Voda zlověstně hučela, byla hnědá a kalná a pořád stoupala. Brala domy, stromy, mosty a někdy i lidi. Potoky změnily směr, kterým tekly a nejspíš navždycky změnily krajinu. Vidím ten mocný pohyb na vlastní oči, a je to velmi dramatické i přesto, že všechno sleduji jenom v televizi z videokazety, kterou mi daroval starosta Vrbna pod Pradědem Zdeněk Jarmar. Snad to opravdu byla velkolepost přírodní katastrofy, která lidi naplňovala jakousi úctou k čemusi ohromnému, na co už jsme málem zapomněli. Ale také to byly lidské příběhy, které jsme se vydali hledat.
 město Krnov při záplavách a po nich… |
. . . . .
Vystoupili jsme ve Vrbně pod Pradědem a déšť, který před chvílí přešel v kroupy, se změnil na sníh. Normálně tu bývá sníh už v září, letos se opozdil. Byli jsme ohlášeni na Městském úřadu jako dva studenti druhého ročníku, abychom přijeli inkognito jako brigádníci a mohli tak na vlastní kůži okusit slasti a strasti života brigádníků. Zajímalo nás, jak jsou připraveni na zimu.
“Prý jste říkali, že ještě zavoláte?”
“Ano, jenomže…”
“Nebojte se, všechno je zařízeno, kluci. Budete dělat u paní Schindlerové, ubytování máte na tenise, konzervy vám přinesou, jo a tady máte mapu okolí, můžete chodit na výlety, Praděd je tohle tady.”
Měli jsme připravenou historku o tom, proč jsme poněkud přestárlí studenti, ale k našemu údivu ji nikdo nechtěl slyšet.
“Už sis je zapsala?” vložil se do toho další muž. “No ne, já jenom jestli vás nehledá třeba Interpol?” obrátil se na nás. Nahlásili jsme svá skutečná jména a pak nás, nejspíš poslední povodňové dobrovolníky v Čechách, zavezli felicií na ubytovnu.
“Víte, my už nic uvnitř nepotřebujeme, spíš tady srovnat terén,” ukázala nám paní Schindlerová. Bylo už pozdě a domluvili jsme se na druhý den ráno. Šli jsme podél potoka a pozorovali na vyschlém povodňovém korytě co dokáže voda. Přes řeku už stály tři nové mosty, a ten poslední malí kluci frajersky ignorovali vzájemně se hecujíce, kdo řeku přebrodí na horském kole. Bylo to na místě, kde voda vzala dva domy. . . . . .
Zpátky na ubytovně se nás správce lišácky zeptal: “Tak co, vy ste ty studenti?”
“Mno, ehm, to je takové nedorozumění,” vysvětloval Zbyněk, protože to celé byl jeho nápad, “my jsme novináři a chtěli jsme přijet inkognito.”
“Vás někdo odhalil?”
“Ne.”
“Tak proč mi to říkáte?”
Vysvětlovali jsme mu to dlouho a obšírně, a on potom vyprávěl o hasiči, který strávil na povodních celý den, chodil se na ubytovnu jenom vyspat, o muži středního věku, co si tady platil ubytování i stravu, až zavolali z úřadu, že pomáhá na povodních a platí to za něj. Dal nám přepravku z umělé hmoty a v ní toaletní papíry harmasan 4x, balíček pigi čaje, 6x červené fazole, 5x trvanlivé mléko, 3x pikantní koňský guláš, 3x vepřové, 1x hovězí, 2x luncheon meat, 1x kuřecí lunch, 2x lečo s moravskou klobásou a krabici plnou paštik. V rámci příprav studené stravy jsme ve společné kuchyňce narazili na Ukrajince, který ve dvou hrních na elektrických plotýnkách vařil boršč a celou, snad koupenou, slepici. . . . . .
První dojem byl o tom, že je to tady v něčem jiné než profesionálně dramatické záběry, jak si je pamatuji z televizních pořadů. Zbývaly příběhy. Třeba o tom, jak tu žili tři bratři Schindlerové ve třech domech vedle sebe. Žili, byli i jejich potomci, a aby jim život ohrozili, musely se spojit tři řeky Opavy, aby se to podařilo. Paní Schindlerová, u které jsme pracovali v domě prostředním, měla tolik elánu, že by jí ho mohl každý závidět. Devět lidí v domě, z toho pět dcer a dva další lidi na cestě, a když ta velká voda přišla, vylezla si do podkroví, odmítla opustit dům a hrála s dětmi prší. Když stoupla voda, vytáhla oknem prádlo, ale mezitím se někde převrhla svíčka, a tak začalo i hořet. Ale už nebylo, co by tam shořelo. . . . . .
Ráno jsme vyfasovali lopaty, hrábě, kolečko a planýrovali terén rozježděný od bagrů. Okolní lesy byly bílé jinovatkou a na loužích ledový škraloup. Taky hlína zmrzla a když jsme odloupli lopatou cosi jako povrchový krunýř, vycházela zevnitř pára, nasáklá typickou zemitou vůní. Zmrzla i voda, vedená provizorně povrchovou hadicí. Ukazovali nám album fotografií z povodní. Dům měli zatopený až po strop, všude nánosy bahna, týden trvalo jenom vynášení. Pak dorazila brigáda asi dvaceti lidí z nějakého pražského rádia. Mezi nimi i dva Novozélanďané, syn se chlámal, že neumějí držet kladivo.
Uvnitř to ještě vonělo maltou, která teprve zasychala a pro spoustu lidí je noční můrou představa, že do velkých mrazů ani nezaschne. V kuchyni mají linku, kterou věnovala německá charitativní organizace, prý za 50 000 korun, celkem mohli stát opravy až 300 000 Kč, přičemž dostali 2 x 20 000 Kč od státu, mrazák, a od pojišťovny 40 000 Kč. Paní si chce brát půjčku od státu, výhodně úročenou na tři procenta na stavbu nového septiku.
“Změnily povodně něco na vašem životě?”
“Ne, stejně bychom museli dům opravovat,” řekla paní Schindlerová. . . . . .
Pan Janča, soused z vedlejšího domu, všechnu práci na povodňových aktivitách dělal sám a brigádníky nechtěl. Až my poslední jsme byli první, a to všechno během jediného dne, a navíc to ještě byla sobota.
“Kafe uvaříme, najest dáme, i štamprlu,” sjednával předem podmínky, “ale celou flašu ne, to byste pak nic neudělali.” Potřeboval vysbírat kamení z plácku před domem, házeli jsme ho rovnou na násep, který tu má zamezit tomu, kdyby se něco podobného mělo opakovat. Nebylo na tom nic fascinujícího, jen spousta zajímavých detailů. Z hlíny trčely tkaničky od bot a mezi kameny jsme často našli i cihly, omleté proudem do tvaru oblázku. Na oběd nám donesl pan Janča rohlíky a kus salámu, snědli jsme to vsedě na zemi, opřeni o zeď ruiny, která dřív byla dílnou. Kdesi pod nánosem bahna se tam schovávaly svářečka, kompresor, nářadí a podobně. Nechal si navézt dvě tatry písku na místa, kde jsme vysbírali kameny a my ten písek lopatama rozhrnuli. Když přišla voda, nechtěl taky opustit barák, stál na okně, protože měl místnosti plné až pod strop vodou a bahnem, a byl tam takhle od šesti večer do jedné odpoledne druhého dne.
Okolo druhé dojeli dva zedníci s kárkou s tím, že mu pomůžou opravit štít, na který se právě chystal. Měl rozdělanou maltu, tak za ním vylezli na stříšku a starší se hned chopil zednické lžíce.
“Počkaj,” ozvalo se vyčítavě a důrazně. “Víš že já si rád dělám na domě všechno sám.”
“Však jsme ti přijeli pomoct, ne?”
“To děkuju, až budu potřebovat pomoc betonovat, tak si pozvu, ale tohle zvládnu sám.”
Zedníci nechali práce a ještě chvíli jsme si povídali, dost dlouho na to, abychom zjistili, že ten mladší sem původně přijel na brigádu jako my a pak už tady zůstal. Teď už prý měsíc pracuje v dřevokombinátě. . . . . .
Říkali mu bejk. Začal tu před lety organizovat všechny možné turistické výlety a sportovní akce. V neděli, v den našeho volna, by měl narozeniny, kdyby se neoběsil. A na jeho počest pořádají členové zdejšího amatérského cyklistického spolku DRAK turistický výšlap, který je zároveň jakýmsi zakončením cyklokrosové sezony. Organizátorem a majitelem domu ACS DRAK je pan Mlynář, syn juniorského mistra celého světa v cyklokrosu Zdeňka Mlynáře. Jablko asi nepadlo daleko od stromu, napadlo mě, když jsem se dozvěděl, že tenhle šedovlasý muž ujel od Nového roku k dnešnímu říjnovému dni již 13 000 kilometrů na horském kole. . . . . .
Na prvním rozcestí se pro nás původně nevinný výlet změnil v třicetikilometrovou túru na Praděd, nejvyšší horu v okolí. Během té cesty jsme pochopili cosi o nezaměstanosti, průměrném platě, ale i drsné kráse zdejšího kraje. Topí se tu osm měsíců v roce, v obci není žádná cukrárna, ale zato patnáct hospod, a když tudy v sezoně táhnou davy turistů, nemají ani vlastně proč se zastavit. Zato na 38 hracích automatech jsou rekordní tržby.
Výlet na Praděd v duchu prvorepublikové pohody představoval jedinou možnost, jak tu strávit sváteční víkend.
“Hory jsou krásné, ale Brňáci, co sem jezdí na víkendy, jsou na nich častěji než my místní.”
Ještě ten večer jsem měl tu čest se setkat se skutečným dědem Pradědem. Vlastně byli dva. První už byl po infarktu a pradědovský háv předal po dvaceti letech ve funkci dalšímu. Vyprávěl nám, jak v pradědovském přivítal Klause na předvolebním mítinku a vyhuboval mu, že mu netyká, vzpomínal, jak mu Němci tajně vkládali marky do váčku na pradědovské holi, jak prožil šťastný život a měl dobře placenou práci.
Po týdenní brigádě, s ohledem na bájnou postavu děda Praděda, najednou vnímám povodně jinak. Lidé tu mají blíž k přírodě a povodně jsou přece jen přírodní živel, i když se spekuluje, jestli to není dílo člověka.
“Jednu dobrou věc nám povodně přinesli · ukázali nám, jakou má voda sílu,” prozradil nám druhý den místní šofér během okružního výletu po okolí. “Proto už dneska vodu nikdo nepije, jenom pivo nebo kořalku. Žádný alkohol vám přece neodnese dům.”
HISTORIE POVODNÍ
Nad obyčejnými dešti, snesšími se v posledních dnech července 1897 na širá území mocnářství, postiženy osudně též Čechy. Srážky, spadlé během této pamětihodné katastrofy, která dlouho ještě zůstane ve smutné vzpomínce, byly jmenovitě v pohraničních pohořích bezpříkladně vydatné. S neodolatelnou mocí hnaly se ohromné spousty vod v údolí, proměňujíce nepatrné toky ve dravé proudy a působíce i v hlavních tocích, jichž stav byl dosud nízký, mohutné rozvodnění. Nezměrná jest škoda, kterou rozpoutaný živel způsobil zničením polních plodin a pobořením budov, a hluboce jest želeti ztráty četných životů lidských, témuž za oběť padnuvších.
KRÁTKÁ HISTORIE POVODNÍ U NÁS…
Těmito slovy vylíčil přesně před jedním stoletím autor, profesionální metereolog, své dojmy z nadobyčejně silného deště, způsobivšího náhlé a silné rozvodnění potoků horských a jejich přítoků na území Čech.
Sto let uběhlo jako voda a povodeň katastrofálních rozměrů postihla letos v červenci naše mocnářství znova takřka na den přesně jako před stoletím. Rádi bychom oživili lidské zapomnění, v našich zeměpisných šířkách bohužel tak časté, a na základě dostupných pramenů přinesli stručné informace o povodních pustovšivších historické území Koruny české ještě mnohem dříve, nežli onoho parného léta roku 1897.
Slovutný kronikář Kosmas si svého času poznamenal: “Divná věc, a z čeho lze povážit, v jak vysokém podnebí se vznáší tato krajina, že do ní nevtéká žádná cizí voda, nýbrž co je malých i velkých toků, z rozličných hor prýštících, všechny od větší řeky, která se nazývá Labe, pojaty a tekou do moře.”
Již v prvních hodinách dějepisu jsme se učili, že města i vesnice byly většinou zakládány v těsné blízkosti vodních toků. Na našem území tomu nebylo jinak. Voda je život, zdroj potravy, energie a v neposlední řadě také důležité dopravní spojení. Leckdy se však řeky staly příčinou značných problémů. V knize “Historické povodně na dolním Labi a Vltavě” se uvádí, že řada vesnic od třináctého století byla buď úplně zničená povodněmi, nebo byla později znovu vystavěna na výše položeném místě. Na základě studií českých toků vznikl názor, že postupně od čtrnáctého století zanikají sídla ležící níže než pět metrů nad hladinou toků. Dokumentuje to i zápis Václava Hájka z Libočan: “V České zemi jednak ustavičně déšť pršal a z toho přišlo veliké řek a potukov rozhojnění, kteříž to povodňové velicí velmi mnoho vsí skazili a zvláště okolo Austí (Ústí nad Labem, pozn. aut.) a Litoměřic i jinde. Po upokojení pak tiech vod mnohé vsi, kteréž byly blízko řekám a zvláště na Labi přísedící, odtud na jiná místa se přesadily.” Pro úplnost dodáváme, že tato zpráva bývá označována za smyšlenou.
Za výrazně důvěryhodnější zdroj informací platí již výše vzpomenutý Kosmas “V měsíci září (1118) byla taková povodeň, jaké tuším nebylo od potopy světa na zemi. Neboť naše řeka Vltava, náhle prudce vyrazivší ze svého řečiště, ach kolik vsí, kolik v našem podhradí domů, chalup, kostelů svým přívalem pobrala!”
Ve druhém pokračování Kosmovy kroniky vzpomíná autor další povodeň, postihnuvší naše hlavní město, tentokráte roku 1280. “Dne 23. června, tj. v podvečer svatého Jana Křtitele, odpoledne se snesl velmi prudký lijavec, který nadělal mnoho velkých škod: vyvrátil ze základů hradby na hradě pražském u kostela svatého Jiří, podemlel od základu hradní zeď na severní straně a strhl ji svou rychlostí do potoka Brusky. Rovněž popukaly u kostela pražského při dlouhé severní chodbě všechny klenby klauzury…”
Kvůli opakujícím se povodním neopouštěli lidé pouze vesnice, ale také celá města.
V letech 1984·1992 probíhal archeologický průzkum v Děčíně, na místě nazývaném Mariánská louka. Byly zde ke všeobecnému překvapení nalezeny zbytky zaniklého středověkého města včetně náměstí, farního kostela a hřbitova. Město vzniklo přibližně v šedesátých letech třináctého století a zaniklo asi o sto let později po přestěhování obyvatel do současného centra Děčína. Proč? Zánik nejpravděpodobněji vyvolaly opakované povodně na Vltavě v letech 1342·1387. Tuto teorii podporuje též skutečnost, že na uvedené Mariánské louce již nebyly nikdy více žádné domy znova postaveny.
Pro celou střední Evropu lze doložit velmi pozoruhodný jev, jakým je pravidelný výskyt takzvaných malých pluviálů. Jako malé pluviály (z latinského pluvia · déšť) bývají označována období trvající několik desítek let charakteristická výrazně vystupňovanou srážkovou činností. Od počátku tohoto tisíciletí byly zaznamenány již čtyři malé pluviály, a to v letech 1078·1118, 1310·1350, 1560·1600 a 1763·1804. Podle časopisu Vesmír byly projevem posledně jmenovaného malého pluviálu hladová léta 1770·1772, způsobená sérií neúrod díky extrémním zamokřením zemědělských pozemků. Za jediný rok podlehlo hladomoru v Čechách nejméně 250 000 lidí, což je srovnatelné s počty obětí nejzhoubnějších vln pravého moru.
Není smyslem našeho článku vyjmenovat všechny zaznamenané povodně, které kdy naše území postihly. Pro případné zájemce o hlubší seznámení s touto zajímavou problematikou uvádíme na konci použité prameny, v nichž je možno načerpat širší informace.
Přece jen ale ještě vzpomeneme dva údaje. Tím prvním je prý vůbec první zaznamenaná povodeň na Vltavě. Kristiánova legenda ji udává do dubna roku 932: “A ejhle, voda byla tak vystouplá, že i přes břehy se valíc všechny lučiny zaplavila a těm, kteří svaté tělo převáželi, nezbývalo naděje kromě smrti… Pospíchaje pak dále k řece Vltavě a most pobořený nalazajíce, jali se bědovati.”
Za zmínku také jistě stojí, že jedna z našich nejslavnějších památek · Karlův most, byl za svou hitorii třikrát protržen povodní, a to v letech 1432, 1784 a 1890. Zvláště poslední stržení pilířů velkou vodou a nakupeným dřívím byla pro národ stejná ztráta, jako vyhoření Národního divadla. Po dobu opravy, která trvala dva roky, byl vedle zřízen provizorní dřevěný most.
Opusťme na chvílí české poměry a porozhlédněme se trošku po světě.
POTOPY A MÝTY V RŮZNÝCH KOUTECH SVĚTA
Za vůbec nejvyšší vzedmutí vodní hladiny bývá označována povodeň roku 1867 na řece Jang-c?-t?iang. Hladina tehdy stoupla o plných šedesát (!) metrů. V těchto zeměpisných šířkách nejsou povodně vyvolané jarním táním sněhu zvedající hladiny řek o deset metrů ničím výjimečným.
V tropických oblastech jsou zase běžné prudké lijáky, během nichž za krátkou dobu spadne obrovské množství srážek. Čtrnáctého června 1876 napršelo v jihovýchodní Asii za čtyřiadvacet hodin tisíc milimetrů srážek a roku 1911 spadlo za třiašedesát hodin dva tisíce milimetrů srážek. V dubnu 1926 řádil v Kalifornii liják, během kterého za jedinou minutu napršelo dvacet pět milimetrů srážek. Pro srovnání · při loňských povodních na bruntálsku, které byly jakousi předehrou pro letošní katastrofu, spadlo v samotném epicentru nad obcí Lichnov plných sto deset milimetrů srážek za jeden den, což odpovídá výskytu takovéhoto množství u nás jedinkrát za sto let…
Je přirozené, že nadměrné přívaly deště odnepaměti člověka na Zemi provázejí a budou provázet i nadále. V dávné minulosti tyto trpké zkušenosti s běsnícím živlem vedly ke vzniku nejrůznějších mýtů a legend o potopě světa pocházející, s výjimkou Antarktidy, ze všech světadílů.
Nejznámnějším je jistě biblický příběh o Noemově arše a jemu podle některých historiků předcházející a o mnoho let starší sumerský Epos o Gilgamešovi. “Širá země se jak hrnce roztříštila. Po šest dnů a sedm nocí s potopou burácel vítr a jižní bouře srovnala zemi. A když sedmý nadešel den, ustala jižní bouře… Na moře jsem pohlédl, všude zavládlo ticho a všechno lidstvo se v bahno proměnilo.”
O potopě světa mají svou legendu také polynésští rybáři. Jeden mladík zabral svými vesly příliš hluboko, že rozcuchal vlasy mořskému bohu Ruagatovi, a ten se pak rozhodl potrestat všechny lidi.
Zcela suchozemští Mongolové ještě nedávno věřili, že neúrodná půda pokrývající jejich zemi je následkem dávné obrovské povodně, sahající až k vrcholkům hor.
Legenda podobná té o Noemově arše pochází též ze starověké Indie. Prorok Manu byl rybou, které daroval život, vyzván, aby nastoupil na velikou loď a vzal s sebou pár všech živých tvorů a semena všech rostlin, protože brzy přijde potopa.
Zkazky o všeničících potopách si vyprávěli také Sioxuové v Severní Americe a Mayové v tropických pralesech dnešní Guatelmaly a jižního Mexika.
Japonská císařská rodina, jejímž členem je i nynější císař Hirohito, patří podle Japonců vyznávajících náboženství šinto k potomkům lidí, kteří žili ještě před potopou.
O potopách se také dovídáme z legend evropských národů · Germánů, Keltů, Řeků… pouze u národů slovanských jsme na nic podobného nenarazili. Vzniknou snad teď?
Zpracoval Zbyněk Pavlačík
Použité prameny: Kosmova kronika, Historické povodně na dolním Labi a Vltavě, Alexandr Kondratov: Mýty a fakta o potopě světa, Blahoslav Hruška: Pod babylónskou věží, Vesmír 9/1997
