Nohy si jen těžko hledají cestu mezi odlomenými krápníčky zapíchnutými v bahně. Naše šlápoty se podobají stopám prvních lidí na Měsíci. Dóm se však začíná zužovat a snižovat. Po pár metrech nezbývá, než se plazit vodou. Začíná to být nepříjemně úzké. Ve strašlivě nepřirozené pozici se snažím zkroutit na kamenech nad vodu a ještě vedle sebe vtěsnat transportní pytel s fototechnikou. Moc to nejde a přednost mají fotoaparáty. Moje tělo musí do vody.
Studená lázeň však netrvá dlouho a můžeme se vztyčit v malinkém dómku. Potůček mizí v těsném kanále a tam se za ním i ten nejhubenější z nás neprotáhne. Podle výpočtů jsme v hloubce 252 m a za sebou máme 1540 m chodeb v nově objevené jeskyni Achernar. “Pěkný výsledek vzhledem k tomu, že jsme v této oblasti poprvé,” podotkl tenkrát kdosi z nás a vůbec netušil, na jaké objevy jsme ještě měli, při konci téhle výpravy, přijít.
Vlastně nikoho asi ani ve snu nenapadlo, ani místní odborníky, co se může v útrobách pohoří Owen na severozápadě Jižního ostrova Nového Zélandu skrývat. V roce 1990 jsme přijeli do divokých a málo prozkoumaných hor hledat nové jeskyně a naše výprava pro to byla náležitě vybavena, avšak objevy, o kterých chci vyprávět, nás přeci jenom zaskočily. Museli jsme se na Nový Zéland za čtyři roky vrátit znovu a opět jsme nestačili vše prozkoumat. Několik týdnů průzkumu jsme měli už za sebou a dostavili se i nemoci. Skoro každý z naší devítičlenné party si prodělal slabší chřipku a dodnes mi není jasné, kdo to sem, do tohohle odříznutého konce světa, přitáhl.
Rozbrázděným krasovým terénem jsme vyšplhali na 1878 m vysoký Mt. Owen a z jeho vršků se dívali k několik desítek kilometrů vzdálenému pobřeží. Nás však nejvíce upoutával skalnatý terén s množstvím otvorů a propastí. Věděli jsme, že třeba žádná z děr nemusí být klíčem k objevení většího jeskynního systému, ale slíbili jsme si, že pokud skončíme průzkum v Achernaru včas, okoukneme to tady. Při návratu prudkým skalnatým svahem jsme se rozdělili, ale většina z nás prošla nezávisle na sobě okolo jeskynního vchodu, z kterého vanul intenzivní průvan. V té chvíli pochopitelně nikdo nevěděl, že jsme prošli okolo vchodu do úžasné jeskyně, a že tenhle závěr výletu vlastně ovlivnil naše další bádání na Novém Zélandu.
Mezitím, co jsme pokračovali v průzkumu jeskyně Achernar, Láďa využil odpočinkového dne a k otvoru s průvanem se vrátil. Zjistil, že hned za vchodem je rozměrný dóm a dál pokračuje chodba. Pokračování je prý však úzké, vane z něho průvan, ale úžina by šla rozšířit. Jeskyni nazval “Funidlo”. Za několik dní nato Láďa opět využil chvilky volno a “soukromě” se pokusil úžinu rozšířit. Povedlo se mu to a pronikl do soustavy chodeb, jejichž průzkum již vyžadoval týmovou práci.
“Funidlo” bylo však pro nás zatím jen okrajovou záležitostí, protože všechny síly byly nasazeny v jeskyni Achernar, která jen pozvolna vydávala svá tajemství. Chodili sem zpočátku jen dva až tři z nás a kupodivu stále objevovali nové a nové chodby.
NA PRAHU OBJEVU
“Tak projel by tudy vlak nebo ne?” připomíná mi Vláďa řečnickou otázkou naši včerejší diskusi v táboře. Seděli jsme večer u ohně a kluci líčili dojmy z právě objevených chodeb v nové jeskyni. Tvrdili, že prošli snad už jeden kilometr a jeskyně nekončí. Prý budeme mít co dělat, abychom to do konce pobytu zmapovali. Já jsem tak trochu pochyboval a myslel jsem, že přehání. Teď jsem jim však musel dát za pravdu. Chodby jsou opravdu mohutné, mnohem větší než v Achernaru a navíc mají velké množství odboček.
Pradávná podzemní řeka tu předvedla svoji nezkrotnou a divokou sílu. Nejprve ve vápencích vyhlodala síť kanálů a postupně je spojila v jeden velký, kterým teď my procházíme. Když se okolní krajina začala vlivem geologických sil přetvářet a pozvolna zvedat, podzemní říčka začala ztrácet své vody, které si nacházely v rozpukaném skalním masivu novou cestu do větší hloubky. S úbytkem vody se však ztratila i její unášecí schopnost a valouny i drobná zrníčka písku se začaly usazovat na dně chodby.
Zrovna šlapeme po jedné takové říční terase a z polohy valounů se snažíme určit, jaký byl v minulosti směr vodního toku. To je nesmírně důležité pro náš další postup. Jak vrstva sedimentů v minulosti narůstala, vyplnila na severním konci chodbu až po strop. V některých místech jsme zjistili nánosy až 5 m silné, což svědčí o velkém stáří chodby, možná přes pět milionů let.
Náš průzkumný tým se musí rozdělit. Davidova parta se pokusí proniknout do horních pater jeskyně a já s Jirkou a Vláďou se budeme snažit nalézt pokračování naší staré říční chodby.
Zkoušíme jít po průvanu, ale jednoduché to asi nebude. Protahujeme se úžinou, v rozporu slézáme o pár metrů níže na štěrkovou lavici a koukáme do velmi nízké prostory. Po odhrábnutí několika písčitých kopečků je vstup volný. Plazíme se v jemném mazlavém bahýnku a každý metr je těžce vykoupený. Jíl má takovou přilnavost, že posunout se dopředu je velký problém. Prostě se nemůžeme od podkladu odtrhnout. Momentálně tudy voda neteče, ale povodňové čáry na stěnách ukazují, že za dešťů se chodba zaplavuje vodou celá! Jen těžko rozeznáváme původní barvu kombinéz, když Jirka hlásí definitivní konec. Bláto sahá až ke stropu a přesto, že se v něm Vláďa ještě chvíli plácá a snaží se protlačit dál, nejde to. Tudy cesta nevede.
Laik by řekl, že starosti jsou za námi, když tahle větev jeskyně končí, ale každý objev se musí zmapovat, jinak není objevem. Jak miluji mapování v podzemí, tak bych ho po dnešku mohl začít nenávidět. Blátem je obaleno dokonale všechno, údaje se dají zapisovat jen díky tomu, že máme speciálně impregnované papíry. Bude opravdu lahůdkou to všechno rozlepit, přečíst a překreslit do srozumitelné jeskynní mapy. Korunu všemu dává při návratu služba v táboře. Kde prý jsme se zasvinili, když jeskyně je tak čistá?
Jsme unaveni, ale spát nejdeme. Pozorně posloucháme zážitky z průzkumu dalších dvou týmů. David s Petrem skutečně pronikli do horního patra, ale jejich větev jeskyně též končila.
Největší úspěch však měl třetí tým pod vedením Libora. Prošmejdili i ty nejtěsnější odbočky ve Staré chodbě a podařilo se jim soustavou meandříků a úzkých kanálů sestoupit hodně hluboko pod úroveň, kterou jsme zatím znali. Jen díky nedostatku času nepokračovali dále po podzemní řece, na kterou narazili. Byl to neobyčejně významný objev, protože snad nám pomůže pochopit, kam se všechna ta voda z povrchu po deštích ztrácí. V horách je jen pár jezírek a jinak všechno mizí jako cedníkem do podzemí. Horší je, že kluci cestu zdlouhavě hledali, odvalovali balvany, rozšiřovali úžiny kladivem a mnohokrát se také vraceli. Orientačně byl postup tak složitý, že tam budou muset znova a vše označit pro mapovací tým. Je to smůla, protože do konce výpravy zbývá jen týden a každého dne je škoda.
PODZEMNÍ DÁLNICE
V deset hodin navazujeme na bod č. 59 ve Staré chodbě a začínáme mapovat. Snažíme se být rychlí. Libor přebírá funkci průvodce, protože jedině on zná ve spleti chodbiček hlavní tah k podzemní řece. Postup vůbec není logický a z pohodlných chodeb se každou chvíli musí odbočovat do těsných puklin a průlezů. Vůbec se Liborovi nedivím, že zapomněl cestu a musel ji jít znovu hledat.
Teprve v půl třetí odpoledne slyšíme bublání peřejí a zastavujeme na břehu hlavního vodního kolektoru. Přichází odněkud zprava a je to pořádný proud vody. Kde a jak vzniká, se nám při této výpravě asi nepodaří zodpovědět, ale rádi bychom se dostali po jeho toku dolů. Vyměňujeme v lampách karbid a krátce obědváme čokoládu a buráky. Už máme těch sladkostí plné zuby, ovšem kalorie do sebe nějak dostat musíme. Ještě je velký kus cesty před námi, a to nepočítám návrat na povrch.
Jsme mile překvapeni, protože chodbou se pohybujeme velice pohodlně. Většinou brouzdáme 20 cm hlubokou tekoucí vodou a jen občas musíme hlubší tůně přetraverzovat po vymletých policích ve stěně. Po předchozích úžinách je to hotová dálnice.
Ve čtyři hodiny jsme nervózní. Označujeme již bod číslo 200 a vodopád, který tu měl být, stále nikde. Libor každou chvíli hlásí, že ho slyší, ale nakonec se vždy ukáže, že to jsou jen hučící peřeje. Mapování se zdá být nekonečné. Poznámkový blok začíná být plný a brzy nebude kam kreslit.
Vodopád se objevil z ničeho nic a vůbec se dopředu neohlásil charakteristickým hukotem. Není to hezké místo. Voda padá svisle dolů do hloubky asi sedmi metrů do malého jezírka. Lano se musí zavěsit těsně podél cákajícího proudu a navíc je nutné dole se rozhoupat a doskočit na velmi úzký břeh. Dolů to ještě jde, ale při návratu cestou nahoru nás to trochu zmáčí. Ani nedomýšlím, co by se stalo, kdyby na povrchu přišel silnější déšť. Vodopád by nás odříznul a museli bychom čekat mnoho hodin, až voda poklesne.
Jak jsme to tenkrát zvládli, mi dodnes není jasné, ale v šest hodin odpoledne slaňujeme podél druhého vodopádu na kamenitý břeh velkého jezera. Označujeme bod číslo 281, čímž ukončujeme náš maperský supermaratón. Za námi je přes 900 m zdokumentovaných chodeb. Je to náš dosavadní životní rekord.
Sedíme na balvanech na začátku velkého dómu a opět doplňujeme čerstvý karbid. Přemýšlíme, jak s průzkumem dál. Zbývá jen pár dní a před námi je rozlehlý dóm, který včera objevil Pavlův tým. Došli ale nedaleko a postavili tam malého kamenného mužíka. Tvrdili, že nedosvítili na protější stěnu. Ať už přeháněli nebo ne, tenhle jeskynní systém je o mnoho delší než naše jeskyně Achernar a bylo by škoda dóm před námi alespoň částečně neprozkoumat a nezaměřit.
Večer u ohně se dohadujeme, že pracovní název “Funidlo” pro tak velkou jeskyni moc důstojný není. Po tajném hlasování vítězí nové jméno Bohemia, aby po nás na Zélandu zbyla nějaká památka. V té chvilce pohody nikoho nenapadlo, že název bude citován v atlase největších jeskyní světa, a že česká výprava se natrvalo zapíše do speleologických dějin Nového Zélandu.
ZTRACENI VE TMĚ
Celý den trochu připomíná odpočinek, ale není tomu tak. Do ukončení expedice zbývají tři dny a Pavlova ani Davidova parta na konec soustavy rozlehlých dómů nedorazila. Chystáme se na zítřejší rozhodující úder. Sestavujeme čtveřici, která dostane všechen zbývající karbid a důvěru ostatních, aby dokončila průzkum. Kdo ví, čím nás jeskyně ještě překvapí.
Během dvou hodin dorážíme na konec zmapované části jeskyně a jsme na prahu neznáma.
Drápeme se po balvanech vzhůru a po přelezení šikmých vápencových desek se otevírá dlouho očekávaný dóm. Marně se snažíme proniknout tmou někam na protější stranu. Je to něco gigantického, něco co jsme zažili jenom v jeskyni Piere St. Martin ve francouzských Pyrenejích. Tam to byla ale známá a prozkoumaná jeskyně, ale tenhle dóm teprve čeká na svoje objevení!
Kloužeme fylitovou sutí někam dolů a výskáme na sebe radostí. Neporušenost svahu hyzdí jenom pár šlápot Pavlova týmu z předvčerejší akce. Suť však střídají obrovské skalní bloky a stopy mizí. Snažíme se vybavit jejich slova, kam odtéká podzemní říčka, a kde je kamenný mužík, který ukončoval jejich objevnou pouť. Nějak nám to nehraje.
Zprava, z ohromného tunelu, přitéká další potok a mužík nikde. Za svitu karbidek se nedokážeme orientovat, na tuhle prostoru jsou naše světla příliš slabá…
Opět sbíháme svahem dolů. Je to jako někde na horách a ne v jeskyni. Jsme zvyklí se protahovat úžinami, soukat do otvorů, plazit se v bahně a ne provádět jakousi pěší jeskynní turistiku. Nic podobného se však v našem životě opakovat nebude a málokterý jeskyňář má štěstí tohle zažít. Jen jednou za mnoho mnoho let se ve světě podaří objevit obrovskou prostoru. Plně toho chceme využít a jdeme dál, dál do tmy.
Pavel tvrdil, že šli asi tak čtvrt hodiny a postavili mužíka. My se ženeme už přes půl hodiny a začínáme tušit, že jsme ho někde přehlédli. Rychleji než my kluci postupovat nemohli. Je jasné, že jdeme do neznáma a narušujeme tisíciletý klid jeskyně. Kdo nezažil tenhle nepopsatelný pocit objevitele, nikdy nepochopí…
Mám smíšené pocity. Trochu strachu, hlavně že bude ostuda, ale zároveň jakousi vnitřní radost z dobrodružství dosud nepoznaného. Daří se mi sice určit směr, ale kudy jsem vlastně slezl, není mi moc jasné. Vkládám do úst píšťalku a pískám. Nic se neděje. Zesiluji své úsilí. Teprve po notné chvíli se vysoko nade mnou objevuje Jirka. Jeho čelovka ozařuje strop a teprve teď si uvědomuji rozlehlost prostory, respektive její části, v které se nacházíme.
SEN ALBEŘICKÝCH JESKYŇÁŘŮ
Suť se nám sype pod nohama a jeden krok vzhůru znamená pomalu dva zpět. Chvílemi si pomáháme i rukama. Na vrcholu dalšího svahu vylézáme na balvany a výkřiky úžasu se nám zadrhávají v hrdle. Pravá stěna, která byla dosud na dohled, je teď sotva tušit a levá zmizela úplně. Svah pod námi ubíhá někam pryč do černé hloubky. Stojíme a jen zíráme.
Bezděčně zakláním hlavu. Není to sen, ani nevidím hvězdy. Nevylezli jsme do noci na povrch. Jsme v dalším gigantickém dómu, největším ze soustavy, co jsme zatím objevili. Nevíme, kam jdeme, pouze víme, že zpráva o objevu vzruší celou světovou speleologickou veřejnost.
uspechČást gigantické prostory “Sen albeřických jeskyňářů” při
nasvícení speciálním bleskovým zařízením. Celou,
810 m dlouhou prostoru, vyfotografovat bohužel nelze.
Něco takového jsme si vždy ve svých snech a nesmyslných úvahách při petrolejce v naší boudičce v Albeřicích přáli objevit. Každý však věděl, že to je jenom sen. A teď se to povedlo. Dóm dostává okamžitě název “Sen albeřických jeskyňářů”.
Dóm se větví do dvou částí. Zamířili jsme nejprve do levé větve, kudy proudila podzemní řeka. Voda se však hnala divokým kaňonem a nebylo moc jasné, kudy pokračovat.
Dochází nám, že běžná speleologická světla jsou tentokrát nedostatečná a musíme zvolit jinou taktiku průzkumu. Rozestupujeme se na vzdálenost asi dvaceti metrů a jdeme podél pravé stěny. Vždy po určité vzdálenosti děláme odbočku z našeho hlavního tahu u pravé stěny a pošleme někoho změřit šířku dómu k protější stěně. Jedině tímhle způsobem jsme si schopni udělat představu o rozměrech prostory.
Změřit příčný profil ovšem znamená přelézat sbory obrovských skalních bloků s měřícím přístrojem v zubech a ještě hlídat správný směr. Jako nepatrná bludička se nám měřič ztrácel na své cestě k protější stěně rozlehlé prostory. Profily byly dlouhé 80 i 90 m a jeden dokonce 110 m. To se později ukázalo jako nejširší místo dómu.
Všechno šlo jako na drátkách, když se Jirka, který měl zepředu hlásit číselné údaje, najednou odmlčel. Ptáme se, co se děje. “Pojďte sem,” bylo jediné, na co se zmohl a potom ze sebe nevydal, mimo různých skřeků, jediné rozumné slovo.
Jirka stál jako přimrazený a fascinovaně ukazoval před sebe. Ze stropu i balvanů na zemi vyrůstaly obrovské trsy aragonitových vláken. Celý ten propletenec byl navíc prošpikován kamennými stébly, na jejichž koncích se vytvořily několikacentimetrové koule měkké tvarohové hmoty. Bělostí všechno zářilo do dálky a drobně světélkující krystaly vytvářely iluzi kmitavého pohybu celé té křehké scenérie.
Dál, dál, dál. Musíme pokračovat v cestě. Ze tmy se vynořuje jedno křehké brčko za druhým a jejich tělo zdobí tenké výrůstky trčící do prostoru, jako by nějaká tajemná síla nutila tenké vlákno opustit mateřský krápník skýtající oporu. Na zemi vyrůstají lesy sněhobílých stalagmitů, ostře kontrastující s tmavými balvany. Některé stalaktity již neunesly svoji váhu a zřítily se. Na jejich troskách vyrůstá nová generace. Koloběh podivného kamenného života.
Je nám jasné, že na průzkum takového jeskynního klenotu budeme muset zorganizovat další výpravu, při které fotografování zabere několik dní. Bohužel teď není čas na unikátní krápníky. Chceme nalézt konec téhle superprostory. Všichni na povrchu na to čekají.
Klopýtáme přes popadané dolomitové desky a na měření se nemůžeme soustředit. Náš pohled každou chvíli posvátně zabrousí ke stropu. Bílá přehršle roztodivných tvarů pokrývá stovky čtverečných metrů a mnohde je i na podlaze tolik krápníků, že není kam šlápnout. Přemýšlíme, že je na světě jenom pár jeskyní s takovýmhle druhem výzdoby. Bohemia má další unikát.
Fascinují nás stále nové a nové detaily. Dokonalý svícen obrácený nohama vzhůru, Madona s děťátkem, tenká vlákna kamenných pavučin i hákovité tvary krápníků nedbajících při svém růstu zákonů zemské gravitace. “Stěny,” křičí Libor zepředu, opravdu se přibližují stěny. Budeme mít pocit, že jsme zase v jeskyni. Soustava gigantických dómů končí. Je na čase, protože nám v měřícím přístroji došly nitě, karbid je tak akorát na zpáteční cestu na povrch a baterie fotografických blesků začínají stávkovat.
Úzkou průrvou mezi dvěma skalními sloupy komínujeme asi o 15 m níže, stavíme poslední kamennou pyramidku. Až sem vede dóm “Sen albeřických jeskyňářů”, jehož délka je 810 m. Už teď z předběžných výpočtů je jasné, že jsme objevili nejen největší podzemní prostoru Nového Zélandu, ale jeden z největších podzemních dómů světa.
Plamen karbidky olizuje bělostný stalagmit a nechává na něm očazenou stopu v podobě křížku. Náš poslední měřičský bod s číslem 347 ukončuje 3,5 km dlouhý a 393 m hluboký labyrint jeskyně. Temeno krápníku ovazujeme stužkou s československou vlaječkou.
