PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: ARCHIV L. BRABCE
Sešli jsme se v legendární kavárně Slavii v jedenáct dopoledne, takže jsem čekal, že kytarový mistr Lubomír Brabec bude pít nějaký bylinkový čaj, ale kouřil fajfku a popíjel kokakolu. Během rozhovoru se stále usmíval, i rozhovor končil slovy „život je krásný“. Člověku nezbývá, než mu závidět. Pokud možno krásně…
S tou fajfkou po ránu jste mě překvapil…
Já jsem začal kouřit už v sedmnácti letech. Postupně jsem se vypracoval až na osmdesát cigaret denně. Pak jsem toho nechal na zájezdu v Lurdech. Aniž bych o nějakém zázraku měl povědomí, tak jsem se té vody napil, a přestože jsem měl s sebou kartony sparet, napadlo mě, že bych toho mohl nechat.
Takže zázrak?
Na jednu stranu věřím na zázraky, ale spíše došlo k mému osvícení, takže jsem si řekl, že přestanu kouřit. Vydržel jsem to měsíc, pak mi došlo, že už to není život a dovolil jsem si jednu cigaretu denně u snídaně. To jsem vydržel skoro dvacet let. Pak mi kamarádi k padesátinám koupili fajfku a už jsem do toho spadl zas.
Vy jste ve škole byl pěkný sígr, měl jste trojky z chování, a hra na kytaru vám vlastně zachránila život. Dovedete si představit život bez ní?
Nedovedu (smích). Ve třinácti jsem se prostě dostal ke kytaře a úplně se mi změnil svět. Pochopil jsem, že chci dělat muziku, protože plaváním se asi neuživím. Do té doby jsem hrál vodní pólo.
Tak popusťte uzdu své fantazii a zkuste si představit, že se tomu sígrovi kytara nedostala do ruky a vy…
Doopravdy si to nedokážu představit.
Vypadá to, jako byste se té představy bál…
Možná ano, asi by to nedopadlo dobře. O tom život je, aby člověk ve správný okamžik potkal tu správnou věc a získal správný podnět. Když se ohlédnu za svými spolužáky na konzervatoři, tak ti všichni, kteří nám byli dáváni za vzor, se muzice přestali věnovat a ti největší sígři to v muzice někam dotáhli.
Jistá nezbednost možná ve vás zůstala. Podle mne si ji kompenzujete adrenalinovými sporty. Souhlasíte?
Já si svou nezbednost kompenzuji nejen na adrenalinových sportech, adrenalin si dokážu velice krásně užít i na pódiu. Přijít před nabité Rudolfinum, které má kapacitu tisíc lidí, a hrát zpaměti hodinový program, pak druhý den odletět někam jinam hrát s jiným orchestrem, tak toho vzrušení je moc a je to velice krásné vzrušení. Navíc se potkáváte se sólisty i dirigenty, kteří hrají po celém světě, což je také adrenalin. Nemyslím si, že dělám adrenalinové sporty, spíše ty, které mě obohacují. Nemám rád samoúčelný adrenalin, který získáte třeba tím, že skočíte z věže.
Na první pohled hodně riskujete. Nebojíte se o ruce, které vás živí?
Bojím se o lidský život (smích).
Někteří houslisté úzkostlivě chrání své ruce…
Ono to tak není, člověk si musí dávat jen pozor. Pro kytaristy jsou zvlášť důležité nehty, ale já si nehet většinou zlomím tak, že se v autě otočím, sáhnu do kabely a mám po nehtu. Na vodě nebo na lyžích se mi to nikdy nestane.
V čem vás osobně obohacuje hrabání se v archivech? Dokážete se ponořit do života dosud neobjevených a možná i nepochopených skladeb?
Víte, kytara má jednu nevýhodu, nemá tak velký repertoár jako třeba klavír. A já chci tím hrabáním v archivech dokázat, že i kytara má skvělé autory, skvělé skladby. Například i Franz Schubert psal hudbu pro kytaru, nebo jeho současník Václav Matějka, který s ním byl často zaměňován. Donedávna se jeho skladby hrály pod hlavičkou Schuberta.
Soustavně vyhledáváte v archivech neobjevenou a neznámou tvorbu. Co vám to hledání pro život přináší?
Celý život je vlastně hledání a objevování. Život se vám obrovsky obohacuje, když stále objevujete nové světy. Dělal jsem výkonnostní plavání i vodní pólo, ale až když jsem začal dělat divokou vodu a projezdil na kajacích celou Evropu, došlo k tomu objevování. Byli jsme například v Turecku. Průvodce psal: nejezděte tam, nic tam není, všude tam prší. A my jsme objevili úžasnou část Turecka, kde na horách kvetly rododendrony, každý kopec měl jinou barvu, bylo to něco úžasného. Jeden z mých posledních sportů je canyoning. Dostal jsem se k němu před deseti lety s mou desetiletou dcerou. Dělal jsem s ní cestu po evropských akvaparcích, až jsme dojeli do Španělska na krasovou řeku Rio Vero, která je v takové prapůvodní oblasti canyoningu. Tenkrát mi řekla: „Tatínku, to je ten nejkrásnější akvapark na světě.“ Při ježdění na plachetnicích zase poznáte moře z jiného úhlu, než když ležíte na pláži v Costa Brava.
A to jste objevil vy?
Neobjevil, našel jsem jenom jeho některé skladby, které do té doby ležely v archivu v Londýně a nikdo je v životě nehrál. V tom je to krásné, neuděláte radost jen sobě, ale všem posluchačům, kteří chodí na moje koncerty. Přinesu jim muziku, která do té doby byla vlastně mrtvá a tím ji uvedu v život. Před rokem jsem našel skladby od Christiana Dickhuta, o němž žádný muzikolog neměl tušení a přitom byl prvním hornistou Mannheimského orchestru v jeho největší slávě. Napsal několik skladeb pro trio flétna, lesní roh a kytara. Vypadalo to jako nesmysl,¬ ale když jsme si to zahráli, udivilo nás, že je to neskutečně virtuózně pojatý lesní roh. Mysleli jsme, že to nepůjde nikdy dohromady, a pak zjistíte, že v devatenáctém století se tak hrálo běžně. A přitom je to krásné.
Časem vlastně spousta hudebních nástrojů zanikla…
Například v renesanci měl každý doma loutnu, a my tu teď máme kytaru. Považujeme ji za nejmodernější nástroj, všichni jsme úžasní bigbíťáci, ale už tenkrát to bylo normální. Potom přišel Schubert nebo Niccoló Paganini, kteří vytáhli kytaru. Paganini nikdy nehrál s klavírem, vždy ho doprovázel kytarista nebo sám hrál na kytaru. Historie se opakuje, jen má jiné možnosti.
Existuje něco, co jste ve své práci ještě nedokázal nebo ještě neobjevil?
Těch úkolů je strašně moc, ale nebudu vám o nich konkrétně říkat.
Chápu to dobře, že jste pověrčivý?
Myslím, že my muzikanti jsme všichni pověrčiví. Strašně. A souvisí to i s tím adrenalinem. Třeba horolezci jsou také pověrčiví. Čím má člověk blíž k přírodě, tím víc mu dochází, že nedokáže všechno sám, něco je nad námi.
Teď mě napadlo, vnímáte hudbu jako součást přírody?
Hudba je především řád. Vlastně veškeré umění je řád. Tak jako celá příroda je řád. A když uvěříte v řád přírody, věříte v Boha.
Co myslíte, plní se vám sny?
Aby se mohly plnit sny, musíte proto něco udělat. Samy se neplní. Když za nimi jdete, můžete najednou zjistit, že ona přízeň nebes je najednou otevřená. Většinou to není přesně to, co jste chtěl, otevře se nám to úplně někde jinde.
Už jako dítě jste četl dobrodružné knihy o polárnících a přál jste si jednou takovou cestu podniknout. Přání se vám nakonec splnilo, když jste se potkal s polárníkem Jaroslavem Pavlíčkem.
Nebyla to úplná náhoda. Já jsem jako kluk přečetl Pavlíčkovu knížku „Člověk v drsné přírodě“. Nejen pro mě se stala jakousi biblí, podle níž jsme na sobě všechno vyzkoušeli. Zkoušeli jsme přechody hor způsobem „chaty vyhořely“, zkoušeli jsme spát ve spacáku v minus dvaceti. Nebo jste si vzal kilo toho, co máte nejraději, v mém případě kilo řízků, a pak si uděláte smíchaninu čokolády s olejovkami, přidáte hrozinky, špek, salám… Je to výživné, ale jíst se to nedá. A tohle jíte celý týden za pochodu přes kopce. Řízky po týdnu odevzdáte, aniž byste se jich dotkl. Já si to podle Pavlíčkovy knížky všechno na sobě zažil, a proto jsem ho chtěl poznat. Pozval jsem si ho do rozhlasu, kde jsem s ním udělal pořad, a pak jsem mu soukromě řekl, že jsem všechny jeho metody na sobě zkoušel. On najednou: „Tak uděláme koncert v Antarktidě.“
Co vás tenkrát napadlo?
Napadlo mě, že je naprostý cvok. Představil jsem si, že sedím v minus čtyřiceti v palčácích na pláži, vedle mě sedí tučňáci a já jim budu hrát. Pak jsem se dozvěděl, že tam žijí lidé, kteří trpí naprostým nedostatkem styku s okolním světem, nedostatkem vlastně kultury, a tak mi to došlo, že by to mohla být fajn záležitost.
Nemají tam žádné mobily ani rádia. Přehodnotil jste nějaké naše takzvané civilizační možnosti? Záviděl jste jim nebo jste je litoval?
Když jste tam měsíc, tak to je úžasné, když tam budete rok, tak to je strašné.
Na Antarktidu se stále vracíte, jednou jste dokonce zvolil dosti dobrodružný styl dopravy, a to plachetnicí. Už vás to letecky nebavilo?
Jak člověk stárne, tak mění lodičky. Začal jsem na malých lodích, pak na větších kajacích, až jsem skončil na plachetnicích. Udělal jsem si na ně zkoušky, protože já všechno dělám rád pořádně a navíc mám štěstí, že se ke mně dostane někdo, kdo to opravdu umí. V tomhle případě to byl jeden z našich nejlepších jachtařů, Jarda Zindulka. Potom mě zasvěcoval pan Křížek, který vlastně vychoval naši olympijskou vítězku na plachetnicích.
Na té plachetnici jste zažil chvíle, kdy šlo o život. Kdybyste to měl zažít znovu, bral byste to, nebo byste se bez této zkušenosti ve svém životě obešel?
Myslím, že člověk by se bez takových chvílí vždycky obešel. Pokud se něco stane, je to chyba, které se má předcházet. Dělám to i v muzice, před koncertem se pořád snažím předejít tomu, aby se stala nějaká chyba, všechno musí být předem naprosto přesně připravené. Jestli jsem na horách nebo na moři, musím se chovat stejně jako na tom koncertě.
Co vás na Antarktidě nejvíc přitahuje?
Nejdříve se mi splnil chlapecký sen. Většina z nás tam byla několikrát a shodli jsme se, že už jsme nakaženi jakýmsi antarktickým bacilem. Jakmile jsme delší dobu mimo Antarktidu, už si vymýšlíme důvody, proč tam jít. Je to snad tou netknutou přírodou…
Má to také mystický podtext?
Určitě to má v sobě cosi mystického. Do Antarktidy je těžké se dostat, ale daleko těžší je dostat se zpátky. A to se týká i plavby, tam je to jednoduché a zpátky ohromně těžké, nelítají letadla, všechno je prostě komplikované. Jako by vás ten kontinent nechtěl pustit. Drží vás to.
V čem ještě pociťujete ten rozdíl, že vás to tam tak nezadržitelně přitahuje?
Je to strašně jednoduché. Stačí vylézt na hodně vysoký kopec a najednou to ucítíte, civilizace zůstává dole, tam je totiž ten smog, pod vámi létají letadla, prostě veškerá lidská špína zůstává dole, za to vy jste nad tím nahoře a je vám krásně. Na Antarktidě to cítíte plošně, ta lidská špína zůstala desetitisíce kilometrů od vás.
Nezlobte se, ale vy se stále usmíváte. To vám je na světě tak dobře?
Na světě je krásně a člověk si tu krásu dokáže ještě zpříjemnit různými sporty.
Většinou si člověk svůj život komplikuje.
Proto nemám rád militantní nekuřáky. Ta jedna cigareta nebo dvě skleničky vína dokážou zpříjemnit život. O to jde, trochu si užít, ne jenom sedět, a ne jenom se honit.
