Malta je zemí protikladů. Italský temperament, dědictví původních obyvatel, kteří přišli v době bronzové ze Sicílie, se tu střetá se severskou věcností vlivem staleté anglické koloniální nadvlády. Hrdost na tradice řádu maltézských rytířů a vlastní dějiny plné bojů o samostatnost se mísí se steskem, že Maltě až do poloviny tohoto století vládly cizí mocnosti. I maltská řeč je příkladem kulturních kontrastů: je semitského původu a laikovi zní jako arabština, píše se však latinkou.
. . . . .
Měla jsem to štěstí, že jsem za svého zářijového pobytu na Maltě navštívila poslední a největší z fest ve městě Zabbaru.
Na příjezdové silnici k centru města se už od rána začaly srocovat davy zvědavců. Nechápala jsem, proč tak brzy, a ještě navíc za městem, notný kus cesty od katedrály, kde měl obřad začít až odpoledne. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat – přivalila se v dýmech kouře a za ohlušujícího troubení klaksonů, zvonění zvonků a pronikavého ryku trumpetek. Motocyklisté, bicyklisté a vůbec majitelé čehokoliv, co jezdí na dvou kolech, se totiž sjeli na svých našňořených strojích z celé Malty, aby si před začátkem festy nechali od samotného církevního otce Zabbaru posvětit své motorky všech možných obsahů, kola, velocipedy a různé jiné samohyby.
 Místní katedrála je zasvěcena Panně Marii Zabbarské. |
Panna Marie Zabbarská, patronka města, jíž je zasvěcena místní katedrála, totiž nad těmito účastníky silničního provozu drží už od nepaměti ochrannou ruku. I když se svěcení kol a motocyklů stalo pravidelnou součástí festy až v roce 1951. Kromě nebeského zajištění bezpečnosti na celý příští rok je to skvělá příležitost, jak se jednou za rok se svým železným ořem pořádně odvázat.
Spolu s davem nadšených diváků následujeme čmoudící a troubící procesí až na katedrální náměstí. Prodírám se stále houstnoucím davem motorkářů a kolařů a cítím se tu jen na svých dvou nohách trochu jako na cizím večírku. Majitelé strojů totiž jasně dávají najevo, že toto je jejich den. Vzájemně si hodnotí kvalitu i výzdobu svých vozítek, zpívají, hlaholí a vyluzují různé zvuky ze všech možných podomácku vyrobených houkátek – a mně z té dávky lidově-náboženské tvořivosti až oči přecházejí. Křížek za zrcátkem automobilu není nic neobvyklého, ale vozit si na řídítkách motorky připevněnou sochu Panenky Marie anebo mít svatými obrázky polepenou štangli u bicyklu, to se hned tak nevidí. Nejvíce mě zaujal pohledný mladík Joe, který se na dnešní náboženskou slavnost rozhodl přijmout podobu anděla – na cyklistickou helmu si nalepil docela slušivá křidýlka. “Není to jenom legrace,” říká Joe. “Je jasné, že sem jedu hlavně proto, abych se pobavil s kamarády, ale na druhé straně,” připouští, “jsem věřící a kněžské požehnání, pokud nezabrání karambolu, rozhodně neuškodí.” Popřála jsem Joovi a jeho kamarádům bezpečnou jízdu a odebrala jsem se do prostoru pro pěšáky, kde jsem přihlížela procesu svěcení. Probíhalo doslova – kněz, který vyšel za ohlušujícího jásotu, vyzvánění, troubení a houkání z dýmem zahalené katedrály, postříkal svěcenou vodou několik nejbližších šťastlivců spolu s jejich svátečně upravenými stroji, a pak se dal celý motoristický dav do pohybu na triumfální jízdu městem, obklopen davem dětí, přátel, zvědavců, turistů.
Smogová situace před katedrálou sice několikanásobně překročila hranice maltského normálu, ale nejméně polovina maltských motorkářů a cyklistů si může být celý příští rok na silnici jistá ochranou zabbarské Panenky Marie.
CESTA FOTOGRAFKY NA MALTU BYLA UMOŽNĚNA DÍKY MALTSKÉMU NÁRODNÍMU ÚŘADU PRO CESTOVNÍ RUCH (NATIONAL TOURIST ORGANISATION – MALTA).
