Půldruhého století dvojí římská volba nebyla výjimkou. Když byl proti králi zvolen vzdorokrál, začali se o prvenství prát a spojenci na obou stranách shrábli zisky. Poslední vskutku mocný císař Fridrich Druhý Štaufský byl na dlouhá léta poslední, kdo, v roce 1220, získal nejvyšší titul právem císařské korunovace v Římě. Po jeho smrti už jen chaos. Konrád Štaufský, syn, který nedorostl svého otce. Proti němu vzdorokrál, málo významný hrabě Vilém Holandský. Dokonce vladaři, jejichž země stály mimo římskou říši. A opět oba proti sobě. Bratr anglického krále Richard z Cornwallu a kastilský král Alfons Desátý. V říši se ani neukázali.
Po nich kurfiřti obezřetně zvolili jednoho z málo významných říšských pánů, švábského hraběte Rudolfa z Habichtsburku. Šlechtice nepříliš bohatého, zato zjizveného válečníka, který svou početnou rodinu a chudou zemi živil ze žoldu ve službách bohatých knížat při válečných výpravách. To byla zkušenost nad jiné užitečná. Proti němu stál totiž jiný nápadník římského trůnu a z toho šel strach. Příliš mocný, příliš bohatý a příliš úspěšný. Jeho říše se rozpínala. Vojenskými výboji, diplomatickým úsilím i sňatky. Český král Přemysl zkrátka všem přerostl přes hlavu a bylo třeba se ho zbavit. Rudolf z Habichtsburku byl tedy najat ke svému nejnáročnějšímu úkolu: zničit nebezpečně rostoucí moc.
Nakonec se to podařilo, sice za pomoci zrady, ale přece. A svým volitelům začal přes hlavu přerůstat Rudolf Habsburský.
Tentokrát nezvolili protikrále. Rudolf Habsburský byl mnohem starší než jeho předchůdci a dalo se čekat, že v dohledné době zmizí tou nejpřirozenější cestou. Když se tak stalo, dali si kurfiřti už dobrý pozor, aby na trůn nepovýšili jeho syna Albrechta. Zvolili mnohem méně nebezpečného Adolfa Nassavského, ale Albrecht s vydatnou pomocí svého švagra, českého krále, dosáhl druhé volby a v rozhodující bitvě o římský trůn Adolfa nejen porazil, ale v osobním boji i zabil, čímž bylo říšské schizma vyřešeno. Nakonec dosáhl i uznání papeže za slib, že přes všechny závazky vděčnosti zničí českého krále Václava.
Jenomže se to nepovedlo. Albrecht zemřel tři roky po nevydařeném vpádu do Čech a kurfiřti se pro jistotu obrátili docela jinam. Až na říšskofrancouzské pomezí.
Ani Jindřich Lucemburský nebyl nijak významný pán. Přesto na rozdíl od svých předchůdců snil císařský sen a vypravil se k římské korunovaci. Po mnoha králích a „králíčcích“ obnovil císařství, ale z tažení do Itálie se už nevrátil.
Po jeho smrti kurfiřti volili mladého Wittelsbacha Ludvíka Bavora a jiní kurfiřti zase Albrechtova syna Fridricha Habsburského. Boje pokračovaly dalších deset let. Ludvík nakonec Ń opět za pomoci českého krále, tentokrát to byl Jindřichův syn Jan Lucemburský Ń zvítězil a přijal císařskou korunu v Římě proti vůli papeže. I on přerostl říšským knížatům přes hlavu a nespokojenost vedla k nové volbě. Z té vítězně vyšel syn Jana Lucemburského Karel, na římském trůnu toho jména Čtvrtý.
Prozřetelnost mu přála. Jeho sok zahynul při podzimním lovu na medvěda v říjnu 1347 a Karel se stal jediným králem, pak i císařem, a v jeho zemích po celých víc než třicet let jeho panování vládl v té době neobvyklý pořádek a mír. Proti němu nikdo nepostavil jiného nápadníka, a dokonce už za jeho života byl zvolen nástupcem jeho syn.
