Sýrie je zvláštní země. Působí zažloutlým až žlutým dojmem. To je, alespoň v létě, převládající pocit. Teprve později se do mysli začne vkrádat portrét otce a synů Asadových. Háfiz, zesnulý prezident, sleduje své živoucí poddané nejen z nebeských výšin, ale též z polepených nároží, oken, kanceláří, taxíků i veřejných záchodků. Jeho syn Bashar, jenž nastoupil na jeho místo, se jej snaží zdatně následovat. Okna výkladů, nášivky a samolepky na prsou vojáků, malinké fotky v dokladech či obrovské portréty vyskládané z bílých kamenů na žlutých stráních u vojenských prostorů. Rodinnou trojici doplňuje vousatý Basil přísného vojenského vzezření. Jsou vždy a všude. „Nebudeme se bavit z nikým o politice a tyhle,“ následovalo kývnutí směrem k nejbližšímu polepenému oknu, „nejmenujme.“ Jsou to starý, mladý a vousatý „velký bratr“. Na tom jsme se shodli hned první den. Syrská demokracie není tak silná, abychom si mohli zavádět hovory o politice v kdejaké čajovně. Dokonce ani to slovo „demokracie“ není tak zcela namístě.
VŠUDYPŘÍTOMNÝ VRCHNÍ VELITEL
„Král je mrtev. Ať žije král!“ praví klasik. Všemi milovaný (a běda, jestli ne!) Háfiz al-Asad zemřel 10. června 2000. Bylo mu šedesát devět a nikdo nepochyboval, kdo se stane nástupcem. Bylo však potřeba alespoň pro zbytek světa zachovat zdání demokracie a vyhlásit volby. Syřanům je autokratická vláda nadiktována shora. Háfizůf syn Bashar al-Asad byl zvolen 97,29 % hlasů. Jednota až podezřelá, připomínající budování komunismu či autokracii. Celé volby však měly ještě jeden zádrhel. Věková hranice na to, aby se člověk mohl stát syrským prezidentem, je 40 let. Kandidát Bashar měl v době voleb pouze 34 let. Syrský zákonodárný sbor nezaváhal a obratem věkovou hranici snížil na věk, kterému budoucí prezident odpovídal. Autokracie má svoje výhody. Zesnulý prezident se do dějin novověké Sýrie vepsal zásadním způsobem jako voják i jako politik. Během našeho putování Sýrií jsme narazili na jediného člověka, který byl ochoten nahlas vyjádřit svoji pochybnost nad volbou prezidentova syna. „Hahaha, jsou směšní. Prezident! Generál! Doktor! Vrchní velitel armády! Hahaha. Co ještě by nechtěl být?“ Zrzavý, nearabsky vyhlížející řidič kamionu byl Syřan. Jeden z mála, který otevřeně dával najevo, že taková kumulace funkcí v jedněch rukou je podezřelá, až směšná. Přišla mu tak zábavná, že by bylo možné ho podezřívat z opilosti. Jenže to je u muslimů velice vzácné. Ne že by se pivo, arak či víno nedaly koupit. Sýrie má dokonce dva vlastní pivovary a křesťanská komunita není koránem v konzumaci omezená. Místní, rozumějme chlapi, se ale vyžívají jinak. V čajovnách. Posedává se, popíjí čaj či káva a kouří vodní dýmky.
„Tenhle ti donese uhlíky, když ty tvoje začnou dohasínat,“ kývne Jura na mladíka, který má v kovové nádobce kousky řeřavého dřevěného uhlí. Pravidelným kýváním je „rozfoukává“ a kontroluje stav uhlíků na dýmkách svých hostů. „Nefunguje to,“ konstatuji po prvním šluku. Moje zkušenost s cigaretami mi několikrát za život jasně ukázala, že se po vdechnutí kouře rozkašlu. „Jak to, bublinky ti jdou?“ Kouř prochází nádobkou s vodou, kde se chladí, navíc tabák je jemnější a neškrábe v krku. K tomu prochází dlouhou hadicí, kde se znovu ochlazuje, takže výsledný efekt je nedráždivý a příjemný. Já kouřím a není to nepříjemné! Na to bych si dokázal zvyknout. Pohodlně se opřu do opěradla a dívám se kolem sebe. Čajovna je velká, o třech místnostech a několika desítkách hostů. Větráky nahoře rozhánějí líný vzduch. Ač se tu dýmá, nijak zvlášť silně zakouřeno zde není, většinu přední strany tvoří dokořán otevřená vrata. Díry ve stropě propouštějí paprsky slunečního světla, které filtruje nad střechou rostoucí palma. Všichni jsou v klídku a pohodě. V jedné z místností je puštěná televize, ale sleduje ji jediný člověk. Ostatní se nenechají rušit a raději sledují, jak jim padá list a probublává dým s jablky provoněným tabákem. Srovnání s naší hospodou je pro nás dost nelichotivé. Tam si taky chodí chlapi pokecat, ale z té syrské odcházejí všichni s jasnou hlavou, pevným krokem a žaludkem, který si je sám sebou naprosto jistý. Největší místnosti vévodí obrovský obraz se „svatou trojicí“ otce a synů Asadových.
„Kdo to je?“ Pokus o odpověď u obsluhujícího personálu na poprvé neuspěl. Pikolík se šel zeptat, jestli se s námi vůbec může bavit. Poté, co jsme jeho šéfa ujistili, že „jsme jen turisti“, se nám dostalo vysvětlení, že to jsou ti, kteří mohou za všeobecný blahobyt a mír. Zřejmě se bál provokatérů. Nejstarší z trojice, nedávno zemřelý prezident Háfiz al-Asad, byl na mnohých obrazech zdoben černou páskou. O černé ovci rodiny, bratrovi zemřelého prezidenta Rifaadu al-Asadovi, se nemluví. Jeho pokus o převrat nevyšel a teď čeká v evropském exilu na svoji chvíli. Dohledat informace o prezidentově dceři se mi taky nepodařilo. Dle syrských měřítek není důvod se o ní zmiňovat.
MILITARY AREA
To, že se do vojenského prostoru nechodí, je jasné. Nikde ve světě nemají rádi, když se jim turista motá mezi výcvikovým prostorem a maskovanými hangáry. Při výjezdu z každého města si nelze nevšimnout kasáren. Občas i otevřených hangárů vypadajících jako pískem zaházený tunel, ve kterých se rýsují stíhačky. Sýrie se nijak nesnaží zakrývat, že je kdykoli připravena přijmout boj. Historie ukazuje, že boj nejen přijímala, ale i vyvolávala. Mapy označují Golanské výšiny jako „území okupované Izraelem“. V kopcích nad Damaškem jsou zakopané tanky a zelená uniforma je k vidění všude. Vojáci hlídají kdeco. Od vládních budov, což je ještě pochopitelné, po silniční mosty a křižovatky. Ovšem pohled na mapu uvádí tuhle přehnanou opatrnost do reality. Na východě hranice s Irákem, proti kterému se Sýrie naposledy postavila v rámci protiirácké koalice v roce 1991 během války v Perském zálivu. Na jihozápadě sporné území Golanských výšin, z něhož je možné ostřelovat Damašek, přechází do státu Izrael. K němu se váže silná averze, což dokazují hlavně namířené směrem ke Golanám. Ono zmíněné ostřelování mají Izraelci vyzkoušené, takže ani tady se nejedná o bezpečnou hranici. Pro vyrovnaný pohled na věc je třeba říct, že si zabráním Golanských výšin Izraelci brání důležité vodní zdroje. A stejně jako lze z Golan ostřelovat Damašek, lze na druhou stranu ohrožovat severní Galileu, což Izraelci dobře vědí z let 1946-67, kdy byly kopce pod syrskou správou. Mezi Irákem a Izraelem je relativně klidné Jordánsko. Západ, to je hranice s Libanonem, která v průběhu let taky nebyla zcela bezpečná, harašilo se zde zbraněmi a byli mrtví. Krizová sedmdesátá a osmdesátá léta tady byla ve znamení velmi napjatých vztahů. Tento eufemistický popis znamená střelbu a obsazování libanonského území syrskou armádou. Turecko na severu v současnosti neznamená pro Sýrii žádné nebezpečí. Není proto divu, že Sýrie zbrojí a podle mezinárodních agentur dává k dispozici svůj prostor a potenciál k výcviku militantních skupin jiných zemí, což zejména Amerika, velký izraelský fanda, nerada vidí. CIA uvádí, že 5,9 % syrského hrubého národního produktu jde na zbrojení. Ostatně Sýrie měla v této oblasti s bývalým Československem vřelé vztahy. V knihovně amerického kongresu lze dohledat, že k roku 1986 měla Sýrie ve výzbroji 1000 tanků T-72, které jsou označené jako vysoce kvalitní, šedesát tréninkových letounů L29 Delfín a čtyřicet L39 Albatros. Československé samopaly a pistole zase figurují jako položky v armádním muzeu. Opět pro férovost je nutné dodat, že izraelští důstojníci se školili na našem území, takže jsme se na napjatých syrsko-izraelských vztazích také svým způsobem podíleli. Sýrie má několik tajných služeb a uniformovaní policisté hlídají i vlastní lidi. Amnesty International ve své zprávě z roku 2002 uvádí mučení včetně elektrických šoků. Nejméně jeden člověk, osmnáctiletý syrský Kurd Muhammad Shukri ‘Allush, během mučení zemřel. V „chládku“ jsou desítky politických vězňů.
„Proč mají někteří civilisté pistole za pasem?“ ptám se Abdula, našeho krátkodobého známého. „To nejsou civilové, ale lidi od tajné policie či služby. U nás mají vojáci a policisté ve společnosti docela váhu a uznání. Jenže pokud dělají v tajné službě, tak je těžko mít prestiž, když o nich nikdo neví. Tak dávají tímhle způsobem jasně najevo, že oni jsou ti, kteří mohou legálně nosit zbraň.“ Přestože jsme na tržištích viděli krásnou přehlídku pouzder na nejrůznější pistole a revolvery, nosit je jen tak za opaskem působí přece jen víc frajersky.
„Kam jdete? Co jste zač? Dokumenty!“ zastavují nás civilní pistolníci na mostě přes Eufrat nedaleko iráckých hranic. Čtyři chlápci se evidentně nudí a plní v civilním oblečení svoji občanskou povinnost tím, že sledují, co jim přes most jede. Další čtyři jsou na opačné straně mostu. Očividně jsme pro ně vítaným zpestřením. Zatímco jeden si odnesl naše pasy do budky se značně otrhanou syrskou vlajkou, další se s námi snaží zavést řeč. „Mudaris,“ tvrdím a ukazuji na sebe. Jsme domluveni, že všude budu tvrdit, že jsem učitel. Kolega, který v žádosti o vízum uvedl svoje novinářské povolání, vízum nedostal. Arabsky s pomocí mezinárodních posunků jsme zváni na čaj. „La,“ odmítáme. „Foto?“ ptám se a zároveň ukazuji na foťák. „La, lala,“ důrazně odmítají oni. „Germany?“ „La, Čecho!“ Narážíme na častý problém, Čechy tady zná málokdo. „Čechoslovakia.“ „Áááá, Čechoslovákiá. Skodá,“ chápou konečně. Ještě že ty škodovky vyvážíme. Vysvětlovat, že Škoda už zdaleka není česká firma, nemá cenu. Nechceme se zakecat, chlapíkovi v budce docela trvá, než najde platná víza. Okolo projíždějí auta, která musejí zpomalit na příčném prahu, který tvoří jen hrbol vylitého asfaltu. Naši krátkodobí strážci kouknou na řidiče. V těchto místech by provezl kdokoli cokoli. A co se týká mostu, tak než jsme se vyšplhali na vozovku, motali jsme se přímo pod jeho konstrukcí. Nic by ho v případě nenadálého teroristického útoku nezachránilo. Ale vládou placení „pistolníci“ měli evidentně pocit, že chrání svůj most a vlast před zlým nepřítelem. Vojáci brali svůj úděl zodpovědněji. Velmi slušně, ale velmi nekompromisně nás vytáhli z malého mikrobusu mířícího ke Golanským výšinám. „Máte povolení? Nemáte. Všichni ho musí mít. I místní.“ Zastavili jiný mikrobus, jedoucí zpět, a se slušným úsměvem nás odeslali. Poděkovali jsme. Ostatně, co jiného nám zbývalo.
SNADNÁ DOPRAVA
Kdy nám to jede? Otázka, kterou má snahu si zodpovědět každý dopředu proto, aby dlouho nečekal na spoj. V Sýrii jsme tuhle záležitost přestali řešit téměř okamžitě. Systém dopravy je takový, že „nám to jelo“ nejpozději do půlhodiny po příchodu na autobusové nádraží. Na první pohled tam vládne nepřehledný mumraj. Nadháněči a vyvolávači hulákají, kam jejich čtrnáctisedadlový mikrobus jede. Navíc to mají arabsky napsané na autě. Stačilo se zeptat, a nadháněč nás buď okamžitě „ulovil“, nebo poslal ke správnému vozu. Tam se čekalo do naplnění auta a vyrazilo se. Zastávka byla všude, kde bylo potřeba, stačilo říct. A naopak cestou stačilo mávnout na okolo jedoucí mikrobus, a pokud měl alespoň trochu místa, zastavil. Jen dálkové autobusy s klimatizací měly pevně daný jízdní řád. Ovšem klimatizace v sobě skrývá nečekanou záludnost. Teplotu ve voze snižuje tak, že při přejezdu pouště můžete za poledního vedra pěkně „vymrznout“. Ale zase během jízdy se několikrát podává voda a občas i karamelka.
„Hele, pojedeme někam, kde je to neturistické, úplně zapomenuté, prostě nějaká úplná pr..l.“ Už máme nadháněčů a prodavačů cetek plné zuby. Tak jo. Mapa poskytla základní údaj o vesničce, která není ničím zajímavá a kde bychom mohli vidět Syřany v jejich všední každodennosti. Byl div, že kartografovi vůbec stála za zaznamenání. Ležela na spojnici mezi dvěma většími městy. Mikrobus tam tedy pojede a vzhledem k tomu, že zastavuje všude, by neměl nastat problém. „Tam nikdo nevystoupí, všichni jedou na konečnou.“ Jak jsme později zjistili, úvaha byla krutě pravdivá. Asi po hodině a půl jízdy z Damašku nás řidič vysadil s tím, že jsme na místě. Předtím se ale stačil ujistit, jestli opravdu tady chceme vystoupit.
Jediná ulice, zaprášená a zažloutlá okolní polopouští. Pár sedících staříků kouřících vodní dýmku. Nikam nespěchali. Na obzoru se pomalu otáčelo větrné kolo a celá scéna připomínala záběry z westernů. Jen místo pistolníků se na okraji cesty zjevili dva Evropané s batůžkem. Okolo nebylo nic, ale naprosto nic, co by stálo za zmínku. Jediný, kdo o nás zavadil, bylo sluníčko vykukující zpoza garáže. „Co tu budeme dělat? Jsme v pr…li.“ Konstatování víc než výstižné. „No ale tam jsme přece chtěli.“ Spoléhajíce na arabskou pohostinnost a zkušenost, že u čaje či kávy se člověk dozví nejvíce (podobně jako u nás u piva), jdeme k nejbližšímu krámku. „Máte kávu?“ Odpověď byla šokující. „Ne! Tady káva není. Nikde tady ve vesnici káva není.“ Tón naznačoval, že nejde o striktní odmítnutí cizáků. Jen že zdejší ospale zaběhaný rytmus života nebude rušen jen proto, že přišli dva evropští zvědavci. Dvakrát jsme prošli jedinou ulicí doufajíce, že nás někdo osloví. To, co bylo v hlučném městě tak otravné, pozvání a pár jednoduchých frází, se prostě nedostavilo. „Hele, jede mikrobus. Mávni na něj.“ Rádi jsme se vraceli mezi prodavače čehokoli a čističe bot, ochotné vyleštit vám i textilní pásky na sandálech
NEVĚŘÍCÍ V MEŠITĚ
Největším lákadlem dvou největších měst a jednou z cest k alespoň drobnému pochopení islámu je návštěva mešit. Dostat se do Umajjovské mešity, největší a nejslavnější v Damašku i celé Sýrii, není problém. Stejně tak jako do mnoha jiných. Byť je nemuslim snadno odhalitelný, muslimy to nijak nevzrušuje. Do Umajjovské je potřeba zaplatit vstupné zhruba 1 dolar, tedy 50 syrských liber, a zbytečně neprovokovat krátkými kalhotami v případě mužské části populace či krátkými sukněmi, rukávy a nezahalenou hlavou v případě žen, dam a dívek. To, že se do mešit chodí bez bot, je obecně uznávaný výraz úcty k tomuto místu. Méně známé už je, že Umajjovská mešita, muslimům obecně známá stavba, byla původně nemuslimským svatostánkem. Přestože materiály vydávané pro potřeby mešity praví, že „byla vybudována umajjovským kalifem jménem al-Valíd ben Abd al Malik v letech 705-715“, zcela je vynechán fakt, že náboženská historie místa je o několik tisíc let starší. V devátém století před Kristem tady Aramejci postavili svatostánek jednomu ze svých bohů. Tím jako by byl předurčen religiózní význam místa, který trvá dodnes. S postupující „romanizací“ našeho světa byl svatostánek zasvěcen jednomu z důležitých římských bohů Jupiterovi. Čas přináší změny, kterým se nevyhnul ani bůh. Jupiter ustoupil do hlubin věků a učebnic dějepisu a na uvolněné místo byl dosazen Ježíš. Tedy správněji řečeno Jan Křtitel, jenž hlásal Ježíšovo poselství. Právě jemu byla zasvěcená zdejší svatyně a samotný Jan do ní byl pohřben. Jiní tvrdí, že je tam pouze Janova hlava. V každém případě by se tam Křtitelovy ostatky nacházet měly. Samotný fakt, že se dnes jedná o mešitu, naznačuje, že ještě nejsme u konce. I přes křižácké války, kdy se křesťané mečem snažili šířit mír, se křesťanská komunita v Damašku zmenšovala a nově vzniklé náboženství islám začalo v arabském světě dominovat. Nastoupil umajjovský kalifát a už Abd al Malik navrhl křesťanům, že „převezme odpovědnost za stavbu kostela na jiném místě, když se křesťané vzdají práva na svou část chrámu“. Stalo se, ale Janova hrobka zůstala na svém původním místě. Jako každá nově nastoupivší víra navazuje na něco ze svých předchůdkyň, i islám si nechal něco z křesťanství. Tak islám považuje Ježíše za jednoho z proroků a jeho jméno nese jeden z minaretů. Křesťanskou minulost připomíná bazilika Jana Křtitele, která je dodnes součástí mešity.
Mešita samotná ukazuje, jak vypadá náboženská tolerance v praxi. Já i Jura, oba „nevěřící psi“, jak by jistě rád slyšel čtenář rodokapsů, po zaplacení nevelkého vstupného bosi vcházíme do překrásné mešity. Téměř máme chuť uvěřit kalifovým slovům, že jde o mešitu, kterou nikdo předtím, ani nikdo potom nepostavil. Nikdo nás nevyhazuje, všichni se věnují modlitbám, rozjímání, přemýšlení či odpočinku. Mešita zabírá 157 x 97 m s krásným dlážděným nádvořím, v jehož centru je malá fontána. Sedíme uprostřed lidí, kteří jsou nám v naší kultuře často představováni jako „nelítostní Arabové“. Zvláštní. Právě oni mají v jedné ze svých důležitých mešit hrobku křesťana. Vleže uprostřed jinověrců zcela zákonitě narážím na pochyby, které z náboženství je vlastně militantní. Z křesťanského kostela už mě vyhodili několikrát. V muslimské mešitě se na mě paradoxně právě naopak, přesně proti mému očekávání, snášel klid a pocit, že víra je tu pro lidi, a ne naopak. Návštěva mešity zasvěcené Mohamedově pravnučce vyvolávala stejné pocity. Složitě zrcadly zdobené stropy, ženská a mužská část mešity jsou od sebe odděleny. Lidé sedí, povídají, čtou, studují. Děti si hrají. Lavice, jak je známe z našich kostelů, tu nejsou. Každý si sedne, kde je místo. Okolo stěn rozmístěné podhlavníky sloužící jako sedátko i polštář, náboženská literatura k volnému použití. Podobné to bylo v Aleppu. „Myslíš, že tam můžeme?“ Mešita v průvodci označená jako Mešita 20. století se skvěla takovou novotou, že jsme si nebyli jisti, zdali je už otevřená. „Mluvíte anglicky?“ zeptali jsme se prvního muslima za branou aleppské mešity. „Trochu.“ Tahle odpověď většinou znamenala, že dotyčný zná všeho všudy pět, v lepším případě až dvakrát tolik anglických slovíček. Naštěstí jsme měli náš česko-arabský slovníček, komunikátor, bez kterého téměř nemělo smyslu vycházet. Nakonec nás oslovený vzal dovnitř. Měl klíč a možná, že jsme byli jedni z prvních nevěřících, kteří měli možnost spatřit nádheru mešity Abdul Aleh ben Abbas. Byla dokončena v letošním roce a rozkládá se na ploše 16 000 metrů čtverečních. Připočteme-li k tomu i okolní pavilony studoven, plocha se ještě o tisíc metrů čtverečních zvětší. Svojí prosbou vidět mešitu zevnitř jsme oslovili jednoho ze zdejších stavitelů. Tužka, papír a náš komunikátor začaly plnit svoji funkci. Obrovský skleněný lustr má průměr sedm a výšku osm metrů a pyšní se 650 světly. Celkový výkon lustru je 40 000 W. Malé lampy s „pouhými“ 200 světly mají 100x nižší výkon. Pohled je to monumentální. „Můžeme fotit?“ Nebyl problém. Dokonce i korány jsme směli obrátit tak, aby vyniklo pozadí chrámu. „Lala,“ zazněl nesouhlas jen v okamžiku, kdy jsem posvátnou knihu muslimů chtěl vrátit na své místo. Cílem stavitelů určitě bylo ohromit. Ale pocit nevěřícího nebyl pocit poníženého služebníka. Naopak. Vzdušná, prosvětlená stavba působila dojmem, který se dá s trochou nadsázky nazvat „odpočinkovým“. Tady se odpočívá, vzdělává. Hlavní kopule byla nad hlavami věřících, nikoli před nimi a nebylo potřeba k ničemu vzhlížet. Nějak mi chyběla bázeň z trestu a utrpení, která v křesťanských kostelech čiší z křížových cest. Měl jsem z islámu vyloženě pohodový pocit. Skončil ve chvíli, kdy jsme mikrobusem opouštěli jedno z měst a z reproduktoru zaznělo kázání. V arabštině, takže jsme nerozuměli jediného slova. Útočný, rozkazovačný hlas s uměle vytvořenou ozvěnou jasně naznačoval, oč jde. Neskutečně agresivní hlas vyhrožoval a rozkazoval. „Co to je?“ Spolucestující se snažil decentně naznačit, že jde o „pouhé čtení a výklad koránu určený věřícím“, ale bylo na něm vidět, že s tónem, který se z rádia ozýval, vnitřně nesouhlasí.
ARAMEJŠTINA, ŘEČ Z HLUBIN KŘESŤANSTVÍ
Islám tady má mnohonásobně větší přesilu, ale přece jen jsou místa, kde ti, kteří vyznávají víru v Krista, mají většinu. Jedním z takovýchto míst je aramejsky hovořící vesnice Ma’lúlá. Jednotlivé domečky při pohledu z dálky vypadají jako vlaštovčí hnízda nalepená ve skalách. Každému soudnému člověku je jasné, že mezi nimi vedou uličky a schůdné cestičky, neboť místní, i ti staří, se musejí domů dostat pohodlně. Ale žádný návštěvník Ma’lúly neodolá a vesnici pod skalními stěnami fotí tak, aby vypadala maximálně romanticky a nepřístupně. Nepřístupnost je více dojmem než skutečností. Ostatně už samotný název
Ma’lúlá znamená v aramejštině „vstup“. Hned za vesnicí jsou skály a vyprahlá polopoušť, ke které je možné se dostat „romantickým“ kaňonem. Uvozovky jsou zcela namístě. Kaňon by sám o sobě byl opravdu hezkým a vskutku romantickým místem, kdyby jej nesčetní turisté naprosto neznehodnotili nejrůznějšími nápisy v arabštině, ruštině, angličtině… Po procházce kaňonem vezme genius loci Ma’lúly do zaječích a zůstane jen trpký pocit zloby a smutku.
A tak je snad lepší neopouštět ma’lúlské uličky a rozjímat v jednom ze zdejších klášterů. Ten, který vesnici proslavil, je zasvěcený sv. Tekle. Chrám je volně přístupný a k němu patřící ve skále vytesaná terasa se „zázračným pramenem“ je nádherné místo k odpočinku i rozjímání. Ovšem největším
ma’lúlským lákadlem je jazyk, kterým místní hovoří. Některé z historických pramenů tvrdí, že aramejština je jazykem Kristovým, jiné, že v tomto jazyce byla psána první bible. Ať tak či onak, v každém případě je podobně mluvících vesnic v Sýrii jen několik a všechny jsou spjaty s křesťanstvím. Najít křesťana není v Sýrii zas až takový problém. Podle Carol Millerové je aramejsky mluvících lidí zhruba 15 000-18 000 a z toho jich žije okolo 2000 v Ma’lúle. Křesťanů je v Sýrii nějakých 10-13 % a dají se najít roztroušeně po celé zemi. Samozřejmě největší koncentrace je v už zmíněných aramejsky mluvících vesničkách a v Damašku, kde je mimo jiné kostel jednoho z Kristových učedníků, sv. Pavla.
UMĚNÍ SMLOUAT
„To by mě fakt zajímalo, proč se arabské číslice jmenují arabské, když Arabové používají úplně jiné.“ Naučit se číslovky od nuly do devíti byl jeden ze základních předpokladů nenechat se od obchodníků obrat. V rámci arabských obchodních pravidel, samozřejmě. „Kolik stojí láhev vody?“ „Padesát liber.“ „Ale tady píšou dvacet pět.“ „Vy to umíte přečíst? Tak dvacet pět.“ Obchodník podal jeden a půl litru balené vody a na padesátilibrovku vrátil dvacetilibrovku. „Ještě pět!“ „Aha. Tady jsou.“ Prostě to zkouší. Pořád. Je únavné neustále hlídat ceny a smlouvat, když na to člověk není zvyklý. Stará hra na hodného, naivního turistu a zlého průvodce se nám mnohokrát vyplatila. Když jsme chtěli něco koupit, já hrál toho naivního, který má zájem a vzbudí pozornost prodavače. Nechá se lapit. Jura byl ten zlý. „Tady je to drahé, jdeme odtud.“ A tahal mě pryč. A prodavač začal slevovat. Podle toho, jak rychle slevoval, jsme „jevili“ větší zájem. Nebo taky naopak. Díky Jurově rychlé schopnosti počítat i v „arabských“ číslovkách se povedl husarský kousek. Podle cenovek jsme si navážili něco hrozinek, ořechů a oliv a Jura v hlavě spočítal a nahlas v češtině uvedl cenu. Arabova cena byla samozřejmě vyšší. „Tady jde o princip,“ a začali jsme to pomocí jeho kalkulačky přepočítávat. Došlo to tak daleko, že jsme milého zelináře dokonale zmátli a sami si vypočetli cenu, která byla nižší, než jakou měl napsanou na cenovkách. Zmateně souhlasil. Přechytračit Araba v jeho vlastním obchodě, zvlášť když umíte jenom číslovky, to je něco, co se povede málokdy. „Ale abys věděl, že jde o princip, dostaneš to, co máš.“ Celková cena, kterou jsme nakonec absurdně navyšovali my, byla nakonec taková, jakou inzeroval na svém zboží. Princip poctivosti zůstal zachován.
Syrská tržiště jsou místa vonící kořením, exotikou a za slunného dne jsou prosvětlená hvězdnou oblohou. Ačkoli to vypadá jako nesmysl, opak je pravdou. Súky, jak se tradiční tržiště nazývají, bývají kryté starou plechovou střechou se stovkami děr propouštějícími sluneční paprsky, které vytvářejí na zemi mozaiku světlých oválů. Při pohledu vzhůru vypadá stářím zčernalý plech jako noční obloha se zářícími body hvězd. Zastavili jsme se v krámku s tradičním oblečením. Snědý prodavač nás ulovil po dlouhém přemlouvání, kdy jsme obdivovali nádherně vyšívané šátky i tradiční, krojům podobné dlouhé šaty. Zatáhl nás do zadního traktu a spiklenecky vytáhl vyzývavě rudé spodní prádlo. Měl jsem intenzivní pocit, že kromě krajek by tam mělo být i něco víc. Třeba aspoň kousek látky. „Pro vaši paní,“ cpal mi pořád před oči kalhotky a podprsenky, které bych hledal spíš v evropských hampejzech než na tradičním arabském trhu, kde nakupují zahalené a záměrně beztvaré arabské krásky. „Támhle stojí bubáci a zírají na podprsenky, jako by si je chtěli koupit.“ Bubáci bylo naše soukromé označení úplně zahalených Arabek. Černé brýle, rukavice, roušky. Nebyl z nich vidět ani centimetr čtvereční obnažené kůže. Na rohu stál shluk čtyř černých zahalených postav a tam, kde měly hlavy, se ozývalo štěbetání a horlivé přikyvování. Černé brýle namířené k podprsenkám pošitým lesklými flitry. Jasně jsem si něco takového dokázal představit v baru u kovové tyče, ale pod hábitem?
Poctivě je třeba říct, že zcela zahalené ženy byly vidět, tedy spíše nevidět, zřídka. Časté byly sukně, šátky skrývající dlouhé vlasy a dlouhé splývavé šaty. Súky jsou místem ztracených a nalézaných objevů. Systém na sebe kolmých uliček je pro nezkušeného na první pohled dost nepřehledný. Půl hodiny jsem se motal mezi krámky se zlatem, než jsem našel východ – do krámků s vodními dýmkami. Původně jsem hledal něco drobného k jídlu.
ASADOVA PŘEHRADA A NEHLEDANÉ HROBY
Po kom jiném než po velkém bratrovi, tedy bývalém prezidentu Asadovi se může jmenovat největší syrské vodní dílo. Ve spolupráci s jiným velkým bratrem, tehdejším Sovětským svazem, se začalo stavět v roce 1963. O deset let později se začala vodou Eufratu přehrada plnit. Hráz je současně hydroelektrárnou. Dnes, kdy je hydroelektrárna v provozu, je pro Sýrii jedním ze zásadních zdrojů elektřiny. Poněkud s nelibostí to pozoroval Irák, který je v povodí další na řadě. Není se moc co divit, Turecko, na jehož území se část toku Eufratu nachází, si také postavilo přehradu. Jenže zatopit území, kde se při úsvitu lidských civilizací vesele žilo, logicky přineslo problém. Budou zatopeny vzácné archeologické lokality. A byly. Naštěstí nepříliš daleko od vesnice Ath-Thaura (to muselo být budovatelské nadšení, když ji pojmenovali Revoluce) a v těsné blízkosti přehrady byl za peníze UNESCO postaven 27 m vysoký minaret. Původně stál v záplavové oblasti a jeho rozebrání a znovusestavení na jiném místě znamenalo jeho záchranu. Stojí na betonovém soklu, ovšem zase na jiné archeologické lokalitě. Prostě kam se kopne, tam archeolog zajásá.
„Tady by nemělo být těžké najít nějaké kosti,“ říkám původně s nadsázkou a vůbec netuším, jak prorocky. Chceme-li se vykoupat a plavky považujeme za nadstandardní přepych, musíme najít nějaké utajené místo. Kouzlo se povedlo a hambatí přeplaveme na nedaleký ostrůvek, který je plný hnízdících rybáků. Všechny věci, oblečením počínaje a fototechnikou konče, zůstaly na břehu. Na obzoru se objevilo auto. Kýč. Chvost zvířeného prachu doprovází teréňák a celá scéna je růžová díky zapadajícímu slunci. Skoro jako reklama na cigarety. Kazem na kráse je směr jízdy. Zdá se, že míří přímo k místům, kde máme věci. Nejsou nijak zvlášť schované, a pokud si jich Arabové všimnou, počkají, aby nás mohli pozvat na čaj. Zatracená pohostinnost. My se zatím krčíme v rákosině na ostrůvku, abychom neprovokovali našimi bíle svítícími zadky. Dramatická chvíle trvala, dokud auto nezměnilo směr. Naštěstí si nevšimli dvou malých hromádek. Vykoupaní hledáme místo v některé ze zátok, abychom nebyli moc na ráně.
„Hele, náhrobek.“ Leží ve vodě, omývaný vlnami z přehrady. Zapomenutý, jakoby smířený s tím, že ten, komu patřil, je rozplavený v největším vodním díle, v pýše Sýrie. Něco lidských kostí se válí okolo. Žebra, obratle. Je tu malinká pláž zakončená hliněnou stěnou. Vlny hlínu pomalu ukusují a erodovaná stěna se sype dolů. Ve stěně zejí v různé výšce obdélníkové otvory. Hroby. „Vysaď mě a podrž, mrknu se dovnitř.“ Jura se zapřel, aby udržel sebe i mě na hlinitém svahu. „Ty, tady je to jak v Indiana Jonesovi.“ Úzká hrobka, jejíž strop byl pokrytý pavučinami. Samotný otvor byl necelé dva metry dlouhý a kostlivec sahal až téměř ven. Chtěl-li jsem fotit, musel jsem se opřít mezi zažloutlé kosti nohou. Šaty byly rozpadlé na prach, či lépe řečeno kousky, jež zbyly na některých místech, se na prach rozpadaly při sebemenším dotyku. Vzadu se bezzubě zubila zažloutlá lebka.
Nová archeologická lokalita. Jak je to asi staré? Dík znalosti místních číslovek jsme byli schopni rozkódovat datum na náhrobku. Čtrnácté století! To není možné. Jak to, že se tu kosti válejí jen tak, náhrobky klesají pod vodu. Jak to, že tu nikdo není? Jako u vytržení hledáme dál. Některé kosti vyčuhují přímo z hlinité stěny. Stropy některých hrobů se dávno propadly. „Ale oni mají jiný kalendář. Musíme to přepočítat.“ Jura dochází k polovině dvacátého století. Takže ten „náš“ náhrobek zase až tak starý není. Ale vzhledem k několikametrové vrstvě hlíny nad některými otvory musí být jejich stáří podstatně větší. Teprve později zjišťujeme, že ono místo je jako pohřebiště využíváno více méně dodnes. Novodobý hřbitov je nad starým pohřebištěm.
U PASTEVCŮ
Fotografická výprava po kopcích Antilibanonu mě zavedla blíž k pasteveckým stanům. Zuřivě štěkající pes vystartoval od stanu a nevypadal, že by chtěl přestat. Nerad házím kameny po zvířatech. Tady jsem si ale dal pozor, abych dobře mířil. Povedlo se a šutr jej v zuřivém rozběhu zastavil několik málo metrů od mých holých lýtek. Tenhle typ příkazu, který zdejší psi dobře znají od svých majitelů, jsem konec konců viděl provádět už několikrát. Evidentně to funguje. Protože jsem si poradil, mohl jsem vejít. Obvyklé pozvání a povídání, tentokrát s pomocí tužky a papíru. Tečka. „Praha“. Šipka mířící k druhé tečce. „Damašek“. Dostalo se mi pozvání na večerní dojení. Sluníčko zapadá, kraj se barví do oranžova. Po nahnání ovcí jsou jednotlivé kusy jednoduchým grifem svázány dohromady tak, že mají vystrčené zadky. Pak je stačí jen obejít a podojit. Působí to jednoduše, ale je v tom vidět celoživotní zkušenost. „Tak je to se vším. Když to znáš, tak je to pohodička.“ Dojení skončilo, a my máme rozložené spacáky na syrské poměry vysoko v horách. Zhruba ve výšce 2500 metrů. Už se zešeřilo, pomalu se chystáme zalehnout. Na skále zaznějí kroky a objeví se pastevecký pes následován pánem. Proti obzoru vystoupila silueta chlapa v širáku s dvojkou brokovnicí v ruce. Buď nás jde vyhodit, nebo pozvat k sobě. Arabsko-pantomimickou hatmatilkou nás zve k sobě s tím, že tady pod převisem není bezpečno. Prý jsou tu šakalové. Rádi přijímáme. Ani ne tak ze strachu o vlastní bezpečnost, jako spíše pro tu neobyčejnou možnost podívat se do pasteveckého stanu zblízka. Abdul, respektive jeho žena, nás hostí čajem. Byť je to muslimka, nemá potřebu před námi ukrývat tvář a evidentně to po ní ani nikdo nežádá. Ani jeden z nás netuší, zda je čas večeře, nebo jestli se podává jen kvůli nám. V každém případě je tu. Sedím blíž u lampy, takže na mísu vidím líp. „Co to je?“ zaznělo pro jistotu česky. „Střeva. Tak do toho já nejdu.“ Nastala klasická situace, mnohokrát v historkách omletá, hostitel vám nabídne něco, co host považuje za nechutné, leč situace není taková, aby se dalo odmítnout. „Tak do toho já jdu,“ kontruje vegetarián Jura. Mně nakonec nezbývá nic jiného. Ovčí, na první pohled nijak zvlášť opraná střeva jsou naplněná rýží a nějakou kořeněnou směsí. Rozhodl jsem se být přesvědčený, že jsou to kořínky, bylinky a něco koření. Vypustím-li to koření, tak ovce stejně nic jiného nežere. Ostatně, oni to jedí běžně, tak to přece nebude škodlivé. Snažím se nemyslet na poučky doktora Trmala, který, když mě očkoval, popisoval, že má „zrovna dva, kteří si ze Sýrie přivezli tyfus“.
ROZKOŠNÁ ZEM
Vůně kardamomu, který se přidává do kávy, olivovým olejem politý humus či do arabského chleba balený falafel. Pochutiny, na které jsem si rychle zvykl a rád bych si jich znovu užil. Neuvěřitelné vedro šplhající se k padesáti stupňům Celsia u Abú Kamálu, někdy až otravná zdvořilost Arabů, množství policistů a vojáků v ulicích, to bych si odpustil. Tisíce let staré ruiny, akkadské, sumerské, chetitské či římské stavební prvky, desítky tisíc tabulek klínového, asyrského či tajemného palmýrského písma bych měl dostudovat. Ale asi nikdy nedostuduji. Stejně tak jako znovu alespoň povrchně přečíst korán a opětovně projít historii blízkovýchodních konfliktů, ve kterých hraje Sýrie nezanedbatelnou roli. Je obrovské množství důvodů, proč o ní vědět víc. To všechno jsou argumenty pro další studium téhle země zajímavých kontrastů. Byť pod autokratickou taktovkou nového prezidenta se starým rodinným jménem Asad.
Aramejština – dotek tisíciletí
Tato řeč, která dala vznik dnešní syrštině, byla dorozumívacím jazykem Blízkého východu 5. stol. př. n. l. a úředním jazykem obrovské Perské říše. Dodnes vzbuzuje zájem nejen cestovatelů. Tajemnou přitažlivost jí dodává fakt, že její galilejský dialekt byl mateřštinou Ježíše Krista. To, co aramejštinu výrazně odlišuje od dalších starověkých jazyků, je úžasné bohatství významů jednotlivých slov a možnost hry s výrazy. Mnohovýznamové chápání jazyka je dnes, v době téměř oproštěné od veškeré mystiky, pro mnoho čtenářů těžko představitelné. Proto je překlad historických textů vždy velmi náročný. Vyžaduje kromě odborné znalosti i značnou schopnost vcítit se do dávných myšlenkových procesů. Aramejština užívá čtvercové (kvadrátové) písmo. Dodnes je živým jazykem ve třech syrských vesnicích. Při bližším zájmu o počátky křesťanství a osobu samotného Ježíše z Nazareta se dnes setkáme například s aramejskými jmény.
Ješua – Ježíš (celkem běžné aramejské jméno). Golgotha – aramejský název pahorku nad Jeruzalémem, podle Bible zde byl Ježíš ukřižován. Kefa – skála, aramejská „přezdívka“ Ježíšova souputníka, apoštola Šimona (Petra). Leba – srdce, aramejská „přezdívka“ apoštola Tadeáše. Následující slova najdeme v aramejském znění stěžejní křesťanské modlitby, dnes interpretované jako Otčenáš. Abba – otec (původně oslovení otce dítětem, v rabínské literatuře oslovení rabína a až později přeneseně i boha). Malkutach – království boží, lachma – chléb vezdejší (ale obecně jakákoli potrava). Další výrazy spojené s náboženskou tematikou (v aramejštině vznikly i některé části Nového zákona), pešitta – aramejský překlad bible, jeden z nejstarších (jeho části se zachovaly v podobě některých „svitků od Mrtvého moře“, jejichž senzační nález r. 1947 upřesnil dosavadní poznatky o náboženském životě na území dnešního Izraele na přelomu našeho letopočtu). Rucha d’kudša – Duch svatý, abvún – zrození (v kosmickém slova smyslu), šem – světlo, zvuk, jméno, slovo nafša – duše, chasaja – zbožní.
Aramejštinu, mystický jazyk přelomu letopočtu, vám přiblížilo PRESTO – jazykové centrum, www.presto-skola.cz, e-mail: jazykove.kurzy@presto.cz, tel.: 225 000 666
