Proč a jak se mohlo stát, že se civilizovaní lidé v mezní situaci přestali chovat jako lidé? Vraťme se do roku 1972 a podívejme se na letecké neštěstí, při němž strašná touha žít donutila lidi ke kanibalismu.
S podobnými tématy, jako je toto, je to složité. Nejsou nedotknutelná, ale pro mnohé leží jaksi mimo sféru lidství. I text tak základní, jako je Bible, se jich dotýká nanejvýš opatrně. Příkladem může být to, že v desateru najdeme sice příkaz Nezabiješ, ale další stupeň už se do něj nevešel. Jeho formulace by byla prostá: NESNÍŠ.
NEŠTĚSTÍ LETADLA FAIRCHILD F 227
Připomínka biblického textu není náhodná. Protagonisty příběhu, dokumentovaného několika fotografiemi, totiž byli a jsou vesměs hluboce věřící lidé, kteří prošli proslulou katolickou školou. Ona proslulost platila sice jen v hranicích malé Uruguaye, jihoamerické republiky se třemi miliony obyvatel, ale škola tím není méně pozoruhodná. Instituce Stella Maris, založená v hlavním městě Montevideu v roce 1955 katolickými “křesťanskými bratry”, pozvanými až z dalekého Irska, se totiž během několika let stala jednou z nejvyhledávanějších škol Uruguaye, kam posílaly své děti nejbohatší a nejvýznamnější rodiny.
V sedmdesátých letech byla Uruguay ve světě známá hlavně chovem dobytka a pak ještě tím, že má dobré fotbalisty. Irové však s sebou přivezli jiný sport – ragby, a ten se brzy stal v Montevideu populární. Chovanci a odchovanci školy nazvali svůj klub anglicky – vzhledem k svému mládí paradoxně – Old Christians (Staří křesťané) a stali se několikrát mistry země. V roce 1971 byli na prvním zahraničním zájezdu v Chile tak úspěšní, že se rozhodli svou účast opakovat i v roce 1972.
“Staří křesťané” ve věku od osmnácti do šestadvaceti let si najali čtyřicetimístné letadlo Fairchild F 227, které však zaplnili jen zhruba z poloviny, a proto s sebou vzali příbuzné a známé. Odstartovali 12. října, tedy ve sváteční den Jižní Ameriky (výročí objevení Ameriky Kolumbem). Když doletěli po třech hodinách přes argentinské roviny k Andám, rozhodli se piloti Ferradas a Lagurara přistát ve městě Mendoza, protože ve velehorách vládlo špatné počasí. Ubytovali se v městském hotelu a mnozí strávili příjemný večer v tanečním baru. Příští den vypadal lépe, ale přesto Fairchild vzlétl až odpoledne po druhé hodině. Přestávku piloti využili k nákupu bedny argentinského vína. Rovněž několik starších cestujících z doprovodu ragbistů nakoupilo věci jako čokoládu, kávu nebo whisky, protože v Argentině byly levnější.
Ferradas byl zkušený pilot, který měl za sebou 29 přeletů And. Tyto velehory dosahují v okolí Santiaga de Chile značných výšek a letadlo jako Fairchild – s maximální doporučenou výškou letu necelých 7000 metrů – musí využít k jejich přeletu průsmyků. Ferradas si ze čtyř průsmyků, které přicházely v úvahu, vybral nejjižnější a údajně nejbezpečnější se jménem Paso de Planchón.
Zhruba hodinu po startu z Mendozy se letadlo dostalo do mraků a vzdušných vírů. Nad Andami to nikoho nepřekvapilo, všichni se připoutali a vyslechli sdělení pilota, že vše je v pořádku, právě přeletěli město Curicó a brzy začnou přistávat. Na palubě trvala výborná nálada.
Pak se však po náhlém propadu pod mrak otevřel výhled. Zděšení pasažéři na pravém boku spatřili konec křídla vzdálený jen několik metrů od příkré skály. Pro piloty to asi bylo stejně děsivé překvapení, protože se pokusili o maximální zvednutí předku letadla, ale už bylo pozdě.
Nejdříve se ulomilo po nárazu pravé křídlo, po něm levé a nakonec zůstal jenom holý trup bez ocasu, který se oddělil, když už trup brázdil zemi. Ta byla naštěstí pokryta sněhem, což ztlumilo nárazy.
NA SNĚHU A V MRAZU VELEHOR
Hrůzu a beznaděj mladých Uruguayců v mezní situaci na pokraji smrti se už pokusilo vylíčit několik knih a filmů. Zde se omezme na přehled známých faktů.
Nejzvláštnější je snad ten, že několik jich pád přežilo takřka bez škrábnutí. Na druhé straně však bylo nejméně deset okamžitých obětí. Patřil k nim pilot Ferradas a ti, kdo seděli zcela vpředu a zcela vzadu. Kopilot Lagurara zemřel po hrozném utrpení, ale ještě předtím stačil zopakovat zdravým pasažérům, že přeletěli Curicó. Byli i další těžce zranění. Jakousi zvláštní náhodou mrtví a těžce zranění patřili až na výjimky k okruhu doprovázejících, nikoli hráčů.
Ve vysokohorské oblasti v místě dopadu letadla nebylo známek života. Ve všech směrech se tyčily zasněžené hory, vzduch byl ostrý a řídký. Mrzlo. Terén okolo byl příkrý a na jeho povrchu ležela silná vrstva sněhu, která bránila chůzi. Nikdo z těch, kteří přežili, neměl zimní oblečení. Prostor v trupu, zaplněný zprohýbanými, ale napevno připevněnými křesly, nestačil ani na uložení těžce zraněných.
Palubní rádio bylo rozbité a neschopné vysílání. Teprve později se podařilo trosečníkům spravit je do té míry, že mohli zachytit zprávy ze Santiaga. Právě včas, aby se dověděli, že pátrání po nich bylo zastaveno. Letadla, která přelétala v prvních dnech, patřila bezpochyby k pátrací flotile, ale byla vysoko a Fairchild, bílý jako sníh, byl pro ně neviditelný.
Naštěstí v prvních dnech po havárii svítilo slunce. Noci byly zlé, ale s několika dekami a strženými povlaky ze sedadel se daly přežít. Sníh, rozprostřený na plechu, tál pod teplem slunečních paprsků a vzniklá voda se zachycovala do láhví. Kupodivu totiž zůstal zachován skleněný obsah bedny, zakoupené piloty. Víno, stejně jako whisky a čokoláda z Mendozy, byly jedinými zdroji kalorií pro trosečníky v prvních dnech po katastrofě.
Po kopilotovi však umřeli další těžce zranění. V obou případech šlo o ženy. Jednou z nich byla Susane, sestra hlavního strůjce pozdější záchrany Fernanda Parrada, zvaného “Nando”. Jejich matka patřila k obětem, které byly zabity nárazem okamžitě při pádu.
Ze zbylých šestadvaceti trosečníků měli jenom tři skutečně těžká, život ohrožující zranění. Všechny však mučil strašný hlad.
NEJTĚŽŠÍ ROZHODNUTÍ
Susane Parradová zemřela osmého dne po katastrofě a den nato, 22. října 1972, se její bratr a Roberto Canessa, dva nejaktivnější členové skupiny, odhodlali jít ostatním příkladem. Už několik dní všichni věděli, že jediná cesta, jak se udrží při životě, vede doslova přes mrtvoly.
“Mysleme si, že je to tělo Ježíšovo a jeho krev. Bůh nám dává tuto potravu, protože chce, abychom žili.”
Tato myšlenka, pronesená kapitánem ragbyového týmu Marcelo Pérezem, dodala údajně trosečníkům odvahu. Není těžké uvěřit, že to byla právě víra těchto žáků vzorové křesťanské školy, která jim ulehčila strašné rozhodování.
Po Canessovi a Parradovi se odvážili i další, ale byli takoví, kteří hladověli dál. I když uznávali nutnost zoufalého činu, nemohli se přinutit spolknout lidské maso. Patřila k nim i jediná přeživší žena Liliana Metholová, švagrová jednoho z hráčů. Bylo jí přes třicet a v Montevideu nechala čtyři děti. Společně s manželem byli nejstarší mezi zachráněnými. Nikdo se nestaral o zraněné a nikdo neutěšoval ty, kteří si zoufali tak, jako ona. V prvních dnech byla asi nejplatnější osobností ze všech účastníků dramatu.
Celá záležitost měla i technické problémy. Těla zesnulých byla zmrzlá a trosečníci neměli jiné nástroje než ty, které si vyrobili ze střepů vraku letadla. Otevření těl i porcování byla namáhavá práce, a když už se podařila, přicházel problém s úpravou. Canessa, student druhého ročníku medicíny, doporučoval syrové maso jako nejvýživnější, ale část skupiny nebyla schopna je pozřít. Zpočátku proto rozdělávali oheň. Zápalky jim nescházely, zato však dřevo nebylo široko daleko. Když spálili, co se dalo, museli se přinutit k pozření syrového masa. To společně s počátečním hladověním způsobilo neuvěřitelné zablokování střev strávníků: několik z nich muselo přestát totální zácpu trvající přes třicet dní.
Proč se zdraví trosečníci nepokusili sestoupit z hor a najít nejbližší lidská sídla? Nebylo to jednoduché. Mysleli si, že jsou na chilské půdě – přeletěli přece chilské město Curicó – ale v západním směru, v němž měly Andy spadat do pobřežních nížin při Pacifiku, před nimi stála hradba nejvyšších hor. Na všechny ostatní strany to nebylo o moc lepší. Chůze v hlubokém sněhu byla kromě toho nesmírně namáhavá, až nemožná.
Tři zdraví – jejich příjmení byla Zerbino, Turcatti a Maspons – se přesto pokusili o výstup v západním směru. Stalo se tak desátý den, poté co se z rádia dověděli, že už se po nich nepátrá. Vyrobili si z materiálu nalezeného ve vraku primitivní sněžnice. Druhý den se vrátili s omrzlýma nohama a se zanícenýma očima. Jediným výsledkem jejich mise bylo nalezení křídel letadla a těl čtyř mrtvých spolucestujících.
Sedmnáctý den, 30. říjen, byl vedle vlastního pádu letadla nejnešťastnějším ze všech. Zpočátku byl jako všechny ostatní, dokonce snad díky slunci jeden z těch příjemnějších. Po západu se všichni uložili ke spánku. Ti, kdo ještě neusnuli, pak zaslechli hukot a vzápětí cítili, jak jsou smýkáni a zaplavováni studenou hmotou.
Lavina, která se uvolnila někde ve svahu nad vrakem, zavalila trup až po strop. Nebylo jediného nocležníka, který by jí unikl, ale pouze dva docílili toho, že zůstali sice zasypáni, ale s hlavou a rukama nad sněhem. Jakmile se vyhrabali, pustili se do záchrany ostatních. Byli dost rychlí, aby zachránili většinu svých přátel, ale v sedmi případech přišli pozdě. Mezi oběťmi byl i kapitán mužstva Marcelo Pérez a Liliana Metholová.
POSLEDNÍ ZOUFALÝ POKUS
Většina hochů z klubu Old Christians byli synové z poměrně bohatých rodin. Když se jejich letadlo ztratilo ve velehorách, odmítli se někteří z rodičů smířit s myšlenkou, že už nikdy neuvidí své děti živé. Více než dvacet příbuzných odletělo ihned z Montevidea do Santiaga, aby tu strávili několik prvních dní, během nichž vylétávalo z letiště chilského hlavního města jedno záchranné letadlo za druhým. Všechna se vracela s nepořízenou.
Několik rodičů, vedených umělcem Páezem Villaró, nepodlehlo beznaději ani po odvolání pátrání a vynutili si na uruguayské vládě zapůjčení armádního letounu C 47 i s posádkou. Hledání tak pokračovalo nejen v listopadu, ale dokonce i v prosinci, osm týdnů po katastrofě. I když se to trosečníci dověděli z opraveného rádia, nemohli si dělat iluze: ačkoliv trup letadla poněkud odhrabali, byl teď ještě méně viditelný než dříve.
V první půlce listopadu navíc vydatně sněžilo, což zcela vyloučilo jakýkoli další pokus o pochod za záchranou. Až 17. listopadu, poté co se konečně vyjasnilo, se vydala trojice Canessa, Parrado a Vizintín tentokrát na opačnou stranu než jejich kolegové při prvním pokusu – na severovýchod. Objevili ulomený ocas letadla a u něj několik zavazadel patřících mrtvým spolucestujícím. Našli v nich čokoládu, sušenky a dokonce i části oblečení. Byla tam i fungující baterie, která jim později pomohla oživit rádio k poslechu. V jedné chvíli Canessa přesvědčoval sebe i ostatní, že v dálce vidí něco jako pěšinu. Během jedné jasné noci však málem zmrzli, a protože nenašli východisko z kruhu hor, po čtyřech dnech se vrátili zpět.
Ještě třem trosečníkům nebylo souzeno dočkat se záchrany, přestože přežili lavinu. Dva z nich patřili k těžce zraněným při pádu letadla, kdežto třetí, Numa Turcatti, zpočátku k těm nejsilnějším. Ostatním se zdálo, že zcela ztratil touhu po životě. Zemřel v padesátý osmý den, 10. prosince. Naopak, jakoby jenom silou vůle se držel stále při životě poslední těžce zraněný Coche Inciarte.
Tři nejsilnější z šestnáctky živých – Parrado, Canessa a Vizintín – vyprovokovala Numova smrt k zoufalému pokusu překonat západní horský hřeben, který je odděloval, jak pevně doufali, od obydlených chilských údolí. Čekal je výstup, za nějž by se nestyděl trénovaný a dokonale vybavený horolezec. Ve zledovatělém sněhu si chvílemi museli kutat stupínky, aby nesjeli zpátky. Ještě třetího dne nebyli na vrcholu a Canessa s Vizintínem byli morálně na dně.
Nando Parrado se však nevzdával. Měli zásobu masa na deset dní. Bude-li jejich postup takhle pomalý, může se protáhnout na delší dobu. Nando proto požádal Vizintína, aby se vrátil k ostatním a nechal jemu a Canessovi svou porci. Ten s úlevou souhlasil. Vrátit se zpět chtěl sice i Canessa, ale nakonec se nechal přesvědčit. Tentýž den se oba konečně vyškrábali na vrchol hřebene.
Jejich zklamání bylo dokonalé. Místo zelených údolí viděli v západním směru znova jenom hory, hory, hory. Sestup z hřebene byl stejně těžký jako výstup, protože tu trčela skaliska s příkrými stěnami. Místy byla holá a zrádná, protože se z nich uvolňovalo zvětralé kamení. “Bože, můžeš nám to dělat těžké, jenom nám to neudělej nemožné,” modlil se Canessa. Nakonec se přece dostali k pozvolnějšímu svahu, na němž se udržel sníh. Tady dokonce mohli použít své polštářky jako saně.
Byli už šestý den na cestě, když se konečně ocitli ve schůdnějším údolí. Po více než devíti týdnech poprvé viděli trávu, keříky, ptáky. Pokračovali plní naděje, ale ještě neměli vyhráno. Minul sedmý, osmý, devátý den cesty, známek života přibývalo, ale po lidech ani památka.
Utábořili se nedaleko divoké horské říčky a spali jako zabití. Do desátého dne, sedmdesátého od ztroskotání, se vzbudili už za světla. Byl 21. prosinec 1972. Na protějším břehu spatřili ohýnek a u něj stojícího muže. Běželi ke břehu. Jejich volání zaniklo v hukotu řeky, muž je však přece zaregistroval. Vytáhl z kapsy papír, napsal na něj něco, zabalil do něj kámen a přehodil přes říčku.
“Řekněte mi, co chcete,” četli hoši.
Neměli čím psát. Muž zavázal svou tužku do kapesníku a hodil ji přes řeku.
“Jsme Uruguayci. Naše letadlo ztroskotalo v horách. Jdeme od něj deset dní. U letadla je čtrnáct našich přátel. Nemáme co jíst. Jsme slabí. Pomozte nám, prosím.”
To napsal Nando, kapesníkem upevnil papír znova na kámen a všechnu zbylou sílu vložil do hodu přes říčku.
ZÁCHRANA
Chilané jsou andský národ par excellence, velehory a jejich předhůří se táhnou po celé bizarní délce státu a jejich obyvatelé je dobře znají. Jakmile se alespoň zhruba vědělo, v kterém úseku hor leží trosky Fairchildu, byla jejich pomoc rychlá a účinná. Cesta informace, vedoucí od nalezených trosečníků přes pastevce, kterého kontaktovali, na policii v nejbližším větším sídle Los Maitenes, však zabrala celý den. Teprve ráno 22. prosince mohl proto vyspaný a najedený Nando Parrado nasednout do helikoptéry, přivolané ze Santiaga.
“Kam teď?” zeptal se pilot Nanda, který překonal svůj strach z letu a z velehor jen díky vzpomínce na své přátele, z nichž nejméně jeden byl v kritickém stavu. Helikoptéra už vystoupala do výšky hodně přes dva tisíce metrů.
“Támhle,” ukázal Nando na hřeben, který se před nimi zvedal jako obrovská bílá stěna.
“Tam nahoru?” podíval se na něj pilot nevěřícně. “Ale tohle jste přece nemohli přelézt!”
“Co jsme měli dělat,” řekl Nando.
Počasí v horách nedovolilo záchranu všech trosečníků najednou, a tak se všech šestnáct setkalo až nazítří, den před Štědrým dnem 1972. Shromáždili je v nemocnici města San Fernando, ležícího jižně od chilského hlavního města. Tam také dorazil jako první z rodičů Páez Villaró, otec nejmladšího trosečníka, jemuž všichni říkali Carlitos – Karlíček. Tou dobou už byl Páez Villaró známou postavou v celém Santiagu pro svou tvrdošíjnou víru v synovu záchranu. Po pravdě ho většina zasvěcených pokládala za “toho uruguayského blázna”. Copak může někdo přežít deset týdnů někde v mrazu a řídkém vzduchu nepřístupných velehor, i kdyby nakrásně nezahynul už při katastrofě?
Martyrium zázračně znovuzrozených trosečníků nebylo, žel, zdaleka u konce. Celá jejich bída se soustředila do jediné odpovědi, kterou museli dát na přirozenou otázku: čím jste se živili tam nahoře?
Všichni okolo to tušili, ale přesto ono téma v prvních hodinách po záchraně zůstalo tabu. Teprve když se ošetřující lékař zeptal zraněného Coche Inciarte, jemuž zapojoval umělou výživu, co bylo jeho poslední jídlo, řekl mu Coche bezelstně:
“Lidské maso.”
MORÁLNÍ PRÁVO NA “TAKOVOU VĚC”
V určitých situacích myslí celá Latinská Amerika jako jeden celek – mluví zde přece všichni stejnou španělštinou a každý zdejší národ vznikl podobným promíšením ras. Jako autor rekapitulace 27 let staré historie, k níž jsem byl vyzván redakcí, nemohu nevzpomenout, jakou odezvu měla tato historie ještě dobrý rok po šťastném návratu trosečníků do života.
Přijel jsem do Venezuely (kde jsem pak zůstal šest let) v době, kdy se diskuse o morálním právu na čin uruguayských mladíků zdála být na svém vrcholu. Objevily se totiž první pokusy o literární zpracování a zakrátko se začal natáčet i první film (nebyl ani hollywoodský, ani uruguaysko-chilský, ale mexický). Současně se množily zprávy o tom, jak těžce se zachránění začleňují do života. Někteří z nich si měli změnit jména, jiní prý museli vyhledat azyl psychiatrické léčebny, a všichni dohromady čelili – a to už nebyla žádná novinářská kachna, ale realita – temnému obvinění, že jejich kamarády nezabila lavina, ale oni sami, aby měli co jíst.
Samozřejmě že nešlo jenom o to, jak se vyrovnají s nedávnou minulostí ti, kdo přežili. Byli tu ještě rodiče a příbuzní těch, kteří v Andách našli smrt. Smířit se s myšlenkou, že jejich milovaní synové, dcery a sourozenci se stali potravou svých kamarádů, které navíc tito příbuzní dobře znali – těžší úkol jim snad žádný osud nemohl uložit.
Pomoc přišla nečekaně zvenčí. V roce 1973 se spojil anglický katolický spisovatel Piers Paul Read s některými z postižených a získal si jejich důvěru. (Přívlastek “katolický” je tu důležitý vzhledem k náboženské orientaci účastníků neštěstí. U britského spisovatele jde ostatně o jistou výjimečnost, která se běžně zdůrazňuje – vzpomeňme na Grahama Greena.) Read dokázal nejen faktograficky rekonstruovat celou událost naprosto přesvědčivě takřka hodinu po hodině, ale vyrovnal se s choulostivým tématem i filozoficky.
Kniha Alive (Naživu) vyšla poprvé v roce 1974 a od té doby se dočkala mnoha dalších vydání v angličtině, španělštině a mnoha dalších jazycích. Read napsal od té doby nejméně dvanáct dalších knih – románů i literatury faktu (například o Černobylu), ale Alive zůstane bezpochyby jeho životním úspěchem. Trosečníkům z Fairchildu se dostalo nejlepší možné obhajoby. Snad všichni do jednoho se po Alive zapojili do života jako zcela normální lidé, přijímaní nakonec i příbuznými svých nešťastných přátel.
Je trochu zvláštní, že zrovna Angličan sehrál v tomto příběhu tak pozitivní roli. Právě Velká Británie se totiž jeden a půl století stavěla do role “mrtvého brouka” v případě do značné míry podobném.
Jednalo se o tragickou výpravu lodí Erebus a Terror, vedených Sirem Johnem Franklinem v roce 1845, které hledaly severozápadní průliv v moři mezi americkou pevninou a ostrovy patřícími dnes Kanadě. Lodě ani posádku už nikdo neviděl, ale podařilo se rekonstruovat jejich osud. Lodě zamrzly v ledu a jejich posádky je v dubnu 1848 opustily a vydaly se k jihu, aby se pokusily najít lidská sídla. V roce 1854 se na ostrov krále Williama, kde skončila jejich stopa, dostal jistý Dr. John Rae a přivezl svědectví o tom, že všech 105 námořníků zemřelo, ale předtím se ti, kdo žili déle, živili masem z těl mrtvých. Dověděl se to od místních Eskymáků.
“Britští námořníci by nikdy neudělali takovou věc,” znělo tenkrát oficiální stanovisko admirality. Až v roce 1993 našla speciální výprava Franklin Recovery Expedition na ostrově na tři sta lidských kostí včetně lebek. Na všech byly stopy a zářezy od nožů a jiných nástrojů, které nemohly vzniknout jinak než při pokusu dostat z nich maso a morek.
ŽIVOT NORMÁLNÍCH LIDÍ
Ještě však k osudům členů ragbyového klubu Old Christians a jejich přátel. Kdyby byl mezi nimi někdo s dobrou znalostí chilské geografie, neuvěřil by nikdy, že se nalézají v prostoru mezi městem Curicó a Santiagem de Chile. Curicó totiž leží v předhůří a proto by nemohli být při ztroskotání obklopeni vysokými štíty. Šlo prostě o fatální chybu pilotů, kteří se v mraku odhodlali k přistávacímu manévru o sto kilometrů dříve, než to bylo možné. Podle čeho si oba mysleli, že přeletěli Curicó, se už nikdo nedoví.
Vyšlo také najevo, že kdyby Parrado, Canessa a Vizintín pokračovali ve svém pokusu jít na východ (bylo to 17. listopadu, kdy objevili ocas letadla) ještě dva či tři dny, došli by – k vysokohorskému hotelu. Stojí pouhých osm kilometrů přímou čarou od místa ztroskotání, a přestože naplno funguje pouze v teplém období (na jižní polokouli od prosince do dubna), našli by v jeho skladišti bohaté zásoby konzerv.
Oněch sedmdesát příšerných dní v horách stmelilo mladé muže víc, než to dokázala škola a společně pěstovaný sport. Říkají si prostě Tribu (což znamená “kmen” v etnologickém smyslu) a rok co rok se scházejí společně s příbuznými zesnulých v den výročí záchrany – 22. prosince. Canessa je dětským lékařem, Parrado produkčním v uruguayské televizi, Coche Inciarte farmářem, Carlitos Páez obchodníkem… Všichni to prostě někam dotáhli nebo pokračují v rodinné tradici. A jsou teď vesměs ve věku, jemuž se říká “nejlepší léta”.
Hollywood se k jejich příběhu vrátil v roce 1992. Ve filmu Alive režiséra Franka Marshalla se sice mihl hvězdný John Malkovich, ale jinak film sloužil hlavně k úspěšnému startu kariéry některých mladých, dosud málo známých herců, především Ethana Hawkea v roli Nanda.
V jistém směru je zajímavější další film, který vznikl také v roce 1992. Natočila ho Američanka Jill Fullerton-Smithová a jmenuje se Alive 20 years later (Naživu po dvaceti letech). Dokumentuje jejich současné osudy včetně každoroční schůzky.
Ze všech katastrof dvacátého století zaviněných lidským faktorem se dostalo pádu Fairchildu a následnému přežití šestnácti chlapců a mladých mužů snad největší publicity hned po Titaniku. Nebyla to vždy publicita příjemná. To, že se s ní všichni zúčastnění nakonec dokázali vyrovnat a zařadit se do normálního života, je skoro stejný div jako jejich vlastní přežití v zasněžených výškách.
