TEXT: Zdeněk Micka
Na náhorní plošině uprostřed Arménie stojí v kruhu desítky vztyčených balvanů. Některé z nich jsou v horní části skrz naskrz provrtané. Tento unikátní detail odlišuje největší megalitickou památku v Zakavkazsku od podobných míst jinde ve světě.
Planina za městem Sisian je zapadákovem i na arménské poměry. Před sedmi tisíci lety zde však vzkvétala civilizace, která po sobě zanechala celkem dvěstě dvacet tři menhiry, z nichž některé měří až tři metry a váží kolem deseti tun. Většina z nich stále stojí, jen některé menší monolity už jsou povalené nebo poškozené erozí. Celkem čtyřiaosmdesát kamenných stél mělo v horní části kulatý otvor o průměru 5–10 centimetrů. Děravé kameny byly pochopitelně náchylnější na poškození, takže se jich dochovala v původním stavu sotva polovina. Arméni z okolí říkají tomuto místu Zorats Karer (Kamenní vojáci). Azeři, kteří zde žili ještě před válkou v 90. letech, je nazývali Ghodhun Dash, což znamená v překladu to samé. Běžně se používá také jméno Karahunj (Zpívající kameny).
Obětní oltář
Prorezavělý moskvič statečně poskakuje po hrbolaté cestě. Čekám, že se mi popraskané přední sklo každou chvíli vysype na klín. Arménský děda za volantem mé obavy nesdílí a radostně do něj buší prstem, když ukazuje na obzoru první vztyčené kameny. „Jako děti jsme si sem chodili hrát na schovávanou,“ říká školní ruštinou. Procházíme se po historickém areálu. Monolity pokryté barevnými lišejníky trčí všude, kam oko dohlédne. Nejmohutnější kruh sestává asi ze čtyřiceti kamenů bez otvorů. Odtud vedou dvě křídla severním a jižním směrem. Severní řada sestává z osmdesáti kamenů (původně jich devětačtyřicet mělo otvory) a je dlouhá asi sto třicet metrů. Jižní alej tvoří sedmdesát kamenů (původně jich šestadvacet mělo otvory), a je o málo kratší. Uprostřed centrálního kruhu nacházíme jakousi nízkou čtvercovou stavbu s plochými kameny místo střechy. Připomíná obrovský oltář. Tady byly patrně v pohanských dobách přinášeny krvavé oběti bohům. A kdo ví, zda šlo jen o zvířata… Fantazie povzbuzená mystickou atmosférou i morbidními zážitky z nedávných návštěv arménských kostelů, před kterými místní popové dodnes zařezávají ovce a kozy, pracuje naplno. Zorats Karer je magické místo. Není divu, že mnoho badatelů při jeho návštěvě ztratilo chladnou hlavu a pustilo se na tenký led spekulativních teorií.
Astronomická observatoř
Nejdále zašel asi arménský profesor Paris Herouni (1933–2008), jehož životní náplní se stalo sbírání důkazů o tom, že je Zorats Karer nejstarší astronomickou observatoří světa. Zaměřil se pochopitelně na tajemné díry v kamenech, kterým Arméni říkají „antsk“ (oční otvor, kukátko). A k překvapení všech našel spoustu dokladů o tom, jaká tělesa jimi dávní stavitelé pozorovali. Brzy také navázal plodnou spolupráci s nadšenci pro megalitické památky z celého světa. Společně s nimi pak začal místo skutečných záhad řešit i bizarní spekulace o propojení všech pravěkých stavitelů. Podobnosti hledal nejen v architektuře prehistorických objektů, ale i jejich názvech.
Například jméno Stonehenge je podle jeho tvrzení vlastně totožné s názvem Karahunj, který pro arménské megality použil již ve 13. století kronikář Stepanos Orbelian. Arménské slovo kara znamená totéž co anglicky stone, totiž kámen. Výraz hunj nemá ekvivalent v moderní arménštině, stejně jako je tomu u henge v angličtině. Paris Herouni však samozřejmě nepochyboval, že obě slova mají stejný význam, má i několik možností, co znamenají, přemýšlí a kombinuje… A pak se hned vrhá na další problém, vždyť jistě není náhoda, že Carnac, největší megalitická památka ve Francii, má ve svém názvu arménské slovo „kar“!
Parlament versus archeologie
Jako všichni záhadologové přistoupil Herouni ke zkoumání památky Zorat Karer metodicky chybně, totiž s přesvědčením, že jde o astronomickou observatoř a je to jen třeba dokázat. Jeho čilá publikační a „osvětová“ činnost však přinesla výsledky. O astronomickém účelu se dnes píše v souvislosti s monolity Karahunj prakticky ve všech knihách a turistických průvodcích. A nejen to! Podle rozhodnutí arménského parlamentu z roku 2004 se tato historická lokalita oficiálně jmenuje Karahunj (Carahunge) Observatory, (Rozhodnutí vlády č. 1095-n, 29. červenec 2004). Arménští politici si prostě svou nejstarší astronomickou observatoř světa odhlasovali a vůbec nepřihlédli ke stanovisku archeologů, kteří na místě mnohokrát pracovali.
Asi nejdůkladnější průzkum Karahunj provedl tým archeologů z Mnichovské univerzity (Institut für Vorderasiatische Archäologie). Podle závěrů, které vědci publikovali v roce 2000, nemá Zorats Karer nic společného se Stonehenge a ani nesloužil jako astronomická observatoř. Vykopávky přinesly zjištění, že jde o rozsáhlé pohřebiště kultury střední doby bronzové a doby železné.
Záhada nevyřešena
Procházíme mezi balvany a hledáme ty děravé, abychom se sami přesvědčili, kam jsou otvory nasměrovány. Z okolní pláně přichází několik sympatických pastevců, které upoutala přítomnost cizinců. Podle jejich svérázného tvrzení jsou děravé kameny náhrobky žen, ty ostatní patří mužům. Říkají nám také, že je místní lidé kdysi využívali k uvazování domácích zvířat.
Zjišťujeme, že žádná z děr nemíří k obloze. Otvory mají překvapivě pravidelný tvar, jsou velmi umně zhotovené. Zdá se, že jejich tvůrce musel použít nějaký gigantický vrták, aby dosáhl ve velmi tvrdém materiálu této kvality. Nejčastěji se v této souvislosti mluví o nástrojích z obsidiánu, neboť toto sopečné sklo sloužilo v Arménské vysočině k výrobě nástrojů od neolitu. Zajímavé je, že kamenné stély kromě „kukátek“ nenesou jiné stopy opracování.
Archeologové pro záhadné otvory nenašli žádné jednoznačné vysvětlení. Ale uvedli, že balvany byly kdysi spojeny hliněnou zdí v mohutnou hradbu. Díry tedy mohly mít funkci pouhých okýnek, a proto také míří do okolního terénu a ne k nebi.
Podle některých indicií, například nízkého stupně zvětrání, byly otvory do kamenných bloků vytvořeny až dodatečně, a nepocházejí tedy od původních stavitelů. Jejich účel tak patrně neměl nic společného s prvotním posláním svatyně.
Dům boží
Důkladný archeologický průzkum nepřinesl nic, z čeho by šlo usuzovat, že Karahunj sloužilo jako observatoř pro určování polohy Slunce, Měsíce a planet. Dokonce není možné prokázat ani tvrzení, že by některé kameny sloužily např. jen k určování místa východu slunce během roku. Za prvé krajina vypadala před tisíci lety úplně jinak. Za druhé, ať už budeme přímkou spojovat jakékoli body, bude vždy výsledek nejistý. Neboť ani nevíme, co stavitelé megalitů považovali za východ slunce. Byl to první paprsek světla? Nebo chvíle, kdy už byl celý kotouč nad obzorem? Rozdílná odpověď znamená i podstatný rozdíl v azimutu. Stejně je tomu i se západem slunce a pohyby Měsíce. To vše sice zmnožuje možnosti pro nadšence, jako je Paris Herouni, ale nemá žádnou cenu pro seriózní vědu.
Karahunj bylo pouze dávným pohřebištěm, kultovním místem, které sloužilo jako most mezi světem živých a mrtvých. Archeologové v souvislosti s megality na celém světě často připomínají, že populární paleoastronomický výklad kamenných kruhů není prakticky nijak doložen ani v historii, ani z etnografických analogií. Tato místa sloužila obvykle k pohřebním a náboženským rituálům. Již ve Starém zákoně říká Jákob: „Tento kámen, který jsem postavil jako posvátný sloup, stane se domem Božím.“
