“Tak jak vám chutná naše pivo?”
 dudák |
ptám se skupinky lidí, postávající před hradním sklípkem. Boubelatá,růžolící selka si právě nalévá do skleničky plzeňský Prazdroj a mládenec v širokém klobouku s chutí nasává obsah přímo z láhve. Ve svých jednoduchých černobílých krojích působí v záplavě barev ostatních souborů velice prostě, až všedně. Žena se na mě nechápavě podívá a pokrčí rameny. Zkouším to anglicky a narážím na úrodnou půdu. Opodál stojící, lelkující mladík se zapojil do role tlumočníka.
“Je moc dobré. Určitě si vezmu několik lahví s sebou domů,” odpovídá postarší, vousatý chlapík a na důkaz si dopřává mohutného doušku.Dozvídám se, že jsou Francouzi z Bretaně ze souboru Kevrin de Brest. Za několik minut, posilněni českým pivem, to roztočili na pódiu. Spadla z nich veškerá nenucenost a všednost. Za zvuku dud, píšťal a podmanivých francouzských lidových melodií se roztancovali do prudkého rytmu.
Jejich vystoupení následoval maďarský folklórní soubor a jeho vedoucí József Kozák předváděl se svými dudami brilantní a skvělé kousky.Závěr pátečního odpoledne patřil mužům v černých pruhovaných sukních skotského souboru Neilston and District Pipe Band.
STRAKONICE
Při vyslovení jména tohoto města si snad každý Čech okamžitě vybaví hru “Strakonický dudák” Josefa Kajetána Tyla a jeho hlavního protagonistu Švandu, který se vydal do světa, aby zbohatl a mohl tak získat svou milovanou Dorotku. Na prosbu jeho matky Rosavy propůjčily nadpřirozené síly jeho dudám kouzelnou moc. Dnes se dudáci z celé Evropy sjíždějí do Strakonic potěšit kouzelnými zvuky svých dud milovníky folklóru.Jihočeské město Strakonice, ležící na řece Otavě, se rozprostírá v podhůří Šumavy, v kraji těšícím se z měkce zvlněných kopců, zádumčivých údolí řek, hustých lesů, desítek potoků i mnohých rybníků a jezírek. Z okolní krajiny sálá jakási vnitřní pohoda a klid.Strakonice jsou známy především výrobou motocyklů, fezu i textilních výrobků.
V roce 1649 byl ve Strakonicích založen pivovar, který si dodnes zakládá na kvalitě a jeho pivu Nektar se dostalo mnoha vysokých ocenění. Uprostřed města, na soutoku zlatonosné Otavy s Volyňkou, se na kamenném ostrohu vypíná strakonický hrad, v jehož areálu se uskutečnil ve dnech 22.25. srpna letošního roku již 12. ročník Mezinárodního dudáckého festivalu. Je to v Evropě ojedinělá akce a ve Strakonicích se festival koná každé dva roky.
Hrad, který byl založen již ve 12. století mocným rodem Bavorů ze Strakonic a se kterým jsou po staletí spojeny dějiny tohoto města i širokého okolí, ožil na několik srpnových dnů tóny dud a píšťal, lidovým zpěvem a tancem. Festivalu se kromě mnoha našich folklórních souborů zúčastnily i folklórní soubory z Velké Británie, Skotska, Irska, Německa, Maďarska, Bulharska, Itálie, ale i z tak vzdálených míst jako Španělska a Turecka.
DUDÁCI A DUDY
První zmínky o dudách se objevily již před více jak pěti tisíci lety. Dudy jako hudební nástroj provázejí národy mnoha zemí Asie, severní Afriky, ale i Evropy. Výjimkou nebyly samozřejmě ani Čechy. U nás jsou doloženy zápisy o dudách již ze 13. století. V posledních desetiletích se v Evropě znovu oživují tradice folklóru, a samozřejmě s tím i hra na tento nezvyklý a specifický hudební nástroj.
Dudy jsou vzduchový hudební nástroj, složený z píšťaly přední (odborně se jí říká šalmajová) a píšťaly zadní, bordunové, s jednoduchým plátkem. Dále mají dudy nezbytný měch a pytel. Jak jsem i jako laik postřehl, je jich několik druhů. Jedny mají jakési nástavce připojené k měchu a píšťalu, do které se fouká. Jiné je nemají a na píšťalu vyústěnou z měchu se pouze hraje prsty. Některé druhy mají na konci píšťal vyřezávané kozí hlavy. Při ladění dud přichází ke slovu i moderní technika. Zvuk nebo tón jednotlivých píšťal se občas proměřuje přiložením mikrofonu, napojeného na měřicí přístroj. Tedy jakousi elektronickou ladičkou, která vychýlením ručičky na displeji určuje správnou hodnotu tónu. Mistrovské zvládnutí nástroje trvá určitě léta a jistě si nezadá, co do obtížnosti, třeba s kytarou nebo klavírem. Dudáci jsou sami o sobě správní chlapíci. Skromní a svérázní. Aby nevznikla mýlka, byly mezi nimi i pohledné dívky. Vidina světové proslulosti rokenrolového hudebníka u nich určitě nehraje hlavní roli. Láska k tomuto hudebnímu nástroji je jim jistě přednější, než hysterické pokřiky heavy metalových nezletilých fanoušků na koncertech.
PRŮVOD MĚSTEM
Půl hodiny před začátkem průvodu se jednotlivé soubory začaly shromažďovat před restaurací Hvězda. Všude kolem se ozývaly nesourodé zvuky. Dudáci ladili své nástroje, pištci v ústraní pilovali brilantní trylky a děvčata procvičovala poslední kreace tanečních kroků. Lidé z okolních domů se pohodlně usadili na balkónech a bábinky, místo mytí nádobí po nedělním obědě, rozložily svá torza na okenních římsách. Nástupní délka průvodu se natáhla na několik stovek metrů. Ze zahraničních souborů mě nejvíce zaujal Real Banda de Gaitas de Orense ze Španělska. Jejich kroje z černého půlnočního sametu, doplněné krvavě rudou podšívkou z jemné látky, zakrývaly osmahlé dívky a chlapce z dalekého jihu Evropy.Jejich dudy, pokryté temně rudým sametem, i paličky na velké bubny ze stejné látky, působily velice nezvyklým exotickým dojmem. Kromě virtuózního hudebního projevu nepostrádalo jejich vystoupení ani žonglérské prvky, a jako celek určitě patřilo k nejlepším, co festival nabízel. Po právu také stanuli na čele průvodu, který se s mírným zpožděním vydal na trasu, lemovanou tisícovkami diváků. Průvod se sice hned ve svém začátku roztrhl na mnoho menších skupin, ale to nic neubralo na jeho přitažlivosti. Diváci trpělivě vyčkávali a nadšeně aplaudovali všem, kteří procházeli, hráli a tancovali po celou poměrně dlouhou trasu. Před hradem se soubory rozcházely a mísily se mezi sebou i diváky. Únava rychle vyprchávala. Chlapi se posilňovali pivem a možná i něčím ostřejším. Štíhlé španělské dívky zakusovaly karlovarské oplatky a popíjely minerálku Mattoni. Mnohé účastníky čekal ještě závěrečný odpolední galakoncert v areálu zámecké zahrady. Jiní už jistě přemýšleli o návratu domů, ale všichni si určitě neodpustili myšlenku na setkání zde ve Strakonicích v roce 1998. Hudba hrála v ulicích ještě hezky dlouho a spokojení diváci se s radostnými pocity odebírali do svých domovů. Takže za dva roky opět na viděnou.
