Pro muslima je islám celým životem a znamená především podřízenost Alláhovi. Islám patří k velkým světovým náboženstvím, ale je z nich nejmladší. Celkový počet lidí této víry je odhadován při dolní hranici na 600-700 milionů a nejvyšší odhady se pohybují až přes miliardu jeho vyznavačů.
V poslední době se ve sdělovacích prostředcích stalo určitou módou psát v souvislosti s tímto náboženstvím jako o “muslimském světě” nebo o “světě islámu”. Pod tento pojem zahrnujeme státy, kde islám vyznává převážná většina obyvatelstva a kde islám je státním nebo oficiálním náboženstvím. Jako celek představují muslimské země významnou skupinu v globálním měřítku. Na jejich území se nachází velké přírodní bohatství, z nichž nejvýznamnější jsou ložiska ropy na Blízkém východě.
Mnohými rysy dogmatismu a etiky je islám blízký judaismu a především křesťanství.
Ve svaté knize islámu – koránu – nacházíme biblické příběhy o starozákonních prorocích. Své místo tam má i Kristus, ale ne jako syn boží, nýbrž jako prorok Ježíš (Isa). Původní biblické příběhy jsou však v koránu pozměněny a podřízeny základním cílům a principům islámu.
ARÁBIE PŘED MUHAMMADEM
V prvních stoletích našeho letopočtu prodělávala Arábie období určitého rozkvětu. Kolébka semitských národů, obývaná od nepaměti kočovnými beduínskými kmeny, byla místem civilizace, která se z hlediska své politické a sociální struktury mnoho nelišila od civilizací jiných velkých říší, jako byl například Babylon nebo Egypt.
Náboženství odpovídalo v této fázi přechodu od roztříštěné kmenové společnosti, kde kult přírody, stromů a posvátných kamenů pomalu přenechával své místo uctívání místních božstev, vyznačující se projevy občanského monoteismu a vytvářením středisek lépe organizovaného městského života.
Na počátku 7. století n. l. se situace v Arábii rychle měnila. Celá tato oblast se zmítala v obrovské ekonomické a duchovní krizi.
Staleté vnitřní boje a pustošivé války vedly k opuštění obdělávání úrodné půdy a ke změně směrů starých karavanních cest. Život arabských kmenů byl stále nejistější a docházelo k úpadku měst, která za římské epochy poznala mnohem lepší časy.
MUHAMMAD
Náboženská krize arabského světa nalezla svou nejvýznamnější osobnost v Muhammadovi, který se narodil roku 570 nebo 571 po Kristu. V té době existovalo mezi dvěma velkými říšemi Persií a Byzancí jakési mocenské vakuum a Mekka byla střediskem bohatého karavanního obchodu mezi jižní Arábií a Středomořím. Do té doby spadá zoufalý pokus arabských pastevců a beduínských kmenů z Mekky, dostat do svých rukou alespoň část tohoto obchodu a dát tak trvalejší formu karavanní cestě kolem Rudého moře. Tomuto jednání napomáhalo každoroční putování ke svatyni, v níž byl vystaven k uctívání velký černý kámen – Ka’ba – neboli posvátný aerolit. Kult kamenů lze nalézt téměř u všech národů a mezi arabskými kmeny můžeme nalézt spoustu přesných svědectví. Později Muhammad toto putování poněkud pozměnil, a to trvá až do dnešních dnů.
Muhammad osiřel už v útlém věku a byl postupně vychováván několika příbuznými. V pětadvaceti letech se Muhammad oženil se čtyřicetiletou bohatou vdovou, která mu porodila tři dcery. Ve středním věku začal Muhammad projevovat mystické sklony a začal pravidelně odcházet do hor za meditací. Při jedné z těchto cest měl zjevení, po němž se vzdal pohanství a začal hlásat existenci jediného boha. Zpočátku měl jen několik následovníků, ale někteří z nich byli význační občané.
Tradice vybudovala kolem Muhammadovy osobnosti rozsáhlý mýtus, který ho představuje jako člověka vědomého si od samého počátku svého poslání sjednocovatele arabských kmenů ve znamení nové víry. Skutečnost však byla zcela jiná.
Teprve jeho odchod – “hidžra” z Mekky do Mediny roku 622 n. l. se stal slavnou událostí, kterou se počíná muslimský kalendář. Během následujících několika let zorganizoval Muhammad své stoupence a obyvatele Mediny v politicky a nábožensky jednotné společenství. V roce 630 zaútočil proti Mekce, kterou si definitivně podrobil a pustil se do potírání pohanů. Starobylou svatyni Ka’bu zasvětil Alláhovi a učinil z ní ústřední svatostánek pro muslimské poutníky. Následující dva roky strávil sjednocováním arabských kmenů. Když však roku 632 náhle zemřel, ovládali už muslimové téměř celou Arábii. Územní expanze muslimů pokračovala v dalších desetiletích a roku 711 si dokonce podrobili i Španělsko. Jejich výboje na Západ byly zastaveny až roku 732 franckým vojskem ve střední Francii. Na východě expanze Arabů dospěla až k Indu, Syrdarji a hranicím s Čínou. S růstem a mocí muslimské říše se rozšiřoval i islám a jeho šíření bylo spojováno se svatou válkou zvanou “džihád”, což vlastně znamená úsilí a zavazuje muslimy chránit víru, přemáhat její nepřátele a napravovat odpadlíky. Účast na válečném tažení byla svatou povinností muslimů a padlým v boji byl slíben ráj.
KORÁN
“Den soudu je blízký, zavrhněte prázdné modly, vraťte se k víře otců a vstupte do služby pravého boha, dříve než nastane konec světa.” Takové je poselství, které korán ve své nejstarší části připisuje Muhammadovi, proroku Alláhovu.
Krátce po Muhammadově smrti byly sesbírány záznamy o zjeveních, která Muhammadovi sděloval archanděl Gabriel v jedné jeskyni nebo na obzoru v poušti. Na jejich základě byla vytvořena sbírka nazvaná Korán (Vyprávění). Materiál, sestavený v čisté, klasické arabštině (boží jazyk v lidovém pojetí) je různorodý a neuspořádaný. Zahrnuje v sobě mytologii, politiku, morálku, právní a soudní otázky, rituální předpisy a dokonce i osobní záležitosti prorokovy. První klasická verze byla sepsána už kolem roku 650 pod vedením kalifa Uthmana. Muslimové věří, že Korán je neomylné slovo boží, seslané z nebes. Samotná jeho recitace zajišťuje muslimům milost (Baraka).
Učení o Bohu je, stejně jako u bible, ústředním motivem Koránu. Bůh je jediný a jedinečný, nemá žádného společníka a není nikoho, kdo by s ním snesl porovnání.
Na žebříčku důležitosti stojí ihned po učení o Bohu učení o Posledním soudu. V soudný den stanou všichni před Bohem a budou odsouzeni buď k uvržení do pekla, nebo posláni do ráje, podle toho, zda jejich skutky byly především dobré, nebo zlé.
ISLÁM
Islám je nejen náboženství, ale i návod, jak žít. Ortodoxní islám nezná kult svatých a orodovníků u boha a je mu cizí i funkce vykupitele, neboť každý věřící nese sám odpovědnost za své pozemské skutky. Islám fakticky nezná pojem “církev” se složitou hierarchií duchovních. Duchovní nejsou prostředníky mezi bohem a věřícími, nemají výlučné právo vykonávat obřady a odpouštět hříchy. V tomto směru je islám méně závislý na aktivitě duchovenstva a tudíž je náboženstvím do značné míry lidovým. Prostí duchovní často ani nemají speciální náboženské vzdělání, jejich postavení není určováno jmenováním, ale spíše tím, jakou autoritu si získají a jakými znalci islámu jsou. Slovo “islám” samo o sobě vyjadřuje oddanost a podrobení se bohu. Islám je tak, více jak jiná náboženství, dodnes spjat s celým životem muslimů a určuje jim pevný řád až do jednotlivých podrobností.
POUŤ DO MEKKY
Jednou z povinností věřících je alespoň jednou za život vykonat pouť (hadž) do svatého města Mekky. A tak každoročně navštěvují toto posvátné místo miliony věřících z celého světa. Kolem celého svatého města vyrůstají satelitní stanová městečka. Desítky kilometrů silnic a cest jsou v obležení nekonečných davů poutníků. Občas dochází i k tragickým událostem. Poslední z nich se stala letos v dubnu, kdy při požáru stanového městečka v údolí Mína a při něm vypuknuvším davovém šílenství zahynulo podle nejnovějších zpráv nejméně 343 osob. Saudské úřady sdělily, že oheň vznikl po explozi propanbutanové láhve a silný vítr ho roznesl na všechny strany. Nejsou důkazy o tom, že by požár někdo založil úmyslně. Podle vyjádření vlády to byla nešťastná náhoda a k tragickému rozsahu přispěl velkou měrou vítr a suché počasí.
Tato tragédie v oblasti Mekky není ojedinělá. Jenom za poslední desetiletí jich bylo v okolí svatého města několik. V roce 1987 při střetu mezi saudskými policisty a poutníky zahynulo 400 lidí. Rok 1990 byl jedním z nejhorších, když v tlačenici v přístupovém tunelu bylo ušlapáno 1426 poutníků. V roce 1994 zemřelo 270 lidí ve zmatcích při rituálu “kamenování satana” a před dvěma lety si požár v Míně vyžádal tři oběti a na sto popálených osob.
V KULISÁCH MEKKY
Svaté město zasvěcené Muhammadovi. Město zakázané těm, kdo nejsou muslimy. Mekka – neobyčejná směs futurismu a starodávného Orientu. Opravdový šok. Pevnost, do níž se nelze dostat bez potíží.
Z města Džida k ní vede šestiproudá dálnice. Po jejích stranách probíhá před očima překvapivá podívaná: všude billboardy zasazené v dunách, vychvalující japonský průmysl. Z němých svědků historie, jimiž duny po staletí byly, se najednou stala výkladní skříň moderní reklamy. Důkaz faktu, že vedle svatých věcí existuje ještě jedna důležitá aktivita obyvatel Mekky – obchod.
Obvod posvátného území je vyznačen velkou obloukovou konstrukcí vyzdobenou reprodukcí koránu. Průchod pod obloukem je jako hraniční prohlídka, jíž se musí podrobit každý před tím, než jeho noha šlápne na svatou půdu muslimů. Aby se Sezam otevřel, je třeba znát správnou formuli. Tou je v tomto případě speciální vízum, vydávané na saudsko-arabských ambasádách. Je v něm potvrzena příslušnost k náboženství Proroka. Kdo se jím neprokáže, nemá právo vstoupit. Kdo ano, překonal první, ale zdaleka ne poslední překážku.
Prvním z důvodů k prohlídkám je fakt, že hlavní město islámu je exkluzivně monoteistické a tudíž zakázané pro lidi jiné víry. Američtí vojáci, jedoucí v autobuse do Mekky, pocházeli z Texasu a zúčastnili se operace “Pouštní bouře” a rozhodli se konvertovat k islámu. Před návratem do Ameriky chtěli vykonat malou pouť muslimů zvanou Umra, která předchází velké pouti (hadž) a časově zapadá do Ramadánu, což je měsíc muslimského půstu.
Druhý důvod prohlídky je bezpečnostní. Saudská policie má, stejně jako všichni prostí občané, ještě v dobré paměti krvavé události, k nimž došlo v Mekce 31. července 1987 při velké pouti. ĺránští manifestanti se tenkrát násilně postavili saudským pořádkovým silám na třídě Haram, která vede do posvátné mešity. Při manifestaci zahynulo více než čtyři sta lidí. Co následovalo, byla opravdová psychóza strachu. Vyústila ve všudypřítomné harašení zbraněmi uvnitř svatého města. Vstup do něj připomíná nefalšovanou vojenskou přehlídku.
Na to vše neexistuje jiný recept než trpělivost. Zachovat ji však je náročné, zejména narazíte-li na obzvlášť bdělého strážce pořádku, který se ve více než čtyřicetistupňovém parnu nechce nechat přesvědčit, že ve vašem fotoaparátu není ukrytý kulomet. A to vás ještě čekají ve vnitru pevnosti agresivní vyzvídaví inkvizitořii z islámské milice, kteří hlídají každý váš krok. Moc, jíž tito mouttawas disponují, je veliká a stále stoupá.
Ti, kteří nemají to štěstí vyslechnout kázání a modlitby na místě jako dva miliony věrných, kteří sem každoročně putují, si stále ještě mohou vyladit Hlas Koránu, tedy tu ze dvou oficiálních saudskoarabských rozhlasových stanic, které sídlí v Mekce. Ti, kteří sice v místě jsou, ale nemohou se dostat do svaté mešity, protože je v ní plno, rozloží se v čase modlitby na ulici.
Kromě modlitby se poutníci věnují i druhému rituálu, jímž je obchod. Mekka je ve skutečnosti jedním z největších tržišť na světě. Ve zdejším bazaru se kupuje vše a vše se i prodává. Elektronický materiál, šperky, hodinky těch nejlepších značek, ale také výtisky Koránu a náboženské suvenýry. Korán se dostane dokonce v kapesním vydání. Prodávají ho na předměstí Západoafričané, členové nigerijské komunity.
Podle některých znalců lze v příštích letech spíše očekávat úbytek poutníků než jejich nárůst. Zásluhu na tom mají neshody v arabském světě po válce v Zálivu. Ale přece – pro každého muslima zůstává pouť do Mekky nejvyšším životním cílem. Pomalu, stoicky, obcházejí věrní ve čtyřicetistupňovém vedru Ka’bu – černý Muhammadův kámen, který má věřící spatřit, ale musí jej sedmkrát obejít a měl by ho políbit nebo se ho dotknout, třeba jen hůlkou. Teprve po tomto rituálu má poutník právo na titul Hádž.Podle materiálů agentury GAMMA zpracoval JAROSLAV HAIDLER Září 1997
