Sto čtyřicet milionů let ovládali dinosauři suverénně naši planetu. Dnes si ji podmaňují znovu. Celý svět s úžasem vnímá nové poznatky o nich. Jejich historie se stává jednou z nejnapínavějších detektivek, jakou kdy příroda sepsala a kterou jsme ještě zdaleka nedočetli do konce. Naopak, dostáváme se k místu dějového zlomu, kdy se podezření náhle obrací jiným směrem a slibuje zcela nečekané rozuzlení.
Ještě nedávno byli dinosauři považováni za odbytou záležitost. Ano, kdysi tu žili, byli sice obrovští, ale jejich inteligence byla mizivá. Byli to pomalí, nepřizpůsobiví studenokrevní plazi. Celá ta gigantománie byla vlastně omylem přírody. A tak když se objevili mnohem dokonalejší savci, neohrabaní obrovští plazi, kteří se nedovedli přizpůsobit změněným životním podmínkám a konkurenci malých, ale ve všech směrech schopnějších nepřátel, velmi rychle vymřeli.
Nyní, když se prokázalo, že tohle všechno není pravda, že to bylo úplně jinak, je svět šokován. A najednou vidí před sebou úplně jiná zvířata, než jaká byl brýlemi předsudků zvyklý vídat v uplynulých desetiletích.
NA DINOSAUŘÍM HŘBITOVĚ
Ležím na holé zemi v oválu ohraničeném velkými kameny a hledím vzhůru k obloze poseté hvězdami. Vzdálenosti měřené v desítkách světelných let, v jejich stovkách a tisících. Hledím vlastně do pradávné minulosti, dávno již neexistující. Minulost mě tu obklopuje ze všech stran, nejen nad hlavou. V temných rozeklaných skalách všude kolem jsou dinosauři. Vládci tohoto kraje před 76 miliony let. Vlastně jen to, co z nich zbylo. Zkamenělé kostry, propracovávající se z hlubin díky dešti i větru neúnavně k povrchu. Trvá jim to tisíce let, než na ně opět dopadne přísvit hvězd. Tuhle oblohu by však dinosauři nepoznali. Na jejich nebi zářila zcela jiná hvězdná seskupení.
Cítím podivuhodné kouzlo tohoto místa. Minulost, mrtvá a chladná, tu vyvěrá všemi průduchy. Obklopuje mě a utápí v sobě. Indiáni kmene Černonožců to pocítili již před mnoha staletími. Považovali tato místa za sídlo duchů a ti nejodvážnější se sem vypravovali, aby tu na ně po několikadenním půstu a duševním soustředění sestoupilo v podobě nadpřirozeného zvířete, zcela odlišného ode všech ostatních, která znali, posvátné vnuknutí určující jejich další osud a poslání. Dodnes se tu nacházejí jejich “lůžka snů” – malý ovál z kamenů, v jehož středu Černonožci leželi a čekali bez jídla a vody celé dny a noci na svou osudovou vizi.
Stoupáte po úbočí pestrobarevné hory a před vašima očima se otevírá vzdálené údolí, kudy protéká řeka Red Deer. Subtropická příroda kolem říční delty, plná bující zeleně, se propadla kamsi do nenávratna. Obklopuje vás to, co z ní zůstalo po 76 milionech let. Zkamenělá fantazie barevných skal rozpálených vedrem, jakoby modelovaných podle vzoru z jiné planety. Štíhlé věže bentonitu (zkamenělého bahna) s poklicovitými klobouky z pískovce se tyčí nad stěnami zbrázděnými erozí. Zborcené pevnosti minulosti vyrůstají všude, kam vaše oko dohlédne. Dinosauří provinční park na řece Red Deer v kanadské provincii Alberta, nejbohatší známé naleziště dinosaurů ze svrchní doby křídové.
Celé to neskutečné, rozsáhlé skalní město se rozprostírá pod úrovní okolní prérie. Bylo vytvořeno asi před deseti tisíci lety, kdy oteplení klimatu znamenalo konec přechodného zalednění této oblasti. Odtékající voda z více než šest set metrů silného ledovce vyhloubila příkré kaňony ve vrstvách usazenin ze starších geologických dob a vymodelovala v nich útvary připomínající dílo abstraktního sochaře posedlého gigantománií.
PŘEKVAPENÍ BEZ KONCE
Za posledních pětadvacet let jsem navštívil i několik dalších slavných “hřbitovů” dinosaurů. Vyschlá koryta vyhlodaná do křídových usazenin v Gobi, kde prudký vichr ženoucí s sebou tisíce drobných zrnek ostrého písku, obnažuje v příkrých stěnách prastaré kostry a ničí je dřív, než je v nekonečné opuštěnosti pouště může někdo objevit. Lokality v Montaně, Coloradu a Utahu, které vydávají své poklady dinosauřích fosilií již celé století, se zdají být nevyčerpatelné. I Tendaguru ve vyprahlé tanzanské stepi, kde ohnivý kotouč slunce na bezmračné obloze spaluje na prach dávno zvětralé kosti náhodně odkryté erozí.
V poslední době byly při společných čínsko-kanadských expedicích objeveny nové, neobyčejně bohaté lokality v Číně, odkud je v současné době popisováno mnoho dosud neznámých, zcela neobvyklých druhů býložravých i masožravých dinosaurů. Také Afrika připravila mnoho nečekaných překvapení na místech, kde zatím dinosaury nikdo nehledal. Na nových nalezištích v Jižní Americe, především v Argentině, došlo v těchto letech doslova k převratným nálezům, které se nejen týkají vzniku dinosaurů a jejich prvních forem, ale jež také zlomily všechny dosavadní rekordy v absolutní velikosti dinosaurů i ve velikosti jejich dravých druhů. Tyranosaurus přišel o svůj mnoho let držený primát. Fosilie dinosaurů byly nalezeny i v bezprostřední blízkosti tehdejších zemských pólů, a to na arktické Aljašce u řeky Colville, na jihu Austrálie, která byla tehdy propojena s Antarktidou, i v samotné Antarktidě. Díky dinosauří horečce, jež nyní ve světě vládne, a značným prostředkům věnovaným na paleontologický výzkum jsou průběžně objevovány nové a nové lokality, přinášející často zcela nečekaná překvapení řešící staré problémy a kladoucí nové otazníky. Odhaduje se, že ročně je objeveno asi deset nových druhů dinosaurů.
DINOSAUŘI ZCELA JINÍ
Nový pohled na dinosaury vyjádřil jako první v plné šíři americký paleontolog Robert T. Bakker ve svém článku “Renesance dinosaurů”, publikovaném v srpnu 1975 v časopise Scientific American. Za toto číslo dnes sběratelé platí zlatem. Článek vzbudil obrovský rozruch. Od té doby se datuje vznik dinosauří horečky, která trvá dodnes. Bakker si své názory jen tak nevymyslel. Navazoval na celou řadu fosilních nálezů, získaných v předchozích obdobích po celém světě. Dokázal je však správně vyhodnotit, podívat se na ně z nového zorného úhlu. Vyslovil přesvědčení, že vůbec nešlo o plazy v tradičním smyslu slova, ale že dinosauři byli teplokrevní a žili velmi aktivním životem. Byli rychlí a pohybliví, některé druhy chránily svou tělesnou teplotu bohatě rozřasenými šupinami tvořícími primitivní peří. Býložravé druhy žily ve velkých stádech, často obrovských, čítajících až deset tisíc jedinců, v jejichž středu chránili největší samci mláďata a menší samice před útoky dravců. Predátoři štvali svou kořist ve smečkách. Dokonce prý vůbec nevymřeli, ale ve formě ptáků jich dnes žije na světě dvakrát více druhů než savců. Dinosauři rozhodně nebyli omylem přírody, který musela napravit dokonalejšími savci. Vždyť savci jsou stejně staří jako oni, obě skupiny se objevily na Zemi asi před 230 miliony let. A byli to dinosauři, kteří zvítězili v boji o nadvládu na této planetě a bezkonkurenčním způsobem ji opanovali, čímž vývoj savců, a tím i člověka zbrzdili o 170 milionů let.
Bakker zhotovil i nové rekonstrukce odpovídající tomuto pojetí. Ty zobrazovaly rohaté dinosaury v divokém úprku, těžké sauropody ve vztyčených pozicích na zadních při požírání listí z vrcholků stromů i ve vzájemných bojích samců o samici či o vedení stáda. Rovněž tak jejich masožravé současníky v rychlém běhu s ocasem vyvažujícím přední část těla ve vodorovné poloze.
Zpočátku s Bakkerem mnoho paleontologů nesouhlasilo a snažili se najít důkazy proti jeho teorii. Patřil mezi ně i John R. Horner, jeden z největších “lovců dinosaurů” současnosti. Se vší energií se pustil do vykopávek. Objevil nejen několik do té doby neznámých druhů těchto zvířat, ale odhalil i zcela mimořádné formy jejich způsobu života, především v péči o mláďata, skvěle potvrzující Bakkerovy závěry. Z Bakkerova odpůrce se stal jeho nadšeným stoupencem. A stejným způsobem se vlivem nových nálezů měnily postupně i názory ostatních.
SVĚDECTVÍ STOP
Dinosauří horečka posledních let vedla k rozvoji nových disciplín paleontologie, zkoumajících detailně vztah dinosaurů k jejich životnímu prostředí. Po dinosauřích stopách, nalézajících se na celém světě, vyrazili zkušení pátrači, kteří si v ničem nezadají s proslavenými indiánskými stopaři.
Na rozdíl od fosilizovaných koster jsou dochované řetězce stop zkamenělým dějem, útržkem dávno ztraceného filmu ze života těchto fantastických zvířat, který před našima očima po mnoha milionech let znovu ožívá. Všechny potvrdily Bakkerovu teorii.
Některé výseky stop byly odkryty na plochách o délce několika desítek metrů. Z nich lze o způsobu pohybu dinosaurů vyčíst mnoho. Je z nich např. patrno, jak několik predátorů útočí na stádečko býložravců i to, jak takový útok dopadl. Lze vypočítat i jejich rychlost. Bylo prokázáno, že některé druhy (např. pštrosovití struthiomimové) se pohybovaly rychlostí přesahující 60 km/hod. Rychlostí asi 50 km/hod běhal i známý tyranosaurus a někteří jeho blízcí příbuzní.
Původci některých stop zůstávají stále záhadní. Nevíme, jaký dinosaurus je zanechal. To platí např. o stopách gigantického sauropoda z Maroka, jejichž délka činí u zadních nohou 115 cm. Celková délka tohoto obra se odhaduje asi na 50 metrů. Vzhledem k tomu, že jde pravděpodobně o příslušníka čeledi Cetiosauridae s relativně kratším krkem a velmi masivním tělem, mohlo by v tomto případě jít snad o největšího dinosaura vůbec. Podle dochovaných stop byl tento sauropod pojmenován Breviparopus taghbaloutensis. Pokud dosáhne horečná snaha paleontologů svého kýženého cíle a budou objeveny jeho kosterní pozůstatky, dostane možná jiné jméno. Ichnotaxonomické pojmenování se týká jen stop, a nemá vazbu na paleontologickou taxonomii, založenou na typovém kosterním materiálu.
Jiné takové záhadné stopy sauropodního giganta byly nalezeny v Texasu na známé lokalitě Glen Rose u řeky Paluxy. V roce 1989 byly popsány pod jménem Brontopodus birdi. Stopy tohoto goliáše si v ničem nezadají se stopami breviparopa. Délka stopy zadní nohy činí 137 cm, vzhledem k tomu, že je však poněkud protažena lehkým skluzem, odhaduje se její skutečná délka na 110 cm. Na stejné lokalitě bylo nalezeno i několik dalších podobných stop, ale o něco menších (okolo 90 cm). Šlo tedy pravděpodobně o mimořádně vzrostlého jedince. Nebo snad o zástupce jiného blízce příbuzného druhu?
Paleontologové se v tomto případě domnívají, že původce oněch menších stop znají. Půjde pravděpodobně o sauropodního dinosaura Pleurocoelus altus. Došli k tomu na základě nálezu kompletní kostry zadní nohy tohoto zvířete ve vertikální poloze včetně příslušného otisku stopy. Pleurocoelus byl tehdy pravděpodobně uvězněn bahnem při přechodu mělkého jezera. Nebyl to ojedinělý případ. K podobným tragédiím docházelo zřejmě častěji. Ve Wyomingu bylo nalezeno nepřehledné množství nejrůznějších zpřeházených kostí barosaurů. Obklopeny touto divokou změtí stály ve vztyčené poloze neporušené kostry dvanácti nohou, odpovídající i svým rozmístěním tělesným proporcím tří velkých jedinců. Těch, kteří jako stromy zemřeli vstoje.
POSELSTVÍ Z POLÁRNÍCH KRAJŮ
Již jsme se zmínili o tom, že fosilie dinosaurů byly nalezeny i na arktické Aljašce u řeky Colville, v těsné blízkosti tehdejšího severního pólu. V letech 1987 až 1989 zde americký paleontolog William Clemens objevil pozůstatky stáda obrovských kachnozobých dinosaurů druhu Edmontosaurus regalis, dosahujících délky až 14 metrů. Žili tu i rohatí dinosauři druhu Pachyrhinosaurus canadensis nebo nebezpečný predátor Tyrannosaurus rex. Jejich tělesná teplota musela být chráněna hustou pokrývkou primitivního peří. V poslední době tu byly objeveny i zkamenělé stopy vtlačené kdysi do vlhké, slabou vrstvou sněhu pokryté měkké půdy, svědčící o útoku tyranosaura na stádo edmontosaurů. Dravý dinosaurus obcházel zprvu stádo, které se okamžitě shluklo k sobě, ve velkých kruzích, stále se zužujících. Pak však zpozoroval jednoho zatoulaného jedince, jenž se nestačil ke stádu vrátit, a okamžitě se pustil do jeho pronásledování. Jak však tento lov dopadl, zůstává stále skryto ve svrchnokřídových vrstvách u řeky Colville.
Ale fosilie dinosaurů byly objeveny i na opačném konci světa – u pólu jižního. Přímo v Antarktidě byly nalezeny kromě jiných druhů i pozůstatky pancéřovaného dinosaura z čeledi ankylosaurů. Ještě četnější jsou nálezy z jižní Austrálie nedaleko Melbourne. Tato lokalita, nazývaná Dinosaur Cove, byla před 100 miliony let, na samém konci spodní křídy, z níž zdejší nálezy dinosaurů pocházejí, spojena s Antarktidou a nacházela se velmi blízko jižního pólu, hluboko pod polárním kruhem. Podle objevů australských paleontologů manželů Richových, jež publikovali v roce 1993, tu žila celá plejáda dinosaurů od dravých allosaurů přes iguanodony, nodosaury a ornithomimy až k malým hypsolophodontům. Létali tu i ptakoještěři. Je zajímavé, jak byla všechna zvířata přizpůsobena zde vládnoucím extrémním podmínkám. Tak např. zdejší allosaurus byl mnohem menší než jeho příbuzní odjinud a dosahoval výšky jen asi dva metry. Další adaptací zdejších dinosaurů byly neobvykle velké oči, přizpůsobené temnotě čtyři a půl měsíce dlouhé polární noci. Mnohé rody zde také přežily podstatně déle než jejich zástupci jinde, což se např. týká právě allosaura. Tento trpaslík byl posledním nalezeným allosaurem, přeživším ostatní o mnoho milionů let.
V každém případě je však výskyt dinosaurů v polárních oblastech jedním z rozhodujících argumentů pro jejich teplokrevnost. I když bylo v době křídové na obou zemských pólech o něco tepleji než dnes, žádný studenokrevný živočich by tu rozhodně nemohl žít.
NEJNOVĚJŠÍ REKORDY
Jako by si dinosauři šetřili své síly až do finiše těsně před koncem tisíciletí, padly v devadesátých letech dvacátého století všechny dosavadní rekordy, a to jak v absolutní velikosti, tak i pokud jde o největšího dravce mezi nimi. A je to nyní Argentina, která se stala zemí největších dinosaurů.
V Patagonii byly v oblasti Plaza Huincul objeveny kosterní pozůstatky gigantického sauropoda, patřícího mezi titanosaury. Žil ve svrchní křídě a svou velikostí překonal všechny známé obry z doby jurské, včetně populárního ultrasaura. Podle místa svého nálezu byl pojmenován Argentinosaurus huinculensis. Jeho hmotnost se odhaduje na sto tun. Vzhledem k tomu, že šlo o zvíře s relativně kratším krkem, předpokládá se, že jeho délka byla “jen” asi 35-37 metrů. Zůstává tak sice za odhadovanou délkou seismosaura (asi 53 m), ten však měl velmi protáhlý štíhlý krk a především neuvěřitelně dlouhý bičovitý ocas, zatímco v těle byl mnohem subtilnější, takže dosahoval stěží třetinové hmotnosti argentinosaura.
Ve stejné oblasti a zhruba i ve stejné době, tj. asi před 90 miliony let, žil i obrovitý dravý dinosaurus objevený v roce 1993 u města El Chocón místním mechanikem a amatérským paleontologickým nadšencem Rubénem Carolinim. Po svém nálezci byl pojmenován Giganotosaurus carolinii. Byl nejen větší než Tyrannosaurus rex (jeho délka se odhaduje až na 17 m), ale dokonce i než Carcharodontosaurus saharicus, který krátce předtím sesadil tyranosaura z trůnu největšího známého dravého dinosaura. I když šlo v případě carcharodontosaura o druh popsaný již před druhou světovou válkou, bylo to jen na základě zlomkového kosterního materiálu, z něhož nebylo možno vytvořit si konkrétnější představu o jeho skutečné velikosti. Teprve nález kompletní lebky a značné části kostry, získaný v Maroku expedicí amerického paleontologa Paula Serena v roce 1995, nám dal o velikosti tohoto dravého obra jasnou představu. Giganotosaurus byl navíc velmi blízkým příbuzným carcharodontosaura a oba též žili ve stejné době. Měli protáhlejší lebku než tyranosaurus a jejich štíhlé dýkovité zuby byly lépe uzpůsobeny k řezání masa kořisti než silné a větší zuby tyranosaura vhodné podle názoru paleontologů spíše k drcení kostí. Na základě této skutečnosti vyslovili někteří paleontologové názor, že se giganotosauři a carchanodontosauři specializovali na lov sauropodních dinosaurů, jimž vykusovali velké kusy masa a způsobovali hluboké rány vedoucí nakonec k vykrvácení kořisti, zatímco tyranosauři se živili spíše jako dnešní hyena a lovili jen příležitostně. Tento názor bude však možná unáhlený. Je nutno si uvědomit, že tyranosauři, žijící o 25 milionů let později, lovili i jinou kořist. K té patřili především dobře vyzbrojení rohatí dinosauři opatření ochranným krunýřem tvořeným tlustou kůží, podobně jako to najdeme i u dnešního nosorožce indického. K proniknutí tímto pancířem byly potřebné i mnohem silnější a pevnější zuby.
Avšak na jaře roku 1999 přišel i Giganotosaurus carolinii o své prvenství mezi dravými dinosaury. Argentinští paleontologové objevili nedaleko Plaza Huincul téměř zachovalou lebku s chrupem a několik kostí končetin ještě většího dravého dinosaura, čekajícího dosud na své jméno. “Rozměry a váhu si netroufáme odhadnout,” prohlásil paleontolog Rodolfo Coira. “Jisté je, že tito dravci byli větší a mohutnější než dosud známí jedinci giganotosaura.” A v roce 1999 se vynořil ještě jeden aspirant na titul největšího dravého dinosaura, žijící pro změnu v době jurské asi před 160 miliony let v Německu. Jeho kostra s velmi dobře zachovanou lebkou je údajně dlouhá okolo 18 metrů. Pokud je tento odhad správný, musí jít o masožravce v Evropě dosud nevídané velikosti.
DINOSAUŘI MEZI NÁMI
Jak jsme si již řekli, jsou dnes ptáci považováni přímo za přežívající dinosaury, a nikoli jen za jejich potomky. Jsou řazeni do skupiny Coelurosauria, kam patří např. i tyranosauři. Je zajímavé, že v “Encyklopedii dinosaurů” vydané v roce 1997, jejímiž editory jsou přední paleontologové Philip J. Currie a Kevin Padian, jsou tyranosauři definováni tak, že jde o dinosaury příbuznější ptákům než allosaurům.
V poslední době provedl velmi podrobnou studii o příslušnosti ptáků k dinosaurům Jacques Gauthier, jenž zjistil přes 120 znaků společných pouze dinosaurům a ptákům, které nemá žádná jiná skupina obratlovců. “Kladistický rozbor základních znaků jasně řadí ptáky do třídy Dinosauria,” prohlásil v roce 1991 jeden z nejvýznačnějších současných světových paleontologů Kanaďan Philip J. Currie, specializující se právě na malé teropodní dinosaury a vznik prvních ptáků.
Dinosauři tedy nevymřeli. Spolu s námi sdílejí tuto planetu a jejich dnes žijících druhů je téměř dvakrát tolik než druhů savců. A v ptácích žije dál i dinosauří vývojově tvůrčí potenciál. Odvěký soupeř savců v boji o nadvládu nad Zemí shodil svou masku a objevil se v nečekaném novém převleku. Ještě neřekl své poslední slovo. Chcete-li poznat divokost a krutost pohledu tyranosaura, podívejte se do nemilosrdných žlutých očí jestřába.
