Na pětidenní akci na hladině amsterdamského přístavu IJhaven, jejímž patronem byl holandský princ Willem Alexander, se přišly podívat statisíce lidí (při minulém Sailu v roce 2000 jich bylo na dva a půl milionu). Stejně důležité byly i desetitisíce lodí, které nepřetržitě brázdily hladinu: obyčejné plechové pramice, staré záchranné čluny, ale také přepychové čluny vykládané mahagonem, kolesové parníky, dvojstěžníky, trojstěžníky, brigantiny, vojenské vyloďovací transportéry, policejní čluny, jachty… a kdo ví jaká plavidla ještě. Dokonce i legrační, podomácku vyzdobené lodě na speciální jízdu po amsterdamských kanálech. Důležití ovšem byli i loďaři, jejichž koníčkem se stala stará, nikomu nepotřebná nákladní a rybářská plavidla. Přes pět stovek pečlivě zrestaurovaných plachetnic a parníků se na sebe mačkalo po celou dobu akce u mol v amsterdamských přístavech IJhaven a Oosterdok. Desítku z nich dokonce jejich hrdí majitelé vyzdobili květinami.
A specialitou byly velké zaoceánské plachetnice zvané tall ship, vojenská ponorka a tři křižníky, z nichž jeden patřil tureckému námořnictvu (ten denně navštívilo okolo třiceti tisíc lidí). Třešničkou celé akce byla pak samozřejmě královna Beatrix, která v jedné ze svých pověstných kloboukových kreací, tentokrát zelené barvy, přijela pokřtít katamaran Beatrix, speciálně zkonstruovaný a upravený pro plavbu pohybově postižených osob.
Jen těžko se dá popsat zmatek, který se denně odehrával na hladině IJhavenu až do tmy. Ptala jsem se majitele jednoho zrestaurovaného parníčku (pracoval na něm dvanáct let), proč sem přijel. „Protože jsme sailors (námořníci) a Sail je spojení mezi námi, mořem a ostatními lidmi,“ odpověděl a trochu udivený výraz jasně napovídal nevyřčené: Jak bych tady mohl nebýt?
Sail není jen PLACHTA
Sail, to je také mezinárodní sraz plachetnic a dalších lodí, který se poprvé konal v roce 1975 u příležitosti oslav sedmi set let existence Amsterdamu. Měl tak obrovský úspěch, že v roce 1977 vznikla SSA (Stichting Sail Amsterdam), nadace, která se ujala organizace dalšího Sailu. Od té doby se koná každých pět let. Podle průzkumů o něm ví na devadesát tři procent Holanďanů a v televizi nebo rozhlase má každodenní zpravodajství Sail Journal pětapadesátiprocentní sledovanost. O popularitě svědčí i to, že organizátoři již měsíc před zahájením akce uváděli na svých webových stránkách, že nepotřebují žádné další dobrovolníky.
Sail, to je událost, na kterou se snaží dostat každý, kdo má v Holandsku loď. A to je každý Holanďan, který má jen trochu peněz, aby si ji mohl dovolit. Jakoukoliv loď. Stále se dají koupit staří vysloužilci. „Když si takovou loď koupíte, až do smrti budete vědět, co dělat s penězi a s volným časem,“ vysvětlil kapitán jedné takové zrestaurované plachetnice. Jeho Oosterschelde byla postavena na počátku 20. století, je dlouhá padesát metrů a je posledním představitelem velkých nákladních trojstěžníků svého druhu. Původně se plavila podél břehů Atlantiku od Norska po Maroko. V padesátých letech už neměla ani jeden stěžeň a jezdila pouze na motorový pohon. V roce 1987 začala její přestavba na rekreační charterové plavidlo a vše na palubě i nad ní je vytvořeno podle původního vzhledu. Pod palubou jsou pak přepychové prostory vyložené kvalitním dřevem a mosazí či bronzem, které starým plachetnicím dodávají ono správné kouzlo.
Oosterschelde spravuje nezisková organizace, která ji pronajímá. Podle slov kapitána komukoliv: „Pluje kamkoliv. Pluli jsme kolem Hoornského mysu i kolem ledovců u Špicberk.“
Nedávno se osm stálých členů posádky a dvacet čtyři turistů vrátilo z Maroka. Podlahu jídelny v podpalubí proto teď zabíraly polštáře, na ráhnech visely tepané africké lampičky, na obrazovce běžel film natočený po cestě. I k tomu slouží Sail. K propagaci lodí, které nadšenci zachránili a nyní je pronajímají. Zájem je značný, protože Holanďané jsou dost pracovití a mnoho z nich má peníze, ale ne čas. Právě takoví si pronajímají zrestaurované staré lodě, které pak slouží pro firemní party, školení, pro strávení příjemného víkendu či dovolené. Na lodích se jezdí i na školní výlety, pořádají se na nich svatby… Větší lodě se obvykle najímají i s posádkou, které turisté během plavby většinou pomáhají.
To se týká i další z charterových lodí, norského Sorlandetu, šedesát čtyři metrů dlouhého trojstěžníku, který až do roku 1947 používalo norské obchodní loďstvo pro školní plavby. Dnes také patří neziskové organizaci. Má patnáct stálých členů posádky a pobere sedmdesát cestujících. Po skončení Sailu vyjížděl Sorlandet na čtyřdenní plavbu, cestující zaplatili 375 eur za osobu a nápis před lodí je žádal, aby nezapomněli spacáky, teplé oblečení a oblečení do deště (to aby bylo zaručeně sluníčko) a vše zabalili do měkkých lodních pytlů.
Největší na světě
Jak Sorlandet, tak i Oosterschelde patří k lodím, které jsou na podobných akcích největším lákadlem – tall ship (doslova vysoká či dlouhá loď). Řeknete-li tall ship mezi jachtaři a námořníky, každý bude vědět, o co se jedná, ale pokud je požádáte o vysvětlení, dostanete jen dlouhý opis, ne přesnou definici. V každém případě to jsou nejromantičtější lodě, které dnes brázdí hladiny moří. Jedná se o velké tradiční dvoj-, troj- i čtyřstěžníky, často sloužící jako cvičné lodě pro námořní kadety nebo přímo patřící armádě. Najdete mezi nimi ale i supermoderní plachetnice a na Sailu byly do této kategorie zařazeny také dvě lodě kratší než deset metrů.
Mezi koráby, které do této kategorie patří na sto či více procent, je především ruský Sedov, největší tradiční plachetnice na světě. Svou délkou 117,5 metru a 4000 m2 plachet si opravdu zaslouží pozornost.
Patří mezi velké lodě, které za to, že mohou při Sailu kotvit v IJhavenu, dostanou dokonce zaplaceno (i když z hlediska nákladů na plavbu to prý není částka nijak velká). Čtyřstěžník Sedov je koráb, který si každý na své akci přeje mít.
Byl postaven v roce 1921 a v roce 1991 námořníci definitivně sundali ze stěžně rudou vlajku se srpem a kladivem (dnes je v lodním muzeu). Provozuje ho Murmanská námořní akademie, má padesát pět stálých členů posádky, sto dvacet kadetů a může vzít čtyřicet osm turistů. Ti za takovou plavbu rozhodně neplatí málo. Na jiné tall ship z postkomunistického bloku, polské lodi Dar Mlodziezy, zaplatí za osobu a den podle typu kajuty od 80 do 180 eur (a mohou se zapojit do života lodi jako plavčíci). Takovou částku může dát jen málokdo z její mateřské země, proto všechny tall ships z bývalých socialistických států spolupracují s německými cestovními kancelářemi, které získávají cestující a z jejich peněz se pak hradí provoz lodi. Ovšem na Sedovu byl nedostatek peněz vidět až příliš.
Lenin v ťapkách a kraťasech
Nádherný ruský námořní kolos by především potřeboval metráky barev. Plavčíci měli své oblečky poněkud seprané a otevřeným poklopem bylo vidět do lodní kuchyně. K večeři se připravovaly vařené brambory, ohřáté vuřty a zelí. Jeho vůně se táhla i podpalubím, snad byla v rámci šetření vypnuta klimatizace. Salony v podpalubí, kam návštěvníci na Sedovu jako na jediné lodi mohli, byly obrovské, ale jejich vybavení opravdu historické. Na přídi jsme vlezli pod jakousi plachtu – na sudech stojí hrnek s nedopitou kávou, ve svěráku nedávno někdo něco svařoval. Druhým poklopem nakoukneme do strojovny, sem tam trčí dráty a odlupuje se lak. Na přídi je plechová krabice od ruských bonbonů a na ní kus papíru s anglickým nápisem „Pro kadety – děkujeme“. Pod hlavním stěžněm leží o něco větší krabice s prosbou o příspěvek na údržbu této největší lodi svého druhu.
Využíváme naši ruštinu. Jsou rádi, že si s nimi někdo povídá, a běží shánět důstojníka. Že je přitom doprovází ozón vodky, není nic nečekaného. Trochu táhne i z důstojníka. Má ťapky, kraťasy, typické pruhované tričko ruských námořníků a vousy a čepici jako Lenin. Umí skvěle anglicky a měkkouš rozhodně není. Stejně jako jeho loď. Na konečné úpravě nezáleží, důležité je to, co je uvnitř.
A uvnitř Sedova je toho hodně. Ptáme se ho, jestli se může Sedov převrátit. „Nikogda! Nikdy se nepřevrátil a nepřevrátí! Never!“ Už jenom proto, že veze 2000 tun zátěže, v ní mimo jiné i 800 tun vody. Plout může v náklonu 45° a s plachtami dokáže jet třicet kilometrů za hodinu. Plachty využívají za větru všechny tall ships a těm, které zápasí s nedostatkem peněz, pomáhá vítr šetřit.
Oprašte si ruštinu
Pod vlajkami nástupnických států bývalého SSSR dnes pluje osm velkých tradičních plachetnic, čtyři z nich byly na Sailu. Kruzenstern z roku 1926 je dlouhý sto čtrnáct metrů, patří baltskému námořnictvu, byl postaven v Německu, má tři tisíce metrů čtverečních plachet, je na něm sto dvacet kadetů a šedesát šest členů stálé posádky. Výborně jsme si na něm pogovorili. Jako na každé ruské, polské či jiné lodi nám tu zdůrazňovali, že nejsou vojenská loď. „Říkají, že nejsou vojenská loď, tak proč mají tolik kadetů?“ upozorňovali ale Norové ze Sorlandetu. Podle námořníka, se kterým jsme hovořili, se tady učí budoucí rybáři.
Také trojstěžník Mir je ruský, postavený v roce 1988 v Gdaňsku. Jeho mateřským přístavem je Petrohrad. Provozuje ho Státní námořní akademie a byl navržen speciálně pro výcvik kadetů. Dnes kromě toho vozí po celé Evropě i čtyřicet čtyři turistů. (viz ruské webové stránky www.tallshipmir.ru)
V Gdaňsku byl v roce 1989 postaven také Chersones, dnes pluje pod ukrajinskou vlajkou. Turisty mu zajišťuje stejná cestovní kancelář jako Sedovu. Má zajímavé jméno Inmaris Perestroika Sailing GmbH. Jak velká je ruská zem, tak velké jsou i ruské lodě, všechny mají přes sto metrů. Ostatní tall ships byly ve srovnání s nimi dorostenci. Ovšem dorostenci zajímaví a krásní a jeden z nich, italský, měl i „ruské“ rozměry – sto čtyři metrů délky a stěžeň vyšší než Petřínská rozhledna – 62,1 metru.
Posádka jako z operety
Italská vojenská loď Amerigo Vespucci, postavená v letech 1928 až 1931, zářila – naleštěná, natřená, vymydlená. Loď i uniformy posádky. Všichni jako ze škatulky, všichni neuvěřitelně štíhlí. „Hodně jíme, ale taky máme hodně pohybu,“ vysvětlili. Než ručně vydrhnou všechny podlahy a vše naleští jako zrcadlo, určitě se dost zapotí. Podlahy se na všech lodích drhnou ručně jako za starých časů. Je vidět důstojníka, který po dešti přejede zábradlí bílou rukavičkou a ušklíbne se, když si ji mírně ušpiní.
Amerigo má i největší posádku, může vést až 409 lidí. Turisté na něm nejezdí, v posádce jsou ale i dívky. Fotili jsme si je tady i později, když jsme je potkali ve čtvrti červených luceren před jedním coffeshopem, obchodem s lehkými drogami.
Posádka jako z operety ovšem byla i na indonéské lodi Dewaruci (postavena 1953 v Hamburku, jediná svého druhu v Indonésii, patří vojenskému námořnictvu). Místo mořské panny má na přídi sochu démona Dewaruciho a kapitánský můstek i spodek stěžňů je obložen domorodým vyřezáváním. Jeho lodní orchestr je známý po celém námořnickém světě.
Je zajímavé, jak každá posádka odráží charakter své země. Před Dewarucim stačilo promluvit indonésky a už nás táhli na loď bez ohledu na to, že byla pro veřejnost zavřená. Ke každé lodi se také stahují emigranti z dané země. U indické vojenské Tarangini vlála barevná sárí. Jejího důstojníka jsem asi nevědomky urazila, protože jsem se ho zeptala, proč mají na přídi místo mořské panny kachnu. Chvilku překvapeně zíral a pak s hrdostí vlastní indickým důstojníkům pravil: „To je labuť a stejně jako ona učí své děti plout a létat, i my učíme své kadety.“
Loď královského ománského vojenského námořnictva Shabab Oman byla loď pirátů, Sindibádů a Alibabů, všichni plavčíci měli totiž místo čepic uvázaný modrobílý arabský šátek. Usměvaví, obchodníci. Návštěvníkům hned nabízeli prospekty své země.
Ve hře je celý národ
Na dvě tall ships jsme se nedostali. Holandský Stad Amsterdam je unikátní tím, že byl postaven v roce 2000 pro reprezentaci města Amsterdamu. Proto také byl pro veřejnost otevřen jen dvě a půl hodiny denně, po zbytek doby se na jeho palubě konaly různé recepce. Měl na Sailu čestnou roli zahájit ho vjezdem do přístavu. Nepodařilo se. Prý měl po cestě malou poruchu na motoru a předjela ho norská Statsraad Lehmkuhl, z roku 1914. Ale ani na její palubu se nám nepodařilo proniknout. Byla totiž na týden pronajatá holandskou loterií Postcode.
Loterie funguje už patnáct let a běžné losy neprodává. Každý se stává členem jakéhosi loterijního klubu a měsíčně platí příspěvek 5 nebo 7,5 eura. Soutěžní číslo dostává podle poštovního směrovacího čísla své ulice a k tomu identifikační trojčíslí (odtud název Postcode). Losuje se měsíčně a cen jsou tisíce, věcné i peněžní až po legendárních 21 milionů. Mezi cenami byla i plavba na norské lodi, o její návštěvu si mohl každý člen písemně zažádat. V klubu je více jak čtvrtina obyvatel země, přitom hraje obvykle jen jeden člen rodiny! Většina peněz jde na dobročinné účely a sponzoring, jako např. na Sail nebo záchranu holandské populace ledňáčků, které má teď lotynka ve svém znaku. Na Sailu dokonce uvažovali, že si pronajmou Sedova.
lll Až do návštěvy Sailu jsem obdivovala Holanďany coby cyklisty. Teď vím, že je pro ně stejně přirozené řídit loď. Přesvědčila jsem se, že si poddaní Jeho Výsosti prince Willema Alexandra a jeho matky královny Beatrix svůj zatím poslední Sail rozhodně dokonale užívali a prožívali. Jedno odpoledne pršelo, ale to jim ani nevadilo. Ostatně na zahájení, příjezd Sedova i na příjezd jejich královny slunce svítilo. Co víc si mohli přát? Snad jen, aby se jim příští Sail, který bude v roce 2010, zase tak krásně vydařil.
