Jen málo druhů zvířat nemá v přírodě přirozené nepřátele. Všichni ostatní jsou v jedné chvíli lovcem a v následující mohou být obětí. Nemilosrdný zápas o život probíhá na Zemi už miliony let. Za tu dobu živočichové vymysleli nepřeberné množství způsobů účinné ochrany, vypilovali neuvěřitelně dokonalé strategie přežití.
NEbeZPEČNÍ STŘELCI
Zvířecí střelci, kteří do svých zbraní nabíjejí nejrůznější jedy, páchnoucí látky nebo pálivé kyseliny, se snaží nepřítele zasáhnout dříve, než se stačí přiblížit. Jejich přesnost a dostřel by jim pistolníci z Divokého západu mohli závidět. Ze stejných končin jako oni pochází i jeden z nejobávanějších zvířecích střelců – skunk pruhovaný. Dávka z jeho análních žláz odrovná spolehlivě každého protivníka. Nesnesitelně páchnoucí látka merkaptan, kterou je skunkova sprška prosycená, je pro ostatní zvířata učiněným postrachem. Při plném zásahu způsobuje silné zvracení a může dokonce poškodit i oči. Skunk přitom narušitele svého klidu spolehlivě zasáhne na vzdálenost celých pěti metrů. Na kůži zasaženého dravce ulpívá dráždivý pach řadu měsíců a těsně po zásahu je cítit v okruhu více než jednoho kilometru. Před výstřelem skunk svého nepřítele varuje tancem, při kterém podupává nohama, a dokonce dělá i stojky. Ještě v této chvíli může šelma ustoupit bez následků. Natvrdlý predátor, který nereaguje na varování, si ale vyslouží páchnoucí zásah.
Brouk prskavec z příbuzenstva střevlíků má ve svém zadečku skutečné dělo. Chemické látky hydrochinon a peroxid vodíku se mísí v silnostěnné spalovací komoře a za přispění speciálních enzymů zde vybuchují. Tlak vyvolaný explozí umožňuje prskavcům rozstřikovat leptající sekret kolem sebe. Brouk může v krátké době vystřelit až padesátkrát a natáčením zadečku ze strany na stranu umí i přesně mířit. Během výbuchu dosahuje teplota ve spalovací komůrce bodu varu vody, a je proto s podivem, že si prskavec neuškvaří své vlastní tělo.
Kdo v Africe narazí na kobru černokrkou, ten by se jí měl obloukem vyhnout. Svůj smrtící jed dokáže tento had vystřelovat na dálku. Ani ve vzdálenosti dva a půl metru není nikdo před takovou salvou v bezpečí. Jed se rychle vstřebává kůží a sliznicemi. Když se dostane do očí, může způsobit slepotu, nebo i smrt. Kobra svůj toxin stříká pod tlakem z kanálků, které ústí na přední straně jedových zubů. Mravenci častují své protivníky proudy palčivé kyseliny mravenčí a vojáci termitů rodu Nasutitermes mají na hlavě duté výrůstky, kterými na své nepřátele střílejí dávky účinného lepidla. Výsuvný kanon mají ve svém arzenálu mořští plži homolice. Svým chobotem střílejí otrávené šípy napuštěné prudkým jedem. Jejich střely vznikají přeměnou zoubků drsného jazyka raduly a homolice je skladují ve speciálním zásobníku nábojů. Některé druhy homolic mohou být nebezpečné i člověku. Ropušníci, malí leguánci z amerických polopouští, pro svoji bezpečnost doslova cedí krev. V ohrožení mohou nárazově zvýšit tlak krve v hlavě, takže jim popraskají cévky v očních koutcích a proti útočníkovi vystříknou dva proudy červené tekutiny. Když všechny prostředky obrany selžou, můžete svého soka ještě zkusit pozvracet. Právě tak se totiž chrání buřňáci lední před útoky dravých ptáků. Jejich výkon však není jen nepříjemným společenským faux pas. Olejovitý obsah žaludku dravcům zalepí peří a znemožní jim tak létání. Taková nehoda pro ně může být otázkou života a smrti.
SMRTONOSNÍ TRAVIČI
Křehká těla mořských sasanek a korálů vypadají jako květiny pohupující se ve větru. Ramena těchto pestrobarevných tvorů jsou však smrtící zbraní. Každé z nich na svém povrchu nese tisíce žahavých buněk, které jsou vždy připravené zasáhnout kořist či nevítaného návštěvníka. Jakmile se spouštěcího výrůstku dotkne jiný živočich, okamžitě vylétne duté žahavé vlákno. V buňce bylo stočené pod tlakem stopadesátkrát větším, než je tlak vzduchu, a do kůže oběti se proto zabodne s velikou silou. Ihned poté začne dutinou vlákna proudit pálivý jed. Protože se najednou uvedou do činnosti tisíce těchto mikroskopických harpun, každý neopatrný tvor si setkání se sasankou velice dobře zapamatuje. Stejné zbraně používají i medúzy a obávané měchýřovky portugalské, známé spíše pod jménem portugalská galéra. Žahavé buňky jsou natolik vítanou ochranou, že se někteří nahožábří plži naučili sasankám jejich výzbroj krást. Živí se jejich chapadly a dokážou zařídit, že obávané žahavé baterie zůstanou v klidu. Nepoškozené buňky plž vstřebá do svého těla a umístí je v pokožce s četnými výrůstky na svých zádech, kterými se chrání. Boxerští krabi rodu Lybia si k vlastní obraně vypůjčují celé sasanky. Drží v každém svém klepetu jednoho žahavce a na střídačku mávají sasankami proti svým nepřátelům. Na mořském dně číhají i jiní majitelé jedovatých injekcí. Ropušnice a jejich příbuzní odranci se mohou pochlubit tak dokonalým maskováním, že téměř není možné je odlišit od kamenů a trsů řas. Ten, kdo se k nim přiblíží na dotyk, však může svého omylu trpce litovat. Okusí nervový jed, který ropušnice vstřikují do těla neopatrných tvorů ostny trčícími z jejich hřbetních ploutví. Pro menší živočichy může takové setkání snadno skončit smrtí. Elegantní rejnoci trnuchy leží bez hnutí na dně a odpočívají. Nemusejí se příliš obávat dotěrných zvědavců. Před nevítanou pozorností se umějí dobře ochránit. Z ocasu jim vyrůstá ozubený jedový osten. V ohrožení kolem sebe trnucha mává ocasem jako bičem a nebezpečná zbraň zřídkakdy mine svůj cíl. Trn největších druhů může dorůst délky čtyřiceti centimetrů a je tedy opravdu strašnou zbraní.
Na souši není o nic bezpečněji. Snad nejproslulejšími traviči zvířecího světa se stali jedovatí hadi. Svůj jed používají spíše k lovu kořisti, v nouzi se však může stát děsivě účinnou obrannou zbraní. Ne všichni hadi mají k dispozici stejně dokonalé kousací nádobíčko. Nejméně nebezpečné jsou zadní jedové zuby některých užovek. Než jimi had zasáhne protivníka, musí usilovně žvýkat jeho kůži. O mnoho lépe jsou na tom kobry a korálovci. Jejich zvětšené duté injekce vyrůstají v tlamě vepředu a vstříknutí jedu je proto otázkou okamžiku. Nejlepší výbavou se mohou pochlubit zmije a chřestýši. Jejich jedové zuby jsou tak dlouhé, že by ve vztyčeném stavu bránily hadovi zavřít tlamu. V klidu jsou proto sklopené na patře jako zavírací nože v rukojeti. Když zmije útočí, otevře doširoka tlamu. Zuby se vzpřímí a jedový kanálek dosedne na ústí jedové žlázy. Smrtící injekce je připravena k použití.
NECHUTNÉ SOUSTO
Zdaleka ne každý živočich, na kterého lovec narazí, představuje vhodné sousto. Někdy se může hladový predátor dočkat velice nepříjemného překvapení. Housenky tropických motýlů monarchů se živí klejichovitými rostlinami. Tkáně těchto rostlin jsou prosycené jedy kardenolidy, které housenky pilně shromažďují ve svých tělech. Ony samy i motýli, kteří se z nich vyvíjejí, tak získávají pověst nepoživatelných tvorů. Z potravy mohou do svých těl zabudovat jedovaté látky i mořští živočichové jako krabi druhu Demania toxica, nebo dokonce slávky jedlé, oblíbené i u člověka. Když pozřou dostatečné množství jedovatých obrněnek, způsobujících takzvaný červený příliv, stávají se z nich značně nebezpečné pochoutky. Také vnitřnosti čtverzubce, ryby, kterou znají japonští gurmáni pod názvem fugu, obsahují velké množství smrtelně jedovaté látky tetraodontoxinu. Na následky otravy tímto jedem umírá v zemi vycházejícího slunce nemálo neopatrných jedlíků.
Jedy některých brouků dokonce pomáhaly psát lidskou historii. Puchýřníka lékařského i jeho příbuzné z čeledi majkovitých znali již antičtí učenci. Jed kantharidin, který se nachází v jejich tělech, byl součástí mnoha středověkých léčebných lektvarů. Vypití odvaru z těchto brouků znamenalo pro mnoho odsouzenců jistou smrt. Kantharidin byl součástí proslulého jedu aqua tofana, který používali Medicejští k odstraňování svých odpůrců. Skromní puchýřníci prosluli i pod známým názvem španělské mušky. Bez nich by neexistovaly Pastilles galantes, Diabolini di Napoli a další pudry, tinktury a nápoje lásky.
Neméně kuriózního využití se dočkaly některé toxiny, které svou jemnou kůží vylučují žáby a mloci. Sekrety mloka skvrnitého či ropuch znali mastičkáři už od nepaměti. V případě ohrožení mohou tito tvorové ze svých jedových žláz za hlavou vystříknout spršku jedu na vzdálenost několika centimetrů. Prudké jedy jihoamerických žab pralesniček objevili zase Indiáni z pralesů, kteří je používali k výrobě svých otrávených šípů. Severoamerický mlok Taricha torosa vylučuje naprosto stejný jed jako čtverzubec fugu. Výměšek jihoamerické listovnice Phyllomedusa bicolor způsobuje silné zvracení. Místní flamendři si proto chovají tyto žabky doma a s pomocí jejich toxinu se zbavují následků obzvláště vydařených pitek.
RYTÍŘI VE ZBROJI
Železná brnění středověkých rytířů byla ukázkou mistrovské kovářské práce. Jednotlivé pláty musely sednout přesně na tělo a nespočet nýtových kloubů se staral o to, aby se zbrojnoš ve svém železném kabátci mohl hýbat. Vnější kostra hmyzu, korýšů, pavouků nebo stonožek je biologickou obdobou rytířské zbroje. Místo železných plátů mají členovci díly tvořené chitinem. Jednotlivé části skeletu jsou pospojované pružnou kutikulou, která umožňuje pohyb v kloubech. Na rozdíl od rytířů kryje ochranná zbroj těchto tvorů celé jejich tělo včetně nejtenčích tykadel a přívěsků. Pancíř některých skupin členovců je speciálně vytvrzený dalšími chemickými látkami. Hmyz k tomuto účelu používá bílkovinu sklerotin, zatímco několik desítek tisíc druhů korýšů nosí zbroj prostoupenou uhličitanem vápenatým.
Stínky a svinule dotáhly svoji obranu do dokonalosti. Jejich pancíř se skládá z příčných destiček, takže se v případě nebezpečí může celý živočich stočit do nedobytné lesklé koule. Podobnému triku se naučili i luskouni, zvláštní afričtí savci připomínající spíše oživlé šišky. Jejich chlupy se přeměnily v ostré šupiny, které kryjí celé tělo. V ohrožení se luskoun svine a přikryje tělo dlouhým ocasem. Pásovci třípásí připomínají mnohokrát zvětšené stínky. Jejich způsob obrany je stejný. Hřbetní kryt těchto obrněnců jihoamerických pamp je rozdělený příčnými klouby, takže ze sebe může pásovec v mžiku udělat tvrdou kouli. Trojúhelníkovitý kryt hlavy se těsně přitiskne k podobné destičce nad ocasem a neprodyšný pancíř se uzavře.
Želví velice tvrdý krunýř je pro mnoho dravců těžkým oříškem. Slabým místem jsou jen otvory pro hlavu a nohy. Většina želv je zahradí tvrdými šupinatými končetinami. Některé druhy však dovedou svůj kryt uzavřít vskutku dokonale. Spodní díl jejich krunýře je vybavený pohyblivými klouby. Želva pak snadno přiklapne přední a zadní část břišního štítu k okrajům plátu kryjícího hřbet. Otvory pro nohy tak rázem zmizí. Havýši, podivné mořské ryby příbuzné čtverzubcům, mají kostěným brněním pokryté celé tělo, kryt má jen několik malých otvorů – pro ústa, oči, ploutve a žaberní štěrbiny.
OSTNITÁ OBRANA
Ostrá bolest způsobená špičatými ostny je i pro nejdravější z lovců dostatečným důvodem k tomu, aby si útok rozmysleli. Mořské ježovky mají svůj pichlavý štít neustále v pohotovostní poloze. Žijí svým pomalým životem na mořském dně a růžice ostnů, které se mohou v ráně zlomit a nepříjemně zanítit, kryje jejich paprsčitě souměrné tělo ze všech stran. Ostny některých druhů jsou navíc napojené na jedové žlázy. Stejně se chrání i hvězdice, které decimují australské korálové útesy. Jejich ramena mohou mít v rozpětí až osmdesát centimetrů a jsou hustě pokrytá jedovatými bodlinami. Tento impozantní ostnokožec vděčí svému vzhledu i za své jméno – trnová koruna. Mořské ryby ježíci se v klidu nijak výrazně neliší od svých příbuzných čtverzubců. Ostny mají přitisknuté k tělu, aby jim nebránily v plavání. Při vyrušení se však promění jako mávnutím kouzelného proutku. Ohromující rychlostí napumpují do svého plynového měchýře vodu nebo vzduch a změní se v ostnité koule. Trny jim odstávají od těla a nenechají nepříteli na rybím těle jediné přístupné místo. Australským ježurám stačí bleskové zahrabání do země. Ukryjí si tak zranitelné břicho a hlavu a útočníkovi nastaví jen ostnitá záda. S ostny dikobrazů, které mohou být až půl metru dlouhé, si žádná šelma nebude začínat dvakrát. Pichlavému hlodavci stačí jen výhrůžně svoji zbroj naježit a pro větší efekt bodlinami zachřestit. Protivník, který dikobrazího varování neuposlechne, dostane tvrdou lekci. Dikobraz zařadí zpátečku a nacouvá přímo do těla drzého útočníka. Ostny se hladce uvolní z dikobrazova těla a zabodají se pod kůži protivníka. Ten se jich zdaleka tak snadno nezbaví. Bodliny mají na špici zpětné háčky, takže se zalamují v ráně a zůstávají v ní vězet celé dny. Protože nejsou zrovna čisté, většinou způsobí bolestivý zánět. Až pět tisíc ostnů trčí z kůže našemu ježkovi západnímu. Zvláštní svaly podél těla mu dovolují proměnit se v mžiku v nepoživatelnou ježatou kouli. Podobný trik používají proti svým úhlavním nepřátelům hadům afričtí kruhochvosti. Tito ostnatí ještěři se stočí do kruhu a zakousnou se do vlastního ocasu. Had, který musí polykat svoji kořist vcelku, si s ostnitým kolem nedokáže poradit.
Ostny a bodliny ale nemusejí nutně pokrývat celé tělo svého nositele. Trnorepové jsou agamy, které v ohrožení mávají trnitým palcátem. V trnorepím vydání nahrazuje palcát silný ocas porostlý špičatými šupinami. Dva bodce ostré jako nože mají na kořeni ocasu i mořské ryby bodlokové. V klidu jsou tyto zbraně skryté v kožních pochvách, během okamžiku jsou však připravené k použití. Originální obranu používá nenápadný vodní obojživelník žebrovník Waltlův. V ohrožení prostrčí kůží zašpičatělé konce svých žeber. Kostěné jehly, které se najednou objeví na bocích zdánlivě bezbranného mloka, se nemilosrdně zabodnou do útočníkova těla.
NEVIDITELNÍ DUCHOVÉ
O svůj život se nemusí bát také ten, kdo ujde pozornosti nepřátel. Stejně jako vojáci v maskovacích uniformách se i nespočet živočichů snaží splynout se svým okolím. Sedí nehnutě na místě a jejich barva ladí s prostředím, ve kterém žijí. Pablatnice horská (Megophrys montana) má strakatý úbor tvořený skvrnami nejrůznějších odstínů hnědi a nad očima špičaté výrůstky. Dokonale se tak ztrácí v koberci spadaného listí. Slíďáci a lovčíci, pavouci pronásledující svoji kořist po zemi, mají šat také z hnědavých tónů. Živočichové, kteří osídlili vrcholky stromů a keřů, zase vsadili na svěží zeleň k nerozeznání od listů a stonků rostlin. Jihoamerické rosničky listovnice dokonce zavírají oči, aby se jimi neprozradily dravcům, když ve svém zeleném přestrojení odpočívají na listech pralesních velikánů. Krajta zelená tráví většinu času vyčkáváním ve větvích stromů na Nové Guineji. Tělo má poskládané do těsných smyček přehozených přes větev, a dokud se nepohne, všimne si jí jen málokdo. Stejného barevného triku využívají i stromové užovky bičovky a o poznání nebezpečnější mamby zelené z Afriky nebo jedovatí asijští chřestýšovci. Papoušek netopýří si kvůli maskování osvojil zvyk spát zachycený na větvích stromů hlavou dolů. Jeho zelený hřbet tak při pohledu zdola splývá s okolními listy. Když se gekon třásnitý z Madagaskaru vyhřívá bez hnutí na větvi nebo kmeni, neodhalí ho ani ten nejbystřejší pozorovatel. Kromě svého šedavého šatu, podobného kůře, má po stranách těla kožní výrůstky, které dokonale rozostřují jeho obrys. Plochý ocas tohoto plaza navíc vypadá jako kousek uloupnuté kůry. V rákosí se zase v mžiku ztratí bukač velký. Stačí mu k tomu, když si nehnutě stoupne do pozoru a zobák namíří do nebe. Na břiše má světlé a tmavé pruhy, které výborně napodobují hru světel a stínů mezi stébly rákosu.
Maskování ale funguje jen po dobu, kdy se živočich zdržuje ve správném prostředí. Když si zelená rosnička sedne na kůru stromu, je nápadná asi jako trs banánů na trávníku. Maskovaná zvířata se tedy buď stávají zajatci svého prostředí, nebo musejí vymyslet nový trik. Velmi účinně vyřešily barevný problém krevety rodu Palaemon. Celé jejich tělo včetně vnitřních orgánů je téměř dokonale průhledné, a když se procházejí po mořském dně, prosvítají skrz ně barvy pozadí, po kterém se právě pohybují. Jinou cestu zvolili dekoratérští krabi druhu Oregonia gracilis. Na svůj krunýř si připevňují kousky řas a smetí z mořského dna. Vypadají pak jako oživlé kráčející kameny. Když se dostanou do nového prostředí, mohou si svoji sbírku doplnit o nové materiály. Opačný systém používají po celé planetě pestří živočichové. Zdá se, že nemůže být nic nápadnějšího než pestré korálové ryby, skvrnití hadi nebo pruhované zebry. Opak je však pravdou. Právě výrazné skvrny a pruhy totiž opticky rozbíjejí tvar jejich těla a lovec na číhané pak vnímá spíše shluk barevných obrazců než lákavou kořist. Hlubinné ryby, jejichž tmavé siluety by byly zespodu ve světle přicházejícím od hladiny jasně viditelné, maskují tvar těla světelnými orgány. Když rozsvítí svůj ohňostroj, promění se jejich silueta ve skupinku světlých a tmavých skvrn. Žáby čeledi Centrolenidae, které si získaly přízvisko skleněné, mají na svém zeleném těle skvrny průsvitné tkáně. Proti světlu se tvar jejich těla dokonale ztrácí. OŽIVLÉ VĚTVIČKY
Každý dravec, který se vydá na lov, projde kolem kaménků, větviček, listů a trusu většinou nevšímavě. Některé hromádky však náhle ožijí. Napodobením se jen maskovaly před predátory. Hnědavě zbarvený pavouk druhu Phryarachne rugosa z Madagaskaru má na těle i končetinách nepravidelné hrbolky, a když se uvelebí na listu a správným způsobem složí nohy, je k nerozeznání od trusu plodožravých ptáků plného semínek rostlin. Přitom máloco v přírodě je tak odporné, jako čerstvá hromádka vlhkého ptačího trusu. Příbuzný druh Phryarachne decipiens z Malajsie si dokonce okolo domnělé dávky výkalů vyrábí i svůj vlastní šplíchanec. Upřede si bílou pavučinovou podložku, na kterou se posadí. Nymfa cvrčka z Trinidadu jen roztáhne nohy a rozprsknutý exkrement je na světě. Napodobováním trusu mate své protivníky i housenka otakárka druhu Papilio thoas z Panamy nebo stromová rosnička z Ekvádoru.
Strašilky a pakobylky jsou zase dokonalými imitátory rostlin. Tento neobvyklý hmyz má v repertoáru uschlé větvičky, trnité haluze i čerstvé nebo uschlé lístky. S úzkostlivou přesností napodobují i žilnatinu listů a některé ze živoucích lupenů jsou dokonce „okousané“ od housenek. Podobně precizní převleky předvádějí i mnohé druhy kudlanek. Kromě listů zvládnou také barevné a krásné květy orchidejí. Tělo a nohy představují okvětní plátky a hlava střed květu. Housenky motýlů píďalek se převlékají za tenké větvičky a některé druhy křísů zase vypadají jako ostré trny. Sedají si na větvičky ve skupinách, aby si žádný hmyzožravý pták na „pichlavou“ větvičku náhodou nesedl.
Šikovní imitátoři žijí i pod mořskou hladinou. Řasovníci rozedraní, australští příbuzní mořských koníků, se schovávají mezi trsy mořských řas. Jejich tělo je přehlídkou různých výrůstků připomínajících kousky chaluh. Stejně zručně se za řasy nebo ramena lilijic vydávají malé rybky trubkotlamky. Ropušnice jsou k nerozeznání od mořského dna a jejich blízcí příbuzní odranci vypadají přesně jako kameny porostlé přisedlými organismy. Na jejich lepkavou kůži bez šupin se přilepují drobné řasy i přisedlí živočichové, takže ryba se svým okolím dokonale splývá.
