NAPSAL KAREL TRSEK
S Jiřím Zítkou (41) jsme se poprvé setkali v roce 1990. V době, kdy se uvolnily hranice a už nejen oči našich občanů se ubíraly směrem západním, jeho cesta mířila na východ, na Dálný východ. „Pěknej mužskej,” pomyslela by si určitě větší část něžnější poloviny lidstva. Ale také dobrodruh v tom pravém a dobrém smyslu slova. Muž, který podlehl kouzlu dobývání dálek z nadhledu. Chlapík, který toto kouzlo dokáže naplňovat pro sebe i pro druhé. Stavební technik, horolezec, rogalista. Ovšem také invalidní důchodce. Takže to vezměme alespoň útržkovitě od začátku.
Svou cestu k oblakům začínal Jirka Zítka jako horolezec. Poprvé se na svém křídle vznesl pár metrů do vzduchu ve Viničce u Lysé nad Labem. To se psal rok 1978. S kamarádem Bohoušem Šindelkou to pak zkoušeli u Všetat a jedno z prvních přistání skočilo v bažantnici s pokutou. O rok později již trénuje na Rané a v roce 1980 je u spontánního založení svazarmovského Delta klubu „z(a)tracených” v Lysé nad Labem s vlastními pravidly, technickými kontrolami a výrobou cvičných křídel. Jako instruktor vede také výcvik dětí, ale hlavně za tuhle sezónu stačil oblétat na „rackovi” snad všechny kopce po celé republice. Těch drobných epizod a historek je víc, neboť už tehdy se u nás na křídlech závodilo, pořádaly se tzv. televizní poháry. „Racek byl mým snad nejpovedenějším křídlem. Jen za benzín na dopravu jsme ale utratili 40 tisíc korun, takže jsem musel skoro všechno prodat,” dodává Jiří Zítka. Létání mu učarovalo natolik, že se účastnil i oficiálních závodů. Ale první mistrovství republiky v roce 1982 se mu stalo osudným. Při posledním letu se na Rašovce zřítil a ošklivě polámané nohy z něho udělaly invalidního důchodce. Kromě toho přišel o licenci, takže jeho kariéru nezdobí žádné mistrovské tituly. Ale pravděpodobně díky tomuto zlomu začal stále více inklinovat k expedičnímu létání. „Nějaký čas jsem si dal od létání pohov. Ale měl jsem hodně volného času, takže mi to brzy zase nedalo. Už v roce 1983 jsem poprvé zkusil motorové rogalo, a o rok později jsem zase závodil, ovšem pouze v zahraničí. Skamarádili jsme se tehdy s Filipem Jenišem a na vyvedené kousky s ním se nedá zapomenout. Jednou jsme třeba soutěžili o to, kdo přistane blíž ke stánku s pivem – mé vítězství skončilo zbouraným stánkem.” Na Silvestra 1984 se v Kokořínském dole konal první slet motorové sekce našich rogalistů. Byla taková zima, že Jirka Zítka byl jediný, kdo se na místo dopravil vzduchem. Jeho vytrvalá zarputilost však přece jen začala přinášet první ovoce. S Janem Vaculíkem natočili film pro KF, režisér Radúz Činčera si vybral jejich záběry pro výstavu EXPO v kanadském Vancouveru.
EXPEDIČNÍ POSEDLOST. A tak v roce 1988, kdy si pořídili dvoumístné rogalo, opět s motorem Trabant, začali Jiří Zítka s Filipem Jenišem plánovat svou první velkou a vysněnou expedici na africké Kilimandžáro. S křídlem ochutnali pohled na snad všechny nám tehdy dostupné evropské země – od NDR přes Polsko, Maďarsko i rumunské Karpaty. Avšak když Filip Jeniš přikývl na překvapivou nabídku expedice „Tatra kolem světa”, netušil, že z téhle cesty se už nevrátí. Nevyšel ani plán s přeletem z evropského kontinentu na Island. Kromě toho jako invalidní důchodce s příjmem 1500 korun měsíčně musel Jiří Zítka řešit i nestandardními způsoby stále rostoucí náklady na svého životního koníčka. Pro jednoho Němce z bývalé NDR dokonce připravil křídlo na přelet do vysněné západní zóny, i z tohoto „kšeftu” však pro nepříznivé podmínky nakonec sešlo.
KAMČATKA. Ani uskutečněná expedice Eko- Kamčatka 1990 neproběhla ve zrovna nejvhodnější době. Dosavadní zkušenosti, osobní kontakty a snad i nadšení pro myšlenku přivézt do Prahy odolné rostliny, schopné vegetovat ve stále se zhoršujícím životním prostředí (mimochodem 27 vzorku dodnes na tehdejší doporučení ministerstva životního prostředí zkoumá příslušný výzkumný ústav), nakonec prolomily bariéry úřadů i zdrojů. Jiří Zítka se mohl na křídle vznést mimo jiné nad pověstnou sopku Ključevskaja, která je činná dodnes a která v roce 1956 způsobila jednu z největších přírodních katastrof, při níž naštěstí nebyl zmarněn jediný život, neboť celá tato oblast je široko daleko neosídlena.
BERINGOVA ÚŽINA. Už transport letadlem AN-26 před Magadan na Čukotku naznačil, že létat v mrazivém počasí nebude žádnou selankou. Po letu z osady Lavrentěva do Anadiru rtuť teploměru ukazovala minus 43 °C. Mezinárodního přeletu z Čukotky na americký kontinent se měly zúčastnit vedle jedné české a tří ruských ještě dvě posádky z USA, ty se však riziku omrzlin různými výmluvami raději vyhnuly. Do aljašského Well su tedy 120kilometrový přelet absolvovala ve dvacetistupňovém mrazu vedle Zítkova rogala pouze ruská křídla. Tento úspěch ilustruje následující příhoda: „Hned druhý den jsem si napl ánoval samostatný let podél pobřeží do Telleru. Vítr vanoucí od moře mne ovšem odfoukl asi 20 kilometrů do vnitrozemí, dostal jsem se do mraků a vzhledem k neočekávaným turbulencím jsem nastoupal až do dvou kilometrů. Ve vzduchu jsem nepřetržitě strávil 7 hodin, a přestože měl motor Trabant spotřebu jen 4 litry na 100 kilometrů, musel jsem nouzově přistát v údolí u kempu La Gun, kde mi pomohl doplnit palivo jediný tamní obyvatel, Eskymák Alvaro. Díky odchylce jsem Teller úplně minul a po dalších dvou hodinách letu jsem přistál hned vedle boeingu na mezinárodním letišti v Nome. Říkal jsem si, že to asi nebude snadné vysvětlování, když jsem mířil do věže za obsluhujícím personálem, ale hned ve dveřích mne očekávala otázka – Gorge Zitka? – Yes, odpověděl jsem s únavou i ulehčením, že kamarádi kvůli mně obtelefonovali letiště a že tohle neplánované dobrodružství dopadlo dobře.”
HIMÁLAJ. Jsou lidé, které ani uskutečněné sny neodradí od dalších nápadů. Nám všem se otevřely hranice, těm nejschopn ějším však především možnosti naplňování jejich klukovských snů. Zákonitá náhoda svedla na Mistrovství Evropy 1992 ultralehkých letadel v Hodkovicích cesty Jiřího Zítky, Čechoameri čana Jana Béma, fotografa Daniela Šperla, kameramana Pavla Křižana a dalších, která vyústila expedicí celého týmu „Himalaya High” na podzim 1993. Cílem nebylo nic jiného – než přeletět nejvyšší horu světa Mount Everest. V Himálaji začali létat koncem listopadu. Nebyli tam s rogalem první, a v roce 1986 zde zkoušeli létat Angličané David Cole a Simon Baker. Ani jednomu se však nepodařilo dostat výš než do šesti tisíc metrů. Bohužel však motor Bémovy mašiny Rotax 912, na jehož speciálních úpravách pro velké výšky nechal leta práce, začal po prvním přeletu z Kathmándú nepochopitelně stávkovat, v tamních podmínkách a časovém presu prakticky nešel opravit. Zbýval ovšem ještě druhý stroj, vybavený slabším motorem Rotax 532. Náhradním programem se stala velehora Ama Dablam, vysoká 6856 metrů. Soupeřem navíc bylo počasí. Západní proudění ve výškách nad pět tisíc metrů vytvářelo silné turbulence a vzdušné víry. Rok intenzívních příprav se scvrknul do 12 vymezených dní, z nichž během jediného vítr přece jen ustal: Po hodině a devíti minutách 10. listopadu 1993 vystoupal Jiří Zítka nad Ama Dablam. Na výškoměru se objevilo až 7050 metrů nad mořem. Vysněný Mount Everest byl vzdálen jen pár kilometrů, o necelé dva tisíce metrů výš. Ale to byla jen smrtící iluze, motor byl vybi čován na maximum. Z nedostatku kyslíku se v takové výšce točí hlava. Ano, mířili ještě výš, nad Everest. „Kdybyste jej přeletěli, měli jsme pro vás připravenou pokutu 25 tisíc dolarů,” řekl později při koktejlu celé expedici náměstek ministra letectví Nepálu, pan Baskanta Upadkya. Nicméně nám patří prvenství v přeletu přes Ama Dablam i neoficiální světový rekord v nejvyšším pohoří světa, neboť Pavel Križan vystoupal až do 7150 metrů. Ale nešlo jen o rekord, létat mezi nejvyššími velehorami světa je vskutku nádherný zážitek.
ISLAND. V loňském roce se Jiří Zítka konečně dočkal také ostrova ostrovů. Nejednalo se sice o kdysi plánovaný přelet z Evropy, ale přímo na Islandu strávil ve vzduchu přes 50 letových hodin. I tady s kamarády pořídili spoustu atraktivn ích záběrů a zažili řadu zajímavých příhod, včetně přeletu nad slovutným vulkánem Hekla či nad průrvou, kde se lámou zemské desky evropského a americk ého kontinentu.
S KŘÍDLEM NA PÓL. Na to, zda Jirku Zítku láká expedi ční létání výhradně v liduprázdných, nehostinných a mrazivých oblastech, jsem se ho záměrně neptal. Ale právě v těchto dnech se s křídlem ve finském Laponsku účastní první, zkušební etapy mezinárodní polární expedice „Křídlo a pes” k Barentsovu moři. Jejím konečným cílem bude v zimě příštího roku severní pól naší planety, který již sice byl mnohokrát doby, přeletěn, ba i podplut. Snad inspirován pěším výkonem českého polárníka ing. Miroslava Jakeše, možná jen „cimrmanovským driftováním, spojil síly Delta klubu z Lysé nad Labem s Českou asociací sportů psích spřežení. Musím se přiznat, že i při tomto pokusu o světovou premiéru extrémní kombinace ultralehkého letadla a psího spřežení držím palce nejen Jirkovi Zítkovi. Kromě toho doufám, že se opět dočkáme unikátních záběrů z paralelního dosažení nejsevernějšího bodu Země, ale poté i z dalších světov ých štací Zítkova kouzelného křídla.
