V jihovýchodní Číně, izolována mezi provinciemi Jün-nan a S-čchuan, se rozkládá Kuej-čou – provincie hor hýřících všemi barvami, nedotčená časem. Etnické menšiny jako Miao, Gžia, Šui Jao a mnohé další, si zachovaly po celé roky existence v Číně svou kulturní identitu. S chudobou těchto rolníků se může srovnávat jen bohatost jejich tradic a nádhera slavnostních ženských šatů. Již od nepaměti ctí ženy Miao tradici nošení masivních stříbrných korunek, což je pokrývka hlavy, kterou by jim mohli závidět i nejmocnější monarchové.
. . . . .
Během téměř měsíčního putování, kdy jsem po jižní a jihovýchodní části provincie Kuej-čou urazil více než 4000 km, jsem nepotkal ani jednoho turistu. Kdo by se také odvážil do těchto plání, krásných, ale izolovaných od moderního světa, do vesnic, které nenajdete na mapě, do kterých nevede žádná cesta. Tajemství zdejších tradic jim propůjčuje až magickou přitažlivost. Jsou zde místa, kde je možné potkat “stříbrné princezny”.
LIDÉ, NA KTERÉ ZAPOMNĚL ČAS
V každé vesnici se kolem mne shromáždil velký dav dětí a dospělých. Jsou zvědaví a chtějí vidět bílého muže zblízka. Je to většinou poprvé, kdy se jim taková příležitost naskýtá. V provincii, tvořící osmnáctinu rozlohy Číny, jsou tři čtvrtiny obyvatelstva národnosti Han. Zbytek představuje směsice národnostních menšin, k nimž patří Miao, ale také Boujej, Dong Ji, Šui, Hui, Žuang, Bai a Gadeo. Osm milionů lidí zde žije pod oficiální hranicí chudoby.
Příslušníci etnika Miao jsou soustředěni zejména v jižní a jihovýchodní části provincie Kuej-čou, a to kolem střediska Kaili. Ve vesnicích postavených na svazích hor ze dřeva a hrubého kamene vedou lidé Miao “venkovský život”. Jejich zemědělské metody jsou více než archaické. Lidé Miao nic nevlastní a hromadění majetku ani není v jejich povaze, v jednoduchosti jejich životního stylu a bezprostřednosti nezměněné civilizace. I když má většina domů v Číně televizní přijímač a zavedenou elektrickou ener gii, lidu Miao se takové vymoženosti nedotkly. Nepotřebují tekoucí vodu, nepotřebují teplo, necítí potřebu mluvit mandarinskou čínštinou, kterou se vždy odmítali učit. Celá populace je živa z pěstování řepky, kukuřice a především rýže, která se pěstuje na polích zavlažovaných systémem využívajícím velká dřevěná kola.
A přesto je to země disponující bohatstvím žárlivě a urputně střeženým. Jednou z fascinujících tradic jsou složité výšivky zhotovované ženami Miao na slavnostních šatech, jež ženy nosí, kdykoli se naskytne příležitost. Zhotovení výšivek trvá celé roky. Muži, aby přispěli ke kráse svých žen, zhotovují nádherné korunky ze stříbra.
VYŠÍVANÉ RÓBY ZDOBENÉ STŘÍBREM
 Mladá Ping je vystrojena na svatbu. Pro tuto příležitost má na sobě svůj každičký šperk. Od čepce až po monumentální náhrdelník, včetně náušnic a nesčetných náramků, váží její stříbrné šperky až 15 kg. Pro některé příležitosti se zhotovují ozdoby z hliníku, ale na svatbu musí být ze stříbra. |
Svatba dcery je jednou z příležitostí, pro něž jsou šaty určeny. Stříbrné ozdoby, které jsou jedinou cenností rodiny, tvoří součást šatů.
Na podlaze velkých domů, postavených ze dřeva a kamene, hoří několik kousků dřevěného uhlí, sotva schopných udržet teplotu na snesitelné úrovni. (V březnu často 15 stupňů pod nulou!) Nad tím, v dalším poschodí, uchovává rodina šaty, stříbrné ozdoby hlavy, šperky a zásoby potravin. Podle možností rodiny váží takový kostým se svými doplňky něco mezi osmi až patnácti kilogramy. Poklad, který nosí ženy na sobě, představuje šest až osm měsíců pilné práce a zhruba čtyři tisíce dolarů, což je pro rolnickou rodinu, jejíž průměrný měsíční příjem se pohybuje kolem 70 dolarů, poklad opravdu královský. Naštěstí se šaty i s doplňky nosí poměrně často – ženy, mladé i staré, mají dovoleno brát si své stříbrné ozdoby a složitě vyšívané šaty na slavnosti čínského nového roku, na slavnost Kušeng či na slavnost příchodu jara. Lunární kalendář je vlastně řadou živých slavností, k nimž mimo jiné patří buvolí zápasy a koňské dostihy.
ŽIVOTNÍ ZVYKY LIDU MIAO
Mladé ženy Miao mají sexuální volnost. Uplatňuje se zde liberální filozofie konkubinátu. Mladá neprovdaná žena, která otěhotní, není ze společnosti vyvržena. Naopak. Komunita se kolem ní shromáždí a pyšní se její plodností. Mladé ženy, jejichž plachost je spíš hraná, nikdy neopomenou využít příležitosti pozvat mladého muže, aby s nimi strávil noc. Existuje jen málo národů, které rozvinuly umění flirtovat do takové míry, podobné milostným hrátkám ju fan lidu Miao. V každé vesnici je nějaké místo – pa rk, pole, alej stromů – které je vyhrazeno těm, kteří se nacházejí ve stavu plného ju fan.
Je však paradoxní, že v této velmi otevřené společnosti domlouvají předsvatební schůzky rodiče. V rozhodování mladého muže při námluvách hraje důležitou roli krása děvčete a nádhera šperků doplňujících její šaty. Rovněž kvalita výšivek na šatech mladé ženy je pro potencionálního ženicha znakem dovednosti té, která je nosí. Tyto vnější znaky napovídají o bohatství rodiny budoucí nevěsty. Cena nevěsty se domlouvá a vyjadřuje ve stříbře. Svatební obřad je příležitostí pro hosty, aby si dopřáli, co hrdl o ráčí. Nevěsta musí být velmi zběhlá v umění tradičních zpěvů. Slavnostně oblečenou nevěstu s velkou slávou doprovázejí do ženichova domu hosté. Role manžela je při celém svatebním obřadu omezena pouze na přijímání hostů. Po obřadní hostině se nevěsta vrací do domu své rodiny a manželství je podle zvyku věcně naplněno až následujícího jara.
Sexuální tolerance umožňuje, aby novomanželka měla mimomanželský pohlavní styk i krátce po svatbě. To také vysvětluje, proč v Číně v mnoha případech nemá prvorozený či prvorozená nárok na dědictví půdy po otci či po rodičích. Manžel obvykle požádá ženu, aby se k němu připojila v období setby. Avšak na konci zemědělské sezony se očekává, že se manželka vrátí do domácnosti své původní rodiny a zůstane tam až do období monzunu. Tato migrace trvá do té doby, dokud mladá žena neotěhotní. Jakmile vejde ve známost, že mladá žena čeká dítě, mohou se manželé usadit tam, kde to je podle jejich názoru nejvhodnější pro výchovu prvního potomka. I když bylo až do nedávna v Číně striktně vyžadováno dodržování pravidla z roku 1984 o tom, že manželský pár může mít jen jedno dítě, u národnostních menšin – jako je Miao – se povolují děti dvě.
Dnes se v provincii Kuej-čou, kde spolu žije mnoho odlišných etnických skupin, tolerují smíšená manželství, což bylo kdysi tabu ze všech nejpřísnější. Zejména v oblastech přilehlých k velkým městům jsou manželství mezi příslušníky národa Han a Miao stále častější, i když Han považují lidi Miao za méněcenné.
POVĚSTNÁ POHOSTINNOST
Vedle uzavírání manželství a nesčetných oficiálních obřadů, organizovaných místními činovníky, je příchod cizince další příležitostí, aby si ženy oblékly své nejskvostnější róby a šperky. Jejich pohostinnost je pověstná. Jakmile se cizinec objeví, místní ženy ho pozvou připít si silným rýžovým vínem na zdraví všech. Před každým domem stojí stůl obtěžkaný místními specialitami a různými destiláty a předpokládá se, že host ochutná od všeho trochu. Odmítnutí by bylo urážkou. Po vydatném jídle se dívky oblečené do svých nádherných rób a s ozdobami na hlavě procházejí po vsi. Tady se potom odehrává taneční veselice. Ozývá se zvuk činelu a “lušengu”, což je bambusový dechový nástroj dosahující až třímetrové výšky.
Neděle je dnem pořádání trhu a návštěvník může konečně spatřit rolnické ženy Miao. Mnohé z nich ušly několik kilometrů, aby na trh přinesly zboží ze svých skromných zahrádek. Návštěvník ze Západu na nich obdivuje vířící sukně a bolera s výšivkami ptáků a barevných draků. Nejvíce však upoutávají stříbrné ozdoby, jakoby se vznášející nad křehkými postavami žen.
Rozhovor s Ericem Pasquierem, autorem fotografií lidu Miao
FOTOGRAFOVO DOBRODRUŽSTVÍ
S jakými těžkostmi jste se setkal, když jste se pokoušel dostat do bedlivě sledovaných území obývaných etnickými menšinami?
Bylo třeba pěti let příprav, abych mohl fotografovat ženy v provincii Kuej-čou. Jednání s čínskými úřady byla dlouhá a složitá. Chcete-li se dostat na čínská území obývaná menšinami, od kterých se vláda snaží cizince držet na distanc, nemůžete se těmto jednáním vyhnout. Čínské úřady totiž raději světu ukazují jinou tvář své země – třeba moderní a dynamicky se rozvíjející města, jako je Šenzen nebo Šanghaj. Čínská turistická kancelář, představovaná na místní úrovni kanceláří Guizhou Overseas Travel, mi poskytla automobil, řidiče a tlumočníka/průvodce – zaplatit bylo ovšem nutno předem.
Jak obtížné bylo přiblížit se k lidem Miao?
Lidé v provincii Kuej-čou jsou velice přátelští. Vždy, když jsem přijel do nějaké vesnice, obklopili mě místní zvědavci. Na většině míst, kde jsem se octl, jsem byl prvním bělochem kavkazské rasy, jakého kdy místní obyvatelé viděli. V průběhu celého měsíce cestování provincií Kuej-čou jsem nepotkal jediného turistu. Moje bílá tvář a rezavé vlasy byly často příčinou toho, že přede mnou malé děti s křikem zděšeně utíkaly. Ještě dnes je v čínské vesnici příjezd cizince záminkou pro uspořádání oslavy. V ždy se při takové příležitosti podává kolem dokola láhev silného rýžového vína.
Povinnost zní: “Musíte vypít pohár v domě každé rodiny”. Odmítnutí se nepřipouští. Po třetí skleničce jsem přišel na to, jak víno nepozorovaně vyplivnout, abych byl vůbec schopen pořídit nějaké snímky.
Jak jste se vypořádal s jazykovou bariérou?
To byla skutečně největší překážka. Můj tlumočník Lee mluvil třemi dialekty. Ovšem příslušníci etnika Miao jich používají 20! Všechny mé otázky nejprve Lee překládal do mandarinské čínštiny a místní vesničan je potom z mandarinské čínštiny tlumočil do místního nářečí. Často se tedy stávalo, že po mé jednoduché otázce zda “ano či ne” následovala desetiminutová diskuse, jejímž výsledkem bylo často také “možná”.
Jak jste vlastně dával dohromady svá provizorní studia a – což asi bylo těžší – jak jste přesvědčoval místní dívky, aby vám pózovaly?
Je sice pravda, že lidé Miao jsou velmi pohostinní, ovšem před kamerou jsou docela rezervovaní. Před každým snímkem jsem musel mluvit s představeným vesnice. S jeho pomocí jsem však dosáhl skoro všeho, co jsem potřeboval. Zakoupil jsem asi 20 metrů černého sukna na pozadí, abych mohl v každém domě upravit improvizované studio. Většina mladých děvčat byla ráda, že se toho mohou účastnit: ráda mi předváděla své úžasné slavnostní šaty a skvostné ozdoby hlavy. Dívky mi často pózovaly bez sebemenšího rep tání až 3 hodiny. Ženy Miao mají překvapující odvahu. Na rozdíl od jiných čínských žen jim nedělá žádný problém dívat se mužům zpříma do očí.
Byly vůbec podmínky cestování a životní podmínky nějak zvlášť obtížné?
V některých částech Číny je hygiena velmi pochybná. Na rozdíl od velkých měst jsou ale malé vesnice spíše čisté. Nejsou vidět žádné odpadky. Ovšem není zde teplá voda, koupelny a “záchody” jako takové prostě neexistují. Pach sádla, smažených jídel a jiných potravin vznášející se u stropu hlavních obytných místností místních obydlí se mísí s pachem hnoje přicházejícím zdola, kde se chovají zvířata. Pokud jde o potravu, nikdy dost dobře nevíte, co máte na talíři. Je to vepřové, hovězí nebo psí maso? Nebo snad ještě něco horšího? Jí se skoro víc tuku než masa, což má základní význam pro udržení tělesného tepla. Miao také konzumují velké množství zelené zeleniny a hlávkového zelí. Jídlo pro celou rodinu se obvykle vaří v obrovském kovovém kotli zavěšeném nad žhnoucími uhlíky. Za měsíc svého pobytu jsem měl otravu z jídla jen jedinkrát. Příšerné kožní potíže, které se mi marně snažili vyléčit akupunkturou.
Nepříjemné byly také dlouhé pochody po strmých stezkách nad převisy se zátěží několika desítek kilogramů vybavení na cestách do nejodlehlejších vesnic lidí Miao.
Nejtěžší částí celého podniku však bylo chladno a déšť. Provincie Kuej-čou je totiž nejvlhčí z celé Číny. Za celý měsíc svého pobytu jsem zažil jen dva dny, kdy nepršelo. Abych zachytil tyto obyvatele v jejich slavnostním oděvu pro festival Lušeng, musel jsem cestu naplánovat tak, abych zde byl v měsíci březnu. Teplota se jen zřídka vyhoupla nad 15 oC! Uvnitř domů byla skoro taková zima jako venku, a to navzdory nepřetržitě hořícímu uhlí a rašelině v hlavní místnosti. Domy zde totiž nemají v oknech sklo. Místo něj používají rýžový papír nebo novinový papír napnutý na bambusových držácích. Ve vesnicích jsem nikdy nespal. Každý večer jsem se musel vydat zpět do nejbližšího města – dvě nebo tři hodiny cesty, abych se dostal do “hotelů” určených pro zahraniční turisty. Ovšem ani v těchto hotelích není nikdy teplo ani teplá voda, což znamená, že musíte spát zcela oblečeni a nejméně pod pěti přikrývkami.
Jaké nejsilnější obrazy vám z cesty zůstaly v paměti?
V posledních šestnácti letech jsem pobýval v mnoha zemích a viděl jsem řadu nádherných krajin. Musím však říci, že hory a údolí v provincii Kuej-čou, koupající se v sytých barvách ode dna údolí až k vrcholkům hor, jsou jedinečné a velkolepé. Nikdy jsem neviděl nic, co bylo tak krásné, až vám to bere dech. Mám v paměti také úsměv jedné staré ženy. Stopovala a svezli jsme ji i s těžkými zavazadly do její vesnice. Nemohla pochopit, že za to nic nechceme. V provincii Kuej-čou každá věc, každá služba, vš echno má nějakou cenu, byť sebemenší. Nic není zadarmo.
Kromě fantastické krajiny je mým nejsilnějším zážitkem z celé provincie Kuej-čou krása žen Miao. Pravda, jsou to prosté rolnické ženy. Ovšem jakmile si na sebe vezmou své nádherné slavnostní šaty, krásně vyšívané a třpytící se stříbrem, okamžitě se promění v princezny. I poté, co jsem nafotografoval více než stovku těchto žen, byla pro mne každá další žena Miao znovu a znovu něco jako zjevení.
Co jste se od lidu Miao naučil?
Lásce k životu, jednoduchosti a harmonii s přírodou. Jejich život je těžký, to je fakt. Zejména ženy pracují velmi tvrdě. Můžete je vidět, jak po silnicích vláčejí neuvěřitelně těžká a rozměrná zavazadla, aniž by si stěžovaly. V době sklizně se vydávají na pole za rozbřesku a vracejí se po západu slunce. Musejí krmit dobytek, starat se o své rodiny, děti… Navzdory svému životnímu stylu, nebo právě proto, mají na tváři vždy odzbrojující milý úsměv. Být pro ostatní lidi krásnými, to je neoddělitelno u součástí jejich identity. Jejich vyšívané šaty a pokrývky hlavy zdobené stříbrem jsou jejich pýchou i radostí a ony to dávají najevo. Kromě těchto rodinných pokladů vyhrazených pro slavnostní příležitost nemají lidé Miao v podstatě nic. Se svým skromným životem jsou spokojeni. Jsou skutečně chudí. Ale to není důležité, neboť z nich velmi silně vyzařuje radost ze života. V tom je jejich nezměrné bohatství.
Ptala se Elisabeth De Kerhalic /Saola/Gamma
NEPOKOŘITELNÝ LID MIAO
Původ národa Miao zůstává nejasný. Různí experti situují jeho pravlast do Mongolska, Tibetu, nebo dokonce až do Laponska. Obecně je přijímáno, že lidé Miao žili v oblastech podél Chuang-che (Žluté řeky) již před 4,5 tisíci lety. Zdá se, že Miao začali pronikat do provincie Kuej-čou v několika po sobě jdoucích vlnách roku 200 př. n. l. a usadili se v podstatě v jihovýchodní části provincie. V období dynastie Ming (1368-1644) byli vystaveni vojenským represím ze strany národa Han. Aby vetřelcům unikli , uchýlily se některé skupiny do hor v provincii, zatímco jiní překročili hranice a zem opustili.
Mezi obdobím dynastie Ming a Čching (1644-1911) pronikali Miao do Vietnamu, Kambodže a do Thajska. Po válce ve Vietnamu (1954-1976) bylo národu Hmong, což je název, pod nímž je etnikum Miao ve světě dobře známo, dovoleno usídlit se v USA jako vyjádření díků za účast ve válce. Dnes žije 85 % těchto přesídlenců v Kalifornii, v Minnesotě a ve Wisconsinu. Některé skupiny emigrovaly do Francie a do Austrálie.
Lidé Miao žili od pradávna v malých venkovských komunitách. Jejich solidarita jim umožnila vzdorovat tlakům a vlivům okolního světa, zejména vlivům náboženským – Miao praktikují kult duchů. Duchové jejich zemřelých předků, ale také duchové oblohy, větru, vody a lesa jsou přítomni všude a stále. Miao uctívají buvola pro jeho neobyčejnou sílu, což do jisté míry vysvětluje stříbrné rohy, které ční ze stříbrných ozdob na ženských hlavách.
Zvířata, stromy, květiny a ptáci, to jsou prvky flóry a fauny, kterými se ozdoby hlavy inspirují. Každý vzor, každý tvar má svůj určitý význam. Tak například stylizovaná květina značí štěstí, drak, fénix a ryba představují dobrou budoucnost, buvol a kráva jsou symbolem síly a ptáci symbolem svobody. Pokud jde o tygry a lvy, zdá se, že mají moc odvrátit nemoci a úrazy.
Migrace a invaze národa Han nutila etnické menšiny po staletí ustupovat do nejodlehlejších, nehostinných oblastí Číny. Lidé Han se rovněž na tyto menšiny dívali jako na barbarské a primitivní. Až do vzniku lidové republiky měly názvy těchto menšin v sobě vždy zakomponováno slovo “pes”. Později byla tato část nahrazena výrazem “lidé”.
Cestujete-li provincií Kuej-čou, potkáte různé skupiny národa Miao, přičemž každá z nich má své vlastní zvyky, nářečí a šaty, které se region od regionu liší. Číňané národa Han z provinci Kuej-čou jim dali jména, která jsou obecně odvozena od slavnostních šatů jejich žen. Známe tedy černé, červené a bílé Miao, Miao dlouhých či krátkých sukní apod. Jsou také pojmenováni podle oblastí, z nichž pocházejí, např. Miao horští či Miao říční. Japonští a evropští etnologové napočítali 82 různých kategorií Mi ao. Ovšem jedno mají společné – vypracované stříbrné ozdoby hlavy, které nosí všechny ženy při slavnostních příležitostech. V provincii Kuej-čou je totiž mnoho stříbrných dolů, zejména v oblasti Ši Dong.
Jméno národa zní jako kočičí mňoukání, snad proto miao znamená v čínštině “kočka”.
Miao tvoří druhou největší etnickou skupinu v provincii Kuej-čou. Etnikum Miao čítá v dnešní Číně sedm milionů lidí, rozdělených do sedmi provincií. Miao z Kuej-čou jsou soustředěni na daném území a tvoří polovinu celé populace Miao. Etnikum Gežia bylo až do roku 1993 považováno za podskupinu Miao, dnes se na ně pohlíží jako na samostatný národ.
Menšiny v provincii Kuej-čou se dnes těší určitým privilegiím vzhledem k národu Han. Při státních zkouškách mají Miao například automaticky 20 bodů náskok. Na rozdíl od příslušníků národnosti Han, kteří jsou přísně penalizováni, mají-li v rodině více než jedno dítě, mohou mít Miao dvě děti. Odvádějí také státu menší daně a dostávají od státu subvence nebo potraviny.
Z lingvistického hlediska náleží etnikum Miao k větvi sino-tibetské skupiny Miao-Jao. Koncem devatenáctého století činili misionáři pokusy o pokřesťanštění národa Miao. Jejich vliv však byl slabý.
