Víte vůbec, co je to humno? Na vesnici to asi zná každý, ti z města musí možná zalistovat v nějaké encyklopedii. Tak tedy „humno“ býval původně mlat ve stodole, později se název rozšířil i na nejbližší pozemek za stodolou. Z toho vznikl přenesený obrat „jít za humna“ – tedy někam kousek dál, ale zase ne moc daleko… Zajímavým místem jen kousek za našimi hranicemi, tedy za humny, jsou Súľovské skály. Silnice č. 18, která se protahuje mezi kopci Moravskoslezských Beskyd a Vsetínských vrchů, nás zavede na hraniční přechod Bumbálka, odkud je k cíli naší cesty přes Makov a Bytču už jen nějakých třicet kilometrů.
STROHÁ TVÁŘ GOTIKY
Pro mne je to jeden z nejkrásnějších koutů Slovenska. Je to kus slovenské přírody, o které Karel Čapek kdysi řekl, že „je nějak původnější, méně dotýkaná rukou člověka, zachovává si botanický i geologický ráz původního kraje božího“.
Poprvé jsem sem přišel s nastupujícím jarem. Mladá bučina se ještě nestačila převléknout do zeleného, a tak mezi stromy brzy zasvítila štíhlá kamenná jehla. Za ní další a další, a než se nadějete, stojí tu před vámi celý kamenný les, nebo spíše obrovské shromáždění zakuklenců v bělostných kápích. A takový je celý hřeben Súľovských skal. Kolem nás jsou stovky kamenných jehel a nepřístupných věží, divokých soutěsek a strmých převisů, mnohotvárná krása neživé přírody.
Horskému hřebenu obklopujícímu Súľovskou kotlinu vévodí rozeklané masivy vrcholků Brady, Súľova i Kalinkové. Súľovské skály nedosahují nebetyčných výšek a ani zdaleka nepatří na Slovensku k nejvyšším. Brada, nejvyšší na hlavním hřebeni, měří pouhých 816 metrů a vzdálený Žibrid je o pouhých jedenapadesát metrů vyšší – 867 metrů. Přesto pohledy ze skalnatého hřebene do široké Súľovské kotliny nebo na druhou stranu do údolí Váhu patří k nezapomenutelným zážitkům.
Tahle kamenná krása nám tak trochu připomíná bizarnost pískovcových skalních měst v Čechách. A přece je krása Súľovských skal jiná – nechybí romantické kouzlo bohatě modelovaných skal, ale tvary jsou tady drsné, syrové, nenajdete tu zjemňující krajkoví voštin, skalní útvary jsou ostřejší, monumentálnější. Je to, jako byste srovnávali bohatě formované baroko se strohou tváří rané gotiky.
JAK TO ZAČALO
Za to, jak krajina Súľovských skal vypadá, může samozřejmě geologická historie kraje. Před pár desítkami milionů let se tady vlnila hladina oceánu. Bylo to na počátku třetihor, v období, kterému geologové říkají eocén. Na dně moře se usazovaly zbytky druhohorních vápenců a právě tady musíme hledat počátek vzniku Súľovských skal. Když moře ustoupilo, zůstaly tu jako památka na jeho přítomnost mohutné vrstvy vápnitých slepenců a břidličnatých hornin.
Potom přišel čas proměn, kdy se zemská kůra při mohutných třetihorních horotvorných procesech začala bortit a vlnit. Obrovskými tlaky se doposud vodorovně uložené souvrství zprohýbalo tak, až se zde vytvořily jakési obří zkamenělé vlny – brachysynklinály. Vzniklo nové pohoří, které déšť, slunce, vítr i mráz bez ustání narušovaly a zarovnávaly. Trvalo miliony let, než se přírodním silám podařilo odstranit pevné slepencové vrstvy ze hřbetu pohoří a obnažit mnohem měkčí a méně odolné břidličnaté horniny v jádru brachyantiklinály. A krátce nato – měřeno ovšem geologickými hodinami – říčka Hradná svojí intenzivní erozivní činností vyhloubila širokou a měkce modelovanou Súľovskou kotlinu. Tvrdší a pevnější slepence na okrajích vystoupily a vytvořily dlouhý hřeben, který kotlinu obklopil vysokou hradbou skal. Pouze na jediném místě se podařilo Hradné narušit jejich zdánlivě nepropustný pevný val a otevřít si úzkou Súľovskou tiesňavou cestu ze Súľovské kotliny ven k Váhu. NEJEN NEŽIVÁ KRÁSA PŘÍRODY
V nepřístupných skalách hledali bezpečný úkryt zvířata i lidé. Šarkania dzura, téměř šedesát metrů dlouhá jeskyně, byla domovem člověku v mladší době kamenné a nálezy púchovské keramiky ze starého hradiště na boku Brady svědčí o tom, že zde lidé sídlili i v době největšího rozkvětu římského impéria. Člověk tu hledal bezpečí i ve středověku. Malebné zříceniny hradů Súľov a Hričov jsou opravdová orlí hnízda s nádherným rozhledem k řece Váhu a ještě dál k moravskoslezskému pomezí.
Nebyla to ale jen krása neživé přírody, pro kterou byly Súľovské skály v roce 1971 vyhlášeny přírodní rezervací, i když první ochrany se jim dostalo již v roce 1931. Vápencový i dolomitický materiál slepenců poskytuje bohatý zdroj živin pestré květeně, a tak se Súľovské skály výrazně liší od chudých pískovcových oblastí skalních měst v Čechách. Na jaře se žluté kalíšky prvosenky střídají s něžnými modravými květy jaterníku podléšky a na světlé mýtince svítí oslnivě modrý plamen – hořec Clusiův. Nádherně rozkvetlé fialově modré a jemně ochmýřené květy vzácných konikleců slovenských (Pulsatilla slavica) tu tvoří celé koberce. Podivné žlutozelené květy hvězdnatce (Hacquetia epipactis) v Čechách ani neznáme.
Bylo by těžké vyjmenovat celé to bohatství květů a dřevin, se kterými se zde můžeme potkat – třeba i ostřici nízkou (Carex humilis) a kostřavu (Festuca pallens) a na chladnějších místech zahlédnete dřípatku karpatskou a vysloveně horskou dryádku (Dryas octopetala). Na stěnách Kalinkové najdete i prastaré tisy a procházka bizarně pokroucenými bukovými porosty je jako výlet do pohádky. V pohádkové příšerky se proměnily buky v mládí – mrzačeny pastvou. Ovce tady již dávno nepotkáte, ale památku na jejich nenechavé zuby můžete vidět podnes.
