Plameny nad střechami jsou strašákem po celou dobu existence lidstva. Ale bez ohně by se lidstvo nemohlo vyvíjet, ovlivnil život celé naší planety. Dokonce existuje teorie, podle které to byl právě oheň, co přispělo k pádu dinosauří éry.
Jde něco tak živelného, jako je oheň, vůbec spočítat? Třepotání plamenů, žár, energii ve formě tepla a světla, přeměna materiálů (dřevo v popel, a nejen to) nacpat do jednoduché rovnice? Základní poučka vypadá velmi prostě: pro hoření je zapotřebí kyslík, zápalná teplota a hořlavý materiál. Na chemické či fyzikální vzorečky se dá ostatně převést všechno, tedy i hoření. Historka tradovaná na jednom z pražských gymnázií krásně ukazuje, že nic není tak jasné. V hodině chemie se student, byv požádán, aby napsal rovnici hoření metanu, zeptal, jakou že značku má oheň.
Jenže tak jednoduché to není a ne vždy hoří kyslík. Pod slovem oheň či hoření se schovává obrovské množství reakcí, včetně termonukleární. Právě díky ní „hoří“ Slunce.
Energie v nitru Slunce vzniká při termonukleárních reakcích. Jsou závislé na teplotě, ve které probíhají. Teplota slunečního jádra se odhaduje až na 13 milionů kelvinů, přičemž už při teplotě nad sedm milionů kelvinů se vodík spaluje na helium. Ve vzdálenosti asi deseti tisíc kilometrů od středu Slunce už teplota klesá natolik, že se přeměna vodíku v helium zastaví. Povrchová teplota Slunce je zhruba pět tisíc osm set kelvinů, proto hřeje tak daleko, že ho cítíme i na Zemi. A kterýpak kluk nezkoušel zapálit oheň pomocí sluníčka a lupy? Tímhle způsobem vzplanula nejedna hromádka suchého sena.
Hořící planeta
Ale jak to bylo s ohněm v historii? Dnes už se ví, že dinosauři odešli do zákoutí muzejních depozitářů následkem dopadu mimozemského tělesa. Impaktová teorie vychází z toho, že do oblasti dnešního Yucatánu a Mexického zálivu dopadlo velké mimozemské těleso. Kráter Chicxulub má v průměru sto osmdesát kilometrů a je obklopen zlomem o velikosti dvou set čtyřiceti kilometrů. Podle paleontologů se vše odehrálo před zhruba šedesáti pěti miliony let.
Kráter je na mnoha místech oddělen od další vrstvy sazemi. Kdyby jejich vrstvička pocházela z místního požáru, byť i velkého, byla by jen na jednom místě. Stejně staré saze se ale dají nalézt v mnoha různých koutech světa, takže katastrofa skutečně postihla celou planetu.
„V celosvětovém měřítku představují saze až sedmdesát miliard tun usazenin,“ píší David A. Kring a Daniel D. Durda v článku Den, kdy vzplanul svět ve vědeckém časopise Scientific American.
Dopad asteroidu nebo komety byl spouštěcím impulzem pro vyvržení obrovského množství materiálu do vzduchu, který se jím zpočátku řítil rychlostí až čtyřicet tisíc kilometrů za hodinu. Rozžhavilo se všechno a začalo hořet. „Na většině míst vůbec nezáleželo na tom, zda se vegetace nacházela na suchém místě, nebo v mokré bažině. Vysoké teploty trvaly tak dlouho, že se z porostu vytratila všechna vlhkost, podobně jako ze dřeva v cihlářské peci, a porost zachvátily plameny. Zachvátila zvířata panika, když nebe začalo žhnout padajícími úlomky hornin? Varovala je vzrůstající teplota? Stála nehnutě na místě, nebo utíkala nějakým směrem – například k vodě? Většinu zvířat při vzrůstu teploty naštěstí obestřelo milosrdné bezvědomí, takže nikdy neucítila požáry, které stravovaly keře a stromy kolem nich,“ uvádí se v časopise Scientific American. Zemřelo sedmdesát pět procent živočišných a rostlinných druhů. Vědci odhadli, že tehdejší požáry uvolnily do povětří deset bilionů tun oxidu uhličitého, sto miliard tun oxidu uhelnatého a sto miliard tun metanu. Nastala totální proměna světa. Podobně jako se to stává dnes, začaly z popela na vypálených plochách růst kapradiny.
Komu vadí požáry
Požáry mohou být pro ekosystémy zhoubou. Pokud ovšem přicházejí pravidelně, příroda se jim dokáže přizpůsobit. Američtí požárníci, zvlášť po katastrofickém „roku ohně“ – 2002, došli k závěru, že hasit všechny požáry je neefektivní. V lese stále vzniká množství velmi suchého materiálu. Pokud lidé hasí lokální malé požáry, tento materiál nestačí shořet a stále se hromadí. Když pak dojde z nějaké příčiny k většímu požáru, nahromaděný suchý materiál vzplane a oheň tak dosáhne až do korun stromů, odkud se šíří s mnohem větší intenzitou, než kdyby se jen „plazil“ po zemi. Pokud se tedy malé požáry, způsobené nejčastěji bleskem, nehasí, suché klestí se nenahromadí a škody nejsou tak velké. Coloradský požár Hayman (ano, požáry dostaly podobně jako tornáda svá jména) spálil plochu přes čtyřicet tisíc hektarů. Na každý připadla škoda milion dolarů.
Tam, kde se požáry běžně opakují, se nacházejí rostliny, které je ke svému správnému růstu dokonce potřebují. Jiné jsou na ně zase „zvyklé“ tak, že jim malý požár neuškodí. Rostliny totiž jen vypadají, že jsou na tom hůře než zvířata, která mohou před menším ohněm utéci nebo se schovat.
Borovice, známé svým smolnatým, a tudíž dobře hořlavým dřevem, rostou i v požáry ohrožených oblastech USA. Vyvinula se jim tlustá borka, kterou malý požár sice olízne, ale nedostane se dovnitř dřeva, aby mohl strom zahubit. Dokonce existují druhy, kterým se šišky otevřou jen za působení vyšších teplot a teprve tak se vysemení. Tento jev se nazývá serotinie a ne náhodou se jedna z borovic latinsky jmenuje Pinus serotina.
Když se uvádějí škody způsobené požáry v přírodě, jde spíše o ekonomické dopady než o trvalé poškození přírody. Ať už jde o požár v chilském národním parku Torres del Paine nebo v tatranských lesích. Ochranáři si sice stýskají, že „nebude co chránit“, lesníci, že „nebude co těžit“, a o peníze mohou přijít lidé, které živí turistický ruch, ale přírodě jako entitě je to jedno. Když se dokázala vyrovnat s katastrofou na přelomu křídy a terciéru, tak o jakémkoliv požáru lidských rozměrů se dá říci, že je pro ni pouhou jiskrou na vzdáleném obzoru geologické existence.
Yellowstone v plamenech
První národní park na světě – americký Yellowstone – vznikl na základě zákona, který prezident Ulysses Grant podepsal 1. března 1872. Dnes má rozlohu 2 221 772 akrů. Požáry jej postihovaly po celou dobu, ale čím byl známější, tím větší byla i starost o jeho ochranu před plameny. Jenže právě díky tomu, že tu hořelo téměř pravidelně, se některé druhy rostlin adaptovaly. Velmi často se tu objevuje borovice pokroucená Pinus contorta, dnes má tento druh takzvané serotinní šišky, které potřebují k otevření velké teplo. V letech 1900–1929 tu hořelo 374 požárů a spálily 11 670 akrů parku. V letech 1930–2004 byly příčinou 1573 požárů blesky, pouze 761 jich způsobili lidé.
Správa Yellowstonského národního parku zavedla pravidelné sledování požárů, vyhodnocování škod a předvídání možných příčin. Nicméně v roce 1988 došlo k nejhorším požárům v historii parku a jeho okolí. Během několika málo měsíců se rozhořelo celkem 248 požárů. A i když je hasilo dvacet pět tisíc hasičů a náklady dosáhly sto dvaceti milionů amerických dolarů, požáry strávily 1,2 milionů akrů přírody. Neunikla ani spousta zvířat – bylo nalezeno 345 mrtvých losů, 36 jelenů a 6 medvědů baribalů.
V roce 1992 se změnil celý systém ochrany před požáry a v roce 2004 byl aktualizován s tím, že velké požáry z osmdesátých let jsou bezprecedentní tragédií a nesmějí se opakovat. Jenže s odstupem nemnoha let (v přirozeném vývoji ekosystémů několik málo desítek let skutečně není mnoho) se život na spálených místech začal vracet k normálu. Požár navíc poskytl vědcům obrovské množství poznatků o tom, jakým způsobem se tak rozsáhlé požáry chovají a jak na ně pak příroda reaguje.
Když vzplanou symboly
Dějiny lidstva jsou spojeny s velkými ohni. Zapálit něco cenného, ať už drahého nebo nějaký symbol, může být i fintou, jak vstoupit do dějin. To ví jak císař Nero, který měl roku 64 zapálit Řím, tak žháři, kteří 27. února 1933 zapálili berlínský Reichstag. Popraven za to byl Holanďan mdlého rozumu van der Lubbe, ale podle německých zákonů se jednalo o justiční vraždu, za žhářství tehdy nebylo možné udělit trest smrti.
Pro dějiny českých zemí je bezesporu planoucím symbolem původní budova Národního divadla. Spisovatel literatury faktu Miroslav Ivanov se dopátral až podezřelého množství náhod, které požár v roce 1881 provázely. Pohřeb nadhasiče Čeňka Diviše, zřejmě velice oblíbeného člena hasičského sboru, způsobil, že část sboru byla na pohřbu. Navíc byla ten den rozebrána nejmodernější parní stříkačka a ani nádrž na Karlově nebyla plná. Aby toho nebylo málo, praskla roura novomlýnského vodovodu, který zásoboval hydranty v Národním divadle. Protipožární želená opona mezi hledištěm a jevištěm byla svázána řetězem, protože pod ní stálo lešení. Někde se zatoulaly klíče k vodovodním kohoutům, některé hydranty byly poškozené, podkrovní okna byla, snad poprvé, zavřena… Jediné, co případným žhářům nevyšlo, bylo počasí – podle záznamů z meteorologické stanice v pražském Klementinu bylo toho dne zcela zataženo a během dne několikrát pršelo.
Ivanov se pokusil ve své knize požár rekonstruovat. První dým byl spatřen přibližně v šestnáct hodin, kolem osmnácté už se plameny prodraly nad střechu, ale první pražská hasičská stříkačka se na místo dostala až zhruba po třičtvrtě hodině. Vyšetřování vyústilo v odsouzení dvou zámečníků, Jenische a Zinniburga, kteří měli přiletovat k hromosvodu měděný drát a při tom měli způsobit požár.
„Žádost obhájce zámečníků o provedení praktické zkoušky nebyla prokurátorem a soudem přijata… Jako trest jim byl uložen týden vězení zostřený dvěma půsty,“ píše plk. Ing. Ivo Masařík, CSc., který pracoval jako ředitel Technického ústavu požární ochrany Ministerstva vnitra. V roce 1982 se konal pokus o rekonstrukci, který jasně jejich vinu vyvrátil. Dneska se už těžko dozvíme, kdo v době napjatých česko-německých vztahů, kdy se české divadlo některým lidem nehodilo do plánů, škrtnul sirkou.
Vrtkavé dějiny
Ne každé velké žhářství ale vede k tomu, aby něčí jméno, byť smutně, proslavilo. Hérostratos, megaloman, který toužil po věčné slávě, zapálil v roce 356 před naším letopočtem chrám bohyně Artemidy v Efezu. Vzhledem k tomu, že v něm byl uložen olivový olej, hořel velmi dobře. Samozřejmě, že se o jeho činu dlouho mluvilo, ale efekt byl přesně opačný, než v jaký Hérostratos doufal. Jeho jméno bylo z úředních záznamů vymazáno a mělo se o něm mluvit pouze jako o bláznovi.
Podle řeckých bájí ale může za to, že lidé využívají a někdy i zneužívají oheň, Prométheus, syn Titána Íapeta a Ókeánovny Klymeny. Ukradl ho bohům a daroval lidem. Za trest měl být navždy přikován ke skále a každý den mu měl sup vyklovávat játra. Ta přes noc zase dorostla. Nakonec ho vysvobodil Hérakles a Prométheus se vrátil na Olymp jako rádce bohů a věštec, jen musel nosit kamenný prsten, protože věštba o připoutání se nedala jen tak změnit.
Tak cenný byl oheň.
Co možná nevíte o ohni
l Úprava potravin na ohni nesloužila jen k lepší stravitelnosti, ale pomohla lidem i v boji s nemocemi (vysoké teploty zabíjejí bakterie atd.).
l Oheň byl jednou z prvních zbraní proti jiným lidem i zvířatům.
l Oheň si lidé vybrali k náboženským obřadům, protože kouř stoupá vzhůru, tam, kde podle představ řady národů možná sídlí bohové.
l Plameny mohou vést elektřinu.
l Nedávno se zjistilo, že způsob hoření a rozšiřování ohně ovlivňuje i gravitace.
l Barva ohně závisí na teplotě, při hoření organického materiálu znamenají bílá a žlutá nejvyšší teplotu, oranžová až červená nižší, černá představuje saze a kouř. Barvu ovlivňují i látky, které hoří.
Více se můžete dozvědět na internetových stránkách
http://www.nps.gov/yell/technical/fire/FirePlan/2004fmpupdate.pdf
http://www.mvcr.cz/casopisy/150hori/2000/zari/masarik.html –
http://astro.wz.cz/astro/soustava/slunce.html
