Odešel z Klatov, když mu ještě nebylo třicet, a dnes má zaregistrováno celkem 27 světových patentů v leteckém, textilním i filmovém průmyslu. Pomáhalv amerických začátcích Voskovcovi a Werichovi, Hugo Haasovi, s Formanem chodil do stejného tenisového klubu. Letos je mu osmdesát šest let. V jeho soukromésbírce najdete Renoira, jako prezident Historické společnosti Židů z Československa vydal knihu, která nechybí v žádné světové knihovně. Dcera ho seznámilas princem Charlesem a on se loni seznámil s Jiřím Suchým. Dokázal něco, co nikdo jiný na světě, a dokázal to několikrát po sobě. To už nemůže být náhoda.Kdo je Ludvík Weiner?
EMIGRACE
Na jihozápadě Čech, u hranic s Německem, na rozhraní Šumavského podhůří a pahorkatin Plzeňské pánve, leží obec Klatovy. Má něco přes dvacet tisíc obyvatel a celkem na ní není nic zajímavého. Snad až na to, že se zde narodil Ludvík Weiner. Jeho pradědeček byl rabínem, a kdo četl Singerovy romány ví, že to je předznamenání dramatického osudu. Jeho děda založil rozsáhlé průmyslové podniky, a to je další osudové předznamenání. Když osmadvacetiletý Ludvík Weiner v roce 1938 odjížděl před plížícím se nacismem studovat do Londýna inženýrství, vůbec ho nenapadlo, že se vrátí do Čech jako světově uznávaný vynálezce a historik až za půl století.
STROJ NA ŠLAPÁNÍ ZELÍ
Do Ameriky se dostal přes Brazílii, kam v roce 1940 odjel i s matkou, protože v Londýně nesměl pracovat. V Brazílii se seznámil s nějakým Steinerem ze Znojma, kterému zdravotní komisař zavřel továrnu na nakládání zelí, protože praktikoval starou českou techniku “šlapání pomocí dívčích nohou”. Tak Weiner vymyslel svůj první stroj – automatický pres na “šlapání” zelí. Jak snadné. Nechal si vše vysvětlit protože v životě nakládání zelí neviděl, a stroj fungoval báječně.
PSTRUZI ZE SUŠICE NA AMERICKÉM KONZULÁTĚ
Některé lidské osudy fascinují svou výjimečností, jiné zase osudovou logikou životních rozhodnutí. V příběhu Ludvíka Weinera se spojuje obojí, ale vše přetrumfne samozřejmá lehkost jeho úspěchů. Do Ameriky se například dostal díky sušickým pstruhům. Když přišel na americký konzulát, všiml si, že v rohu kanceláře leží rybářská udice na pstruhy, a tak dvě hodiny konzulovi vykládal o tom, jak se v Sušici chytají pstruzi do ruky. “Pstruh je v potoce strašně hloupý,” vysvětloval, “je jen otázka, jak ho chytit. Je kluzký a ve vodě je jiná retrakce, to se musíte naučit.”
“Proč jste vlastně přišel?” vzpomněl si konečně konzul.
“Vízum do Ameriky? Přijďte pozítří,” řekl v době, kdy někteří lidé čekali na americké vízum dlouhé měsíce.
“CALL COLLECT”
V Americe se rozkoukal rychle, a dnes na ni nedá dopustit: “Má sice své neduhy, ale přesto jsou zde určité věci, které jsou pro mě, jako pro cizince důležité,” řekl v rozhovoru pro Československý týdeník v USA, “jako Žid se nemohu nikde v západní Evropě asimilovat, tady ano.”
Podařilo se mu to skutečně v rekordním čase a tím nejjednodušším způsobem. Práci začal shánět tak, že ve veřejné knihovně v New Yorku zjistil podle hospodářského atlasu, že nejvyšší výdělky jsou v Los Angeles. Koupil si New York Times, a na inzertních stranách se dočetl, že firma Douglas Aircraft (dnes BOEING) hledá inženýra. Nejvíc na něj zapůsobilo heslo “call collect” – volejte na účet volaného. Ověřil si, že pokud jej firma nevezme, proplatí mu zpáteční jízdenku, a pak jel tři dny a dvě noci bez zastávky napříč státy. Bylo to za války, a továrny tehdy nestačily vyrábět nýtky do letadel. Když se pak ptali, kdo má zkušenosti s výrobou nýtků, přihlásil se, i když nic podobného v životě neviděl. V krátké době pak Ludvík Weiner vyprojektoval stroj, který pracoval ještě lépe, než jaké byly předpoklady. Jak jinak.
INŽENÝRSKÝ INSTINKT
Podle inženýra Weinera člověk nemůže dělat stejnou věc příliš dlouho, potřebuje změnu. Sám se tím řídil a z letecké továrny odešel, i když se tu z něj stala hvězda s královským platem. Založil společně s kolegou vlastní firmu. Ta brzy prosperovala, ale Ludvík Weiner se neshodl se společníkem, bývalým vedoucím letecké dílny, který předtím neměl nikdy velké peníze a nevěděl si s nimi rady. Weiner mu prodal svůj podíl a založil další firmu. Pak to šlo samo. Vymyslel od stroje na výrobu zipů až po tkalcovský stroj bez člunku. A když se na něj později obrátil slavný Walt Disney, během čtrnácti dnů mu Ludvík Weiner přinesl plány na novou kameru, která odstranila “trhavý” pohyb kreslených filmových postaviček. Vymyslel i některé technické věci do Disneylandu, například promítání na devět pláten současně…
Jak je možné dostat se na vrchol v tolika odlišných vědách? Weiner říká, že: “Principy, které se jednou osvědčí, osvědčí se ve všem.” Ale to jistě není celé tajemství úspěchu, a tak dodává: “Já jsem rozený inženýr. Často pracuji podle instinktu, vím že jsem na správné cestě. To se nedá naučit, s tím se musíte narodit.”
OD MODIGLIANIHO K RENOIROVI
Až dosud to byl příběh inženýra a jeho světového úspěchu. V tomto okamžiku přerůstá v něco mnohem hlubšího. V úspěchu finančním a podnikatelském se odráží “americký sen”, ovšem v kapitole, týkající se umění a historie, se odráží stará rabínská tradice a její kořeny sahají o pár tisíciletí hlouběji. Vztah k umění měl Ludvík Weiner odjakživa. Sám také maluje, a snad proto dovedl již od mládí vzácný obraz – jak patří k dobrému jménu obchodníka – ocenit. Když poprvé přijel do Ameriky, uviděl prodávat Mo diglianiho za 1200 dolarů a nabídl kolegům, že když každý z nich dá dvě stě, za pár let na tom obrovsky zbohatnou. Nechtěli mu tenkrát rozumět, tak začal sbírat staré mistry později sám. O jeho soukromé sbírce prozraďme jen to, že má mimo jiné Renoira, a že k jejímu hlídání neváhal instalovat tak důkladné bezpečnostní zařízení, až se ho jednou sám polekal. Při překročení “hlídané linie” totiž spustí tak zuřivý psí štěkot, že je prý sugestivnější než skutečný. Jak říkal Jiří Voskovec: “Intelekt potře buje k vyvážení vášeň.” Scházeli se s Weinerem často, takže příležitostí k tomu bylo víc než dost.
ŽID Z ČECH
Víte jaký je rozdíl mezi významem slovního spojení “český Žid” a “Žid z Čech?” V tom druhém případě se lidé nehlásí k židovství jako k náboženství, ale považují je za národnost. S celou plejádou světově uznávaných osobností včetně Ludvíka Weinera, které se hlásí k tomu druhému případu, se seznamujeme až po roce 1989. Uvědomují si historický paradox, který změnil jejich život i to, že se něco podobného už nestane. Tedy, pokud jsou lidé poučitelní: “Hitler způsobil, že hrstka lidí z Čech utekla a přišla sem. To se už nebude opakovat… Je tu řada mladých, ale neumí česky, nemají ponětí o tamějších poměrech.” Snad proto se ti, kteří vědí oč jde, scházejí ve spolcích. Jedním z takových spolků je Historická společnost Židů z Československa a posledních dvacet let je její duší právě Ludvík Weiner. První akcí, kterou pomáhal organizovat, byl večírek k oslavě tisíce let Židů v Čechách, na kterém vystoupil i Weinerův přítel, Jiří Voskovec. O mnoho let později odešel inženýr Weiner do důchodu, továrny pro dal a převzal funkci prezidenta společnosti. Pod jeho vedením vyšel třetí díl monumentální knihy THE JEWS OF CZECHOSLOVAKIA a začal vydávat JEWISH REVIEW. Když pak zemřel v New Yorku redaktor, který se zabýval v New York Times židovstvím, nebyl náhle nikdo, kdo by ho zastoupil. O Weinerovi se vědělo, že je úspěšným podnikatelem, a že je editorem Jewish Review, tak se na něj obrátili, přestože je technik a továrník. Nakonec se tedy stal redaktorem New York Times – deníku, ze kterého přečetl inzerát n a své první zaměstnání. Kruh se uzavírá.
ŽIDOVSKÝ “SECHL”
Všechny děti “udělal bohatými”, jak říká, ale až ve čtyřiceti letech, do té doby se musely snažit samy. I když se mají dobře, opravdový “sechl” neboli obchodního ducha, jak říkají Židé, má jen dcera Lynn, která se provdala za milionáře, je starostkou na Floridě a mimo to má asi padesát továren na výrobu nožů po celém světě. Když se Ludvík Weiner poprvé s celou rodinou vrátil do Klatov, děti nemohly uvěřit, že se tady opravdu narodil. Představovaly si, že pochází z nějaké “malé Ameriky”, a tady zatím pomalu ani netekla teplá voda v hotelu. Druhý den přesídlili do pražského hotelu Intercontinental, snad aby se přesvědčili, že i v Čechách něco podobného existuje. Čechy má ale pan Weiner pořád rád, i když tvrdí, že jsou lepší hudebníci než obchodníci. “Jak je možné, že v Sušici se otevřely dvě nové továrny a jejich majiteli jsou Němci?” Přesto věří, že máme všechny předpoklady k blahobytu – především píli a šetrnost.
PŘÍLIŠ MNOHO NÁHOD?
Zdá se, jako by nic v životě Ludvíka Weinera nebylo náhodou – anebo spíš jakoby uměl náhodu využívat ve svůj prospěch. Možná je právě tohle inženýrský instinkt. Podobný nádech má schůzka, na které se s ním sešel Jiří Suchý, který společně se Šlitrem navázal na tradici, kdysi vytvořenou Werichem a Voskovcem. Tím Voskovcem, se kterým se pan Weiner donedávna přátelil v Americe. Byla to zvláštní schůzka, a ačkoliv se sešli lidé, kterým jsou novináři neustále v patách, proběhla v přísném utajení. Dr. Mráček, o kterém se říká, že je “inventářem divadla Semafor”, a přes tenis se jako sušický občan zná již dlouhá léta s panem Weinerem, zorganizoval setkání dvou světů do nejpodrobnějších detailů. Pomohla mu v tom Slovakofarma, firma pro kterou dr. Mráček pracuje. Inženýr Ludvík Weiner ani netušil, že ti příjemní společníci v jeho doprovodu jsou lékaři – kardiolog Jiří Dudek, doktoři Vlastimil Říha a Pavel Krejčí, Jan Velek i sestra Jaroslava Mrázková – a jsou tu také proto, kdyby snad náhodou selhal jeho pacemaker. A výsledek schůzky? Jiří Suchý loni prožil něco, co by se dalo nazývat “český comeback”. A v příštím roce chce dobýt Ameriku. Nastudoval novou hru v angličtině a Ludvík Weiner využije svých kontaktů při jejím uvedení. Uvidíme, jestli jeho instinkt bude úspěšný i tentokrát.
