlese de Foucaulda. Nenechte se mýlit různými názvy pro stejná pohoří, každý autor map nebo průvodce používá jiné názvy. Našimi průvodci jsou Tuareg Kasem jako šéf a řidič a kuchař Žabbaren, který je původem z rodu otroků, kteří dříve sloužili Tuaregům.
Tuaregové pocházejí původně z Berberů, do střední Sahary přišli asi před pěti sty lety ze severu, odkud byli vytlačeni Araby, a žili výhradně nomádským životem. Dělí se na řadu klanů, které spolu v minulosti různě válčily. Tuaregové neuznávali moderní hranice Libye, Alžírska ani ostatních zemí a volně putovali pouštěmi středu Sahary. Jejich jazykem je tamašek, dialekt berberštiny, a kabylština. Po založení samostatného alžírského státu přišli o většinu svých rodových práv a z jejich otroků, které si vodili z jihu Sahary, se často stali úředníci alžírské správy, a tak dnes bývalí otroci vládnou Tuaregům. Stejná situace nastala v dalších státech, které zabraly tuaregská území – Niger, Mali, Libye. Pošlapání jejich tradičních hodnot, útlak ze strany vlády, ignorování jejich práv na území, kde jsou značné zásoby uranu a ropy, které vlády vytěžují, přivedlo Tuaregy až k touze po samostatném státě. Řada Tuaregů se přiklání k muslimskému náboženství, došlo i ke spojení s islámskými extrémisty, s jejichž pomocí v loňském roce založili samostatný stát Azawad. Naštěstí Tuaregové velmi rychle pochopili, že extrémní islamismus je špatný, na podzim 2012 ukončili spolupráci s extrémisty a přiklonili se raději zpět k místním vládám. V lednu 2013 pak následovala intervence francouzských vojsk v Mali a boj o vytlačení extrémistů. Pouštěmi jižního Alžíru vedou pašerácké stezky a toto rozlehlé území je velmi obtížně kontrolovatelné. To umožňuje extrémistům, dříve vedeným Mochtárem Belmochtárem, proslulým jednookým velitelem vojenských jednotek extrémistů, zabitým počátkem března v Mali, pašovat pouští levné cigarety z Nigeru na sever a naopak z Libye, která válkou ztratila kontrolu nad zásobami zbraní, vyzbrojovat bojové skupiny. Ty jsou pak hrozbou pro všechny cizince v Alžíru a vůbec v celé oblasti, protože mají na svědomí řadu únosů.
Poklad Sahary
Přes obrovská lávová pole, po pěšince mezi černými kameny se nese malá karavana čtyř velbloudů. To Tuaregové jedou od svých stád do města pro zásoby. Stáda mají v okolí guelty. Mezi lávovými poli je tu bývalý říční kaňon, na dně jsou jezírka s vodou, která mizí až v nejparnějším létě. To je v této oblasti jediný zdroj vody pro stádečka koz, které tu Tuaregové pasou. Čím se tady ta stáda koz živí, to nechápu. Kolem obrovských čedičových skalních suků, které zbyly z původních sopek, stoupáme stále výše až do tábora pod horou Assekrem. Ve výšce asi 2500 m n. m. je tu postavený kamenný dům – útočiště. Teď před ledovým větrem a v létě před žárem. Jsme zde z jediného důvodu, a tím je vidět západ a východ slunce v pohoří Atakor, což je považováno za největší zážitek z celé Sahary. Z vrcholu hory Assekrem se otevírá pohled na celé pohoří. Je to jako Tolkienův Mordor. Zapadajícím sluncem zalitá torza sopek jsou zlatá a jejich vrcholky jsou vidět až k obzoru. V dálce je vidět pohoří Tassili N´Ajjer, Tedefest a Garet el Djenoun – hora Džinů. Po mrazivé noci, kdy teplota ve větru spadla až k -7 °C, se ještě za tmy šplháme znova na vrchol. Slunce vykouklo přesně za nejvyššími skalními suky a jeho zlaté paprsky znovu nasvítily celou scenerii.
Folklor
Tuaregové se v mnohém odlišují od původních Berberů ze severu a od Arabů vůbec. Už třeba jen svým vysokým vzrůstem a hrdým držením těla. Tuaregské ženy, pověstné svou krásou, nenosí šátky přes obličej. Šátek šéš nosí výhradně muži. A na rozdíl od severu nenosí krátký, ale pořádně dlouhý, šestimetrový pruh látky. Ten mají pečlivě omotaný kolem celé hlavy a zejména kolem úst. V minulosti věřili, že ústy se mohou do člověka dostat zlí duchové. Tuaregské společenství se diametrálně odlišovalo od ostatních v severní Africe – bylo založeno na matriarchální linii. Řada Tuaregů dnes pod tlakem okolí konvertovala k islámu. Jejich víra je ale pohodová, z islámu si vzali dobrá pravidla a ta nepohodlná nebo nesmyslná prostě ignorují. Například se nevzdávají alkoholu. Silným zvykem, čehož si všimne každý cestovatel provázený Tuaregy je, že drží polední siestu. Přes polední spánek nejede vlak, je posvátný a neoddiskutovatelný. Jejich zajímavým rysem je též udržování pořádku. Nejen naši průvodci všechny odpadky spalovali, ale i kolem tuaregských vesnic je, na rozdíl od arabských, čisto. Po dalším putování lávovými poli, místy protkanými vyschlými řečišti s akáciemi a pasoucími se velbloudy, přijíždíme ke skále s prehistorickými rytinami. Vytvořili je obyvatelé Sahary před 10 000 lety i v sousedních pohořích Tassili a Acacus. Rytiny jsou důkazem, že Sahara byla v té době zelená a plná zvěře. Nejvíce mě zaujal slon v pohybu. Naprosto stejná, jen větší a zrcadlově obrácená rytina je v pohoří Acacus v Libyi. Oba sloni mají nakročeno a prehistorický autor vytvořil velmi dynamický dojem. Jen se obávám, že s ohledem na téměř válečný stav už ani jednoho z těchto slonů nikdy neuvidím. Na skalním útesu jsou další obrázky – žirafy, buvoli, koně, gazely, krávy. A na samém vrcholku, kam se šplháme přes vratké balvany, jsou lidské postavy s kulatými hlavami. Takové, jaké Dänikena inspirovaly k teoriím o mimozemšťanech.
Prehistorických rytin a maleb je v celé oblasti Hoggaru spousta. Bohužel jsou často poničeny islamisty, mají odsekané celé hlavy. A objevily se i případy, že byl odseknut celý kus kamene a rytina putovala do soukromé sbírky.
Doprovod
Cestu zpět nám zkomplikovala intervence v Mali. Francouzi tu na žádost vlády zasáhli proti extrémním islamistům. Ti nezaváhali a na oplátku obsadili alžírské plynárenské zařízení v In Aménas – 700 zajatých civilistů, při ne zrovna dobře provedené osvobozovací operaci bylo 30 cizinců zabito. A tak jsme cestovali tři dny na sever v doprovodu osmi vojáků se samopaly, kteří si nás po 200 km na check-pointech předávali. Město Timimoun na okraji Velkého západního Ergu jsme navštívili krátce a pod dozorem. Nutno podotknout, že nepřetržitý dozor vojáků byl sice nepříjemný, ale vše měli perfektně zorganizované a na dalším check-pointu vždy čekala připravená další jednotka. Tato situace, tedy permanentní nebezpečí teroristického útoku nebo únosu tak z jinak překrásné země, jakou Alžírsko je, dělá destinaci, které by bylo patrně lépe se vyhnout. Bohužel.
