Málokteré zvíře v člověku vyvolává takové znechucení jako krysa. Ale obyvatelé indické vesnice Deshnoke blízko pákistánských hranic krysy krmí, obdivují a neuvěřitelně rozmazlují. Jsou tady svaté…
„Neříkejte jim krysy!” důrazně mě hned v první větě upozorňuje kněz chrámu Karni Mata. Oranžový turban má nasazený nad výraznou černou linkou obočí a jeho sněhobílá tradiční zástěrka dhoti uvázaná v pase na ostrém poledním slunci jasně září. „Jsou to kabaové – naše děti, bratři, sestry a předkové,“ pokračuje vážně.
Podle jeho odhadu žije ve škvírách zdiva a různých zákoutích chrámu asi dvacet tisíc jeho chlupatých „příbuzných“. Zapojuji celou svou fantazii a snažím se představit si ve čtyřnohých hlodavcích členy rodiny mladého kněze. Jde to poměrně obtížně.
Kdo vlastně byla Karni Mata, bohyně, v jejímž chrámu se dnes krysy uctívají? Podle tradičního výkladu bylo ještě před narozením Karni Maty v roce 1387 jisté, že na svět nepřijde nikdo z lidí, těhotenství její matky totiž trvalo dvacet jedna měsíců. Ihned po svém narození dokázala malá bohyně chodit i mluvit. Ale to byl jen začátek dlouhé řady zázraků Karni Maty, reinkarnace bohyně Durgy. Už v šesti letech zachránila život svého otce pouhým přiložením ruky na ránu, kterou mu způsobila jedovatá kobra. O něco později na sebe vzala podobu lva a zahnala zloděje dobytka, jindy zase nechala na vyschlé půdě pouště vytrysknout pramen, a tak by se dalo pokračovat. Pak přišlo osudové setkání s princem Bikou. Urozený mladý muž nocoval během bojů na obranu vlastní říše v Deshnoke a v noci se mu zjevila Karni Mata. Předpověděla mu šťastný a úspěšný život. Od této chvíle byla uctívána i jako ochránkyně dynastie z města Bikaneru, které v poušti založil právě princ Bika.
Moc Karni Maty ale nebyla bezbřehá. Jednoho dne poprosil rodinu příbuzný, aby mu pomohla vrátit jeho utonulého syna. Bohyně tedy požádala boha smrti Jama, aby chlapce propustil ze své říše zemřelých. Jama ji ale tvrdě odmítl s tím, že duše chlapce již byla reinkarnována. Bohyně se na zatvrzelého Jama rozzlobila. Nařídila, aby se do Jamovy moci nedostal již nikdo z jejích příbuzných ani jejích potomků. Místo cesty do říše zemřelých s ní pak příbuzní setrvali v jejím domě – jako krysy. Po smrti bohyně, která se dožila úctyhodného věku sto padesáti jedna let, šesti měsíců a dvou dnů, vztyčili vděční lidé nad základy jejího domu mramorový chrám v Deshnoke v indickém státě Rádžasthán. A krysy, vlastně kabaové, v něm žijí dodnes.
Od té doby, kdy bohyně zemřela, jsou chrámové krysy v bezpečí. Prohlížím si pletivo klenoucí se nad vnitřním nádvořím, které je chrání před vránami a dalšími dravci. Kamkoliv se člověk podívá, jsou jich všude houfy. Pobíhají z místa na místo, válejí se nebo se kloužou po podlahách svatostánku. Co chvíli některé krysy obracejí své čumáčky směrem k návštěvníkům a významně větří. Další pospávají a samečci bez ustání obcházejí svá krysí teritoria. Některé krysy jen přežvykují potravu nebo usrkávají mléko z misek umístěných na zbytcích novin a na prazích dveří.
Kolem mne procházejí návštěvníci chrámu, kteří sem nikdy nepřijdou s prázdnou. Kabaům přinášejí denně cukrovinky, mléko a oříšky poutníci z celé Indie. Do vnitřní části chrámu, uzavřené dvojicí těžkých stříbrných dveří, smějí ovšem vstoupit pouze hinduisté. Prosí tu Karni Matu o zdraví, úrodu a úspěch. Návštěva chrámu je téměř povinná pro čerstvě sezdané páry, protože bohyně jim zajistí narození mnoha dětí, zejména chlapců.
Pro chrám i město Deshnoke jsou nejvýznamnějšími měsíci duben a září, kdy sem míří stovky tisíc poutníků během festivalu bohyně Durgy. Pět dní krmí krysy nejvybranějšími lahůdkami – obětinami. Přežraní hlodavci se pak pouze apaticky povalují po chrámu a velkomyslně přijímají nabízené dary.
Lidé se tu krys nebojí. Jejich přístup je pro Evropana skutečně zvláštní. Před jedenácti lety vypukla v indickém státě Gudžarát epidemie moru. Černá smrt zabila asi stovku lidí a tisíce obyvatel Gudžarátu se nakazilo. Zástupy prchaly do chrámu Karni Maty ve víře v ochranu před smrtící chorobou. Indové přitom prchali právě k jednomu z významných zdrojů nemoci – krysám, v jejichž srsti sídlí blecha morová. Uvěřili, že pokud budou jíst a pít společně s krysami z jedné misky, neonemocní. Světe, div se, nikdo se skutečně nenakazil.
Poslouchám monotónní zvuk bubnů. Kněz Sanskaram ukazuje na několik poutníků, kteří u díry ve zdi čekají s oříšky, cukrovinkami a mincemi: „Sedm kabaů má bílou srst. Pokud některého z nich spatříte, budete mít v budoucnu štěstí,“ vysvětluje mi. Trocha štěstí se vždycky hodí, a tak spěchám k čekající skupince i já. Po tři čtvrtě hodině přemlouvání a modlení se konečně z černé díry vynořil bílý čumáček. Víření bubnů zrychlilo a dav znervózněl. Bílá krysa se obezřetně šátrala ze svého úkrytu. Jako na povel pak poutníci zasypali krysy dobrotami a rupiemi. Zděšený hlodavec společně s několika ostatními bleskově zmizel zpět do úkrytu a už se neobjevil. Dal přednost bezpečí před radostí křičícím davem, ve kterém se všichni vzájemně poplácávali po ramenou.
Deshnoke žije už po mnoho generací ve svazku s krysami. Stále také žijí potomci bohyně Karni Maty. Jedná se o více než pět set rodin Dancharanského klanu, který jediný rozhoduje o kněžích v chrámu, rozděluje přinesené dary, obchoduje na nádvoří svatostánku anebo na přání fotí návštěvníky.
Chrám samotný není pouhým místem rituálů a modliteb. Mezi jeho zdmi se scházejí vesničané, aby si povídali o každodenních starostech. Nad šálkem čaje proberou trochu politiku anebo se pohádají nad něčím takovým, jako je otázka nejkrásnějšího velblouda ve vesnici. Rozumějí si navzájem, nemají strach ze smrti, mají společnou jistotu, že až zemřou, změní se v chlupaté hlodavce – kabay. Jejich příbuzní o ně budou poté v chrámu pečovat tak dobře, jako o své domnělé předky pečují dnes oni.
Povídám si znovu se Sanskaramem, který je z Dancharanského klanu. Právě dnes skončil svou kněžskou službu kabaům, která trvala jeden měsíc. Na další měsíc přijde jiný kněz. Vymění teď chrámové lůžko s tenkou matrací za postel u sebe doma. Bude se zase starat o vlastní kousek vyschlé půdy nedaleko vesnice a pečovat o rodiče. Žije s nimi sám a na ženění prý prozatím nepomýšlí. „Počkám si, dokud mi Karni Mata jasně neukáže. Každopádně by měla být má nevěsta hezká,“ vypravuje se zářícíma očima. „A samozřejmě se nesmí bát kabaů…“
