Ano, přiznejme si to: nám Čechům tenhle privilegovaný a učený krajánek z Libice nad Cidlinou nikdy k srdci zrovna nepřirostl. Ani koncem desátého věku coby pražský biskup, ani později v roli národního světce a zemského patrona, ať byl našim předkům již pár desetiletí po své smrti nabízen věru lákavě a za pobělohorské rekatolizace vnucován věru horlivě. O to víc na něm lpěli – a snad dosud lpí – v cizině. Zejména v Polsku a v Uhrách. Ostatně tam také přímo raketovým startem svou světeckou kariéru zahájil. Avšak pokus o dodatečné splynutí jeho památky s horizontem rodné země se tak docela nevydařil.
VĚČNÁ VÝČITKA
 Sv. Vojtěch bývá veleben jakožto první český intelektuál, či ještě licho- tivěji jako první autentický Evropan významem a věhlasem výrazně pře- kračující veškerá geografická a časová omezení. |
Ačkoli sv. Vojtěch bývá veleben jakožto první český intelektuál či ještě lichotivěji jako první autentický Evropan významem a věhlasem výrazně překračující veškerá geografická a časová omezení, stejně zaníceně bývá zatracován jako ambiciózní kosmopolita nepokrytě těžící ze svých exkluzivních mezinárodních konexí k intrikování vůči vlastnímu národu, jako realitu ignorující fantasta zakletý do své utopické pravdy, jako prorok boží příliš nesnášenlivý a natolik psychicky labilní, že neunesl tíhu uloženého úkolu, jako nedisciplinovaný dezertér dvakrát se zpronevěřivší profesionálním povinnostem a co nejsmutnějšího – jako nedbalý pastýř, jenž dokázal opustit bloudící stádo ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebovalo…
Takto ostře si odporující hodnocení svědčí jak o značné rozporuplnosti Vojtěchovy určitě mimořádně charismatické osobnosti, tak o nepřekonatelnosti jeho morální pře s lidem, z něhož vzešel. S lidem, který má ovšem k mravnímu ideálu rovněž daleko. A možná právě odtud, třeba jen v tušených, leč oprávněných výtkách od někoho také nikoli bezúhonného, pramení ona ostražitá nedůvěra, odstup a chlad, jaký u nás svatovojtěšský kult permanentně provázejí.
KLADNÝ HRDINA CIZÍCH LEGEND
Skoro vše, co o Vojtěchovi víme, čerpáme z legend. Ty, byť si z principu na dokumentaristickou přesnost nepotrpí a jsou tudíž vesměs velice nespolehlivým zdrojem informací, v daném případě opominout nelze. Tři nejstarobylejší, věnované tomuto martyrovi, vznikly totiž téměř ihned po jeho tragickém skonu, a tím pod bedlivou kontrolou pamětníků. Navíc faktografie jeho skutečného života a činů obrazu světce dokonale vyhovovala. Proto se smíme domnívat, že Vojtěchovy střety s křesťansky se jenom tvářícím českým prostředím interpretují v rámci svého zaujetí věrohodně, jakkoli pocházejí z pera autorů, kteří do Čech sotvakdy vstoupili. Vždyť stejně neutěšené poměry panovaly tehdy mezi chabou, ledva se konstituující církví a většinově orientovaným obyvatelstvem ve všech teprve nedávno christianizovaných zemích. Avšak Čechy byly díky Vojtěchově prestiži a popularitě vybrány za odstrašující příklad. Stačilo trochu světla a stíny dramatu příhodně rozvrhnout, za kladného hrdinu prohlásit jedině Vojtěcha a čerň viny navalit na hřbety zrůdně neřestných českých oveček.
MUČEDNÍK, KTERÝ SE UMĚL I NARODIT
Vojtěch přišel na svět v rodině mocného, statky oplývajícího a ženám nakloněného knížete Slavníka někdy kolem roku 950. Takže právě včas, aby stihl pocítit pozitivní důsledky džentlmenského uzavření naší čtrnáctileté revolty vůči silnějšímu a agresivnějšímu Sasovi a současně naší vojenskopolitické premiéry na zahraničním fóru, konkrétně účasti v nejdůležitější evropské bitvě desátého století, bitvě na řece Lechu roku 955. Šiky vypravené knížetem Boleslavem I., bojující v podstatě do posledního muže na straně německého krále Oty I., tehdy přispěly nemalou měrou k rozdrcení hord divokých maďarských kočovníků terorizujících svými transkontinetálními loupeživými zájezdy relativně blahobytnější západ, žel včetně mnohem chudších Čech, jež měly tu smůlu, že často ležely na trase jejich přesunů.
Trosky oddílů zdecimovaných pohanů se stáhly z bavorského bojiště zpět na svou základnu v Panonii, aby si v úrodné Podunajské nížině osvojily životní styl usedlých zemědělců a připravily se k přijetí křtu a zformování civilizovaného státu ovládaného arpádovskou dynastií.
V době Vojtěchova jinošství provdal Boleslav I. svou dceru Dobravu za prvního historicky ověřeného velkopolského knížete Měška I. Ten pod vlivem přemyslovské choti rovněž zakrátko okusil křtící lázně, což se logicky neobešlo bez promptního ustanovení příslušné místní církevní organizace, a zplodil sebe důstojného potomka, příštího knížete Boleslava Chrabrého. A Vojtěchova příznivce. Když se pak již dospívající Bohu zaslíbený Slavníkovec chystal ke studiím venku za pomezním hvozdem, zestárlý vrah svého svatého bratra Václava rozproudil tuze obtížný a delikátní diplomatický zápas o zřízení samostatné pražské diecéze. Úspěšně. A tak rok poté, co se zhruba třicetiletý absolvent špičkového duchovního učiliště v Magdeburku ocitl zase doma, byl 19. února 982 na Levém Hradci zvolen (údajně na přání knížete Boleslava II.) již druhým pražským biskupem, aby se brzy – pravděpodobně v Itálii – setkal při slavnostní investituře a obřadním vysvěcení s římským císařem a prý svým příbuzným Otou II. a arcibiskupem mohučským Willigisem, svým bezprostředním nadřízeným, a aby na ně okamžitě učinil nejskvělejší dojem.
SLIBY – CHYBY
Proč Boleslav II. obsadil druhý nejvýznačnější státní úřad Slavníkovcem, se můžeme pouze dohadovat. Jistě, aristokrata Vojtěcha, od nynějška užívajícího své zřejmě biřmovací jméno Adalbert, doporučovalo opravdové vzdělání, jímž se lišil od ostatní masy tenkrát sotva jakžtakž proškolených pracovníků církevní sféry. Ale kníže jeho zapojením spíše mínil odvrátit vnitropolitickou krizi rýsující se na pozadí dravého mocenského a ekonomického vzestupu rivalizujícího kultivovanějšího zličského rodu rozhostěného po východní a jižní polovině české kotliny. Dle libovolného úzu – i v našich zeměpisných souřadnicích – platívalo, že biskupové světské vrchnosti slouží také za kaplany, což je staví na roveň dvorského personálu a zavazuje k přísné loajalitě. Jak se však ukázalo, Boleslavovi tento kalkul nevyšel. Konkurence se mu s nástupem Slavníkova následníka Soběslava vymkla zpod dozoru a zintenzivnila též podezřelé kontakty najmě s Přemyslovcům stále nepřátelštějším Polskem, které se po rozžehnání s kněžnou Dobravou pustilo bez skrupulí do násilné demontáže rozlehlého, leč nepevného českého impéria; ztráta Červené Rusi a posléze i Krakovska a Slezska se proměnila v chronické trauma našich dějin. Nemělo by tudíž překvapit, kdyby za uvedených okolností kníže na reprezentanta slavníkovské a vskutku nebezpečné páté kolony uprostřed své ohrožené domény reagoval poněkud podrážděně.
Jenomže biskup k eskalaci přemyslovskoslavníkovské animozity dodával ještě specifičtější příčiny. Inspirován clunyjským obrodným hnutím předestřel zaskočenému knížeti odvážný západoevropský model emancipace církve na světské moci. A z téhož kadlubu i nároky na život českých věřících. A do třetice, speciální program koncipoval i pro zoufale zaostalý zemský klérus. A třikrát narazil. Kněží odmítli zapudit své manželky a děti, laická veřejnost dál prahla po pohanských zvrhlostech a surových způsobech, např. po mnohoženství, příbuzenských sňatcích, rozvodech, obžerství a opilství, znesvěcování nedělí a svátků dřinou na poli či trhováním a nepohrdla ani penízem utrženým za prodej jiné křesťanské duše do otroctví. A panovník? Ten už vůbec nebyl ochoten vzdát se svého, s nesmírným úsilím vydobytého a udržovaného výsostného postavení, svých výsad a majetku, byť jen ve prospěch dosud trapně nemohoucí a nuzácky udržované církve. Ač určitě chápal kladný politický, sociální, etický i kulturní efekt jí šířené ideologie. Jinak by se mu stěží připisovala výstavba dvaceti kostelů a dvou až tří klášterů a zdárné dotažení otcova bohulibého projektu. Ale k jemným finesám duchovním zaujímal nejspíš stanovisko zkušeného pragmatika: trocha křesťanské drezury a terminologie neuškodí, ale nic nelámat přes koleno. U Vojtěcha, náboženským přesvědčením a povzbudivými nároky odjinud hluboce motivovaného, pohříchu rychle vystřídala nadšení deziluze. Načež bez varování a aniž se kohokoli, tedy přinejmenším arcibiskupa mohučského dovolil, dal roku 988 své rozsáhlé provincii vale. Vzal s sebou pouze svoje alter ego, nevlastního bratra Radima, a vydal se do Říma, aby hledal porozumění a odpuštění aspoň u papeže. Spáchal tak hned několik kázeňských přestupků. Ale doufal, že se před stěžejní církevní autoritou obhájí. A doufal správně. Tím však vehnal do prekérní situace jak arcibiskupa Willigise, tak českého knížete, kterému se sice podařilo chod státu zachránit hbitým zaangažováním míšeňského biskupa Folkolda, ale zástup postrádal perspektivu.
Vojtěch mezitím rezignoval i na myšlenku zbožné návštěvy Jeruzaléma a po dvojím zaváhání zakotvil v klášteře P. Marie, sv. Bonifácia a sv. Alexia na římském Aventinu, kde v dubnu r. 990 spolu s Radimem oděl šat benediktinského řeholníka. Když záhy na to Folkolda sklátila zrovna při bohoslužbě mrtvice a pražský biskupský stolec osiřel, obeslal kníže Boleslav na naléhání mohučského metropolity exulanta poselstvem s prosbou, aby se vrátil. Sliboval všeobecné polepšení. Co od těchto slibů čekal Vojtěch, je záhada, nicméně “comeback” podnikl roku 992. Na cestu do Čech vzal mimo věrného Radima též dvanáct aventinských mnichů coby “kádrový fundament” plánovaného mužského pendantu ženského benediktinského konventu u sv. Jiří. Spatřit otčinu ovšem nepospíchal. Zpět se odebral notnou oklikou přes duchovně se reformující budoucí Francii. Zastavil se i v Cáchách, kde se seznámil se čtrnáctiletým římskoněmeckým králem Otou III. Byla to osudová schůzka. Oba náruživí snílkové si padli do oka i do náruče. A svorně – a skromně – se shodli na bezodkladném vytvoření obrovské panevropské říši byzantské či někdejší římské. Vojtěchův vklad byl nasnadě: zbavit obšírnou českou državu pohanské zhouby. Avšak jakmile vstoupil na její půdu, dostal nanovo krutou sprchu. Uvítali ho tam zapovězeným nedělním trhem. Ku Praze pokračoval bos a v rouše kajícníka…
HRA NA NERVY
Nicméně kníže Boleslav II. ho už netrpělivě vyhlížel. Ani on se odteď nezříkal určitých mírných předsevzetí. Aspoň nepřekážet biskupovým aktivitám. A z jeho popudu založit na dosah hradu Prahy klášter aventinského zasvěcení (Břevnov, 14. 1. 993). Jenže tím se dohodnutý konsenzus nadobro vyčerpal. Déle nedokázalo ničemné české plémě předstírat, že je vzornější než je. A vladař, handicapovaný již potížemi kmetského věku, nebyl vždy s to vyhovět Vojtěchovým stále temperamentněji a kategoričtěji formulovaným výzvám k represivním opatřením. Stresovaný vyhlídkou na opakování ostudného skandálu ztratil nervy a aby si ušetřil každodenní konflikty s rigorózním prelátem, odstěhoval se ze sídelního hradu (kde se nacházel i biskupský kostel) na protější břeh řeky Vltavy, kde si vybudoval náhradní rezidenci – Vyšehrad. Zbytečně se ukvapil. Vojtěch totiž roku 994 rovněž sbalil zavazadla. Šokovaný brutálním skolením ženy v jeho přítomnosti a v azylu svatojiřského chrámu naznal absolutní marnost všeho snažení. Znovu zatoužil skrýt se v aventinském závětří. Téměř se mu to povedlo. Roku 996 však byl prozrazen – nikým menším než Otou III., toho času korunovaným v Římě na císaře. Chtěl Vojtěcha v jeho tajném útočišti potěšit, podělit se s ním o radost z dosaženého důstojenství a oplakat jeho bolest nad loňským krvavým vyhlazením domovské Libice, jímž byl ovšem český stát téměř dokonale očištěn od anachronického, leč o to zákeřnějšího kmenového separatismu. A ošidné saskopolskoslavníkovské koalice. Přestože masakr přežil – kromě Vojtěcha a Radima – i senior rodu Soběslav (díky zaneprázdnění v Otově vojenském tažení proti pobaltským Obodritům).
Avšak díky Otově vizitizaci na Aventinu dolehla na Vojtěcha ta mrzutost, že se arcibiskup Willigis domákl jeho momentální adresy a soustředěnou palbou pobídek k poslušnosti ho z klášterních bran zase vyvedl. A odhalený delikvent se zavázal, že cílovou stanicí jeho nepokojného životního exodu budou přece jen Čechy. Opomněl však upřesnit kdy… Vyžádal si nejprve svolení oplatit císaři Otovi prokázaný projev sympatií osobním pozdravením v Mohuči. Potom vykonat pouť k hrobům světců v Tours, St. Denis, Fleury a St. Maur. A na závěr zařídit se ohledně Čech až podle odezvy na zdvořilý dotaz, zdali jim bude ještě žádoucí. Vyslovil jej prostřednictvím vyslanců polského knížete Boleslava Chrabrého, k němuž stočil své kroky především proto, že Polsko mělo, na rozdíl od Čech, statut papežského léna.
Boleslava Chrabrého možná Vojtěch okouzlil, Prusy nikoliv. Mladý energický Piastovec se chopil obratněji než obstarožní přemyslovský strýc subtilní podmanivosti křesťanské věrouky k drsné ideologické diverzi. Četní misionáři plnili úlohu předvoje jeho armády. Zaměstnal každého, kdo dychtil být mu užitečný. Vojtěchovi mohlo toto dychtění zároveň pomoci vybřednout z pokořujícího pocitu selhání a bezvýslednosti dosavadního úsilí; vždyť naposled mu vlast s posměchem vzkázala, že kvůli ní se už nemusí obtěžovat. Snad podlehl vidině satisfakce a pro tu se ujal akce neskonale hazardní – náboženské pacifikace nejzavilejších odpůrců božího zvěstování. Dalo se předvídat, že u Prusů dopadne ještě bídněji než mezi Čechy. Ti ho nechali k sobě alespoň prohovořit, Prusové ho ke slovu vůbec nepustili. Zadrželi ho hned na hranicích svého teritoria. Hlídkující stráže jej identifikovaly jako polského zvěda a na místě dne 23. dubna 997 vícero ranami kopím ubily. Jeho sekyrou odťatá hlava byla nabodnuta na kůl a vystavena na odiv a pro výstrahu na hradbách hradiště Cholina. Údy mu rozsekali mečem. Radim a eventuální další Vojtěchovi průvodci vyvázli živí.
VŠICHNI VOJTĚCHOVI PŘÁTELÉ
Polský kníže nelitoval námahy ani prostředků k neprodlenému rozvinutí široké kampaně za oficiální uznání Vojtěchových svatých zásluh. Nevadilo, že – objektivně zkoumáno – nebyly nesporné. Přitažlivost biskupova lidsky srozumitelného a jímavého zjevu to nezmenšovalo. Boleslav Chrabrý ho však do kruhu svých přátel zařadil z prozaičtějších pohnutek. A z týchž pohnutek zlatem vyvažoval jednotlivé části Vojtěchova těla, aby je od Prusů vykoupil k řádnému pohřbení – nejdřív v Třemešni a do dvou let v čerstvě dohotovené bazilice Panny Marie v Hnězdně.
Avšak také Vojtěchův německý přítel císař Ota nezahálel a urychlenou kanonizaci objednal dost nezvykle rovnou u římského papeže a svého a Vojtěchova francouzského přítele, vynikajícího polyhistora, vzácně osvíceného a shovívavého Silvestra II. Biskup biskupů ji provedl v rekordním termínu, pár měsíců po Vojtěchově translaci do Hnězdna. Takže když Ota v lednu roku 1000 stanul u jeho hrobu, opulentně ozdobeného drahými kameny a kovy, skládal hold již Vojtěchovi – světci. Polskému světci. Světci, jímž zaštítil nazítří ustanovenou instituci nezávislého hnězdenského arcibiskupství, instituci pro Polsko nedozírného přínosu, ale tehdy předčasnou, o to však v Čechách žárlivěji záviděnou. Do jejího čela jmenoval Radima jakožto prvního hnězdenského arcibiskupa Gaudentia.
Ota III. se upřímně staral o propagaci Vojtěchova fenoménu i vně Polska. V Římě kázal na jeho počest vyzdvihnout chrám, který obdaroval autentickou relikvií Vojtěchovy paže, uctil ho i svatyněmi v Subisku, Pereu u Ravenny a samozřejmě v Cáchách, centru otonskou dynastií obnovené říše římské. A nebýt Otova náhlého skonu roku 1002, Vojtěchova posmrtná dráha mohla stoupat ještě závratněji. Ale ani potom nepřestal vzrušovat. Jak rádi sedli Uhři na lep zprávě jeho raného životopisce sv. Bruna Querfurtského, která sugeruje klam, že dobrodiní křtu jim prokázal právě Vojtěch.
Inu, kdekdo v Evropě se vbrzku Vojtěchovi kořil, toliko Češi k němu zůstávali rezervovaní. A pokud ne, tak je leda tak ponoukal k hněvu, jelikož jeho přítel Boleslav Chrabrý se v letech 1003-4 se značnou vervou a vynalézavostí zasazoval o totální pohlcení českého státu státem polským, jako by nestačilo, že Čechy těsně předtím polskou proradností pozbyly své od věků úzkostlivě hýčkané suverenity. Neodstranitelnou újmu ale bylo možno nepatrně vykompenzovat. A příležitost se natrefila roku 1039. Za bezvládí, jež v Polsku aktuálně vypuklo, rekovný a opovážlivý vnuk Boleslava II., kníže Břetislav I., bleskově zmobilizoval veškerý bojeschopný potenciál své země a vrhl jej na destabilizovaného protivníka. A kam se české útvary vrtly, tam vraždily, pálily a drancovaly. Nashromážděné poklady tehdejší Evropu náramně rozzuřily a římského krále Jindřicha III. vyprovokovaly k nemilosrdné odvetě. Avšak jedna položka Břetislavovy kořisti křesťanstvo málem roztesknila, ač šlo jen o obyčejné lidské kosti. Kosti sv. Vojtěcha. Jakož i sv. Radima a pěti dalších polských mučedníků. Kosti, od nichž se v Čechách očekávalo, že zde dopomohou k témuž jako v Polsku. K arcibiskupství.
“Zlatá oliva vrcholkem pronikající až do sedmého nebe versus ušlechtilý fík z bodláčí a řeka, ve které se voda nikdy neztratí”.
Těmito básnickými obraty nejtěžšího kalibru počastoval na počátku 12. století tři úhelné prominentní protagonisty své troufalé pročeské verze prapůvodní kanonizační vojtěšské legendy pilně kronikařící děkan svatovítské kapituly Kosmas. Spokojeně ženatému vysokému církevnímu hodnostáři a otci syna Jindřicha na zlaté olivě nesmírně záleželo. Jenže ještě mocněji na rehabilitaci českého národa. Povolil proto uzdu té nejbujnější fantazii a svým optimistickým převyprávěním ulomil kompetentnější předloze její nekompromisně odsuzující osten vůči Čechům důrazným upozorněním na jejich náhlou a důkladnou nápravu, kterou – ač už z rakve – musel venkoncem uznat a ocenit i sv. Vojtěch.
Kosmas se opravdu tužil, aby ho nenáviděným Polákům odloudil. A aby jeho metafyzické žehnající gesto mermomocí repatrioval, jako Břetislav rázně repatrioval jeho fyzické ostatky. Za tím účelem rozpoutal úplnou smršť divů mystifikace. Matením pojmů, antidatováním, zamlčováním. Nevhodnou společnost Boleslava Chrabrého a Oty III. jednoduše Vojtěchovi odepřel, kdežto českému Boleslavovi II. (“ušlechtilému fíku z bodláčí” – rozuměj ze zločinného otce Boleslava I.) a nejkřesťanštějšímu ctiteli Kristovu (pročež přízviskem Pobožnému) opatřil pro jatka na Libici velmi slušné alibi, byť jen mlhavě definovanou akutní bezmocností. A vyřídit tu špinavou záležitost přenechal kolaborujícím a do pekel beztak pomalu dozrávajícím Vršovcům. Neboli – zatímco se obzvláštní milovník míru kdesi v koutku slabostí jen tetelil, zlotřilý klan mu ze zištných důvodů bravurně dosjednotil panství. A v této fázi vystrčil chytrý kronikář na scénu heroického Břetislava. A to i s jeho drzou hnězdenskou svatokrádeží. Že mu při ní asistoval již šestý pražský biskup, ctihodný Šebíř, není pochyb. Aby vyplenění Vojtěchovy hrobky dostalo aspoň nádech nábožného úmyslu, a tím omluvitelnosti, nesmělo se odbýt bez vydatné série plnohodnotných křesťanských zázraků. Za nejoriginálnější kousek nadpřirozených sil lze ovšem pokládat vymámení přísahy ze zvlčilé české soldatesky na válečné stezce, že se dobrovolně podrobuje Vojtěchově alternativě středověké morálky. Vzpouzet se už by také bylo o něco riskantnější, protože kníže Břetislav se nerozpakoval objasnit natvrdlým českým hlavám biskupovo moderní učení pěkně po lopatě svými tzv. dekrety, čili naším prvním trestním zákoníkem. Kosmas popsal druhou etapu Vojtěchovy translační anabáze z Hnězdna do Prahy natolik brilantně, že jeho líčení absorbovala i liturgická praxe. Leč po triumfálním úvodu nastal útlum. Ve funkci českého národního patrona Vojtěch převážně pouze sekundoval sv. Václavovi. Ostatní jeho “protekce” byly zřídkavé a nezřetelné. Vždyť nepodržel včas ani věc “svého” pražského arcibiskupství, ani samotného knížete Břetislava, tu nikdy nevysychající řeku, když byl po návratu z polské rabovačky mnohými kaceřován a příkře volán k odpovědnosti a k vazalské podřízenosti říši římské, jíž chtěl pět minut po dvanácté nenápadně, ale rozhodně setřást. Vojtěch svou zemi dokonce neuchránil ani strašlivé válečné a přírodní pohromy, jež na ni vzápětí udeřily a znamenaly smrt pro třetinu jejích obyvatel.
