Napsala a vyfotografovalaPAVLA HOBSTOVÁ
Ve stínu dubů ve veliké zahradě barokního zámku ve Střílkách na Moravě sedí tiše stovky lidí. Mají na sobě oranžové haleny, v ruce šňůru korálku a se zkříženýma nohama čekají, až vypukne svatební obřad po indicku. Od té doby, co potkali indického Swámího Mahešwaránandu, cvičí hathajógu, duchovní cviky a modlí se. Tmavovlasý Ind vytvořil před 25 lety systém s názvem „Jóga v denním životě“, který se v mnoha zahraničních školách vyučuje v hodin ách tělocviku. Snaží se vykompenzovat slabé stránky západního člověka, doporučuje se proto zařadit cviky do každodenního programu. Mahešwaránanda k nám jezdí již 25 let, má zde mnoho stoupenců. Ti se ale zlobí, že splývají v jednom pytli mnoha náboženských sekt usilujících o moc nebo majetek. „My se chceme jen duchovně rozvinout,“ tvrdí. Věří, že v minulých životech žili v Indii a v Čechách se narodili díky dobrým karmám. Přálo jim štěstí. Ve Střílkách na Moravě získali celý veliký barokní zámek i se zahradou.
ŽENICH A NEVĚSTA
Jirka s Petrem už mají třicítku za sebou. Dávno potkali tu pravou a mohou se klidně oženit. Ale jedině s indickým obřadem. Mahešwaránandu uznávají jako svého gurua a proto od něj žádají požehnání do života. Věří, že jediné „swámídřího indické požehnání“ může zaručit trvalé štěstí. „Evropané totiž dělají chybu už v začátku, když do manželství vstupují s vědomím, že se stejně za nějaký čas rozvedou,“ vysvětluje swámí. „Něco takového by neměl člověk připouštět ani v duchu.“ Nevěsta Lenka se na tento den celý život těšila, proto si jej jak se patří užije. Zahaluje se do červeného indického oděvu podle starobylého obrázku. Přesně tak, jako kdysi bohyně Síta, když si brala Rámu. Těsný kabátek, sukni a obrovský zlatem zdobený prav ý indický svatební šál. Nesmí zapomenout na čelenky, náušnice, spoustu náramků a květiny. Muži mají oblékání jednodušší. Halenu se stojatým límečkem ozdobí jen indický pánský šál. Dívky napekly haldy cukroví a obrovský celozrnný dort. Vaječné pečivo ani maso nepřipadá v úvahu. Svatebčané čekají v zahradě a zpívají indické badžany, písně oslavující Boha. K tomu zní flétny, bubínky, zvonečky a štěrchadla. Malí kluci jsou již netrpěliví a zlobí, holčičky závidí nevěstám jejich krásu.
OBŘAD ZAČÍNÁ
Nevěsty Lenka a Jitka si podle indických zvyklostí mohou ještě všechno rozmyslet, ale už jen několik minut. Mezi svatebčany vyhledají svého nastávajícího a navléknou mu na krk věnec růží. Veliké věnce – indické maly – se používají místo prstýnků. Dvojice se vzájemně ověnčí a osud je zpečetěn. V tomto okamžiku se, jako kdysi v Indii, rozhodují na celý život. Svatební polibek se u Indů nenosí, ale zato si všichni nechají doprostřed čela udělat červenou tečku. Dokud ji nesmyjí budou mít štěstí. Oba páry oddává Swámí Mahešwaránanda. Podle něj Evropané nedoceňují vážnost okamžiku, jen Němcům se ji podařilo vystihnout slovem: Hochzeit – veliký čas. „Dřív neexistovaly oddací listy, ale manželství přesto platilo na celý život,“ vypráví oddávající swámí. „Jenže lidé začali být lstivější, a to si vyžádalo notářskou smlouvu na papíře. Přesto manželství dlouho nevydrží.“ V Indii prý kdysi trval obřad několik hodin. Ve Střílkách se dodržovaly již jen základní rituály, za tři hodiny bylo vše oslaveno. „Je to naše náboženství,“ vysvětluje Jirka. „Indická svatba je pro nás úplně stejná, jako když katolík jde do kostela. Kdyby tenhle obřad v zahradě uznávaly naše úřady, úplně by mi stačil.“
