Syndrom mezi nebem a zemí aneb smrt bez příčiny?

NAPSAL: JIŘÍ MARGOLIUS
Kojenci by neměli být ke spaní pokládáni na bříško! Vzato kolem a kolem, je to téměř všechno, čím se může lékařská věda bránit prokletí, visící jako Damoklův meč nad lidstvem už od počátku jeho existence.
Přiznejme si, víme toho tolik, co Sokrates. A když se mohl bez uzardění přiznat on, proč ne my? Jsou dodnes věci nepoznané a jen matně tušené, o jejichž příčinách se můžeme jen dohadovat, hádat, a někdy ani to ne. Laik může mávnout rukou – vždyť je tolik věcí, se kterými si nevíme rady, proč si lámat hlavu? Copak jde o život? Nezbývá, než odpovědět jednoznačně, naléhavě: ANO! A lámat si hlavu dál. Náhlé úmrtí ve spánku postihne přibližně jednoho kojence z tisíce, přičemž příčinu tohoto jevu si lékaři neumějí vysvětlit. Ve srovnání se zahraničím jsou statistické údaje v naší zemi poněkud nižší, ale to ani v nejmenším není důvod ke spokojenosti.
Syndromem náhlého úmrtí kojence se zabývá MUDr. Hana Houštková, odborná asistentka kliniky dětského a dorostového lékařství Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, pracoviště I. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Odkdy víme o syndromu náhlého úmrtí, zajímáme se, a odpověď nám bezmála vyrazí dech: „Je znám a popisován už v době počátků civilizace, někdy před dvěma tisíci lety!“ První písemný doklad známe z Mezopotámie. Přeloženo do dnešní řeči: „Zcela zdravé dítě bylo nalezeno ráno mrtvé vedle své matky!“ Jak jinak – tahle záhada se přičítala nežádoucímu působení zlých duchů a nezbývalo, než je zaplašovat zaříkáváním, případně úplatky v podobě obětí. „V šestnáctém a sedmnáctém století se v prvních učebnicích pediatrie (rozuměj dětského lékařství) objevují poznatky o úmrtí kojenců, u nichž nikdy předtím nebyly pozorovány známky jakékoli nemoci.“ Lékaři v té době už pokročili: nesvalovali vinu na zlé duchy, ale na – matky. Prostě ve spánku dítě zalehly a to se udusilo! Také byly příkladně trestány: mohly mluvit o štěstí, když pykaly jen v žaláři, v lepším případě v sevření pranýře někde na náměstí, vystaveny posměchu a slinám rozhořčených spoluobčanů – hle, krkavčí matka! Kdyby byl nablízku, dejme tomu, takový Boblig z Edelstadtu, proslulý jezuitský bojovník proti čarodějnictví z Velkých Losin, asi by s radostí pod nešťastné matky přiložil plápolající polínko. V pradávných pediatrických spisech bylo zevrubně popisováno, čeho se má matka vystříhat: mimo jiné se připomínalo, že by neměla k dítěti uléhat opilá.
lll V minulém století jeden švédský lékař, který byl zároveň patologem, poskytl dodatečně nebohým ženám z pranýře a vězení, potažmo z plamenné hranice, nezvratné alibi: při pitvách dětí, kterým večer nic nebylo a ráno ležely v postýlce mrtvé, nenašel sebemenší patologickou změnu! Děti zemřely, aniž by jim cokoli bylo! Jinými slovy – záhadná smrt bez příčiny! „Před druhou světovou válkou, v době, kdy vlivem nových účinných léků a jiných faktorů začaly ustupovat infekce, se syndromu náhlého úmrtí začali lékaři věnovat zvýšenou měrou. Dřív umírala třetina kojenců ze sta a nikdo se žádnou záhadou neobíral: viníkem byly infekce a další choroby! A najednou se začala objevovat úmrtí, u kterých příčina nebyla vůbec jasná. Lékaři si začali lámat hlavu. Co se to, proboha, děje? Pitvy neukážou vůbec nic! Objevovaly se různé teorie: jeden lékař přišel s názorem, že kojenci mají větší brzlík, který mohl tlačit na dýchací cesty a způsobit úmrtí…“
lll Záhadným případům se začalo říkat smrt z brzlíku. Tahle hypotéza se ukázala definitivně neplatnou po druhé světové válce a lékaři dál stáli před velkým otazníkem. Když ne brzlík, tak tedy CO? „V roce 1969 byla na lékařském kongresu v Seattlu ve státě Washington stanovena definice – syndrom náhlého úmrtí kojence. Platí tedy: dítě, které nejevilo žádné známky nemoci a je nalezeno mrtvé, přičemž ani pitevní nález neodhalí žádné příčiny a patologické změny, je ve statistice zařazeno do kolonky syndromu náhlého úmrtí kojence.“ Napadá nás: nemůže snad existovat něco jako syndrom náhlého úmrtí dospělých? Jsme zdraví jak řípa, večer si lehneme a ráno už nevstaneme. Brzlík máme v normě, a že by nás snad někdo zalehl…? „Syndrom postihuje děti, a to nejčastěji ve věkovém rozmezí čtyř týdnů až jednoho roku.“ Do čtyř týdnů ovlivňují úmrtnost zejména vrozené vývojové vady, těžká nezralost s porodní vahou pod 1000 gramů, komplikace těhotenství a porodu. Po této době křivka úmrtnosti z těchto důvodů klesá a do popředí vystupuje tajemný syndrom, ono neznámé x z tajuplné a dosud nevyřešené rovnice. Maminky, které zasáhne tato osudová rána, si za smrt svého dítěte přičítají vinu a málokdo jim to v jejich bolesti vymluví. Mnohé končí v péči psychiatrů, často jsou vystaveny výčitkám okolí, že zanedbaly péči o své dítě. A přitom nenesou na jeho úmrtí, záhadném a dosud nejasném, v drtivé většině sebemenší vinu! Jen asi jedno procento úmrtí dítěte je zaviněno matkou, ale to už není syndrom. „Je pravda, že dítě, u kterého se nenajde žádná zjevná příčina, mohlo zemřít třeba na metabolický rozvrat, nějakou dědičnou poruchu metabolismu, která se do té doby neprojevovala. To je možné a stává se to. Je to ale jen malá část a průkaz tohoto onemocnění po smrti je obtížný až nemožný.“
lll Víme toho stále málo. Třeba to, že existují jisté rizikové faktory, které mohou jít syndromu na ruku: jestliže je matka příliš mladá, dítě je už vícečetné, několikáté v řadě, výskyt úmrtí je vyšší v zimním období… „To proto, že je v tomto údobí víc infekcí. Úmrtí se spojují s virovým onemocněním, které mohlo proběhnout třeba zcela nepozorovaně a náhle dojde k zástavě dýchání nebo srdeční činnosti. Uvažuje se o možnosti přerušení převodního systému, který srdci udává impulzy. Srdce nedostane popud a dojde k zástavě srdeční akce.“ Teorií není nedostatek: častěji umírají děti matek kuřaček, které nepřestaly se svým zlozvykem ani v těhotenství. Je to mimo jiné i otázka menší porodní váhy. Ale když položíme jednoznačnou otázku – co dnes víme o tom, proč děti záhadně umírají? – odpověď pohříchu zní: „Zatím stále ještě velmi málo.“
lll Tedy něco mezi nebem a zemí? „Občas se najde malé množství žaludečního obsahu v horních cestách dýchacích, třeba v průduškách, ale to nemusí znamenat, že se dítě udusilo vdechnutím. Tady statistika může mást – ten žaludeční obsah v dýchacích cestách může být způsoben oživovacími pokusy!“ Moment! Byly někdy oživovací pokusy úspěšné? „Sama si vzpomínám na případ, kdy matka našla dítě po spánku na balkoně v kritickém stavu. Přivezli ho k nám, dítě se podařilo vzkřísit, ale poškození mozku, vzhledem k dlouhému nedostatku kyslíku, bylo tak velké, že normální život byl vyloučen. V literatuře jsou ale popsány případy oživování se šťastným koncem.“
lll Jsou známy stavy, pojmenované jako život ohrožující příhoda. Matka si náhle všimne, že dítě je nápadně bledé, nebo naopak promodralé, je úplně chabé, nedýchá… Začne s ním třepat a stane se, že stav dítěte se upraví. „O těchto situacích se hodně diskutuje. Tyto děti bývají monitorovány a dlouhodobě jsou zaznamenávány jejich životní funkce.“ Doktorka Houštková zná lékaře, který shromáždil údaje o sto padesáti dětech, jejichž stav se zcela znormalizoval. Ani jedno z nich již v dalším životě nemělo podobnou příhodu. Nikdo ale také nepřišel na to, co jejich kritický stav způsobilo! Diskutuje se o existenci návratu žaludečního obsahu zpět do vyšších partií, do jícnu, případně až do dutiny ústní, což může přivodit zástavu dechu. „Ale odborné studie tuto hypotézu ve vztahu k syndromu náhlého úmrtí kojence nepotvrdily.“ Exituje časný syndrom náhlého úmrtí v raném novorozeneckém věku. Těch je ale relativně velice málo, zlomek celkového množství. Jde o známou situaci: novorozenec je nalezen bez známek života i bez jakéhokoli nálezu, který by smrt zdůvodnil. „Před lety jsme měli takové dítě v porodnici. Sice se ho podařilo vzkřísit, ale později stejně zemřelo na následky těžkého poškození mozku. A zase: žádná přičina nebyla objevena!“ Znovu se, nehodlaje přistoupit na nějaké nadpřirozené zásahy, chci ujistit: to opravdu na sklonku dvacátého století lékaři mohou zatím jen bezmocně krčit rameny? „Bohužel. Krčí rameny na celém světě! Zatím. Intenzivní výzkum ale pokračuje.“ lll Jsou další hypotézy: nebezpečné jsou prý měkké polštáře. Kojenec na bříšku vydechuje kysličník uhličitý a místo kyslíku ho zase vdechuje zpět.
V Americe prý třetina dětí, které zemřely při spaní, ležela právě na měkké podušce. „Nová teorie mluví o nebezpečí plastikových matrací. Vzhledem k tomu, že syndrom byl znám už před dvěma tisíci lety, je to nesmysl. Kouření v těhotenství může být jen podpůrný jev, ne základní příčina. Je tu také otázka přehřívání obličeje dítěte, které spí na bříšku, protože termoregulace tak mladého organismu není ještě dokonalá. Nezralost může hrát velkou roli, nepříznivě může ovlivnit různé faktory. Problém je v tom, že nevíme jaké a jak.“ Jistá patoložka z Bostonu se pokusila vnést do záhady světlo: zabývala se detailně prodlouženou míchou a u dětí, které zemřely na syndrom náhlého úmrtí, objevila odchylku u určitého míšního jádra. „Uvažuje se, jestli tato lokalita nemá nevysvětlitelné tragédie na svědomí. V prodloužené míše je totiž řada důležitých center, včetně centra pro dýchání, a tady by mohlo docházet k poruše, kterou neumíme odhalit.“ S pravděpodobností hraničící s jistotou by mělo jít o nějaký problém zrání.
Předivo nervového systému se utváří řadu měsíců ne-li let. „Vzhledem k tomu, že dítě umíralo na syndrom náhlého úmrtí, a přesto bylo v některých případech vzkříšeno, a nic takového se nikdy neopakovalo, zdá se být logické, že zralost hraje určitou roli.“ Lidské tělo je složitý stroj. Když se naruší interakce složitých systémů, jeden jediný selže, může dojít k havárii.
lll Pokusme se na hádanku podívat jiným pohledem. Je výskyt syndromu přibližně stejný na celé zeměkouli? Nebo: co říkají statistiky o různých sociálních vrstvách? Je výskyt syndromu četnější u matky s diplomem z Harvardu než v rodině afrického sběrače kokosů? „Kdysi některé práce uváděly, že víc umírají děti matek s nižším vzděláním. Jenže tento údaj se později nepotvrdil. Z geografického hlediska je prokázáno, že jednoznačně jihovýchodní Asie, Hispánci, dokonce i Itálie mají enormně nízký výskyt úmrtí. Naproti tomu v Austrálii, hlavně u původního obyvatelstva, je úmrtnost nejvyšší.“ V Anglii popsali skupinu přesídlenců z Asie, léta trvale žijících na ostrově. I mimo svůj domov si Asiaté ve srovnání s Angličany udrželi mnohem nižší frekvenci výskytu syndromu náhlého úmrtí kojence. Příčina tedy nebude zřejmě v poloze té které země, ale v dispozicích různých ras a skupin obyvatelstva. Lékaři zkoušeli žít v rodinách asijských imigrantů, pozorovali jejich návyky, životní styl, manipulaci s dítětem, ale žádného převratného objevu se nedobrali. Jeden lékař řekne, že je ideální, aby matka spala s dítětem, druhý to kategoricky zavrhne. Na syndrom náhlého úmrtí zatím všichni zhlížíme, jako kdysi člověk na panenské vrcholy Himálaje, dokud ovšem nepřišel Hillary a nezlezl ten nejvyšší. Změřeno a vyšetřeno je zatím vše, co změřit a vyšetřit šlo. „Mnohé výzkumy šly do nejmenších detailů: zkoumalo se, jak daleko maminka spí od dítěte, v jaké poloze, kde má dítě hlavičku, jak probíhá vdechování, vydechování, z čeho je vyroben polštář… Přesto se nepodařilo nic jednoznačného objasnit.“ MUDr. Hana Houštková se s několika případy bohužel setkala. Šlo o děti hospitalizované kvůli běžným nemocem: byly už v pořádku, krátce před propuštěním, a přitom… „…v noci našly sestřičky dítě, které mělo jít ráno domů, bez známek života. Jiné dítě, prakticky bez problémů – a ráno bylo mrtvé.“ Napadá mě: nemůže být příčinou alergie? Na prach, zvířata, pyl? „Uvažovalo se i o tom,“ řekne lékařka. „Nic.“
Kdyby lékař aspoň poradil nějakou prevenci! Ale to by musel nejdřív vědět proti čemu ! „Můžeme jen radit, aby děti nespaly na bříšku. Aby se nepřehřívaly. Aby se v přítomnosti dětí nekouřilo. Aby matky co nejdéle kojily, protože dítě by mělo mít co nejvíc obranných látek proti infekci; vztah infekcí k syndromu náhlého úmrtí kojence se totiž stále nabízí.“ Víc zatím nic. Snad jen tolik: každá nejasná příhoda okamžitě patří do nemocnice. Pokud je ovšem ještě čas… Maminka uloží naprosto zdravé dítě do postýlky a pak… najde ho bez života. Nechtěl bych prožít takovou situaci, nevím ani, jak bych ji přežil. Na mysli mi tane jediné: až někdo objeví příčinu záhadných úmrtí zdravých dětí, ubude na světě slz a všichni budou vědět, co objevitele v ten šťastný rok čeká. Lékařka to řekne za mne: „Nobelova cena.“