Celá ta rozlehlá skandinávská země nemá snad jedinou klasickou turistickou atrakci ani div světa, který by lákal velké organizované skupiny. Zatímco si spojujeme Island s ohněm a ledem, Norsko s fjordy, Finsko s tisíci jezery, Švédsko si ani samotní Švédové nedokáží spojit s něčím konkrétním.
“To nejkrásnější na zemích Severu je přece jenom sever čili příroda, příroda zelená jako nikde, bohatá vodami, překypující loukou a stromovím… nic to není, říkám, nic to není, ale je to krásné,” vysvětluje to zvláštní kouzlo “země gótské” Karel Čapek, kterého už před více jak půl stoletím vezl Švédskem “učený a znamenitý muž neobyčejně znalý Severu”. Můj praprastrýc Emil tehdy s Čapkem objel pořádný kus země, a já se pak v jejich stopách do Švédska mnohokrát vracel, protože stejně jako oni jsem si tu zemi zamiloval. Ne hned, ale až na druhý, třetí, čtvrtý pohled, jak jsem stále více objevoval to švédské “nic, co je tak krásné”.
KONEC STARÝCH DOBRÝCH ČASŮ
“V tom jezírku kdysi plavaly ryby, bylo jich tam mnoho a my mohli jít a vybrat si tu, kterou chceme připravit k večeři,” ukazuje Yngve Stenberg na malý zahradní bazének za restaurací, kde právě obědváme. “Už je tam nemáme, protože je lidé začali krást. Časy se tak rychle mění. Ještě před dvaceti lety jsme ani nezamykali domy, a dnes už musíme,” dodává smutně.
“Řekl bych, že tu má člověk v člověka důvěru,” popisuje Čapek dobu, která je už asi nenávratně pryč. Symbolickou tečku bezstarostné švédské idyle zřejmě udělal pozdní páteční večer posledního únorového dne roku 1986. Tehdy se premiér Olof Palme vracel se svou ženou Lisbeth domů z kina. Šli pěšky ruku v ruce bez jediného osobního strážce. Palme byl hrdý na to, že během čtyř volebních období v úřadu předsedy vlády žil jako obyčejný Švéd. Každé ráno například jezdil s ostatními do práce metrem. Chtěl tím zdůraznit, že Švédsko bylo jiné než ostatní země, kde se vůdci museli nechat chránit před svými vlastními lidmi. Švédsko bývalo lepší, věřil Palme, bylo bezpečným státem postaveným na humanitních principech, státem, kde se podařilo vytvořit zvláštní model sociálně spravedlivého kapitalismu. Nejlepší stát blahobytu na světě, kde vyrůstaly vzdělané děti, bylo čisté životní prostředí a policie zadržovala provinilce s úsměvem, všichni měli kde bydlet a co jíst.
V 11:21 večer se za premiérským párem objevil vysoký tmavovlasý muž, vytáhl zbraň a střelil Palmeho zblízka do zad. Předseda vlády byl na místě mrtev. Jeho vrah zmizel ve tmě únorové noci. Jeho identita ani důvod činu nebyly nikdy odhaleny. V poledne dalšího dne se na osudném místě shromáždily tisíce Švédů, kteří pokládali na zem červené růže, symbol Palmeho sociálních demokratů. Stáli zde v tichém a hlubokém zármutku. Netruchlili jen pro Palmeho, ale i pro to, co představoval – staré dobré Švédsko, jejich malý nevinný svět. Neptali se, komu zvoní hrana. Věděli, že zvoní jim všem.
SOCIÁLNÍ STÁT
“Když dostanu tady na severu deprese, odjedu ze Švédska na jih do Čech, a když mně tam dojdou peníze, opět se vrátím, aby se o mě postaral švédský systém sociálního zabezpečení,” vysvětluje Bengt Ekström, jenž v Praze a Příbrami dával hodiny švédštiny a němčiny. “Nyní už náš systém není sice tak štědrý jako dříve, ale mnoho Švédů, kteří si stěžují, si neuvědomuje, že naše životní úroveň je stále mnohem vyšší než například v zemích střední a východní Evropy,” dodává. “Máme se dobře, ale za ty peníze, které státu platíme, bychom se mohli mít mnohem lépe,” zdůrazňuje Jan Erik, jenž nezapře své kořeny věčně nespokojeného Čecha, i když se ve Švédsku narodil a žije tam prakticky celý svůj život. “Podpora v nezaměstnanosti zde není 90 %, jak píší někteří senzacechtiví zahraniční novináři,” vysvětluje. “Obvykle zpočátku dostáváme 80 %, ale při delší pracovní nečinnosti podpora rychle klesá. Přitom stále platíme velmi vysoké daně. Co za ně dostaneme? Vždyť na operaci se čeká i rok a více a kvalita péče není sice špatná, ale ne vždy je na úrovni, kterou by člověk očekával.”
DAŇOVÝ SYSTÉM: BOHATÝM BRÁT A CHUDÝM DÁVAT
Švédský daňový systém je pověstný astronomickou výší daní, kterou uvaluje na bohaté. To, že být úspěšný se ve Švédsku nevyplatí, by jistě mohla potvrdit řada slavných Švédů. Ti raději odešli ze země (jako např. tenista Björn Borg do Monaka), než aby jí museli odevzdat vše, co vydělali. Například slavná spisovatelka Astrid Lindgrenová dostala asi před dvaceti lety tak vysoké honoráře, že jí berňák vyměřil 109% daň z příjmu! Státu musela odevzdat více, než sama vydělala!
Arne Lisnell byl uznávaný závodní lékař továrny Volvo, který měl pak i soukromou praxi a dosahoval nadprůměrných příjmů: “Z výdělku jsem odváděl státu na daních 70 %. Teď jsem v důchodu. Od státu ovšem dostávám penzi, která je velmi nízká. Nevede se mi špatně jen díky tomu, že jsem si sám platil soukromé penzijní připojištění.” Příklad pana Lisnella jasně ukazuje, že tvrdě pracovat se ve Švédsku nevyplatí. Nezaměstnaný díky podporám ze všech možných i nemožných stran dostane často více než ten, který by pracoval jen na částečný úvazek ve špatně placeném zaměstnání. Není proto divu, že se pracovití Švédové už léta znepokojeně ptají: “Kam jdou všechny naše peníze?!”
ROVNOSTÁŘSTVÍ A ČERVENÉ DOMEČKY
Mezi roky 800 a 1050 bylo střední Švédsko pod kontrolou Vikingů. Ti popíjeli pivo ze společné nádoby. Každý muž si vzal piva laget om, neboli podle tehdejších zvyků “ani příliš mnoho, ani příliš málo, ale to správné množství”. Ve zkrácené formě lagom žije pojem dodnes a slouží jako všeobecné pravidlo toho, co je ve Švédsku obecně přijatelné, a co ne. Lagom je symbol přiměřenosti, “akorátnosti”. Být průměrný je ve Švédsku dobré, odlišovat se je špatné. Protože Švédové neradi vyčnívají z řady, jezdí obvykle národními auty Volvem nebo Saabem, bydlí v dřevěných baráčcích natřených falunským odstínem červené barvy s úzkými bílými pruhy. Téměř všechny domy jsou ve Švédsku stejné. Bydlí v nich lidé chudší, i miliardáři, jako je ten, který vynalezl tetrapakové krabice, do nichž dnes celý svět balí trvanlivé mléko.
“Je to jenom červený a bílý domeček mezi zelenými stromy, nu a člověk si myslí, že by musel být šťasten, kdyby v něm hospodařil, já vím, není to pravda, já vím, že není tak lehké být šťasten, a člověk se tomu snad nenaučí ani v ráji, ale takový je to kraj, že by poutník hnedle uvěřil v mír, pohodu, klid a jiné veliké ctnosti,” poznamenal si Karel Čapek o ideálu červených baráčků, který je ve Švédsku dodnes živý. Například lékař na penzi Arne Lisnell má svůj velký dům v rezidenční čtvrti města Kungälv. “S ženou jsme se rozhodli, že je to pro nás moc velké, a tak strávíme na penzi většinu roku na naší chatce na ostrově Instön. Je nám tu nejlíp,” usrkne si trochu černé kávy a z pohodlného křesla na verandě shlédne dolů na mořský záliv sevřený do náruče skal a útesů, kde tu a tam vykoukne z borového háje podobná malá červená chaloupka, jako má on. Švédská idyla na tomto místě nedaleko asi nejkrásnějšího švédského ostrova Marstrandu přijde na dobré dva miliony švédských korun. Domky ovšem vypadají nachlup stejně jako ty, které si mohou dovolit postavit i mnohem chudší lidé na méně atraktivním místě.
PŘISTĚHOVALCI
Švédsko bylo tradičně cílovou zemí mnoha přistěhovalců z celého světa. Velká vlna lidí přišla z Libanonu a pak především z Chile. Imigranti přišli s odůvodněním, že jsou utlačovaní diktátorským režimem. “Protože Pinochet byl pravičák, měli dveře otevřené. Většinou šlo ale o ekonomické uprchlíky,” komentuje Jan Erik. Pravdou je, že většina Chilanů posílala svým příbuzným zpět do vlasti velkou část z toho, co od státu dostali na dávkách. “Ne, to není pravda, moje rodina nepřišla z ekonomických důvodů. Moji rodiče pracovali ilegálně proti Pinochetovu režimu, a museli odejít, aby si zachránili život. Po skončení diktatury se také vrátili zpět do vlasti,” vysvětluje Maria Gonzalesová, která až do svého návratu zpět do Santiaga žila ve Stockholmu. Tam ovšem stále žije většina Chilanů a dalších přistěhovalců, kteří se asi ani nikdy do své rodné vlasti vrátit neplánovali. Dnes existují ve Stockholmu celé čtvrti, kde do třídy chodí pouze dvě švédské děti a zbytek tvoří cizinci. Ti vytvářejí jihoamerická nebo libanonská ghetta. Švédové se z těchto oblastí raději stěhují pryč. Bojí se, že by se jejich děti mezi přistěhovalci ani nenaučili mluvit pořádně švédsky.
RASISMUS
Hodně zlé krve působí ve Švédsku například státní politika “rozdávání” bytů. Ty jsou dnes tak drahé, že si je mladí nemohou dovolit koupit, a proto zůstávají nově postavené obytné čtvrti téměř prázdné. Nakonec je skoupí švédská vláda a zdarma tam ubytuje přistěhovalce, kteří dnes tvoří 12 % švédské populace. I když švédská vláda zpřísnila podmínky pro udělení azylu, stále je v tomto ohledu třetí nejštědřejší zemí v Evropě hned po Německu a Rakousku. Mnoho set tisíc přistěhovalců se pro Švédsko stává stále větším břemenem.
“Stále platí, že si cizinec může o naše občanství zažádat i bez udání důvodu. Dostane je, když prokáže, že je pro něj ve Švédsku práce a on si na sebe vydělá. Libanonské restaurace jsou mnohem levnější než ty naše. Přistěhovalci mají daňové výhody, o kterých se nám Švédům může jenom zdát. Nemůžeme jim proto konkurovat v cenách,” svěřuje se majitel stockholmské restaurace. Kromě ztracených pracovních míst stojí přistěhovalci průměrného Švéda na daních v přepočtu asi 7000 Kč za rok. Za tuto částku se vláda stará, aby imigranti žili v čistých bytech, chodili do dobrých škol a na jejich štěstí mohla dohlížet armáda sociálních pracovníků. Mnozí Švédové si ovšem myslí, že za to vše nejsou přistěhovalci s to se přizpůsobit. Jsou hluční, pomalu se učí švédsky, a někteří dokonce kradou. Z tradičně štědrých a pohostinných Švédů se někdy stávají rasisté.
ČERNOBÍLÁ MÓDA
V posledních letech vznikla ve Švédsku zvláštní móda, která naznačuje, že rasismus naštěstí neprostoupil všechny vrstvy společnosti. Mladí lidé si rádi hledají partnery zcela opačné barvy pleti. Ve velkých městech, jako je Göteborg, spolu často jdou v objetí modrooký blonďatý Švéd s tmavou dívkou a naopak. Partner opačné barvy pleti, jak se zdá, působí před vrstevníky zajímavě a atraktivně, a tak roztomilí černoušci (černošky) ve Švédsku dnes frčí. Mnoho švédských rodin také adoptuje sirotky z Afriky.
ŠKOLA SE NEZNÁMKUJE
Vzdělávací školský systém je poznamenán švédským rovnostářstvím, které v tomto případě bere žákům potřebnou motivaci. Do sedmé třídy se totiž švédské děti vůbec neznámkují, a tudíž nemohou ani propadnout. V dalších ročnících bylo zrušeno pětiznámkové bodování a byl zaveden systém hodnocení: velmi dobrý, dobrý, neprospěl. To znemožňuje rozlišit děti výborné a jen průměrné. Navíc musí jít všichni žáci na gymnázium, a to i v případě, že pak půjdou třeba pokrývat střechy nebo vyřezávat hračky ze dřeva. Všichni musí absolvovat teoretické humanitní předměty, které mnohým nejdou a k ničemu je nepoužijí. Svou budoucí specializaci se učí jen v několika hodinách spolu s mnoha dalšími nepotřebnými předměty.
CÍRKEV A STÁT
“Všude se uvádí, že se u nás hlásí ke švédské luteránské církvi 90 % lidí, ale to je proto, že ještě před několika lety zapsali do jejích řad každé nově narozené dítě zcela automaticky. Já jsem musel písemně žádat o to, aby mé děti z církve vyškrtli,” vysvětluje Jan Erik a uzavírá, “z 90 % Švédů evidovaných jako věřící chodí aktivně do kostela asi jen pět procent.”
Ve Švédsku jmenuje vysoké církevní představitele vláda. Nedávno jmenovala dokonce dva biskupy ženského pohlaví. Mnozí soudí, že se tak stalo jen proto, aby se feministky necítily ukřivděné. Mnoho Švédů si na ženy v kněžském rouše nemůže stále zvyknout. Lidé soudí, že ženy nebyly jmenovány do své funkce pro své kvality, ale díky svému pohlaví. Nejen v Americe může snaha o rasovou a pohlavní rovnost nabývat absurdních rozměrů a podob.
KOMUNISTÉ
“Sociální demokraté surfují vždy na vlně konjunktury. Když se začne ekonomika propadat, tak na jedno volební období prohrají volby a za vlády konzervativců (umírněných) se propad jimi způsobený projeví naplno. Hned další volby se opět dostanou k moci právě v době, kdy mohou začít sklízet plody působení svých předchůdců, a to jim vydrží často i na několik následujících období až do začátku dalšího propadu. Takový nespravedlivý cyklus,” stěžuje si Lars Björnsson. Dnes mají ve Švédsku sociální demokraté asi 30 % příznivců a umírnění o pět procent méně. Znepokojivý je nárůst preferencí komunistů na 15 %. Tak velkou podporu si pozorovatelé vysvětlují tím, že Švédsko je země, kde se lidé nemohli poučit z jejich působení.
EKOLOGIE
Domky a menší haly ztracené v lese plném květinových záhonů, mezi nimiž protéká průzračně čistá říčka, to je prostředí chemické továrny Perstorp. Ta Středoevropanovi připomíná spíše atraktivní rekreační oblast, než průmyslovou zónu. “Pokud si chcete postavit ve Švédsku továrnu, musíte v první řadě předložit projekt, který bude vyhovovat ekologickým normám,” říká vedoucí patentového oddělení Yngve Stenberg a podívá se velkým oknem své kanceláře do hlubokého severského lesa. “Podle pravidel může naše továrna brát vodu ze zdejší řeky pouze v omezeném rozsahu, abychom nenarušili ekologickou rovnováhu oblasti. V jednom suchém létě klesla hladina říčky tak, že jsme málem zastavili výrobu, která se bez vody neobejde.” Stenberg přesvědčivě uzavírá: “Ekonomika a ekologie si vzájemně pomáhají – čím více jste ekologičtí, tím více můžete být i ekonomičtí. Vždyť i na odpadu se dá vydělat, když najdete způsob, jak jej ekologicky zužitkovat.”
NEZAMĚSTNANOST A DOJÍŽDĚNÍ
“Když jsem roku 1966 nastoupil do firmy, tak tady pracovali vlastně jenom lidé z nedalekého městečka. Nyní většina zaměstnanců dojíždí, a to i osmdesát kilometrů. Jsou to především lidé z velkých měst, kteří pracují v administrativě a řízení. Dělníků už není mnoho potřeba. Na místě, kde pracovalo sto lidí, stačí dnes pouze tři,” vysvětluje pan Stenberg. Lidé dojíždějí také proto, že by v místě svého bydliště práci nenašli. Stoupá nezaměstnanost – ve Švédsku je bez práce nějakých 400 tisíc lidí.
Ti, kdo práci sehnali, dřou velmi tvrdě, a ještě musí mít dobré vzdělání a kvalifikaci, aby si místo udrželi. Pracovní týden je přitom 40 hodin a povolených je pouze 75 přesčasových hodin ročně. Ti, co pracují na směny, smí pracovat dokonce jen 37 hodin týdně. To všechno vymohly vlivné odbory. Lidé s tím ovšem moc spokojení nejsou, protože si nemohou přivydělat na přesčasech, mnohdy svou práci jen těžko zvládají za maximální povolenou pracovní dobu, a stejně musí zůstat v práci déle bez nároku na náhradu.
SEPARATISTICKÝ JIH
“My lidé z jihu Švédska jsme na seznamu OSN mezi národy, jejichž volání po samostatnosti nebylo vyslyšeno. Více jak tři sta let bývalo jižní Švédsko součástí Dánska, a tak máme jiné kulturní kořeny než zbytek Švédska,” vysvětluje rodák z kraje Skåne. “My lidé z jihu nemáme rádi ty ze Stockholmu a středního Švédska. To už máme blíž k obyvatelům dalekého severu,” upozorňuje Per Blomkvist.
Obyvatelé středního Švédska dokonce ani nerozumí skånštině, která zní spíše jako dánština než švédština. Zato jižané ostatním rozumí, protože poslouchají televizi, kde pracují téměř výhradně lidé ze Stockholmu. V současnosti se ovšem zdá, že “snahy odtrhnout jih” jsou spíše vděčným námětem pro rozhovor intelektuálů u skleničky vína, než důvodem k separatistické demonstraci. Na tu jsou ostatně Švédové stejně příliš umírnění.
AMERICKÝ SEN
Je fantastické cestovat Švédskem, které na své obrovské rozloze mění svůj charakter s tím, jak se blíží k pólu. Na jižním cípu země se rozkládá úrodný kraj Skåne, kde kromě separatistů mají krásné dřevěné větrné mlýny, podobné těm v Holandsku. Mezi prostornými pastvinami jsou ostrůvky černých lesů.
Na sever podél pobřeží leží Göteborg. To je druhé největší město země, ale zároveň největší přístav Skandinávie. Podobně jako mezi Los Angeles a New Yorkem v USA existuje rivalita mezi Göteborgem a Stockholmem ve Švédsku. V obou případech ekonomická centra na západním pobřeží nabývají na stále větším významu. Odlišností je však více. Stockholm se zdá být mnohem konzervativnějším městem než Göteborg, kde se mládež tradičně vzhlíží ve snu zvaném Amerika a dává to najevo ještě mnohem více než kdekoli jinde ve Švédsku. Mladíci zde krouží ve svých nablýskaných amerických kabrioletech středem města s hlasitě puštěnými americkými slaďáky. Oblečeni v kožených bundách s nasazenými zrcadlovými slunečními brýlemi se snaží zaplnit sedadlo vedle sebe svůdným objektem opačného pohlaví. Dost možná, že jsou američtější než Američané sami.
DALSLAND
Asi sto padesát kilometrů severně od rušného Göteborgu leží zapomenutý kraj Dalsland. Je to taková utajená krása v podobě mírně zvlněné krajiny hlubokých lesů, panenských mýtin a stovek jezer a jezírek vzájemně propojených důmyslným kanálovým systémem. Po něm se lidé plaví na kánoích i člunech mnoho dní.
“V Dalslandu jsem vyrostla, a pak jsem se provdala do Ameriky. Nyní jsem se vrátila do svého rodného kraje a s manželem jsme si pronajali loď. Plavíme se už celý týden a je to nádherné. Důvěrně známá místa poznávám úplně z nové perspektivy,” nadšeně sděluje Helena Borgová, která se právě plaví přes jedno z mnoha původních dřevěných zdymadel dalslandského kanálu.
“Je to krásná oblast. Objevili ji zatím především švédští turisté, kteří sem přijíždějí o letních prázdninách, a pak ještě o zimní dovolené na běžky nebo sjezdovky. Po zbytek roku se tady nic neděje. Je to fajn místo na návštěvu, ale žít tu je strašná nuda,” říká mladá dívka Marie z turistické informační kanceláře v Håverudu, která zoufale postrádá diskotéky a kina vzdálená mnoho kilometrů. Dalsland je typickou oblastí, kde je zřejmě více sobů než obyvatel. Ti se zde během nekonečných zimních severských nocí prospí tak o padesát procent více než v létě, a stejně se mohou téměř ukousat nicneděláním, jak to autenticky vylíčil film Fucking Åmål.
SAAMOVÉ, NEBO LAPONCI?
“Saamové – to je takový pseudoproblém. Vždyť většina neumí ani mluvit saamsky! Svoji kulturu téměř ztratili, a najednou se hlásí o svá práva. Švédové tomu věnují příliš mnoho pozornosti. Vždyť jsou dnes už jenom takovou turistickou atrakcí,” soudí muž z Uppsaly, pro kterého žijí Saamové tak daleko, že ho jejich problémy vůbec netrápí. Podobně smýšlí i mnoho dalších Švédů o národu, který obývá daleký sever země mnohem déle, než všichni ostatní Švédové.
“Dříve mělo označení Laponec hanlivý podtext, dnes je mi to jedno, jestli mi někdo říká Saam, nebo Laponec. Hlavní je, aby se ke mně choval slušně,” říká Kent Abrahamsson ze saamské vesnice Gasa. “Problémy původních obyvatel, jako jsou Maorové na Novém Zélandu, aboriginové v Austrálii, Inuité v Kanadě nebo Saamové ve Švédsku, jsou velmi podobné. My všichni nechceme ztratit svoji kulturu. Přejeme si zachovat svoji identitu, zůstat sami sebou,” vysvětluje Saamka Nadja z Jokkmokku, jedna z mála těch, kteří stále ovládají saamštinu. “Nikdo z nás by už nechtěl mrznout v primitivních podmínkách jako naši předci,” vysvětluje pan Abrahamsson, “pokud si chceme zachovat kulturu, tak nejde o to, zda nosíme naše kroje, nebo moderní péřové bundy. Důležité je, aby i naše děti znaly dovednosti našich předků, aby věděli, kdo jsou. Aby například věděly, co symbolizuje naše vlajka: žijeme v symbióze s přírodou, ze které nebereme více, než sami potřebujeme.” (o Laponcích se blíže dočtete v magazínu Koktejl č. 12/1998, str. 96-102)
TŘETÍ CESTA
Po druhé světové válce se Švédové začali masově stěhovat z venkova do měst, kde dnes žije 80 % populace. Lidé se sice přestěhovali, ale ponechali si hodnoty typické pro maloměsta a vesnice.
Tyto životní zásady se také staly pravidly moderního Švédska. Hlavním smyslem života bylo dosažení trygghet, což je termín, který znamená bezpečnost, jistotu, shodu, předvídatelnost a nepřítomnost všech nepohodlných a nepříjemných věcí. O dosažení trygghet se také snaží s kratšími přestávkami sociálně demokratické vlády už od roku 1932. Tyto vlády přijaly rozsáhlé sociální zákonodárství, na jehož základě budovaly vysněný stát blahobytu, který přezdívaly Folkshem, Domov lidu. Švédský model kapitalismu s lidskou tváří nazvaly “třetí cestou”. Ta dnes Švédsko stojí dvě třetiny státního rozpočtu. A stejně si lidé stěžují – často právem – že jejich Folkshem má od vysněného trygghet stále daleko. “Třetí cesta neexistuje. My máme vlastně kapitalismus narušovaný zásahy socanů. Teď zase vládnou, a podívej se na naši ulici,” ukáže Jan Erik na asfaltku, která prochází pěkným satelitním městečkem nedaleko Uppsaly, “stojí zde čtyři vraky aut. To dříve nebylo!”
ŠVÉDSKÉ KRÁLOVSTVÍ
ROZLOHA: 449 964 km²
POČET OBYVATEL: 8,9 mil.
NÁBOŽENSTVÍ: luteránské (90 %)
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: konstituční monarchie (dědičné království dynastie Bernadotte); hlavou státu je král Karel XVI. Gustav, který ovšem nemá politický vliv
MĚNA: švédská koruna = 100 öre
HISTORIE V 1. století jsou na území dnešního Švédska doloženy dva hlavní germánské kmeny – Gótové a Svédové, které zde v 6. století vytvořily svá kmenová království. V 9. století byli ve svém zenitu švédští Vikingové (Varjagové), kteří podnikali výboje do oblasti Pobaltí a východní Evropy (dorazili až k branám Konstantinopole). V 10. století byly sjednoceny švédské kmeny a vybudován jednotný stát. Na začátku 11. století přijal švédský panovník křest. V povikinském období s rostoucí státní mocí došlo k novým výbojům v Pobaltí. Ve 12. století se podařilo připojit jihozápadní část Finska, které bylo v následujících stoletích podmaněno celé. Na přelomu 14. a 15. století vládla na švédském trůně Margareta, královna dánská a norská. Ta přispěla ke vzniku Kalmarské unie, v níž byly spojeny Dánsko, Norsko a Švédsko. Po povstání proti krutému Karlu VIII. byl do čela země zvolen Gustav Vasa. Zcela nefunkční Kalmarská unie zanikla. Za dynastie Vasovců se Švédsko konečně dočkalo politické stability, která podpořila rychlý hospodářský a mocenský vzestup. Během 16. století Švédsko získalo rozsáhlá území na severu Skandinávie (Laponsko) a v Pobaltí. Ve třicetileté válce získalo značná území v severním Německu a velmocenské postavení, které však v severní válce s Ruskem v letech 1700 až 1721 opět ztratilo včetně značného území. Za napoleonských válek Švédsko přišlo roku 1809 o Finsko. V roce 1810 byla uzavřena švédsko-norská unie (trvala do roku 1905, kdy se Norsko osamostatnilo). V roce 1810 byl za švédského následníka trůnu přijat Napoleonův maršál Jean-Baptiste de Bernadotte (švédským králem jako Karel XIV. Johan od roku 1818), zakladatel dodnes vládnoucí dynastie. Z kdysi mocné říše zůstalo nakonec Švédsku pouze území na Skandinávském poloostrově spolu s přilehlými ostrovy. Roku 1912 přijalo Švédsko neutralitu, kterou zachovalo v obou světových válkách i během studené války. Začátkem 30. let získala převahu Sociálně demokratická dělnická strana, která je od roku 1932 (s výjimkou let 1976-82 a 1991-94) nepřetržitě vládní stranou. Od roku 1995 je země členem EU.
