Na jedné z chavínských stél je portrét nadpozemské bytosti s rysy kočkovité šelmy, možná i válečníka s vyceněnými zuby. Drží část jisté rostliny. Mezkalin, který je v ní obsažen, navozuje hypnotický stav. Jistě nešlo o fantazii dávného kameníka.
Staré americké kultury totiž na všechny důležité artefakty – keramiku, textilie či kamenné desky – ztvárňovaly věrohodné obrazy svého každodenního života, rituály, slavnosti i uctívané božstvo. Všechno mělo svůj přesný význam, třebaže jsme ho ještě „jen“ nepochopili. Proč by tomu mělo být u Chavíňanů jinak?
Jak se zdá, užívání některých přírodních drog bylo důležitou součástí jejich života, stejně jako je tomu dodnes u některých kmenů zejména v amazonské oblasti. To je také jeden z důvodů, proč slavný peruánský archeolog Julio Tello předpokládá, že Chavíňané mají původ kdesi mezi amazonskými indiány.
Ať už přišel takzvaný chavínský kult do města Chavín de Huántar odkudkoliv – z amazonské džungle, vysokohorských částí And či pobřeží Pacifiku, jisté je, že velkolepé sídlo se stalo jedním z nejvýznamnějších v celé předincké historii jihoamerického kontinentu. Názorů na vznik a skutečnou roli města i jeho jednotlivých částí je několik a archeologický průzkum odhaluje jeho tajemství jen pozvolna. Většina odborníků se však shoduje na tom, že Chavín de Huántar byl především vznešeným obřadním střediskem, náboženským centrem a v době svého největšího rozkvětu ovlivňoval kultury vzdálené tisíce kilometrů. Obyvatelé města i jeho okolí si totiž už v 1. tisíciletí před Kristem dokázali vypracovat a rozvinout osobitý náboženský styl, propracovanou architekturu i sochařské umění. Chavín je tedy pravděpodobně první velkou civilizací a první skutečnou říší na území dnešního Peru.
MĚSTO JAGUÁRA
Je ale třeba zdůraznit, že chavínský styl je mnohem starší než samotné město. Mnohá okolní sídla, jako Pacopampa, Kotosh, Cerro Sechín či Shillacoto, stála ještě dříve, než byl položen základní kámen velkolepého města na soutoku řek Mosna a Wacheqsa. Neméně zajímavý je jistě i samotný původ názvu města a celé kultury. Chavi znamená v indiánském jazyce (v jednom z jeho dialektů – karibštině) jaguár a jméno Chavinavi pak Synové jaguára s oštěpy. Není sice jisté, že dávní obyvatelé města hovořili tímto jazykem, dodnes používaným na severu jihoamerického kontinentu, ale kult jaguára je patrný jak ve městě, tak v celé kultuře.
Chavín de Huántar, vzdálený asi tři sta kilometrů od Limy, leží nedaleko vysokohorského Huarazu, v nadmořské výšce bezmála tři tisíce metrů, v jednom z údolí na východních svazích And. I když se toto místo zdá odlehlé, je ve skutečnosti snadno přístupné jak z peruánského pobřeží Pacifiku, tak i z Amazonie. Tato výhodná poloha z něj udělala nejen důležité posvátné místo, ale i obchodní středisko a významný dopravní uzel. Křižovaly se tu horské cesty vedoucí ze severu na jih i trasy orientované západo-východním směrem, z Amazonie k oceánu.
DLOUHO ZAPOMENUTÝ CHAVÍN
Chavín znali už první dobyvatelé z Evropy, přesto vzbudil pozornost až v první polovině minulého století. Španělský kronikář Antonio Vásquez de Espinoza už v roce 1620 o Chavínu napsal: „…Byla to nejznámější svatyně, uctívaná jako u nás Řím či Jeruzalém, sem chodili indiáni přinášet své oběti, protože ďábel tohoto místa jim tlumočil mnohé věštby, takže přicházeli z celého království…“ Ale teprve o tři sta let později vytvořil archeolog Julio César Tello první mapy a náčrty: ve třicátých letech objevil „klasickou“ chavínskou keramiku, východní a západní průčelí komplexu, zavěšené kamenné sochy hlav, opracované kamenné desky s vyobrazenými postavami…
Z nalezených objektů tento muž založil dočasné muzeum přímo ve městě. Nevydrželo to dlouho. V lednu 1945 se do údolí zřítila lavina ze západní strany, strhla řeku Wacheqsa a protrhla břehy jednoho z okolních jezer. Běsnící voda pohltila všechno krásné a jedinečné, co Tello vyzdvihl z trosek města a nestačil převézt do Limy. Bylo obrovským štěstím, že řadu nalezených objektů nebo alespoň kopií, které nechal prozíravě vyrobit, uložil v muzeu hlavního města. Přírodnímu živlu odolala jen velká část bytelných kamenných staveb.
Do archeologického výzkumu v Chavínu de Huántar se pak zapojili další věhlasní badatelé jako J. Rowe, L. Lumbreras či H. Amat. Jenže roku 1970 přišla další rána. Silné zemětřesení, při němž zahynuly desetitisíce lidí včetně výpravy českých horolezců pod nedalekým Huascaránem, poznamenalo i bezmála dva tisíce let staré kamenné město. Teprve o dva roky později objevil archeolog Lumbreras kulaté náměstí nejstarší chavínské stavby, tzv. Starého chrámu (Templo Viejo de Chavín). Jeho vznik byl radiouhlíkovou metodou určen někdy do doby kolem roku 850 před Kristem, nejmladším objektům je asi o šest století méně. Největší rozmach ale zažil Chavín ve druhé polovině své existence, tedy v letech 400 až 200 před Kristem.
Stavby tohoto náboženského střediska jsou jedny z nejstarších a nejmohutnějších objektů svého druhu vůbec. Nejde ale jen o velikost, protože existují i větší sídla (například Cerro Sechín), důležitá je jejich architektonická vyspělost. Komplex chrámů měl poměrně složitou strukturu s celou řadou vnitřních galerií s kamennými stropy, schodišti, rampami, výklenky a ventilačními otvory. Je obrácen směrem k velkému čtvercovému prostranství venku, zčásti zapuštěnému do země. Toto takzvané „velké náměstí“ sloužilo jako shromaždiště poutníků ze širokého okolí, pod širým nebem se tu zřejmě konaly i bohoslužby.
Přímo uprostřed tohoto prostranství bylo objeveno jedno z nejslavnějších děl: vysoký obelisk zobrazující jaguářího boha. Nese Tellovo jméno a je uložen v limském archeologickém muzeu. Násyp na obou podélných stranách chrámu pak dává celému komplexu tvar písmene U. Je typický pro stavební styl pobřežních kultur, což je trochu problém. Protiřečí to myšlence, že je zdejší kultura amazonského původu.
TEMPLO VIEJO A DÁVNÍ INŽENÝŘI
Západní polovina hlavní a zřejmě nejstarší části chrámového komplexu také připomíná tvar písmene U otevřeného k východu. Uvnitř ho uzavírá kruhové, do země zapuštěné prostranství s asi dvacetimetrovým průměrem. Chrámy stavěné ve tvaru U byly údajně zasvěceny mocným bohům a duchům hor, vládcům větru a deště. V drsných klimatických podmínkách peruánských hor byli jejich obyvatelé zkrátka ochotni udělat cokoliv, jen aby zajistili příznivé počasí s dostatkem vláhy a tím i potřebnou úrodu.
Větší, jižní křídlo objektu, takzvané castillo (hrad), nebo také pro svůj tvar „velká pyramida“, je jedním z nejnápadnějších staveb v Chavínu. V minulosti bylo několikrát přestavěno a dnes je vysoké více než deset metrů. Vede k němu schodiště jaguárů. Kromě zbytků sloupů a kamenů ozdobených jaguářími motivy na něm zaujme střídání dvou barev – takzvaný černobílý portál. Černé schody z porfyritu stojí po severní straně, zatímco bílý vápenec tvoří jižní stranu schodiště.
Nitro pyramidy působí velmi složitě a v labyrintu několik set metrů dlouhých chodeb, uzounkých chodbiček a průchodů může člověk snadno zabloudit. Kromě toho je pyramida protkána systémem kanálů, které přiváděly vodu k rituálním účelům. Kanály ji zároveň i odváděly zpět. Chavíňané tak zjevně dokonale ovládali základy inženýrství. Voda byla přiváděna z obou řek, ledovcové Wacheqsy tekoucí na severu přibližně ve směru od východu k západu a třemi hlavními kanály z Mosny obtékající východní stranu města. Úzké kanálky vedly podél stěn hlavního náměstí a sbíhaly se do jihovýchodního rohu, odkud byla voda odváděna do hlavního podzemního kanálu.
Výměnu vzduchu v málo prostorných svatyních, situovaných hluboko do nitra pyramidy, zajišťovaly větrací průduchy. K čemu sloužily výklenky různých tvarů a rozměrů označované dnes jako galerie (je jich tu celkem dvacet dva), toho mnoho nevíme a jejich názvy jsou často odvozeny podle nalezených předmětů a tvarů – například galerie Labyrintů, Netopýrů, Obětin s nalezenými ulitami mořských živočichů. Galerie Zajatců byla pojmenována podle lebky zřejmě obětované ženy, galerie Dvojité míry dostala název podle střechy navozující dojem falešné klenby. Někdy rozhodly dokonce jen historky, které ale s obdobím vlastní existence města nemají nic společného. Například Bláznovou pojmenovali místní jednu z galerií podle vesničana, který se tu dlouho zdržoval a jehož ostatní považovali za duševně chorého.
Odborníci se domnívají, že tyto galerie plnily především úlohu náboženskou, některé však pravděpodobně i ekonomickou a politickou. Byla zde totiž uskladněna řada věcí každodenní potřeby (například přikrývky, keramika, zásoby potravy) či předměty určené jako dary nebo k výměně.
VELKÁ JAGUÁŘÍ SOCHA
Zvláštností Chavínu je kamenná socha hlavy, jakési nadpřirozené bytosti, pověšená na západní straně Starého chrámu. Původně jich tu zřejmě bylo mnohem více, dnes však leží v galeriích uvnitř chrámu. (Podobnou sochařskou galerii hlav najdeme v Tiahuanacu – nejstarší objekty ve městě pocházejí z 3. století před Kristem – a je zřejmě důkazem přímého vlivu Chavínu na tiahuanackou kulturu vzdálenou odtud více než tisíc kilometrů.)
Srdcem nejstarší chavínské stavby je prostor ve tvaru kříže. A právě tady, na křižovatce chodeb širokých ne více než metr, stojí čtyři a půl metru vysoká, hrůzostrašně vyhlížející kamenná socha, nejpodivuhodnější plastika v celém Chavínu, takzvané „velké vyobrazení Lanzóna“. Kdo ale je tato bytost s lidskou postavou a jaguářími rysy? Jakou asi hrála úlohu v životě Chavíňanů, když jí přisoudili tak významné místo v nejstarším chrámu?
Celé umělecké dílo připomíná tvarem kopí či oštěp (odtud jeho španělský název). Zcela jistě zpodobňuje chavínského boha s ústy plnými tesáků, kulatýma očima, vystouplými nozdrami a vlasy s obočím stylizovanými do tvaru hada.
Sochu Lanzóna detailně studoval už profesor Tello. Ve své studii uvádí, že nad Lanzónem stávala dříve další galerie, která ale byla zničena povodní v roce 1945. Obě svatyně však zřejmě sloužily během ceremonií současně.
Proč si však Chavíňané a posléze i některé další americké kultury vybrali jaguára jako své nejvyšší božstvo? To už dnes jen těžko někdo jednoznačně vysvětlí. Faktem ale je, že náboženství hrálo v jejich životě nejdůležitější úlohu. Lanzón působí děsivě i na současníky, což teprve na věřící před dvěma tisíci lety! Strach a hrůzu nahánějící „vládce“ jaguár zřejmě nejlépe udržoval lid v patřičné poslušnosti. Kdo by si přál dostat se s ním do křížku? Jaguára jako nejobávanější zvíře pralesní části Ameriky ostatně stylizovaly do nejrůznějších podob mnohé amazonské kmeny. Podobně jako had byl pro ně symbolem moci i plodnosti. I to je důvod, proč se někteří odborníci, včetně dr. Tella, domnívají, že Chavíňané příšli do oblasti tropické džungle od Amazonky.
MATEŘSKÁ KULTURA CELÝCH AND
Takto poněkud velkoryse, avšak nikoliv bezdůvodně označil chavínskou kulturu jeden z nejvýznamnějších peruánských archeologů profesor Tello. Chavín dnes neoznačuje jen jedno město – svatyni, ale rozsáhlou kulturu, která byla ve své době na nejvyšší úrovni v celé oblasti And. Je jasné, že tak početná komunita nevystačila jen s náboženskými rituály, ale potřebovala také dostatečné zázemí, jakési hospodářské zázemí. Zřejmě i proto byli Chavíňané zdatnými zemědělci a po jejich příchodu se pěstování kukuřice začalo rozšiřovat do všech oblastí dnešního Peru. Také budovali velkolepá zavodňovací zařízení, která později inspirovala i jednu z nejslavnějších kultur v údolí řeky Nepe~na na pobřeží Tichého oceánu – kulturu Mochiků.
Systém důmyslných kanálů v bezprostředním okolí Chavínu jednak jako jakási hranice vymezoval prostor pro pořádání různých slavností a ceremonií (konaly se totiž nejen uvnitř chrámu, ale i vně komplexu), ale měl také zabránit řekám, aby se vylily z břehů v období silných dešťů. Zkrátka všechno, co chavínská kultura vybudovala, bylo překvapující, nové, jedinečné, a navíc na velmi vysoké úrovni. Proto je zvláštní, že do dějin amerického kontinentu vstupuje náhle a jakoby už hotová, vytvořená. Kde se tady vzala?
Možná právě tato otázka přiměla některé odborníky, aby hledali původ Chavíňanů nejen mimo Peru, ale dokonce i za hranicemi amerického kontinentu. Někteří srovnávají chavínský styl dokonce až s čínským a japonským uměním. Jiní, včetně předního českého etnografa dr. Stingla, poukazují na nápadnou blízkost některých prvků chavínské kultury se starší olméckou civilizací, obývající střední části Mexika.
Dodnes se tedy přesně neví, odkud se chavínská kultura do oblasti středních And dostala a jakým způsobem se vlastně vyvíjela. Přesto je tak významná, že stojí na jednom z čelních míst historie Peru před příchodem Inků. Přitom Chavín de Huántar jako by zcela unikal pozornosti turistů. Nenabízí se jim tu totiž impozantní pohledy do krajiny jako z vrcholu Machu Picchu či na jezeře Titicaca. Chavín de Huántar obklopuje nehostinná a pustá krajina, nelétají sem vyhlídkové vrtulníky, nechodí se tu v zástupech po vyznačených chodníčcích a do cesty nevstupují dotěrní prodejci ověšení od hlavy až k patě všelijakými tretkami. Chavín de Huántar si díky tomu stále uchovává své přirozené, osobité kouzlo a jedinečnou atmosféru. Zatím.Chavínská kultura
Chavínská kultura dostala název podle místa, kde byl vykopán jeden z největších chrámů tehdejšího stylu – naleziště Chavín de Huántar v peruánské oblasti And. Dodnes ovšem není zcela jasné, zda toto místo bylo skutečně ohniskem tohoto stylu, a sám název Chavín byl sotva původním jménem. O obyvatelích totiž dodnes nevíme, jakým jazykem mluvili a odkud přišli. Chavínskou kulturu charakterizuje kult boha – šelmy, v tomto případě jaguára. Objevuje se jak v podobě skulptur, tak na keramice a textiliích. Znaky chavínského stylu se objevují i na předmětech z tepaného zlata.
