Nenajdete ji v žádném atlase, nemá své hlavní město ani přesně vyměřené hranice. Je to jen nepatrná část povrchu této planety, kterou puntičkářsky exaktní přírodovědci nepřiřadili do žádné zoogeografické oblasti. Přesto jsou ostrovy mezi Austrálií, Novou Guineou a Malajským poloostrovem výjimečné.
Mezi indonéskými ostrovy Bali a Lombokem, Borneem a Celebesem (Sulawesi) a pak východně od Filipín se táhne pomyslná čára, které si běžný turista ani nevšimne. Zoology ale nesmírně vzrušuje. Wallaceova linie je totiž neviditelnou hranicí dvou odlišných světů zvířat. Na jedné straně se nachází fauna asijská a jen pár kilometrů od ní fauna australská.
V padesátých letech 19. století tento zvláštní svět objevil Angličan Alfred Russel Wallace, po kterém má také své jméno. Wallace chtěl původně zjistit, jaká zvířata žijí na jednotlivých ostrovech. Když je srovnal, zjistil, že vlastně v pásu Sundských ostrovů narazil na velice nápadnou, ba přímo „skokovou“ změnu fauny. Stačilo přeplout pouhých třicet kilometrů úžiny mezi ostrovy Bali a Lombokem nebo stokilometrový průliv mezi Borneem a Celebesem, a rázem se ocitl z Asie v Austrálii.
CO SE TU STALO?
Tato linie přesně odpovídá důležité hranici dvou zemských tektonických desek. Přibližně před patnácti miliony let se tady srazil jižní prakontinent Gondwana a severní Laurasie. Borneo a Bali byly tehdy ještě součástí Laurasie, zatímco Celebes a Lombok již patřily k mase Gondwany. Začátkem druhohor tak vznikla Austrálie, která pak byla zcela izolována od ostatního světa, protože v místě, kde se kontinentální desky setkaly, zůstal podmořský příkop. Byl tak hluboký, že ani při různých změnách klimatu se jeho dno neodhalilo (dokonce ani ve čtvrtohorách, době ledové, kdy poklesla hladina moří tak hluboko, že i ostrovy Sumatru a Borneo spojovala s Asií souš). Díky tomu se fauna v Austrálii vyvíjela zcela svébytně.
Na obou stranách Wallaceovy linie jsou sice stejné klimatické podmínky, ale vyvinula se tu jiná zvířata. To platí především pro savce, kteří nebyli schopni mořskou úžinu přeplavat ani přeletět. Na západ od linie tak žijí na ostrovech Sumatra, Jáva a Borneo druhy, které nacházíme i na asijské pevnině. Na tyto ostrovy asijští savci stihli přejít ve čtvrtohorách. Je to nejvýchodnější místo, kde ještě najdeme mnohé primáty, například orangutany a gibony, ale i šelmy jako třeba tygry. Nacházejí se tu i velcí kopytníci (tapír čabrakový, nosorožec) a další savci (luskoun a jiní).
Ale nejde jen o savce. Také pro mnoho ptáků zůstala neviditelná hranice Wallaceovy linie nepřekročitelná. Na západ od ní žijí na ostrovech asijské skupiny, jako například trogoni, šplhavci, vousáci, timálie a zoborožci. Pro ostrovy východně od linie jsou naopak zase typičtí ptáci australští, například kystráčci a řada druhů papoušků.
Živočichům v této oblasti bránila v rozšiřování ještě druhá linie, i když ne tak výrazná jako Wallaceova. Říká se jí Lydekerova a táhne se podél západního pobřeží Nové Guiney.
Z Austrálie proto na ostrovy Wallacey proniklo jen málo živočišných druhů. V mladších třetihorách se to podařilo například jen dvěma druhům vačnatců. Celebes a Lombok jsou tak nejzápadnějším místem, kde ještě najdeme kuskuse skvrnitého a kuskuse medvědího. Austrálii sice ještě opustili ježura australská a klokan stromový, dostali se ale jen na Novou Guineu, Lydekerovu linii nikdy nepřekročili.
SAMÉ JEDINEČNOSTI
Wallaceu tvoří především největší ostrov oblasti Celebes (známý také jako Sulawesi) a souostroví Moluky a Malé Sundy (ostrovy Lombok, Sumba, Flores, Komodo, Timor). Minimálně od třetihor už nebyly spojeny ani s Asií, ale ani s Austrálií nebo Novou Guineou. To se opět projevuje na složení fauny, která je tu proto skutečně výlučná.
Díky tomu zde žije velké množství druhů, které jinde na světě nenajdeme. Z tří set osmdesáti druhů ptáků na Celebesu je těchto takzvaných endemitů plných devadestá šest, tedy více než čtvrtina. A to docela překvapí, protože pro ně zase není tak velkým problémem přeletět z ostrova na ostrov. Ještě výraznější je endemismus u skupin živočichů, kteří se pohybují málo, tedy zejména obojživelníků, plazů a savců. Ze sto čtyřiceti druhů obojživelníků na Celebesu se jich pouze na tomto ostrově vyskytuje čtyřicet (tedy 29 procent). Ze čtyřiceti šesti druhů plazů je endemických osmnáct (tedy 39 procent) a ze sto dvaceti sedmi druhů savců patří k celebeským endemitům plných sedmdesát devět, tedy 62 procent druhů.
A právě Wallacea je místem, kde žije dlouhá řada věhlasných živočišných druhů, známých v celém odborném světě.
BIZARNÍ PRASE
K nejzvláštnějším zvířatům na světě patří babirusa (Babyrousa babyrussa). Odborný název tohoto prasete je odvozen z domorodého jazyka a volně přeložen znamená rohaté prase (babi = prase, rusa = roh). Název babirusa se rozšířil i do ostatních světových jazyků.
Prazvláštní vzhled dodávají samcům velmi dlouhé špičáky. Horní prorůstají kolmo vzhůru kůží na rypáku a obloukovitě se stáčejí k očím. Vytvářejí tedy zdání jakýchsi rohů, podle kterých pak domorodci prase pojmenovali. Dolní špičáky bývají u starých jedinců ještě delší a jsou rovněž zatočené směrem k čelu. Samci si své kly brousí o kmeny stromů, ale ke vzájemným potyčkám je pravděpodobně používají jen ojediněle. Horní kly jsou totiž kupodivu křehké a překvapivě snadno se lámou. O tom, k čemu tedy sloužily, se dosud vedou učené diskuse. Zdá se však, že jen jako prostředek, jak zaimponovat samici, případně k zastrašování nepřítele. Samice mají špičáky zakrnělé, u některých dokonce zcela chybějí.
Šedohnědou kůži mají babirusy měkkou, zbrázděnou četnými záhyby a téměř bez štětin. Velmi podivně také působí jejich prodloužený rypák, který vypadá jako chobot. Babiruse dobře umožňuje vyhledávat a získávat potravu v lesním podrostu.
Rohatá prasata obývají deštné pralesy zpravidla v blízkosti vodních toků, jezer a mořského pobřeží, ale také bažinaté porosty a křoviny nedaleko lidských sídel. Tady si vyhledávají rostlinnou i živočišnou potravu. Na rozdíl od ostatních prasat však neprorývají rypákem půdu, ale živí se listím, plody a drobnými živočichy, které najdou na zemi a mezi rostlinami.
Dokáží se v podrostu velmi rychle pohybovat a také velmi dobře plavou mezi ostrůvky na moři. Potulují se v menších skupinách a svou přítomnost mohou ohlašovat charakteristickými hluboce mručivými hlasy. Babirusy odpočívají na dobře chráněných místech v ložích z trávy, listí a větví, velmi rády se také vyvalují v bahnitých kalištích.
Na rozdíl od ostatních prasat nejsou mláďata pruhovaná a samice má pouze jediný pár mléčných bradavek (proto ani nemůže mít více selat, protože by je neukrmila).
Babirusa žije jedině na ostrově Sulawesi a několika menších přilehlých ostrůvcích. Patří mezi ohrožené živočichy, její populace byla v roce 1986 odhadována na čtyři tisíce jedinců, nyní bude toto číslo patrně nižší. Jediným nepřítelem tohoto prasete je člověk. Domorodci je totiž loví pro chutné maso a navíc odlesňují i krajinu. Z chovaných domácích prasat se mohou na babirusy přenést i některé choroby nebo parazité.
OČI TĚŽŠÍ NEŽ MOZEK
Nártoun je většině lidí k smíchu. Má poněkud komickou stavbu těla, které je ale dokonale přizpůsobeno pro život v pralese. Navíc se od nejbližších příbuzných, tedy ostatních primátů, jako jsou lidoopi, opice a poloopice, liší téměř ve všem.
Nártoun celebeský (Tarsius spectrum), místně zvaný tangkasi, je nejmenší primát světa. Bizarní vzhled mu dodává to, že má různé části těla neúměrně velké. Především má abnormálně velkou hlavu, která zabírá třetinu celého těla. Na hlavě nápadně vyčnívají blanité ušní boltce a pak zejména obrovité oči. Zabírají takřka celý obličej a váží více než celý mozek. To nemá v savčí říši obdoby! Hlavou dokáže díky neobvykle pohyblivé krční páteři otáčet do stran o takřka tři sta šedesát stupňů, aniž by hnul tělem. To známe jen u sov.
Jeho české i latinské pojmenování je odvozeno podle neobyčejně dlouhých nártů, především kostí zánártních. Také prsty má toto zvířátko neobvykle dlouhé, na koncích s paličkovitými polštářky. Zadní končetiny jsou mohutné s dobře vyvinutými stehenními svaly. Dlouhý lysý ocas zakončuje štěteček řídkých chlupů.
Všechny tyto zvláštnosti jsou vlastně dokonalým přizpůsobením ojedinělému způsobu života nártouna. Je aktivní pouze v noci, přes den se ukrývá v dutinách stromů. Obrovské oči má proto, aby viděl v pralese potmě. Výborný má i čich a sluch. Živí se převážně lovem hmyzu, a pokud má být úspěšný, musí být rychlejší než jeho kořist. Pohybuje se proto obdivuhodně rychlými skoky, kterými dokáže přesně trefit cíl až na vzdálenost neočekávaných šesti metrů. Bambulky na konci prstů mu pomáhají snadno se udržet na větvičkách a dlouhý ocas slouží jednak jako kormidlo při letu vzduchem, a dále jako opora při lezení po tenkých větvích.
Nártouni žijí v malých rodinných skupinách, většinou jde o rodičovský pár a několik odrostlých mláďat, která se doposud neosamostatnila. V několika případech byla také zjištěna polygynie, kdy skupinu tvořil jediný samec a několik samic. Detailnější výzkum ale ztěžuje skrytý způsob života těchto živočichů. Věda tak o zvycích tohoto primáta ví zatím jen málo.
Dospělosti se dožívá jen málo mláďat, protože nártouni jsou snadnou kořistí pro menší šelmy a hlavně krajty. V noci svým predátorům snadno unikají, ale přes den se pro ně jejich skrýš často stane pastí. Proto se v úkrytu shromažďuje přes den pohromadě celá skupina, aby nepříteli snadněji odolala.
Nártounů je známo celkem pět druhů a všechny se vyskytují po obou stranách Wallaceovy linie. Nártoun celebeský žije ovšem pouze na Sulawesi. Je přísně teritoriální a své území si značkuje močí a výměškem žláz. Navíc také pravidelně večer a ráno oznamuje každý pár vzájemným duetem samce se samicí sousedům, že teritorium je obsazeno.
Při výzkumu v roce 1986 bylo na severu Sulawesi na území 70 kilometrů čtverečních napočítáno čtrnáct tisíc nártounů celebeských, tedy přibližně dvě stě jedinců na čtvereční kilometr. Zdá se tedy, že nártoun celebeský není bezprostředně ohrožen. Vypalování deštného pralesa a těžba velkých stromů ale může tuto situaci brzy změnit.
PTÁCI S UMĚLOU LÍHNÍ
Taboni jsou velcí jako krůta. Vypadají mohutně díky silným a doširoka rozkročeným nohám, které jsou jedním z typických znaků čeledi tabonovitých. Běžně je najdeme v deštných pralesích a nejrůznějších křovinatých porostech v Austrálii, východní Indonésii a na Filipínách.
Od všech ostatních ptáků se ale taboni odlišují velmi specifickým způsobem hnízdění, přesněji tím, jak nakládají se svými vejci. Využívají nejrůznějších „umělých líhní“, které se druh od druhu navzájem liší. Některé druhy nanosí hromady rostlinného materiálu, který pak při tlení vytváří teplo potřebné pro vývoj zárodků ve vejcích. Jiné druhy zase využívají jako tepelný zdroj například slunce nebo geotermální energii.
O snesená vejce, která jsou u těchto ptáků neobvykle velká, se vždy stará pouze samec. Má velmi přesný termoreceptor – na jazyku a horním patře zobáku má citlivé buňky, jejichž pomocí dokáže rozpoznat teplotu s přesností na jeden stupeň Celsia. Podle potřeby tak materiál „líhně“ buď přihrnuje (a teplotu zvyšuje), nebo odhrnuje (a vejce ochlazuje).
Tabon přílbový (Macrocephalon maleo) je z devatenácti dosud známých druhů tabonů patrně nejpestřejší. Růžové břicho ostře kontrastuje s leskle černým hřbetem, žlutým zobákem a žlutým kroužkem kolem oka. Nejnápadnější je ovšem rohovitý útvar na temeni hlavy, který bývá kovově modrý. A tohoto ptáka najdeme právě jen na nepříliš velkém území severní poloviny ostrova Sulawesi.
Tabon přílbový využívá k „umělé inkubaci“ vajec dvě strategie. Buď se v době hnízdění stahuje na pobřeží, kde jsou pláže tvořené tmavým lávovým pískem. Ten se na slunci zahřívá více než světlý písek a také lépe teplo udrží. Taboni do něj vyhrabávají až metr hluboké díry, do nichž samice klade jedno vejce. Díru pak společně samec se samicí zahrabou.
Druhá, možná ještě rafinovanější taktika je využívání postvulkanických jevů. Sever Sulawesi je dosud vulkanicky velmi aktivní oblast s řadou horkých pramenů a výronů žhavých sopečných plynů. V okolí takových míst je půda zahřátá a právě do ní vyhrabávají taboni díry a kladou vejce.
Po snesení a zahrabání vajec se dospělí ptáci vracejí zpět do pralesa a rodičovství pro ně končí. Vajíčka váží přibližně čtvrt kilogramu a jejich velikost je v podstatě adaptací podobnou té, kterou známe u plazů – obsahují velký žloutek, který mláděti zajistí výživu v době klubání i v prvních dnech života. Narození ptáci musí být hned od počátku absolutně samostatní. V prvních okamžicích života je navíc čeká nesmírně náročný úkol – vyhrabat se z hlíny nebo písku na vzduch. Je to závod s časem a mnohá mláďata jej pravděpodobně prohrávají (hynou zeslábnutím a udušením na půli cesty). Vejce totiž bývají zakryta až půlmetrovou vrstvou zeminy, a než ji čerstvě vylíhlé kuře prohrabe, trvá mu to i několik dnů.
Další nebezpečí čeká na bezbranné mládě také v podobě varanů, šelem, ale i mravenců. Pro všechny je zesláblý tvoreček hrabající se z hlíny snadnou kořistí. Jen co se kuře poprvé ocitne na vzduchu, oschne a bez odpočinku je ihned schopno poletovat a shánět potravu.
Na Sulawesi bylo dosud popsáno padesát společných hnízdišť těchto zajímavých ptáků, z nichž však dnes existuje už jen necelá čtvrtina. Především populace využívající černý plážový písek prakticky vymizely. Vejci se totiž živí domorodci, kteří proto vykrádají hnízda. Pětkrát větší vejce než slepičí má i pětkrát více tolik potřebných bílkovin a pro domorodce je hračkou je z hlíny vyhrabat. Byli by hloupí, kdyby pohrdli prostřeným stolem jenom proto, že je to proti zájmu jakési „nepochopitelné“ ochrany přírody. Taboni přílboví jsou proto v současnosti jedním z nejohroženějších druhů ptáků světa a byli zařazeni do Červeného seznamu IUCN.
VYŘEŠILA TO AŽ ANALÝZA DNA
Zamotává vědcům hlavu už pěkně dlouho. Makak chocholatý (Macaca nigra) byl vědecky popsán již v roce 1822 jako „černá opice s velmi prodlouženým čenichem, chocholem na hlavě a vyskytující se pouze na severu Celebesu“. Vzápětí nato však byl popsán další velmi podobný druh, který byl ovšem hnědý, čenich měl kratší a zcela mu chyběla chocholka. Obýval pouze nejjižnější konec Celebesu. Pak se ale zjistilo, že na Sulawesi žijí ještě jiné druhy makaků a že oba popsaní jsou jen dva extrémy, mezi kterými existuje plynulý přechod znaků.
Jak to tedy s makaky je, pak nedalo spát mnoha generacím zoologů. Slavná jména se střídala právě tak jako názory a jasno do celé věci vnesla až moderní metoda analýzy DNA. Výsledek byl překvapující. Na Sulawesi nežije sedm samostatných druhů, jak se dlouho myslelo, ale jediný! Již několik let je tedy jasné, že na ostrově žije pouze druh Macaca nigra (české pojmenování je makak chocholatý, přestože překlad by zněl makak černý). Tělesné odlišnosti mezi jednotlivými makaky jsou však tak značné, že jim bylo nutné přiřadit alespoň status „poddruhu“.
Makakové chocholatí žijí v primárních deštných pralesích, především v nižších nadmořských výškách. Živí se tak jako většina primátů rostlinnou i živočišnou potravou. V jídelníčku převažují velmi výrazně plody pralesních dřevin (až 70 procent potravy), které doplňují květy a listy. Potřebu bílkovin řeší pojídáním drobných členovců, larev nebo v malé míře i nevelkých obratlovců. Potravu shánějí jak na zemi, tak v korunách stromů.
Makakové žijí ve velmi početných tlupách. Jedná se o heterosexuální skupiny s několika (až čtyřmi) dominantními samci a harémem samic s mláďaty. Podle posledních výzkumů se však zdá, že ani to vždy nemusí být pravda. Sulaweští makakové jsou zkrátka „začarovaní“ a už od samého počátku neradi sdělují vědcům detaily ze svého soukromí. Ze střípků poznání lze ovšem usuzovat, že minimálně u několika studovaných skupin na severu ostrova se projevily znaky matriarchálního uspořádání. Skupiny byly soustředěny kolem několika dominantních samic, které „strpěly“ ve skupině jednoho až čtyři samce a další nedominantní samice. Jestliže samci v průběhu života skupiny střídali, samice zůstávaly vždy ve skupině, ve které samy vyrostly.
Území skupiny není příliš velké. V korunách nejvyšších stromů má svá oblíbená místa, kde nocuje. Tyto „ložnice“ opouští ještě před rozedněním a zbytek dne se potuluje po pralese. Makakové přes den hledají potravu, věnují se očistě, vybírání parazitů ze srsti jiným členům skupiny, sociálním kontaktům nebo odpočívají. Za den urazí při potulkách nejvýše čtyři kilometry, většinou však mnohem méně (v průměru jen půl kilometru). Přibližně polovinu času tráví na stromech, stejnou část na zemi.
Makakové chocholatí mají oproti jiným druhům makaků, například rhesusovi z Indie, mnohem mírnější povahu. Ve svém chování jsou až něžní. Právě pro svoji mírnost byli v 60.–80. letech 20. století často využíváni jako pokusná laboratorní zvířata.
Hrozí černým makakům v současnosti nějaké nebezpečí? Pomineme-li přirozené nepřátele, kterými jsou krajty, vše ostatní si na svůj vrub zase zapsal člověk. Dodnes místní obyvatelé loví makaky jako oblíbenou kořist s chutným masem a pro kožešinu. I pro tato zvířata může být osudné vypalování a kácení deštného pralesa. Odlesňování dosáhlo takové úrovně, že podle posledních sčítání klesla populace makaků chocholatých za posledních deset let na šedesát procent stavu z roku 1990. Do dvaceti pěti let tak může tento unikátní druh makaků zcela vyhynout.
ZNÁMÍ NEZNÁMÍ DRACI
O varanech komodských (Varanus komodoensis) bylo popsáno již hodně papíru. Jejich existence je vědecky potvrzena poměrně krátkou dobu, protože druh byl popsán teprve v roce 1912. Do té doby domorodým „pohádkám“ o obrovských dracích s rozeklaným jazykem, kteří útočí i na lidi a požírají je, nikdo nevěřil. V roce 1910 byl však nucen na ostrově Komodo pro poruchu motoru nouzově přistát anglický pilot s malým letadlem. Šťastně se zachránil a přinesl potvrzení do té doby nevěrohodných legend – na ostrově žijí velcí ještěři!
Varan komodský žije v současnosti na čtyřech malých ostrovech v Malých Sundách. Ostrovy Komodo, Rinja, Padar a jihozápadní pobřeží Floresu jsou dostatečně izolovány od okolního světa velmi silnými mořskými proudy a prudkým příbojem na pobřeží. A varan není tak zdatný plavec, aby se z těchto izolovaných ostrůvků dokázal dostat. Paleontologické nálezy však dosvědčují, že varan komodský pochází z Austrálie, kde jeho předkové žili asi před 60 miliony let. Tedy ještě dávno před tím, než se sopečné ostrovy, představující jeho současný domov, vynořily ze dna oceánu.
Jak mohl tento plaz, který je jen průměrným plavcem, překonat vzdálenost osmi set kilometrů od severního pobřeží Austrálie? Na to ještě nikdo spolehlivě neodpověděl.
Komodských draků žilo podle posledního sčítání v roce 1990 ve volné přírodě okolo 3360 exemplářů. Jejich počty se tak proti minulým rokům poněkud zvýšily. Zásluhu na tom jistě má zákaz odchytu pro zoologické zahrady a muzea.
Správa národního parku Komodo si totiž uvědomuje, že pokud bude na ostrově dostatek těchto atraktivních zvířat ve volné přírodě, může to parku přinést peníze. Návštěvníci musejí za vstup a pozorování varanů zaplatit, rangeři zase vědí, že pro spokojenost návštěvníků musejí mít co ukázat. Inu zákon nabídky a poptávky aplikovaný v praxi. V dokonalé symbióze tak spolu koexistují draci i turisté. Není pochyb o tom, že takovýto „model“ ekonomicky výnosné ochrany přírody má budoucnost. Fauna Wallacey je totiž natolik výlučná, že se jednou může stát obrovským lákadlem pro turisty. Bude-li to jen ku prospěchu věci, ukáže budoucnost.
Babirusa
– Dospělé babirusy nejsou velké. Délku těla mají mezi 80 až 110 centimetry, ocas je dlouhý 27 až 32 centimetrů a výška v kohoutku (krk hned za hlavou) dosahuje od 65 do 80 centimetrů.
– Dospělé kusy mohou vážit až 100 kilogramů.
– Potulují se ve skupinkách většinou kolem 8 jedinců.
– Březost trvá přibližně 155 až 158 dní. Mláďata pohlavně dospívají přibližně po 1,5 roce života.
– Mívají dva vrhy do roka, ale samici se rodí jen 1 až 2 selata.
– Babirusy se dožívají až 24 let.
Nártoun
– Tělo nártouna je dlouhé v průměru pouze 12,5 cm, naproti tomu ocas měří dvakrát tolik.
– Hmotnost samců se pohybuje nejvýše okolo 120 gramů, u samic je to 110 gramů.
– Oči měří v průměru 1,5 centimetru a váží asi 6 gramů, tedy více než celý mozek nártouna.
– Žije v rodinných skupinách o 4 až 6 exemplářích.
– Samici se rodí na začátku období dešťů (zpravidla listopad nebo prosinec) po asi 180 dnech březosti jediné mládě. Nártouni žijí 8 až 12 let.
– Živí se především pralesním hmyzem (mravenci, šváby, sarančaty, brouky), ale také štíry a drobnými obratlovci (ještěry, netopýry, hady, ptáky i malími savci). Na svou velikost spotřebuje dost potravy – 10 až 15 gramů. Zdá se, že rostlinnou stravu vůbec nevyhledává.
Tabon přílbový
– Stejně jako všichni taboni patří do řádu hrabavých.
– Vejce kladou do zhruba půlmetrových děr a zahrabou je zeminou.
– Vajíčka váží zhruba čtvrt kilogramu. Zahrabaná v teple se zahřívají při teplotě 44 °C asi 55 dní.
– Kuře se musí vyhrabat z hluboké díry bez pomoci rodičů.
Tabulka s počty ptačích druhů jednotlivých skupin, jak se vyskytují po obou stranách Wallaceovy linie. Jasně z ní vyplývá, jaké rozdíly jsou ve fauně ostrovů Bornea a Celebesu, i když vzdálenost mezi nimi je pouhých sto kilometrů.
Makak chocholatý
– Na Sulawesi má celkem sedm poddruhů. Liší se od sebe také barvou srsti na zadní a vnitřní straně stehen a na předních končetinách.
– Jsou to středně velké opice s délkou těla kolem 60 centimetrů, samec váží asi 11 kilogramů, samice 6 až 8 kilogramů. Mají krátký, jen 2 až 5 centimetrů dlouhý ocas.
– Srst je tmavě hnědá, šedá nebo černá. Středem temena hlavy se táhne chochol delší srsti (až 5 centimetrů vysoký), v jižní části Sulawesi může zcela chybět.
– Samice mají v době říje velké růžové zduření na zadku.
– Tlupy zpravidla tvoří 60 až 100 jedinců.
– Mládě se každé samici rodí vždy jedno asi 6 měsíců po oplození. Má čistě bílý obličej, ušní boltce a dlaně. Toto vybarvení však postupně ztrácí a ve 4 až 6 měsících je již zcela černé. Hřeben na temeni hlavy jim dorůstá až v necelých čtyřech letech.
– Samice rodí mládě každých 18 měsíců, za život tak přivede na svět až 5 potomků. Dožívá se asi 25 let, ale tento údaj je znám pouze u jedinců v zoo. Varan komodský
– Dosahuje délky těla až téměř 3,5 metru a váží 250 kilogramů. Je proto právem považován za nejmohutnějšího ještěra současnosti (přestože například novoguinejský varan Salvadoriův je dlouhý až 4,75 metru).
– Živí se především zdechlinami, nejlépe již v pokročilejším stadiu rozkladu.
– Dokáže překvapivě rychle běhat a aktivně lovit. Využívá mohutných zahnutých zubů s pilovitým okrajem na zadní straně, kterými dokáže při lovu ochromit i velké savce přetnutím šlach na nohou.
– Někdy je útok zdánlivě neúspěšný, ale sliny varanů způsobí prudkou infekci a následnou smrt kořisti.
