Měl jsem vlastně smůlu. Vždycky jsem se těšil, že se s tímhle živlem jednou potkám a vychutnám si jeho až výbojnou neotřelost, provokující upřímnost, ale osud to chtěl jinak. S Dagmar Peckovou jsem se sešel, když chovala a kojila svou třítýdenní dcerku. Náš rozhovor byl více méně exkluzivní: její manažerka mi naznačila, že to bude v Česku poslední rozhovor. Za pár týdnů se stěhuje do Německa. Poslední jistě nebude, u téhle ženy platí víc než u ostatních: nikdy neříkej nikdy. Ta překvapuje, i když nechce.
První dojem… Hrál a stále hraje u vás velkou roli?
Hrozně. Hlavně u lidí.
Vy dáváte na první dojem i u zvířat?
Já měla na mysli první dojem třeba u nábytku nebo u obrazů. Ten se může časem měnit, ale u lidí je to strašné: většinou se pak nedá ničím odčinit.
Když vás Zdeněk Košler nepřijal do opery Národního divadla, patrně dal na první dojem. Já měl tu možnost si o tomhle dirigentovi povídat s jeho bratrem a jeho mladším kolegou. Z jejich vzpomínání jsem usoudil, že Košler byl stejně přísný sám na sebe jako na ostatní, a to natolik, že ho vlastně neovlivňovaly dojmy a pocity, jako přílišné lpění na profesionalitě… A tak se mohlo stát, že jeho profesionalita postrádala intuici. Víte, o čem mluvím?
On mě nepřijal vůbec. Bylo to i tím, že jsem měla v občance razítko Hudebního divadla Karlín a to se v Národním nenosilo. Košler angažoval lidi, kteří v té době mohli sice vykazovat obrovské výkony, ale on udělal obrovskou chybu, že je vzal rovnou z konzervatoře a bez jakýchkoliv zkušeností na ně navalil obrovské nároky. On naprosto odhadl, že můj hlas ještě není na takovém stupni vývoje, aby mohl jít přímo do Národního divadla, ale zásadně nepoznal, že tam nějaký talent je. Naprosto mě odsoudil k zániku.
On tím přílišným lpěním na profesionalitě patrně odsoudil i sám sebe. Prý se mohl stát světovým dirigentem, ale například před koncertováním v Japonsku dal přednost zkoušce v Národním…
Když si vezmete, že startoval na stejné čáře jako třeba Abbado, tak je to divné…
Znáte ve své profesi několik lidí, u nichž jsou profesionalita a intuice v diaspoře?
To bych mohla eventuálně vztáhnout i na sebe. Já také sleduji určitou linii a pak ostatní věci dávám stranou a odsuzuji je, a třeba nemám pravdu.
Ale u vás je to živelné. A právě dané intuicí…
Ano, je to dáno intuicí. Neohlížím se nalevo ani napravo, o spoustě věcí ani nepřemýšlím a jdu si za tím. Ale co se týče mých kolegů, tak mi tolik nevadí, že nejdou po profesi a intuici, jako že jdou hlavně po penězích. Tam je to fakt markantní. Jestli to je profesionální…? Pokud někdo kvůli penězům dělá ze sebe hudební prostitutku, tak, myslím si, skončil.
Kde je ta hranice?
Nechci jmenovat, ale jenom když si vezmete pohromadě Urbanovou a Gotta na Žofíně, tak co to je?… Gott se tváří jako operní pěvec a ostatní se tváří jako muzikáloví zpěváci. Mně už tam chybí jenom koně s chocholem. Tohle je pro mne totální prostituce. Teď mě čeká koncert pro paní Havlovou, kde si stoupnu na pódium a budu zpívat jednu operní árii za druhou. To mi taky tak připadá… Jde to stejným směrem, i když to diriguje Jiří Bělohlávek s jeho vynikajícím orchestrem a budou tam vystupovat výborní zpěváci jako můj kolega Prolat, Janál, Kusnjer, ale stejně si myslím, že vytrhnout určitý díl opery, ten zbytek zahodit, a jít se s tím producírovat… O co tam jde?… O to dílo, nebo o mě?… Je to takové…
Samoúčelně efektní?…
Je to efektní a zpěvák si na tom staví image. Takové věci mě nebaví. Já si raději vyberu repertoár, který není tak populární a známý, ale snažím se jej lidem přibližovat.
To je chvályhodné…
To je sice chvályhodné, ale on to bohužel už nikdo nechce slyšet. Dneska mají všichni své přiblblé muzikály a na nic jiného už nechodí. (smích)
Paní Pecková, považujete se za umělkyni? Ptám se proto, zda si myslíte, že je v klasickém zpěvu přítomen tvořivý umělecký prvek, nebo jde především o tvrdou práci na talentu a hlasivkách?
Pokud chcete vytvářet určité umění a chcete být takzvaným umělcem, tak ta technika a všechno kolem toho musí být natolik samozřejmé, aby to to umění neutlouklo. Musím mít určitý profesionální nadhled, abych nedojala jenom sama sebe, ale i posluchače. Nebo je případně rozesmála. Nadhled být musí. A ten si samozřejmě vytváříte při zkouškách. Nejdříve se musíte vnitřně totálně rozložit, abyste roli do sebe pojal, a pak se musíte natolik sešikovat, abyste to ze sebe vydal.
Takže je to tvořivý proces?
Musí, proboha!
„Začala opravdová pěvecká laboratoř. Rozebraly jsme každý sval, každé žebro, každý úpon. Přesně jsem pozorovala, jak otevírá pusu, co dělá s čípkem vzadu, jak vyklene patro, jak jde na dech.“ Tak popisujete svou školu u sopranistky Antonie Denygrové. Někdo by si pak mohl říct: Tohle je víc o sportu než o umění…
Je to i sportovní výkon. V tom orchestru je nejméně osmdesát lidí a vy musíte mít takový hlasový fond, abyste je přeřval. Pokud se vám to nepodaří, je vám jakákoliv technika k ničemu; pak bušíte jako mrtvý do vrat.
Teď mě napadlo, že operní zpěv je podobný sportovní disciplíně jako skok do vody. Musíte mít dokonalou techniku, abyste pak dostala dobrou známku za umělecký dojem…
Ano, přesně tak to je.
Vadí vám, že vážná hudba k sobě poutá též mnoho snobů, mnoho pokrytců, kteří chtějí být viděni a ne slyšet a prožívat, nebo si myslíte, že to není pravda?
Myslím si, že to je velká pravda. Dokonce v poslední době sleduji tendenci, že veškeří snobové a rádobymecenáši se od nás odklánějí. To už je pro ně moc na druhou… Ti bohatší lidé, kteří mohou do muziky něco investovat, jsou většinou z takových vrstev, kterým klasická hudba nic neříká. Najednou pozoruji, jak se naši bývalí sponzoři od nás odvracejí a sponzorují tu vážnou hudbu, která se odehrává na již zmíněném Žofíně, a muzikály, kde se mohou víc prezentovat, kde jsou víc viděni.
Čím jste starší, tím kladete i větší nároky na posluchače (Mahler, Martinů, Křička, Novák…). Děláte to i úmyslně, nebo je to hlavně vaše vnitřní záležitost?
Je to hlavně vnitřní záležitost.
Opravdu v tom není troška škodolibosti?
Opravdu to vychází jenom ze mne. Mě fakt nebaví dělat kašpara: zpívat to, co lidi už stokrát slyšeli.
Právě proto si možná říkáte: Když chcete vážnou hudbu, tak já vám to nijak neulehčím…
Mně se to někdy vymstí tím, že do Rudolfina přijde jenom půlka lidí. Buďto to má špatnou reklamu, anebo si lidi řeknou: Tak si to zpívej, ale my to nebudeme poslouchat.
Dnešní orchestry mají lepší instrumentalisty než měly dříve. Jsou zpěváci či zpěvačky dnes také po technické stránce dokonalejší?
To určitě. Já si myslím, že technika zpěvu se velmi vyvinula. Bohužel nemáme nahrávky toho, jak se dřív zpívalo baroko… Kdybychom je měli, tak se možná ušetříme – já jim říkám pazourkáři – rádoby poučené interpretace. My ale opravdu musíme být stále lepší, protože dneska konkurujeme deskám, kde se hlas může natolik technicky modulovat, že je vždycky slyšet. Takový člověk zpívá i živě, ale posluchač neví, jestli jenom otevírá pusu, nebo opravdu zpívá. Například v Metropolitní opeře, která je akusticky špatná, se to řeší pomocí mikroportů. Pokud některé společnosti své vybrané zpěváky nějakým způsobem tendrují dopředu, potřebují je mít i na takovýchto scénách a jejich hlas se musí technicky dolaďovat.
Kam až se v té dokonalosti dá zajít? Lidský hlas je sice nejhezčí hudební nástroj, ale též nejkřehčí. Možná jsou zpěváci dnes už na samém prahu vrcholu: další vibrace by už mohly vést do pekel…
Záleží na každém jednotlivci. Za prvé musí mít pěkný hlas. Ta velikost je diskutabilní. Pokud si člověk dá pozor, co zpívá, může i s malým hlasem vytvořit velkou kariéru světového formátu.
Za posledních padesát let se interpretace hodně vyvinula. Řekla bych, že je věcnější a přesnější. Tomu se samozřejmě přizpůsobuje i technika. Stejně tak interpretování moderních skladeb – takzvaná hudba dvacátého století – je náročnější a nahrávací technika se snaží o maximum – technické zvládání čistoty tónu. Navíc se hlas musí přizpůsobovat stále dokonalejším hudebním nástrojům a tím pádem i hlasitějším orchestrům. V neposlední řadě i vkusu posluchačů.
Vybavuje se mi, jak jste kdysi řekla, že byste si strašně chtěla zazpívat Salome. Ale bála jste se, že byste si ji zazpívala jen jednou, a pak už nikdy nic jiného…
To bych možná ani nedozpívala. To není ale v síle hlasu… Každý hlas je k něčemu předurčený. Buďto je to dramatický soprán, nebo lyrický mezzosoprán… Já jsem například mezzosoprán. Dříve jsem byla lyrický, teď se to pomalu ale jistě láme k tomu dramatickému. Salome je dramatický soprán. Je to hrozně těžká role pro každou sopranistku. Moje touha to je, protože ta opera je trochu malý horůrek. Je to role nabitá emocemi. Salome třeba tančí s useknutou hlavou a různým způsobem se tím ukájí. Bylo by určitě zajímavé – speciálně pro mou náturu – to na jevišti zpracovat, ale příroda mě obdařila hlasem, který tu Salome nikdy zpívat nebude.
Teď s odstupem času byste mohla říct, co bylo vaším hlavním motorem ke zpívání? Chtěla jste to všem sopranistkám natřít, cítila jste, že pouze hudba může vaši divokou povahu zklidnit a kultivovat, nebo v tom byla již zmíněná intuice?
Když jsem byla malá holka, furt jsem krákorala na nějakých soutěžích a byla jsem strašně činná. Moje maminka měla velký muzikální talent, ale vzhledem k tomu, že proseděla celý život v kanceláři a myslela si, že tím její život končí, tak se nikdy k ničemu neodhodlala. A možná tím to ve mně hodně vyprovokovala. Doma jsme poslouchali nějaké árie, pak Helenu Vondráčkovou, taky dechovku, takže to byl takový mišmaš. Když jsem přišla na konzervatoř, kam jsem se mimo jiné dostala i vůlí mé matky a učitelky…
…vy jste měla protekci?
Nebyla jsem žádná loutka, která by se vůlí matky někam dostala. Kdybych neměla talent, nebyla bych tam, kde jsem. Těch lidí, kteří se vůlí rodičů přes hroznou tlačenku dostali na konzervatoř, znám hodně. Dneska skomírají v orchestrech… Já měla nejen vůli, ale i obrovské štěstí. Když jsem přišla na konzervatoř, mé spolužačky byly dál, měly školenější hlas, byly za hvězdy, ale dneska sotva zpívají v oblastních divadlech. Dokonce už v tom mém věku nikdo z mé třídy snad ani nezpívá. Když jsem jako vesnická holka přišla do téhle společnosti, najednou jsem viděla, že by to něco chtělo. Mně ten život na konzervatoři přišel úžasný, protože my jsme tam skoro vůbec nechodily, bylo to všechno happy. Já už v páťáku jako jediná měla angažmá v plzeňské operetě a jako sólistka i v Karlíně. Tak nějak to šlo samo. Až se objevil Zdeněk Košler, který mě praštil přes pacičky.
A to byla ta správná facka…
Ano. Najednou jsem viděla, že jsem ve slepé uličce, takzvaně v koncích. Nevyšla mi Ostrava, Brno, nic nešlo. Ani plzeňská opera. Pak jsem potkala bývalého spolužáka, který mi poradil Drážďany. Tak jsem tam jela. A oni mě najednou přerušili v půlce árie, vylítli za mnou na jeviště a okamžitě mě angažovali a začali si mě opečovávat.
Vy jste vždy hodně riskovala. Ještě to děláte?
Neustále se snažím prosazovat něco, co ostatní nedělají, ale dneska už mi o tolik nejde, tenkrát šlo daleko o víc. V pětadvaceti letech jsem byla schopna šéfovi drážďanské opery odporovat, a proto jsem se dostala do Berlína. Dostala jsem další facku. Bez nich to nejde dál.
Víte, mě klasická hudba fascinuje tím, jak dokáže člověka zušlechťovat. Neznám obor, který by tohle v sobě tak spontánně a nenásilně zahrnoval. Vlastně všem hudebním skladatelům, dirigentům i zpěvákům závidím… Žiju v iluzích?
A co malířství nebo sochařství?
Před plátnem hodně malířů prožívá deprese. Mnoho se jich nedožije vysokého věku. Není to určitě tak zdravé povolání…
A vy myslíte, že v muzice nejsou deprese?
Vemte si, kolik malířů nebo sochařů se stalo alkoholiky. Znáte kolegu, který by mu propadl?
My si to nemůžeme dovolit… Ale mezi dirigenty je spousta alkoholiků.
A jak to dirigenti mohou zvládat?
Padají z dirigentského stupínku. (smích)
Ne vážně, copak to jde?
Když mají jenom špičku, tak to jde, ale nikdo to hlavně nesmí poznat. Lidi jsou strašný mrchy a hned by to využili. Není to jednoduchý život. Já s tím nemám žádné zkušenosti, nikdy jsem nezpívala ve špičce. Některé zpěvačky si musí dát skleničku sektu předtím, než jdou na jeviště… Já ne, mně se to totálně stáhne a nemůžu zpívat.
Takže vy jste teď odsouzená být abstinentem?
Já si nestěžuju. Alkohol jsem v podstatě pila jenom na konzervatoři a pak ještě v Karlíně, kde jsme taky se špičkou chodili na jeviště. Taky jsem byla ráda, když jsem se z Karlína dostala. Bála jsem se, abych náhodou neskončila opravdu jako alkoholička, protože tam to bylo více méně normální.
Ale já si vážně myslím, že zpívání je úžasný očišťující proces, který vás kultivuje. Ta souhra emocí a techniky – jistého druhu sportu… Věděla jste, že vaše profese je jedna z nejkrásnějších?
No vidíte, tohle jsem si nikdy neuvědomila. Já jsem měla pořád pocit, že dělám něco jako malíř, ale malíř vlastně neustále tvoří, zatímco my reprodukujeme, děláme něco, co už je vytvořené.
Ale zato musíte být v dobré kondici a vaše umění vás nevede do pekel, jako tomu je u některých malířů, ale postupem času vás vede spíše k tomu, řekněme, božskému… Pokud nejste příliš limitováni časem?
Samozřejmě, že zpěvák je časem limitovaný. Ne však dirigenti. Libor Pešek říkal, že bude dirigovat tak dlouho, dokud udrží taktovku a moč. (smích) Což dělá. My musíme skončit dřív, než tu moč neudržíme. Ono se to ale může proti člověku hrozně obrátit: pokud se celý život ubírá cestou k hudbě a bohu a nekouká se trochu napravo a nalevo… Ona to není jenom cesta k tomu božskému: lidé se při zpěvu nejen utvářejí, ale i předvádějí. Strašně. Je to dvousečná zbraň.
Ale pokud ta exhibice není přemrštěná, i ta je zdravá…
To je sice pravda, ale když člověk exhibuje celý život a jenom jeho osoba je důležitá, a pak najednou přijde věk – u někoho je to čtyřicet, u jiného šedesát – kdy ho nikdo nechce…, to je strašné. On nehledá cestu k bohu, hledá cestu, jak sebe uplatňovat. A to je zrádné. Pak je ten člověk sám a pes po něm neštěkne. A on se neustále ukájí tím, jaký kdy byl, a neumí přestat.
Je pravda, že se kolem operních hvězd vytváří gloriola, která je až uměle vyhnaná…
To je právě ono. Ona je gloriola a gloriola. Dneska je trend, ať už mluvíme o Pavarottim, Domingovi nebo i jiné osobnosti daleko menšího jména, že manažeři mají za úkol vytvářet gloriolu. Ale proč se to musí vytvářet takhle? Proč si ti lidé nemohou vytvořit gloriolu tím, co umějí. Speciálně Pavarotti si to vytvořil. Když byl o patnáct let mladší. Já jsem nedávno na rádiu Clasic poslouchala nahrávky mladého Pavarottiho a to bylo fenomenální, jak zpíval. To se s tím, co zpívá dnes, nedá srovnat. V podstatě jsem ho nepoznala. On to nikdy neměl za potřebí, ale vzhledem k tomu, že dneska zpívá na stadionech, tak se té gloriole musí trochu pomoci. Vy tady mluvíte o cestě k bohu, o nějakých filozofických rozměrech, a ono to je trochu i o něčem jiném.
Když jsem o vás přemýšlel, první slovo, které mě napadlo, bylo šelma… Divoké zvíře…
No vidíte, a teď tady máte šestinedělku s miminem v náručí… (smích)
Je vaše hyperaktivita nyní tlumená mateřskými povinnostmi o něco víc než dříve?
Podívejte, já musím zvládnout dvě děti. V domácnosti mně sice pomáhá paní Šarounová, ale já se musím připravovat už na další koncerty. Až dcerce bude pět týdnů, budu mít koncert v Lipsku. S tou mou hyperaktivitou je to asi tak, jako když na divoké řece uděláte přehrady. Už to není zbůhdarma plýtvání na všechny strany a dělání nebetyčných kravin, teď už si rozmyslím, kam ty síly dám.
Ani po prvním dítěti jste nebyla k zastavení. Pár týdnů po jeho narození jste hostovala ve Švýcarsku, měla jste koncerty ve Vídni a v dalším roce následovalo Oslo, Stockholm, Mnichov, Nancy, Salzburg, Berlín, Liverpool, Bratislava, Torino, Lipsko, Manchester a opět Itálie a Rakousko a nakonec Mnichov. Tomu se dá říct zběsilá jízda…
To taky byla.
Co vám změna prostředí přináší? Vzrušení? Ukojení přirozené zvědavosti, nebo ukojení ambicí…?
Pokud mám být upřímná, šlo o ukojení ambicí. Pokud někam letíte – zvláště s dítětem na hrbu a s chůvou – a jste dennodenně v divadle, v taxíku nebo v letadle, tak co z toho cestování máte?… Akorát všechno pročekáte v hotelu, na letištích a na jevištích. V roce 1994 jsem jezdila ještě bez dítěte a půl roku jsem více méně žila v Paříži. Tak to jsem si mohla město projít a poznat v něm skoro každý kámen. Byla jsem ještě volná, nemusela jsem rovnou po zkoušce chodit někam kojit – chůva někdy korzovala s kočárkem kolem divadla a čekala na pauzu – a z kojení rovnou zase na zkoušku. Kojila jsem devět měsíců a mezi tím jsem projela skoro všechna města, která jste vyjmenoval. I teď je to o ukojení ambicí. Navíc ještě o dluzích, které musím zaplatit za barák. Můj důvod k cestování je velmi pragmatický: zvýšení životní úrovně.
Mohla jste si taky na těch cestách říkat: Teď se to konečně stane!
Myslíte úspěch?
Něco… Člověk na to stále čeká, jen si to neumí připustit a pojmenovat…
Ale to já mám od začátku. To si říká člověk každý den: Teď by to mohlo přijít. Neříkáte si to?
Říkám… Ale nevím, jestli přesně vím, co by to mělo být…
Než se mi narodily děti a než jsem o životě začala přemýšlet trošku jinak, tak jsem se koncentrovala jenom na úspěch. A možná předvést sama sebe – ukázat, jak to vidím a cítím já. Teď je pro mne důležité, že jsou děti zdravé, a doufám, že nepřijde něco negativního, co by mi omezilo život takový, jaký žiju. Rozumíte mi?
Snažím se…
Všem těm mým bombám „tak, a teď se všichni p…….“ postupně vlhne střelný prach.
Pociťujete někdy strach? Ten bývá při cestách důvěrným průvodcem. Pokud má člověk ovšem dostatečně vyvinutý pud sebezáchovy.
Strach mám neustále.
A víte z čeho?
Někdy mám strach z lidí kolem sebe. Ze začátku jsem měla strach, jestli budu dostatečně dobrá, jestli se tomu dirigentovi budu blahosklonně líbit, jestli ten režisér ve mně objeví něco, co by mohlo něco přinést… Šlo mi o budoucnost… Dnes už to tak neprožívám.
Připadalo mi, jako byste díky své živelnosti strach – tedy i dostatečný pud sebezáchovy – postrádala. Ale ono to možná jen tak vypadá…
Je fakt, že když jsem dřív lezla na jeviště, byla jsem tak přesvědčená, že to bude dobré, že jsem málokdy měla trému. Čím častěji na to jeviště lezu a vím, jaká úskalí to s sebou nese, tím je ten strach větší. Ten strach se dá občas zakrýt právě mou živelností.
Vždycky se mi na vás líbila vaše nespoutanost. A nechápal jsem, že vás muži za ni nemilují. Trochu jste si stěžovala, že vás kvůli ní opouštějí…
Ono je to hrozně štve. Víte, živelnost možná vypadá jako komandování, ale je to o něčem jiném. Když má mít život určitý švunk a zákonitost, aby to šlo nahoru, a náhodou se do toho připlete jedno děcko, tak to všechno musí klapat. Já se nesmím ničím zdržovat. A plánuju. Na čtyři roky dopředu. A lidé kolem mě na to musí mít trpělivost a skousnout, že oni neplánují na čtyři roky dopředu a že jsou třeba na nižším stupni své kariéry.
A to ti partneři neustáli?
Ani jeden. Až na toho dnešního, který to má v hlavě v tomhle směru srovnané.
Dokážete se dnes do nich vžít?
Mě to udivovalo. Měli se mnou dobrý život. Nemohla jsem pochopit, že je štve, že ten život neorganizují oni, ale já.
Přiznám se, že to nechápu. Je přece mnoho mužů, kterým by to náramně vyhovovalo. Dokonce se toho dá využít.
Oni toho chtěli využít. V tom směru, že by přes mou osobnost dostali lukrativnější nabídky.
Tak jsem to nemyslel…
Ale oni to tak mysleli. A když ty lukrativnější nabídky nedostali, začalo je to štvát a vzali kramle.
Stejně to nechápu. Je přece velmi výhodné, když váš partner má vyřešený život a vy ho nemusíte řešit za něj…
Ale oni chlapi život vyřešený nemají.
Tím spíš by jim mělo vyhovovat, že jejich žena ho vyřešený má…
Nojo, ale tam taky hrají roli jejich rodiny. Maminky… Lidský faktor je v tomhle směru hrozný.
Teď republiku opouštíte a stěhujete se do Německa. Myslíte, že natrvalo?
Uvidíme, jestli to bude natrvalo. (smích) Já už jsem v Německu žila deset let. I když převážně ve východním Německu… Možná ta německá akurátnost mě bude trošku štvát.
Bylo ve vašem životě hodně rozhodnutí, u kterých jste si byla jista, že jsou natrvalo, a osud se vám pak vysmál?
O každém svém partnerském vztahu jsem si myslela, že je natrvalo.
Věříte v magii hudby?
(evidentně neví, na co se jí ptám)
S jedním dirigentem jsme se bavili, o co vlastně mezi orchestrem a dirigentem jde. Padala slova jako rytmus, frázování, dynamika, hloubka zvuku, ale též alchymie…
(třítýdenní dcerka, kterou už delší dobu při rozhovoru chová, začne brečet)
Nebude vám vadit, když ji budu kojit?
Nevadí.
Já ji kojím i v restauracích. Když mám pocit, že dcerka potřebuje jíst, tak jí dám kdekoliv. Třeba na lavičce na Václaváku. Lidi sice koukají, ještě si ukazují, že jsem Pecková, ale mně to je jedno.
Je vám obecně jedno, co si teď o vás lidé říkají?
Člověk si musí dát trochu bacha na to, jak vystupuje, protože oni vám pak těžko můžou věřit ty Mahlery… Ale k té alchymii. Když k takovému spojení s dirigentem dojde, je to krásné, ale často k němu nedochází. Já jsem teď s jedním ruským dirigentem zkoušela Mahlerovu Třetí symfonii. Tu věc jsem zpívala asi stokrát. Začala jsem zpívat a říkala si: Ježiši, co se děje, proč to dělá tak pomalu? Rozhlížela jsem se po orchestru a viděla jsem, jaké mají protažené obličeje. Bylo evidentní, že mu to nesežrali, že ta alchymie tam nefunguje. Představte si: z devadesátiminutového kusu se stal stopětadvacetiminutový. Trpěla jsem jako zvíře. A myslíte si, že to hudební kritici poznali? … Zdaleka ne všichni.
Jak reagovali na televizní dokument o hudebních kriticích, který jste vy uváděla?
Dostali jsme dopis, jak je děsné, když se zpěváci a jejich manažeři plazí před hudebními kritiky, aby o nich napsal dobrou kritiku. A když to udělají, tak jsou za blbce před svými kolegy, a když to neudělají, tak jsou za blbce u nás. Ten kritik byl nebetyčně uražený. V životě jsem si nemyslela, že ti kritici si myslí, že my je máme rádi.
Ještě než jste měla děti, říkala jste: „A když už jsem tomuhle všechno obětovala, tak čekat od toho jen slávu a peníze by bylo málo. Ta hudba vám to musí nějak vrátit.“ Stále čekáte, nebo už jste se dočkala?
Tím, že něco vytvářím, se ve mně pěstuje abnormální citlivost a schopnost hudbu vstřebávat tak, abych ji mohla předávat dál.
Zeptám se jinak. Kdybyste už z nějakého důvodu nemohla zpívat, už vás hudba dostatečně odměnila?
Kdybych nezpívala, tak bych ji stejně poslouchala. Ale byl by to hrozný průser.
Jak to bývá s odchodem operních zpěváků?
Většinou když má zpěvák skončit, nechce si to přiznat. Nejde to najednou. Ti lidé mají o to větší pocit, že na tom jevišti musí nutně stát. Dočká se toho každý zpěvák. Já taky někdy určitě budu řešit situaci: Mám ještě zazpívat tenhle koncert, když už to nikdo nechce slyšet? Kvůli komu to dělám? Kvůli lidem, nebo kvůli sobě? Vždycky říkám svým lidem: „Až to nebude k poslouchání, dejte mi přes držku a odveďte mě z jeviště třeba heverem.“ Já to vidím kolem sebe. Kolik trapností vzniká z toho, že si lidi neumějí říct: Dost!
Máte obavy, že se vám to nepodaří?
Mám. To musí být drsné. Proč myslíte, že ty všechny Hakeny odnášeli z Národního divadla nohama napřed?
DAGMAR PECKOVÁ
Narodila se 4. 4. 1961 v Chrudimi, je vdaná, má dvě děti. Vystudovala operní zpěv na konzervatoři (na konzervatoř se dostala až na 2. pokus). Již v 5. ročníku studií získala angažmá v plzeňském divadle v operetě. V roce 1982 se umístila na 1. místě v pěvecké soutěži A. Dvořáka a od té doby získala řadu dalších ocenění. Po té působila v karlínském divadle. Dnes je sóĺistkou předních evropských operních a koncertních scén a je zadána na 4 roky dopředu. Především bývá obsazována do oper W. A. Mozarta, G. Mahlera a L. Janáčka. Od roku 2001 žije se svým manželem v Německu.
