Sydney? Obrovská vesnice rozprostírající se od horizontu k obzoru. Výškových budov tady moc není, opominu-li centrum (City), kde je několik desítek čtyřiceti až sedmdesátipodlažních budov. Zbývající zástavbu ve městě pak povětšinou tvoří jedno nebo dvoupodlažní rodinné domky, zasazené do četných parků, hájů a lesů. Zatím jsem ještě nikde neviděl tolik zeleně ve městě jako tady.
METRO PRO ČTYŘI MILIONY
Naše čtvrť Bondi Junction má strategickou polohu. Je jak kousek od pláží na pobřeží, tak i několik minut metrem do centra, kam chodím do školy. Metro v Sydney ale spíš připomíná vlaky. Hlavně svou kapacitou, neboť soupravy tvoří taková spousta dvouposchoďových vagonů, že nástupiště jsou dlouhá jako peron na vlakovém nádraží v Kolíně. Úzkým místem jsou jen eskalátory, ale ty naštěstí jezdí stejně rychle jako ty staré ruské v Praze. V centru jsou tratě a zastávky většinou v podzemí. Taková vlaková stanice Town Hall má šest kolejišť ve dvou patrech nad sebou. Dobře přestoupit a zbytečně se nenachodit chce zpočátku trochu času. Ale doprava je v tomto skoro čtyřmilionovém městě zorganizovaná dobře, a to dokonce i v čase příprav na olympiádu, kdy se spousta stanic rekonstruuje. Zřetelné cedule a ochotní dopravci vám rádi pomohou neztratit se v husté síti veřejné dopravy v Sydney.
SURFOVÁNÍ, ŽÁDNÁ POLITIKA
Potkával jsem v Sydney zástupce národů celého světa. Lidé v Austrálii se ale na rozdíl od Evropy více zajímají o sport než o politiku či rasismus. Mimochodem, toho jsem si tady nejvíce všiml u českých, slovenských či polských studentů nebo přistěhovalců z Irska. Velmi zajímavé bylo se během jednoho dne pobavit s člověkem z Nového Zélandu, Indonésie, Vietnamu, Japonska, Maďarska, Thajska, Polska (to bylo národnostní složení naší třídy) či Austrálie o životě tam u nich. Mimo jiné jsem se tak například dozvěděl od svého spolužáka z Vietnamu, že “Czechoslovakia” je stále, v roce 1999, součástí Sovětského svazu.
Ze sportů se Australané asi nejvíce zajímají o ragby, kriket a koňské dostihy. Sami pak ponejvíce praktikují rekreační běh a hlavně surfování. Výška vln je asi jedinou věcí, která Australany skutečně zajímá. Surfováním se zabývá skoro každý. A není se co divit. V tom moři se ani nic jiného dělat nedá – neustále tu jsou půl až třímetrové vlny. Bez surfu zbývá jedině boj s vlnami. Nebezpečné jsou boční či zpětné proudy, které vás mohou odnést na moře. Každý rok si podceňování tohoto nebezpečí vyžádá mnohem více obětí než napadení žraloky, kteří prý připlouvají na pláže až za tmy, a tak se nedoporučuje po setmění koupat v moři.
Dalším velkým a cizinci podceňovaným nebezpečím je ozonová díra, která je na jižním pólu větší než na pólu severním. V Austrálii se neustále vedou informační kampaně, jak se před sluncem chránit. Dokonce i kvalitní oblečení se tu prodává se značkami, které udávají, jaký má ochranný faktor. Krémy se doporučuje používat už 20 minut před opalováním a s faktorem 15 až 30. Rovněž by člověk neměl zapomínat na pokrývku hlavy a kvalitní sluneční brýle, a to i ve městě či ve stínu, neboť UV záření se odráží od budov či prachu. Dokonce i ve škole nás před nebezpečím ozonové díry často varovali. Pravé Australany jsem pak poznával podle nezdravě vypadající kůže.
KRÁSNÁ, ALE DRAHÁ OPERA
V nejstarší čtvrti města – The Rocks – se ještě uchovalo pár historických budov vystavěných prvními usedlíky. Ve staré observatoři je vystavena unikátní mapa, jež se převíjí na dvou válcích a speciální světlo ji osvětluje přesně tak, jak je v danou chvíli osvětlena Sluncem i naše Země. Dobře můžete rozpoznat, na které rovnoběžce začíná polární noc, nebo kolik hodin trvá v té či oné zemi den.
The Rocks pojí se severním Sydney vyhlášený přístavní most. Na fotografiích to tak nepůsobí, ale když jej vidíte zblízka, nechápete, jak takový “Most přes moře” mohli vůbec postavit. Pár stovek metrů směrem k Pacifiku pak stojí vyhlášená budova Opery. Stavba z růžové žuly, betonu a skla na vás možná dýchne zašlými časy budování socialistických památníků, ale jinak, především jako fotografická kulisa města, je to dílo opravdu efektní. Základní kámen Opery byl položen v roce 1958 a celý komplex pak oficiálně otevřela královna Elizabeth II. v říjnu 1973. Dánský architekt Jern Utzon měl neustále velké spory s investory, a tak v roce 1966 opustil Austrálii a nikdy se sem již nevrátil. Podle jeho návrhů sice byla postavena celá budova, ale interiéry už navrhovali tři australští architekti. Původní rozpočet byl několikrát překročen a nakonec se vyšplhal na neuvěřitelných 102 mil. AUD. Austrálie si dokonce musela půjčit peníze od USA, ale v roce 1975 byly veškeré náklady na výstavbu uhrazeny z loterie za tímto účelem zřízené. Jenom mi trochu vrtalo hlavou, proč si tak drahou stavbu postavili na tolik nevypočitatelném moři, vlastně na 580 pilotech.
 Pohled z městské ZOO na City, budovu Opery a most Harbour Bridge. Rozhodnutí žít ve velkoměstě nemusí ještě v Austrálii znamenat oddělit se od světa zvířat. S těmi se tu totiž setkáváte na každém kroku. |
ZVÍŘATA VE MĚSTĚ
Nejen Sydney, ale Austrálie vůbec mi připadaly jako jedno velké ZOO. Se zvířaty se tu potkáváte na každém rohu. Město se může pochlubit spoustou nádherných parků (především mezi nimi vynikají Královské botanické zahrady), kde se to jen hemží všelijakým ptactvem. Navštívíte-li pak soukromé či státní zoologické zahrady, zaměřující se na prezentaci australské fauny, můžete si například pochovat medvídka koalu či pohladit klokana. Ti si tam totiž volně pobíhají mezi voliérami s různobarevnými ptáky kakadu a loudí něco na zub. Byli dokonce tak krotcí, že jsem si jednoho vzal i do náručí.
Krokodýli zase takovou vzácností v českých ZOO nejsou, ale tasmánský čert ano. Nevěřili byste, jak je obtížné toho ďábla vyfotit. Pořád se vrtí a běhá sem a tam a k tomu pořád na cosi nadává. Flying Fox – létající liška – zase hrozně smrdí. Vypadá jako netopýr, ovšem alespoň třikrát větší. Rozhodnete-li se pro večerní procházku po Sydney, buďte připraveni, že vám občas proletí nad hlavou.
DOBRÝ DŽOB
Mít práci je druhou starostí Australanů (po výšce mořských vln). Kdo ji má, je za vodou. Studenti z východní Evropy sem většinou přijedou za vypůjčené peníze nebo chtějí cestovat, a tak je pro ně shánění práce prioritou číslo jedna. A sehnat se dá všelico. Od čištění koberců, pomoc v kuchyni, roznášení letáků, přes práci na mycích linkách či rozvozu pizzy, až po lépe placenou práci číšníka nebo opatrovatele v nemocnici.
Není však úplně snadné někde začít, najít tu první práci může někdy trvat i dva měsíce, zvláště přijedete-li sem mimo turistickou sezonu. Všichni požadují dobrou angličtinu, ale hlavně praxi v tom, oč se ucházíte. Životopisy či diplomy mají mnohdy menší význam než to, co nalžete při přijímacím pohovoru, kde musíte rozhodně zapůsobit. Rovněž doporučení z několika předchozích (australských!) zaměstnání má tady velkou váhu. Je tu i spousta pracovních agentur, které bezplatně pomáhají najít nějaký ten “džob”. Další možností je si v sobotu ráno přivstat a koupit si hlavní místní deník “The Sydney Morning Herold”, kde ve zvláštním oddíle vychází na 80 stranách nabídka pracovních příležitostí všeho druhu. Musíte být rychlí a ihned telefonicky reagovat, neboť když už nějakou příležitost najdete, zapíšou si vás jako třicátého v pořadí. Také je dobré být neustále k zastižení, a vlastnit tedy mobil.
