Ty se zabýváš uměním dost naplno. Dáváš mu všechen svůj čas a navíc se jako jeden z mála současných umělců pouštíš do opravdu monumentálních projektů. Z toho tudíž určitě plynou problémy s místem a financováním. Co tě vede k tomu, že v současné situaci, kdy na nic nejsou peníze, děláš zrovna něco tak absolutně na první pohled “nerentabilního”? Myslím tím to, že vytváříš nákladné projekty, přestože nejsou zdrojem tvých příjmů…
. . . . .
Myslím si, že se pod vlivem nejrůznějších technologických vizuálních médií změnilo naše vnímání reality, přesněji řečeno prostoru. Moje věci jsou monumentální, aby svou působivostí prostor odmedializovaly a zeskutečnily.
Dobře, je tady skutečný prostor. To je v sochařství fatální věc. Ty jsi žákem prof. Kolíbala, a to je podle mého názoru opravdový mistr v práci s prostorem. Člověk se ale u něho ještě příliš v prostoru neocitá, spíš ho vnímá jako model. V tvém případě se nacházím v prostoru s velice konkrétním obsahem. Nejde o prostor mezi plochami, ale třeba mezi stěnami bazénu, pod hladinou vody?, to mi připadá docela vzrušující.
Pan Kolíbal pracuje s geometrickým abstraktním prostorem v objektové podobě, což může být někdy také dost vzrušující. Mě zajímá prostor samotný. Ve svých posledních pracích se snažím dostat i jaksi za něj. V těchto případech se sama galerie stává sochou nebo určitým objektem, do kterého divák vstupuje.
Jde ti tedy o to, abys zvýraznil konkrétní stávající prostor kolem sebe?
Jistě, on sám se stává objektem, předmětem mého zájmu.
V podstatě mi nejde o nic jiného než o to dostat účastníka mých prostorů do takového rozpoložení, kdy se zamyslí nad tím, zda je naše vnímání skutečnosti stejné, jako bylo za našich dědečků, a popřípadě jak se změnila jeho kvalita.
Myslíš, že lidé nežijou v reálném plastickém prostoru?
Fyzicky žijí v reálné skutečnosti, psychicky nevím jak ještě moc. Vždyť většinu svého času trávíme zíráním do plochých obrazů televize, počítačů, časopisů… Bohužel, nebo naštěstí, přijde však doba, kdy se ploché obrazy stanou prostorové.
Je možné, že dnes chápeme prostor do značné míry iluzivně.
Určitě. Skutečný prostor je i tam, kam lidský zrak – objektiv kamery nemůže.
Tvoje téma je příroda. Například voda, která je absolutním symbolem živosti až živelnosti. Je v tom něco paradoxního vybrat si živel za sochu, která ho totálně umrtví.
Není voda samotná lepší než socha vody?
Je. Mě ale bavilo dělat prostorové to, co na ploše dělá fotografie, film a video s naší skutečností. Paradoxnost mého počínání, kdy se pokouším umrtvit vodní hladinu jako “magmatickou hmotu”, je nakonec velmi blízká tomu, co se snažím vyjadřovat svojí prací vcelku.
A co například obrovské hlavy orlů, které jsi vystavil v Martin-Gropius-Bau v Berlíně?
Tam mě zase zajímalo modelovat něco, co je možné zahlédnout ve výšce 250 m na jednom z nejsymboličtějších art-decových mrakodrapů v New Yorku, aniž by bylo možné se toho dotknout a změřit si to. Ze všech možných tiskových materiálů jsem se snažil tyto architektonické detaily orlích hlav zde v Praze zrekonstruovat do jejich životní velikosti a snést je na podlahu galerie.
Dostal ses někdy k těm orlím hlavám třeba i později?
Nedostal. Ale když jsem minulý rok na podzim v New Yorku šel po čtyřech letech znova okolo, tak jsem měl takový podivný pocit, že tam v těch 250 metrech výšky něco znám velmi intimně.
Svoji poslední velkou věc pro galerii Nová síň v Praze jsi dělal ve spolupráci s legendou světové experimentální hudby Brianem Enem. Je fantastické, že jsi s ním mohl pracovat na jednom projektu.
Je to skvělý člověk. I když je tak významnou uměleckou osobností, nikam mne netlačil a komunikoval se mnou normálně. Původně jsme přemýšleli nad úplně jiným řešením, než jaké bylo ve finále vystaveno. On měl rozpracovanou skladbu, už když přijel. Tři dny jsme řešili prostor v galerii a Brian postupně svou skladbu předělával. Dalo by se říct, že to, co vzniklo tady v Praze, je něco naprosto nového.
Vloni jsi dostal cenu Jindřicha Chalupeckého. Máš tudíž namířeno do Headlands v Kalifornii, kde budeš mít k dispozici ateliér na břehu oceánu. Máš už v hlavě něco, na čem budeš pracovat? Vrátíš se k velrybám, nebo si s chutí zarelaxuješ?
Pokusím se uvidět skutečné velryby, abych se už více nemusel trápit tím, jak je ta naše středoevropská realita skutečná, nebo neskutečná, a omrknu tam ty filmové exteriéry, ve kterých se natáčí reálné příběhy, kterými zde v televizi žijeme.
JIŘÍ PŘÍHODA – Narozen v Jihlavě v roce 1966. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér prof. S. Kolíbala, A. Veselého).
Zabývá se prací s prostorem a instalací. Jako jeden z mála současných mladých umělců vystavuje své projekty i v zahraničí.
LAITERIE EN FRICHE, EUROPE EN CHANTIER, La Laiterie Strasbourg.
EUROPE 94, Young art of EUROPE, M. O. C. München.
DER RISS IM RAUM, Martin-Gropius-Bau Berlin, National Gallery of Contemporary Art Zacheta, Warsaw.
URBANE LEGENDEN – PRAG, Staatliche Kunsthalle Baden-Baden.
