Svědkové Jehovovi uchopili svobodu jako dar Boží a vrhli ji Bohu zpět do tváře Mnozí lidé měli v poslední době co do činění se Svědky Jehovovými. Příslušníci této sekty (která je v některých státech považována za destruktivní) navštěvovali domácnosti… Však to znáte. Většina mých známých si o nich neudělala ten nejlepší obrázek. Já jsem Svědky Jehovovy poznal už za minulého režimu. Četl jsem i jejich časopisy „Strážná věž” a „Probuďte se!” , které se většinou dovážely ilegálně z Německa. Když loni navštívili naši domácnost, nehnal jsem je od prahu našeho bytu, ani jsem se nevykrucoval. Pozval jsem se dovnitř, uvařil čaj a po šest dnů jsem s nimi měl šest dlouhých debat. Nepřesvědčili mne. Díky tomu, že jsem měl v padesátých letech povinné náboženství – tedy jako dítko školou povinné – jsem o několik let později několikrát přečetl Bibli. A přesto nejsem katolík. V šedesátých letech jsem byl okouzlen beatniky, intenzívně jsem se zajímal o východní náboženství a kupodivu se ze mne nestal budhista. Ale vraťme se k Svědkům Jehovovým. Jak jsem již naznačil, s učen m Svědků Jehovových se neztotožňuji. Asi také proto, že pociťuji přirozenou nechuť k malicherným věroučeným sporům, k neplodným spekulacím, které jsou často jen nakupením slov bez korespondujícího bytostného zážitku. Ovšem musím přiznat, že časopisy Svědků Jehovových „Strážná věž” a „Probuďte se!” jsou dělány na velmi dobré profesionální úrovni. Nemám na mysli vynikající typografickou stránku, ale práci s informacemi. Člověk, který je méně informován a který dostane jejich časopisy do ruky, jim často musí dát za pravdu. Ale nevidí již obzor této informace. Osobně považuji za velmi nebezpečnou brožurku Svědků Jehovových o nevhodnosti krevní transfúze. Tuto rozdávali řadovým občanům. S názory v této publikaci může polemizovat jen odborník. Tak jsou přesvědčivé. Publikace Svědků Jehovových – dle mého názoru – je nejlepším studijním materiálem, na kterém se můžeme poučit, co všechno se dá dělat s informacemi. Bohužel, na stránkách našeho tisku tomuto problému nebylo věnováno více místa. Myslím si, že smyslem duchovního růstu je směřování nad všechny konfesijní rozdíly a nad všechna napětí, konflikty a antagonismy, které z nich vyrůstají do „stavu existence Božího dítěte”. Chce-li mít člov ěk Boha, dle mého názoru, má ho mít ve svém srdci, chceli zkoumat tajemno, měl by především zkoumat vesmír v sobě. Na setrvání na úrovni rozdílů, o kterých jsme mluvili (což je znakem zakrnělosti), ale bytostné přetváření vlastního života, to je znakem autentické religiozity. Svoboda je stav chvějivého napětí, který vzniká z neustálého úsilí o duchovní nezávislost na určitých stereotypech, do kterých nás dostává spletitá hra života, je natolik spojená s nejistotou a osamělostí – a proto tak potřebuje pevnou víru, lásku a naději – že ji pociťujeme jako břemeno, kterého se snažíme zbavit. Svého ducha vtěsnáváme do nejrozmanitějších systémů, příkazů a zákazů, vyhledáváme hranice ve snaze vymezit známé proti neznámému a proto nepřátelskému. Skutečnosti vtiskujeme svůj tvar, umocňujeme se jí a vytváříme zkostnatělé struktury, v kterých nám je dobře.Stručně: utíkáme před svobodou a velebíme ducha otroctví. A to proto, že se děsíme chaosu, neurčitosti, zodpovědných a neodvolatelných rozhodnutí a důsledků. Velebíme (byť někdy i podvědomě) otroctví, protože toužíme po jednoznačných odpovědích po uchopitelné pravdě, která nic nepřesahuje a kterou bychom vlastnili jako věc předmětného světa. Pravda se v takovém případě stává neživou skutečností, která nám stále uniká, která přesahuje jakýkoliv pokus o její vyčerpávající a definitivní pojmové uchopení, něčím, s čím se toužebně chceme dostat do bytostného vztahu, ale stává se objektem jako by vyděleným, vypreparovaným z ostatního světa, jehož právoplatn ým majitelem je možné se stát a beze zbytku ho zprostředkovat svému sociálnímu okolí. Existence tajemství a neznáma vyvolává v lidech nepokoj. Lidé ho pociťují jako ohrožení vlastní integrity, jako útok na vlastní bezpečnost. Namísto, abychom v pokoře očekávali Oslovení a připravovali se na střetnutí v bytostném vztahu, útočíme ve snaze ovládnout, porobit si, využít a zbavit toto tajemství jeho magické síly, snažíme se ho vyobcovat za hranice našeho života. A v takovém vyprázdněném světě, který je zbaven všeho, co znejišťuje, znejednoznačňuje, ve světě nehybném a s pevnou půdou pod nohama se lidé zabydlují v jakémsi neurotick ém sebeuspokojení. Vymanit se ze světa, který je nám důvěrně známý a udělat krok do neznáma a do samoty je vždy bolestné. Lidé většinou nemají sílu a odvahu být plně ponořeni do závratné hloubky své autenticity, být naplno přítomni ve světě „bezčasovosti” – jen my sami se svojí ubohou vírou, nadějí a láskou. těžko snášíme svůj „úděl vzdělanosti” a prahneme po jeho zrušení od okamžiku, kdy jsme se ve chvíli sebevědomí vynořili ze skutečnosti a začali ji prožívat mimo sebe. Vydáni napospas sami sobě, vyvrhnutí z ráje původní jednoty, usilujeme o návrat. A na této cestě překonávání oné duality „já a svět” jsme svědky rozmanitých řešení naší existenciální situace: od revolty ke skutečnosti, přes mystické pohroužení se do ní, až po rezignaci na vlastní identitu a svobodu. Nikdo z lidí není imunní vůči nebezpečí ztráty svobody, vůči lákavé možnosti rezignace a zabydlení se v příjemném sebeklamu, který se pro nás stal onou hledanou „odpovědí” na naši úzkost.” Kdo tohle ví a umí těchto znalostí využít a hlavně když na to má žaludek a dosti shovívavé svědomí, může založit jakoukoli sektu a dokáže manipulovat s lidmi. K obrazu svého boha nebo ideje.Svědkové Jehovovi svoji odpověď našli. Svým postojem vůči skutečnosti, svojí duchovností, kterou vydávají za autenticky křesťanskou, se stali nositeli výše uvedených tendencí. Tendencí, které člověka zbavují základu, z kterého jedině může vyrůst bytostné slovo a čin. Zbavují ho vlastní zkušenosti jako projevu milosti poskytované svobodnému člověku s otev řeným postojem vůči skutečnosti a připravenému nést úděl „samoty z vyzdvihnutí”. Pravda Svědků Jehovových nevyrůstá z jejich vlastních zkušenostních zážitků. Jejich pravda není pravdou z nitra, ale pravda přijatá „zvenku”! Zprostředkovaná slovem Písma, ale neniterná. Biblické poznání, biblické slovo vyrůstá z její nejvniternější zkušenosti, je to bytostný zážitek a je tu pokus tento zážitek, tuto „zkušenost” uchopit slovem. Svědci Jehovovi přebírají slovo bez toho, aby zodpovědně usilovali o základ, z kterého toto slovo vyrůstá. A protože se jejich myšlení a prožívání nedostalo za hranice slov, nejsou v tom co říkají a konají bytostní. jsou to dogmatici slova, kteří se úzkostlivě přidržují toho, co je zřejmé, aby se neocitli v nejistém světě ducha, který je slovy (i když biblickými) vyjádřen jen přibližně a kterému je možno porozumět a stát se na něm účastným přes vlastní nezprostředkovanou zkušenost s tou hloubkou, z které tato spiritualita vyvěrá. Jestliže však někdo rezignuje na vlastní zkušenosti (a také na rozum, svobodu a identitu) ve snaze uniknout zodpovědnému hledání se vší nejistotou, kterou se vyznačuje cesta k pravdě (a se všemi důsledky, které přináší kontakt s ní) nutně končí, v odcizeném bytí a autenticita jeho životního projevu je nulová. A tak si takový jedinec, zasažený slovem bez toho, aby v něm vzklíčilo, protože nemělo z čeho – kterýsi činí nárok na poslání „Svědka Pravdy”, vyvolává nanejvýš vzpomínku na Ježíšova slova o falešných prorocích. V duchu takové rezignace se nese jejich vztah k Bibli a postoj k druhému člověku. Pro Svědky Jehovovy je Bible absolutní autoritou – Božím slovem, z kterého všechno vyplývá, s kterým naplno vystačíme a všechno ostatní, co je přirozeným produktem rozumu a citu jako teologie, filosofie, umění, věda, je jen nepotřebnou nadstavbou, někdy dokonce ďábelským mámením. U Svědků Jehovových je třeba ducha ohraničit světem biblického slova. A co je mimo tento svět, je od ďábla. Slovo ztratilo u Svědků Jehovových instrumentální funkci zprostředkujícího článku a stalo se samo skutečností, jejíž obsah v sobě vyčerpávajíce nese a je schopné se beze zbytku odevzdat bez toho, abychom se stali účastníky, ba dokonce spolutvůrci této skutečnosti.Stačí přijmout slova a přijal jsem Ducha! A tak se z Bible z této osvobozující knihy, stává vězení, ve kterém lidský duch živoří v otrock é poslušnosti slovu, nekone čně vzdálený tomuto porozumění a té účasti, ke které jsme povoláni. Tato neurotická připoutanost ke slovu hraničí až s verbálním modloslužebnictvím. Má za následek duchovní slepotu, která zasahuje pochopitelně i do jejich interakcí s okolím, do jejich – dá-li se to tak nazvat – „apoštolátu”. Vstupují do kontaktu s jinými lidmi, aby je získali pro svoji víru a tak zachránili před blížícím se koncem světa. Svědkové Jehovovy nejsou lidmi dialogu. Na to jsou příliš uzavřeni, zkostnatělí, „agresivní” a vyhranění. A proto ze skutečnosti k nim pronikne jen to, co potvrzuje jejich postoj, o kterém jsou přesvědčeni, že je plně ve shodě se slovem a duchem Bible. Všechno ostatní je nebiblické a proto dílem Satana, který vábí, mámí a neustále svádí – čím dál tím inteligentněji. Obludnost takové schizoidní logiky se projevuje v důslednosti, která z ní vyplývá. Když totiž odmítám výzvy Svědků Jehovových, stávám se tímto aktem vytrvalejšího odporu nástrojem v rukou Satanových. A to potom natrvalo určuje vztah ke mně, který pochopitelně není vztahem lásky, ale vztahem „svaté” nenávisti se vším, co taková nenávist plodí. Samozřejmě, je tu stále kolektivní vliv Bible, který zabraňuje tomu, aby takový postoj logicky vyústil do aktu fyzické likvidace. Svědkové Jehovovi nepřistupují k člověku jako k bytosti, s kterou sdílíme společný osud, ale jako k objektu, který je třeba nejdříve rozpracovat a až podle výsledku se pro ně stává bratrem nebo sestrou a je přijat do jejich „společné lásky”. Nebo se stane beznadějným zatracencem, hodným jejich nenávisti. Ne nadarmo jsou kazatelé této sekty týdně školeni jak získávat další věřící. Láska Svědků Jehovových je láskou selektivní, podmíněnou, udělovanou; je to láska okleštěná, zmrzačená, zbavená svého univerzálního rozměru tím, že se obrácena do nitra vyděleného společenství s příkře odmítaným stavem ke světu, ale i v něm si zachovává svůj podmíněný charakter.Ano, Svědci Jehovovi nejsou lidmi dialogu. V otevřeném dialogu jde především o porozumění základní životní a lidské situace „toho druhého”, a propracování se k pocitu společně sdíleného údělu a hluboké spřízněnosti, o překonání neosobního vztahu „já – on” a jeho transformaci na bytostný vztah „já – ty”. Já se musím chtít s „tím druhým” setkat. Svědkové Jehovovi hledají v dialogu potvrzení sebe samých. Vstupují do něho s úmyslem vtáhnout toho druhého” do svého světa, zrušit prostor mezi nimi jako účastníky dialogu a tak se potvrdit. Buď vtáhnout, nebo odvrhnout. Přijetí „toho druhého” v jeho úplnosti je nemožné, protože v něm je oslovuje skutečnost plná nejistoty. Svědkové Jehovovi mají svůj přesně ohraničený duchovní svět, vyhraněný, vnitřně soudržný myšlenkový systém a úzkostlivě chrání jeho celistvost před vším, co by do něho mohlo z venku proniknout a rozvrátit ho. Rozpad takové strnulé struktury, která se stala jejich domovem, pociťují téměř jako ohrožení vlastní existence, jako stav „bezdomoví”, který nesnesou, proto že by v něm byli ponecháni sami sobě. Jinou možnost, skutečnost, která je chce oslovit, neznají. A tak nad nimi jako Damokl ův meč visí hrozba duchovní smrti. Svědkové Jehovovi patří k lidem, kteří uchopili svobodu jako dar boží a vrhli ji bohu zpět do tváře. Pokud se bavíme o Svědcích Jehovových, musíme si připomenout, že křesťanství je v konfliktu se světem. Svět, ve kterém žijeme a který nás obklopuje, je příliš nedokonalý na to, abychom s ním nebyli v konfliktu. Myslím si, že je třeba být v konfliktu a tento stav reflexně povýšit na úroveň programu. U křesťanství se tento konflikt odehrává kvalitativně na jiné úrovni, nevyrůstá z názorových rozdílů, ale má podstatný ontologický rozměr a ráz existencionálního zápasu a lidé v úsilí o „nové svědomí” a „jiné bytí”, v úsilí o „království Boží” jsou neustále strháváni do víru tohoto světa, do zneplodňujícího soukolí každodenní reality.Svědkové Jehovovi patří k tomu typu lidí, kteří nesnesou stav neurčitosti a chaosu, jakýsi stav bezdomoví či duchovní bezprizornosti jako předpoklad duchovního znovuzrození. Uzavírají se před skutečností, která svým bohatstvím, pluralitou svých pojmů znejisťuje, znepokojuje, zmnohovýhodňuje, neustále vyzývá a čeká na odpověď přiměřenou svojí výzvě. Nesnesou svobodu, a proto utíkají do přísného systému příkazů a zákazů a jednoznačných odpovědí, který jim dává jistotu a zároveň vylučuje svobodné a zodpovědné rozhodování. Nesnesou tajemství, a proto na každé „proč?” musí být jasné a jednoznačné „proto “, které jim, podle jejich názoru, beze zbytku a k úplné spokojenosti zprostředkuje Bible. Bible pro Svědky Jehovovi neobsahuje tajemství, Bible je pro ně upřímnou a jednoznačnou odpovědí na všechny existencionální otázky, které si člověk klade. Nač hledat, když si stačí přečíst! Pravda s jehovistickým komentářem! Děkuji, nechci, to budu raději tápat. Aby Svědci uchránili tento svůj duchovní svět a z něho vyplývající chorobný stav ke skutečnosti, tak se v situacích ohrožení aktivizují obranné mechanismy. Podle INSECu – nadace pro ochranu individuální duchovní svobody jsou dva: 1. Obranný mechanismus „apage satanas”, který spočívá v tom, že se za Satanovo dílo považuje vše, co nepotrvzuje stanovisko Svědků Jehovových. Odkázat něco bezmyšlenkovitě do říše ďábla je nejjednodušší způsob, jak se toho zbavit. 2. Obranný mechanismus typu „analogie”, který spočívá v tom, že Svědci Jehovovi mají sklon se pokládat za moderní variantu prvotních křesťanů: jak byli nepochopení a pronásledovaní v pohanském Římě, tak i teď jsou Svědkové Jehovovi nepochopeni a pronásledováni ve světě, který je ovládaný Satanem. Jakýkoliv projev nepochopení, nesouhlasu, či dokonce jejich represe je pochopitelně o to více utvrzuje v jejich přesvědčení. A to je několik málo důvodů, proč bych se nemohl s Svědkům Jehovovým dát. Nehledě na to, že se ztotožňuji s myšlenkou R. Steinera, kterou vyslovil Filosofii svobody. Tedy: „Svobodo! Ty přátelské, lidské jméno, které v sobě zahrnuje š všechno mravně oblíbené, čeho si mé lidství nejvíce váží a nečiníš ze mne ničího služebníka, jež nestanovíš jen zákon, nýbrž vyčkáváš, co moje mravní láska sama pozná jako zákon, protože vůči každému pouze vnucenému zákonu se cítí nesvobodná.”
