Rozpálená země jihoafrických plání přes den připomíná rozžhavenou plotnu. Ve stínu je už víc než čtyřicet stupňů, na slunci je k nepřežití. Vzduch se tetelí nad suchým pískem, není kam se schovat. Stín tady v poušti Kalahari je stejně vzácný jako voda… Jakmile ale sálající slunce zapadne, nekrytá pláň se rychle ochlazuje a k ránu klesá teplota až k bodu mrazu. Přežít v drsných podmínkách jihoafrické pouště není žádná legrace. Nejlepší je spojit své síly a čelit rozmarům přírody společně. Tuto cestu si zvolily i surikaty, hbité šelmičky z příbuzenstva promyk. Bok po boku hájí své domovské území, brání se před nepřáteli nebo vychovávají své mladé. Právě díky své pospolitosti a soudržnosti mohly úspěšně osídlit i vysušené holé pustiny, kde by se nikdo jiný z jejich příbuzných neudržel.
MĚSTA POD ZEMÍ
Nezáviděníhodnou situaci vyřešili malí pouštní lovci jediným možným způsobem – zakopali se před zuřícími živly pod zem. Surikaty patří mezi mistry tuneláře zvířecího světa. Když se do toho dospělá surikata pořádně obuje, vyhrabe za několik málo sekund tolik písku, kolik sama váží. Však na to také používá vybavení hodné přeborníka v norování – silné přední nohy osazené čtyřmi dlouhými tvrdými drápy. Z hrabající surikaty jsou nad zemí často vidět jen zadní nohy a štíhlý ocas. Aby si při své hornické snaze nenabrala do uší plno jemného písku, může s pomocí tří kožních záhybů na boltcích své zvukovody neprodyšně uzavřít.
Systémy propletených surikatích chodeb mohou zabírat celé desítky čtverečních metrů a podzemní město velké skupiny těchto náruživých kopáčů mívá i více než devadesát vchodů. Křižující se tunely vedou do nespočetných komůrek, kde surikaty odpočívají a kde také v bezpečí rostou jejich nejmladší potomci. Nory sahají až do hloubky tří metrů pod povrch pouště. Tam panuje po celý den i noc příjemný chládek a stálá teplota. Proti drsným poměrům „tam nahoře“ je to učiněný ráj.
Na svém území mají surikaty takových klimatizovaných hotelů několik. Když na ně udeří hlad nebo když jejich rezidenci zamoří blechy, odstěhují se načas o dům dál. Někdy může jedno doupě sloužit postupně několika generacím surikat. Noví obyvatelé stále přistavují nové a nové chodby. Obydlí je nakonec tak rozlehlé, že se o něj mohou jeho chlupatí majitelé bez větších problémů podělit s dalšími nájemníky. Pod jednou střechou tak se surikatami bydlí i kapské zemní veverky nebo blízké příbuzné surikat mangusty liščí. Jindy si naopak tuneláři pouště usnadňují svoji namáhavou práci tím, že si podle svých představ přestaví opuštěné veverčí nory.
KŘUPAVÉ HODY
Jako miniaturní živé buldozery přerývají surikaty každý den několik hodin pouštní písek a převracejí menší kameny. Jejich citlivý protažený čenich opatřený hmatovými vousy pracuje jako výkonná sonda, která bez námahy odhaluje nejrůznější drobné tvory ukrývající se pod zemí. Na to, že se okolní krajina zdá být téměř bez života, je jídelníček surikat překvapivě bohatý. Tito malí gurmáni vyslídí denně nespočet larev brouků i housenek motýlů, hladově požírají saranče a cvrčky a nepohrdnou ani pavouky či stonožkami. Obzvláštní pochoutku však pro ně představují štíři, ozbrojení nebezpečným jedovatým trnem na konci zadečku. Když surikata takového obrněnce s klepety na jeho štířích pochůzkách překvapí, nejprve ho bleskově udeří tlapkou a teprve potom zhltne.
Ani obávaného štířího jedu se surikaty příliš bát nemusejí. Jsou proti němu přirozeně odolné a záludné bodnutí štíří injekce jim proto téměř neublíží. Podobně imunní jsou i vůči jedu hadů, kterými si čas od času zpestřují své denní menu. Obzvláště spadeno mají na kobry kapské. Surikata, vážící stěží jeden kilogram, snese bez vážnějších následků dávku kobřího jedu, která by spolehlivě zabila dospělého člověka. V přepočtu na jednotku hmotnosti jsou surikaty proti kobřímu uštknutí přibližně tisíckrát odolnější než ovce. Navzdory tomu je však pro surikatu setkání s kobrou velice nebezpečným dobrodružstvím. Dobře živený had má totiž ve svých jedových váčcích dostatek jedu k zabití více než deseti lidí. Tito malí odvážlivci to asi instinktivně tuší, neboť se vždy snaží zneškodnit svého nepřítele jednou provždy. Jakmile kterýkoli člen skupiny na kobru narazí, vydá okamžitě varovný signál. V tom okamžiku se seběhne celá tlupa a sešikuje se ke společnému útoku. Tanec smrti může začít. Malé promyky pobíhají těsně mimo dosah hrozivých jedových zubů a snaží se přistihnout hada při nepozornosti. Občas se zdá, jako by malí chlupatí hazardéři zacházeli příliš daleko a odvážně zkoušeli, co si v tomto zápase na život a na smrt ještě mohou dovolit. Je možné, že tak ostatním členům družiny dokazují svoji smělost a mrštnost. Ti nejotrlejší z útočníků získávají v očích svých spolubojovníků úctu a stoupají po pomyslném společenském žebříčku vzhůru. Pro kobru však často bývá taková surikatí exhibice posledním bojem. Je jen otázkou času, kdy had zaútočí ukvapeně a ostré zuby některého z hbitých trapičů neomylně zasáhnou svůj cíl.
V JEDNOTĚ JE SÍLA
Boj s kobrou zdaleka není jediný případ, kdy se surikatám vyplatí táhnout za jeden provaz. Život v poušti je těžký a vzájemná spolupráce je dobrou metodou, jak jej úspěšně zvládnout. Jednotliví členové komunity se navzájem nespouštějí z očí. Také se od sebe příliš nevzdalují, aby neustále slyšeli drmolivé zvuky, jimiž se mezi sebou dorozumívají. Každá surikatí skupina si brání své domovské území. Nemilosrdně z něj odhání ostatní tlupy potulující se po okolí. Jak ale poznat, kdo je zdejší a kdo vetřelec? Surikatí občanské průkazy nejsou ke čtení, ale k čichání. Všichni členové jedné skupiny se neustále vzájemně obírají, čistí si srst, skotačí a odpočívají na jedné hromadě. Navíc používají společné latríny, kam chodí uposlechnout nutkání přírody. Načichnou proto společným pachem typickým pro celou skupinu, který ostatním sděluje, že jsou tu doma. O surikatách lze tedy bez nadsázky říct, že jim cizí návštěvníci příliš nevoní. Hranice surikatích teritorií se také poznávají nosem. Každá z nich má mezi řitním otvorem a pohlavními orgány pachovou žlázu. Jejími výměšky pilně značkuje všechny předměty na hranicích území své rodiny.
Do nového dne se surikaty probouzejí s ranním rozbřeskem. Poté co první odvážlivci opatrně prozkoumají nejbližší okolí nory, si celá skupina dopřeje sluneční lázeň. Rána jsou v poušti chladná a hřejivé paprsky ranního slunce příjemně rozehřejí ztuhlé tělo. Po tomto rituálu a po prvním ranním pomazlení se jednotlivé surikaty rozbíhají za svými úkoly. Některé z nich zůstávají v blízkosti skotačících mláďat a dávají na ně pozor. Jiné učí dospívající mládež lovit. Nad celou kolonií bdí pozorné hlídky. Ostatní surikaty, na které žádný jiný úkol nezbyl, se věnují shánění něčeho na zub a přinášejí potravu mláďatům.
VOJÁK NA VARTĚ
Ačkoli jsou surikaty hbitými lovci, hrozí jim neustále nebezpečí ze strany silnějších šelem. Útok může nenadále přijít jak za země, tak ze vzduchu. Většina členů kolonie se však může bez obav věnovat svým povinnostem. Zárukou jejich bezpečí jsou bystrozraké stráže. Surikaty mají ostrý, pronikavý zrak a téměř stejně dokonalý sluch. Každá z nich si během dne může vyzkoušet vybroušenost svých smyslů při strážní službě. Hlídající surikaty stojí vzpřímeně na zadních nohou a opírají se o ocas, aby potupně nepřepadly na záda. Tento zvláštní postoj jim dovoluje mít o svém okolí co nejlepší přehled. Svědomití hlídači často šplhají na vyvýšené balvany nebo dokonce do korun blízkých keřů, které používají jako pozorovatelny.
Stráže neustále sledují okolní krajinu i oblohu a jakékoli nebezpečí oznamují svým druhům varovnými signály. Mají k tomu celý repertoár štěkavých a vrčivých zvuků. Jedním signálem varují při spatření dravého ptáka, jiným oznamují nepřítele blížícího se po zemi. Zcela osobitý skřek znamená přítomnost jedovatého hada a zavrčení značí neznámé nebezpečí. Velmi rychle se přitom naučí rozpoznávat nebezpečné predátory od těch živočichů, od nichž jim žádné nebezpečí nehrozí. Silueta supa hledajícího mršinu je nevyvede z klidu, letícího orla si však všimnou na vzdálenost několika kilometrů.
Podle druhu útoku se také liší obranná strategie statečných šelmiček. Nejlepší ze všeho je zmizet rychle v nejbližším z podzemních měst. To je také jediná taktika, která funguje při náletu ze vzduchu. Když překvapí oddíl surikat daleko od jejich základny pozemní útok, seběhnou se promyky k sobě a začnou zuřivě hrabat. Snaží se tím zvířit oblak prachu, který má nepřítele zmást. Když jejich přírodní dýmovnice selže, pokoušejí se surikaty vetřelce zastrašit. Naježí srst, postaví se s otevřenými tlamičkami čelem k němu a zlostně štěkají. K dovršení toho všeho někdy celá skupina jako jeden muž vyskakuje do vzduchu. S jedovatými hady bojují surikaty odvážněji a nezřídka svého nebezpečného protivníka přemohou.
SPOLEČNÉ DĚTI
Námluvy začínají surikatám s příchodem deštivější a teplejší části roku. První výzvu k milostnému aktu může dát, podobně jako u lidí, jak samec, tak i samička. Před pářením se oba partneři mazlí a jemně se vzájemně koušou do hlavy a boků. I když nemají surikaty žádného jasně stanoveného vůdce smečky, více než tři čtvrtiny všech mláďat zplodí nejzdatnější pár ze skupiny. O surikatí dorost se však starají všichni členové kolonie společně. Matka tak může své ratolesti zanechat v péči opatrovníků a sama vyrazit s ostatními za obživou. Když vrhne jedna ze samic mladé, některé z ostatních samiček dokonce začnou tvořit mateřské mléko a mohou své chráněnce i nakrmit. Přesto se však pravá matka často vrací a svá mláďata kojí. Přísloví škola hrou platí u surikat do posledního písmene. Pod bedlivou ochranou svých vychovatelů malé surikaty skotačí, zápasí spolu a napodobují vyhrabávání nor. Lovit je jejich matka nebo jiný z opatrovníků učí tak, že před nimi běží s mrtvou kořistí v tlamě a láká mladé, aby si za běhu utrhli chutné sousto. Dokud se mláďata nenaučí sama lovit, každá dospělá surikata jim ochotně přenechá část svého úlovku. Až dorostou, budou se již o sebe muset postarat sama.
PRO SEBE NEBO PRO OSTATNÍ?
Cokoli, co živočichové v přírodě podnikají, jim musí přinášet nějakou výhodu. Stejně jako u lidí je někdy takový prospěch zcela zjevný, jindy ho musíme pracně hledat pod rouškou samaritánství a ochoty obětovat se pro druhé. Ani vzorné surikaty nejsou žádnou výjimkou. Jejich hlídky poctivě varují zbytek skupiny před nebezpečím a samy na sebe tím poutají pozornost dravce, chůvy se starají o cizí mláďata a stateční obránci někdy nasazují životy za své druhy, kteří se dostali do nebezpečí. Proč to všechno dělají? Kdyby byla jejich pohnutkou jen čistá láska k bližnímu, nevydržela by taková idealistická surikatí společnost příliš dlouho. Evoluce by to prostě nedovolila. Za veškerou ušlechtilostí se proto musí skrývat něco, co každou ze surikat v evolučním závodě nějak zvýhodňuje.
Život ve skupině pomáhá surikatám přežít v tvrdých podmínkách jejich prostředí. Tím, že si vzájemně pomáhají, posilují soudržnost celé smečky. Mohou pak doufat, že až se samy ocitnou ve svízelné situaci, jejich společníci jim pomoc oplatí. V surikatí společnosti většinou odrostlá mláďata neodcházejí do světa na zkušenou, ale zůstávají právoplatnými členy mateřské kolonie. Protože většina dorostu pochází od dominantního páru, jsou si surikaty uvnitř skupiny povětšinou blízce příbuzné. Mají tedy společné geny a tím, že si vzájemně vycházejí vstříc, pomáhají těmto vlohám přetrvat.
Všichni tvorové, kteří žijí pospolitě, tráví svůj život snahou „zabodovat“ u svých soukmenovců a vyšplhat se po společenském žebříčku co nejvýše. Pak mají větší šanci okouzlit svůdné partnerky a přivést na svět co nejvíce potomků. U lidí slouží k měření úrovně společenské prestiže drahá auta, u některých zvířat kupodivu plnění domácích povinností. Příslušníci takových skupin se doslova perou o to, aby směli zastávat strážní službu či krmit mladé. Stejně jako majitelé sportovních vozů tak zvyšují v očích příslušníků druhého pohlaví svůj sex-appeal. Stráže také mohou hlídat jednoduše proto, aby chránily především samy sebe. Když má surikata plné břicho a nic ji nenutí hledat si obživu, je pro ni výhodné dávat pozor na nepřátele v okolí. Většinou sedí v těsné blízkosti nory a může se tedy bleskurychle ukrýt. Když přitom varuje i ostatní, zachrání ochotné pomocníky, kteří jí budou oporou v dalším boji o přežití. I když se s čistým sebeobětováním bez postranních zájmů v přírodě setkáváme jen velmi zřídka, přesto není nouze o živočichy, kteří si z různých důvodů pomáhají nést těžký úděl života. Z vlastní zkušenosti to moc dobře známe i my lidé. Jestliže tedy surikatám za jejich snahu připadne i nějaká ta odměna, budiž jim to přáno. Za svoji houževnatost, hravost i společenskou povahu si ji více než zaslouží.
Surikata v kostce
Český název: surikata, starší název hrabačka
Latinský název: Suricata suricatta
Čeleď: promykovití (Herpestidae)
Délka těla: 26–28 cm
Délka ocasu: 20–22 cm
Hmotnost: 0,7–1,3 kg
Rozšíření: jižní Afrika, suché oblasti
Velikost skupiny: 5–30 jedinců
Velikost teritoria: 6–15 km2
Pohlavní dospělost: ve věku 1 roku
Délka březosti: 11 týdnů (73–77 dnů)
Počet mláďat ve vrhu: 2–5
Délka života: 12,5 roku (v zajetí) Mistři v hrabání
Velikost podzemního města: 80–800 m2
Počet vchodů: 15–90
Hloubka nor: až 3 metry
Průměr chodeb: 15 cm
Počet doupat v teritoriu: až 5
Uši: uzavíratelné zvukovody
Přední tlapky: 4 silné nezatažitelné drápy, každý z nich dlouhý asi 1 cm
