Zastavili jsme před branou uzamčené soukromé střelnice. Absenc nečekal a i přes svou bytelnou postavu svižně vyskočil z přední sedačky. V ruce mu zarachotil svazek klíčů. Džíp, veterán z II. světové války a Pípákova chlouba, spokojeně předl. Nedalo se tak říci o Britovi, jeho patnáctiletém synovi Láďovi a o mně. Seděli jsme na zadní sedačce namačkáni mezi teplými bundami, batohy, spacími pytli, taškami s jídlem, láhvemi rumu, basou piva a bednami se střelivem jako sardinky. Na podlaze na molitanové podložce ležely dvě kulovnice a do zad mě tlačil nábojový pás. Absencovi se konečně podařilo odemknout zámek a vrata skřípavě zavrzala. Popojeli jsme několik posledních metrů a drali se ke dveřím, protáhnout bolavé nohy.
NA PALEBNÉ ČÁŘE
“Dávej bacha, ať mi nešlápneš na lauf. Mohl bys mi ohnout mušku. Mám to precizně seřízené od jednoho kámoše,” vyjel na mě Pípák.Vysoukali jsme se z džípu a jali se vykládat náklad. Pípák odemkl mříže i ocelové dveře od zbrojnice. Uložili jsme tam bednu se střelivem, kulovnice i perkusní revolvery. Pak odemkl společenskou místnost. Byla tam pěkná zima.“Skoč pro uhlí,” zavelel mi způsobem, který nesnesl odkladu.“Je v té boudě za rohem. Láďo, nasekej trochu třísek a udělej oheň. Absenci, ty s Britem přehoďte támhle ty kozy a dejte na ně tu dřevěnou desku. Poslouží nám to jako pracovní stůl.” Pípák, restauratér z Hřenska a spolumajitel soukromé střelnice, vydával jeden povel za druhým. Připadal jsem si jako na vojně, ale bral jsem to s rezervou a nadhledem. Pípák už jiný nebude. Je to můj dlouholetý kamarád, stejně jako Brit a Absenc. Pozval nás všechny na víkend trochu si zastřílet a odreagovat od běžného shonu každodenního života. Sám toho má požehnaně a od své restaurace se zas tak často netrhne. Býval vždycky tak trochu posedlý Amerikou a v dobách totality, kdy jsme spolu jezdívali na čundry, musel mít alespoň americkou tornu, ešus nebo opasek. Výborný kuchař, který dokázal z ničeho udělat guláš pro deset lidí. Všichni jsme si to však museli odpracovat. On jenom ochutnával a znalecky pomlaskoval. Nyní, když se doba uvolnila a on začal slušně vydělávat, koupil džíp, s kamarádem střelnici a ovšem také zbraně aby měl pocit úplné volnosti a svobody. Oblečený do polního stejnokroje americké armády, na opasku proklatě nízko zavěšený kolt, se cítil bezpečně a spokojeně. Byl v tom kus romantiky prošlých let, vzdoru a neuskutečněných snů. Ostatně i Brit s Absencem byli navlečeni do maskáčových uniforem. Absenc však i přes chladné počasí bundu odložil, a v křiklavě červenočerné kárované košili rušil monotónní zelenou barvu oděvů i okolní přírody. Absenc, absolutní samorost, by ovšem nezapadl nikde a nikdy. Se svou dlouhou černou kšticí, prošedivělým plnovousem, bohatě tetovaným hrudníkem i způsobem vyjadřování vynikal kdekoli nad všemi přítomnými.
ZBRANĚ Po roce osmdesát devět nabyl u nás prodej zbraní nekontrolovatelných rozměrů. Zakoupení střelné zbraně se podstatně zjednodušilo, a téměř kdokoli si ji mohl obstarat. Tisíce občanů zavalilo nově se otevírající prodejny zbraní a střelivo šlo na odbyt jako kdysi tuzexové poukázky. Rozrostl se i černý trh s nelegálními zbraněmi. Do prodeje přišly desítky druhů zbraní, na které jedinec nepotřeboval vůbec žádné povolení. Zbraně na černý prach, ládované zpředu olověnou kulkou. Perkusní bubínkové revolvery. Plynové a vzduchové pistole, které na kratší vzdálenost mohou být také velice nebezpečné a účinné. Byly to zbraně, na jejichž koupi byl dostačující jen patřičný obnos. Další novinkou byly lukostříly, určené především v zahraničí pro sportovní lov, které však svou razancí předčí mnohé střelné zbraně. Pro svou tichost se staly solidní zbraní pytláků. V těchto ranných dobách nebylo nemožné potkat na ulici chlapíka s perkusním revolverem, zavěšeným proklatě nízko u pasu. Jako před sto lety na Divokém západě. Jenom ty koně se nastěhovali pod kapoty silných bouráků a střelci (třeba majitelé zbrojních průkazů a supermoderních automatických pistolí, nenápadně schovaných v podpaží) si mohli začít v rámci privatizace a nově nastoupené cesty k demokracii vyřizovat účty. Zákon v té době nerozlišoval mezi držením a nošením zbraně, mnohé zbraně nepostihoval vůbec.
SPORT V dobách ještě vzdálenějších mohl být obyčejný člověk (ti neobyčejní většinou nosili uniformy) držitelem zbrojního pasu pouze v případě, že byl členem Svazarmu a v něm zapojeném střeleckém klubu. Když sledujete sportovního střelce na palebné čáře, poznáte, že jsou to lidé s nervy pevně na uzdě. Nepropadají záchvatům vzteku a zuřivosti jak to s oblibou předvádějí třeba tenisté. S klidem sobě vlastním jen trochu pohnou obočím, když střela mine desítku. Jsou až neobyčejně vyrovnaní, sebejistí a ledově klidní.
ZÁBAVA Střelné zbraně mohly také být a dnes určitě jsou krásným, i když velice nákladným koníčkem. Jejich ladnost, stylizované linie i elegantní provedení ve spojení s mechanickou funkčností a smrtelnou nebezpečností ze zbraní dělají ideální artikl sběratelské vášně. Ta je ovšem určena jen úzkému okruhu zámožných.
Jiný druh zábavy je hraní na válku a střílení po sobě. To se však rozmáhá zatím pouze za přísně kontrolovaných podmínek v ohraničené lokalitě a se zbraněmi, které místo kulek zasahují své cíle rozprsknutím nesmazatelné barvy. Pomáhá to likvidovat agresivitu a pravděpodobně vrací mnohé účastníky těchto bitev a honů na lidi do dětských let a hraní si na vojáky.
OBRANA Přes devadesát procent lidí tvrdí, že si kupují střelnou zbraň pro osobní ochranu. V dnešní době se zvýšenou kriminalitou především násilných trestných činů se není čemu divit. Zbraně kupují nejen podnikatelé, ale i ženy a mládenci sotva odrostlí úřední dospělosti. Ale i tak je za tím hlavně možnost se předvést, ukázat, že na to mám. Vždyť je to povolené a dlouho zakazované ovoce nejvíce chutná. Je nezodpovězenou otázkou, jestli zbraň, kterou mnozí lidé vlastní, budou schopni v kritickém okamžiku správně použít a zda ji vůbec použijí. Jistě záleží na množství i kvalitě tréninku, ale v rozhodující chvíli všechny návyky mohou přijít vniveč. Zbraň v rukou obránce však také může velice zkomplikovat situaci útočník, který zbraní pouze vyhrožoval, může zpanikařit a začít skutečně střílet.
NEBEZPEČÍ Vlastnictví zbraně s sebou přináší i jiné problémy. Jedním z největších je její bezpečné uskladnění. V případě, že v bytě jsou i děti je to nutnost. Úkryty typu zamykatelný psací stůl nebo noční stolek jsou nevyhovující. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že jsem jako dvanáctiletý objevil otcovu (ještě z války nelegálně drženou) pistoli Walter 7,65 společně s krabičkami nábojů v zamčené zásuvce bytelného psacího stolu. S kamarádem jsme potom chodili do vzdálené pískovny a zkoušeli tam své střelecké umění. Vyváděli jsme s ní pěkné kousky a měli jsme velké štěstí, že se nám nic nestalo. Když si na to dnes vzpomenu, běhá mi mráz po zádech.
Snad jediné spolehlivé řešení je trezor. To ovšem znesnadňuje přístup ke zbrani ve stavu nouze což je vlastně hlavní důvod, proč byla střelná zbraň zakoupena.
AMNESTIE Podle novely zákona o zbraních a střelivu skončila 31. prosince 1996 tzv. zbraňová amnestie. Do té doby mohli občané beztrestně odevzdat jakoukoliv nelegálně drženou zbraň. Na území republiky bylo odevzdáno více jak 2000 střelných zbraní. Jednalo se především o revolvery, pistole, brokovnice, kulovnice, ale nechyběly mezi nimi ani samopaly. Počet odevzdaných perkusních revolverů, které byly do registrace zahrnuty až v loňském roce, dosáhl mnoha tisíc. Jsou to jistě úctyhodná čísla. Ale mám takový dojem, že zbraně odevzdávali z převážné většiny slušní lidé. Ti, kteří používají nelegálně držené zbraně k prosazení svých cílů, jistě neběželi se svou pistolí na nejbližší policejní oddělení.
NA PALEBNÉ ČÁŘE II Za půl hodinky už bylo v místnosti docela příjemno. Posíleni sklenkou rumu a lahví piva jsme jakožto nekvalifikovaní dostali s Britem další práce. Přerovnat hromadu dřeva. Posekat trávu a uklidit prostranství. Po získání Pípákovy důvěry nám bylo umožněno podílet se na zavěšování terčů. On s Absencem jakožto profíci se věnovali odpovědné práci při nabíjení bubínků perkusních revolverů. Na provizorní stůl pak přišly veškeré zbraně a střelivo. Bylo toho požehnaně. Chlapi se rozestoupili na palebné čáře, nohy rozkročené a v natažených rukách zbraň. Začala prudká kanonáda, která mi drásala ušní bubínky. Po první sérii následoval urychlený odchod k terčům a porovnání výsledků. Pípákovi to šlo všechno kolem desítky. Bylo na něm vidět, že je spokojený.
“Briťáku, tobě to jde všechno moc nahoru. Musíš to držet pevněji. Ten perkusák pořádně vyhazuje. Nebo miř trošku níž,” radil.
Byl jsem také donucen prokázat své střelecké kvality. Perkusák mně i přes upozornění vyhodil do vzduchu obě ruce. Střílel jsem, jak se tak znám, pánubohu do oken.Zbraně mi k srdci nepřirostly.
