Brečí tu dítě. Stojím u hnědě natřené horské chaty a dívám se dolů. Ta sjezdovka byla nekonečná. Nechápu to. Leží tu na čerstvém vzduchu s výhledem na Jeseníky. A on brečí. Nebo ona?
TRÓJMORSKI WIERCH
Gross Schneeberg. Kladský Sněžník. Králický Sněžník. Jedna hora, a tolik jmen. Vždy podle toho, kdo se zespoda díval. Němci, Poláci, Češi.
Z jedné strany Orlické hory a z té druhé Jeseníky. Prstenec hor na severní hranici doplňuje masiv Králického Sněžníku. Jeho rozlohu spočítali na 76 km2. Větší část leží za česko-polskou hranicí. Na naší straně je zhruba třetina.
Vzhled pohoří mají na svědomí ledovce. Geologicky patří k západosudetskému krystaliniku a tvoří ho horniny z období starohor. Hlavně ruly a migmatity. Nachází se tu také mramor. Dříve se těžil, a tak byl a je ozdobou mnoha rezidencí a bank. Celá hora se po tisíciletích zvětrávání drolí na balvany a suťová pole. Sem tam se objevuje zvrásněná skalka, která připomíná její stáří. Jako vrásky na tváři člověka.
Sněžník má 2 vrcholy, jeden na české straně, ve výšce 1423 metrů nad mořem a druhý na polské straně, o dva metry vyšší. Větry ho oholily a daly prostor pouze vysoké trávě přerušované kamennými poli. Těsně pod vrcholem ve výšce 1380 m n. m. pramení řeka Morava. Pramen je pouze slyšet za dřevěnými dveřmi kamenného přístřešku. Ničili ho turisté, a tak musel pod zámek. Celý masiv je jako houba. Po svazích stéká nesčetně potůčků a stružek. Někteří tvrdí, že je takovou “střechou Evropy”. Voda odtud odtéká do tří světových moří: Baltského, Severního a Černého. Rozvodní uzel je na jižním svahu hory Klepý. Poláci mají přiléhavější název – Trójmorski Wierch.
Pohoří v minulosti působilo jako přirozená hradba proti přírodním živlům i člověku. Vyšplhat se na horu je docela dřina. Prudké svahy mají střední sklon 15°. Průměrná nadmořská výška činí něco přes 930 m. To je nejvíc v celé České republice.
DOBRÉ A ŠPATNÉ ROKY
Lidé. Ti se dostanou všude. Vsi jsou rozesety po úbočích masivu. Nejde mi do hlavy, co tu vlastně lidé pohledávali. Život byl hodně tvrdý. Dlouhé zimy, kratší a chladnější léta. Přesto se v rodném listě některých vesnic objevuje datum čtrnáctého století, u Stříbrnic a Vojtíškova rok 1325, u Malé Moravy 1350.
“…bude odvádět 5 zlatých, 7 1/2 groše, zabitou slepici, tetřeva a na Nový rok dvě kuřata.” Tak přikázal Bartoloměji Scholzovi Václav ze Zvole v roce 1543, když ho žádal o obnovení “zpustlé rychty” v Malé Moravě. Na oplátku směl Scholz používat asi tři lány polí a vařit a nalévat pivo.
Vesnice měly dramatické osudy. Vylidnění za husitských válek. Doba temna po roce 1620. Byly protestantské. Poslední ránu přinesly první roky po válce.
Díky poloze kraje byla většina obyvatelstva německé národnosti. Před válkou došlo pod vlivem radikalizace v Říši ke zhoršení vztahů mezi Čechy a Němci. Docházelo k provokacím a sabotážím, sudetoněmečtí vůdcové štvali úspěšně proti státu. O jejich popularitě a síle svědčí i fakt, že v nedalekém městečku Králíky mluvil ke svým krajanům sám Adolf Hitler, na jehož počest bylo přejmenováno i místní náměstí. Všechno má však svůj konec.
“Starosta města nebo jeho zástupce a předsedové německého obyvatelstva ručí osobně za bezpečnost českých občanů. Každé jednání proti tomuto příkazu se co nejpřísněji trestá. Usmrcení jednoho českého občana zastřelením 10 Němců, za 2 české občany bude vykonáno usmrcení 50 Němců. Při povstání bude město srovnáno se zemí.” Tuto německy psanou vyhlášku vylepili v květnu v Králíkách. Vydal ji předseda čs. jednotky Stöhr v Žamberku. Předznamenala další vývoj – odsun.
Pro obce pod Sněžníkem to byla tragédie. V roce 1939 žilo v několika vesnicích přibližně 2900 obyvatel. Z toho stovka byla české národnosti. Kamenitá políčka a malé dílničky zpustly. Roky poté pouze konzervovaly daný stav.
Ještě dnes žije na stejném území jen pětina lidí ve srovnání s rokem 1939. Špatná doprava a nedostatek pracovních míst jsou hlavní příčiny současného vylidňování. Zůstávají chalupáři. Vzniká sice krásně opravený, ale lidsky mrtvý skanzen.
ČLOVĚK NIČITEL
“Lesům tu škodí hlavně antropogenní vlivy. Špatný vzduch a kyselé deště vyplavují z půdy důležité látky. Stromy to dost oslabuje,” tvrdí ing. Havlíček z Olomoucké Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Spekuluje se, kdo má na tento stav největší vliv. Pravděpodobně to budou východočeské elektrárny ve Chvaleticích a Opatovicích.
Od roku 1991 na Králickém Sněžníku funguje Národní přírodní rezervace o rozloze 1740 ha. Život zde lesákům znepříjemňuje hlavně kůrovec. Vlivem špatného životního prostředí jsou totiž oslabené stromy snadnou kořistí. Stačí teplé a suché léto, a problém je na světě. Kalamitní situace se tady vyhlašují pravidelně každé léto od roku 1992.
Napadené stromy se musejí porazit. To je šance pro vítr, vykácené místo je bránou do lesa. Holé pruhy mluví samy za sebe.
Porosty nejsou příliš druhově rozmanité, převládá smrk. Přitom tu dříve rostly buky, jeřáby i jedle. Dnes se krčí pouze v nižších polohách. Lesní monokultura má zákonitě nepříznivý vliv na odolnost. Podle plánu péče o zvláště chráněné území, který byl přijat na roky 1995-2004, se počítá s dalším zalesňováním.
“Snažíme se vysazovat původní smrky, jeřáby a v rašelinných lokalitách břízy pýřité,” dodává ing. Havlíček. Také zkoušeli obohatit půdu o hořčík a vápník, kterých je v ní kritický nedostatek. Kdy se však situace zlepší? Inženýr Havlíček pokrčil rameny. Těžko říct.
Daří se tu i rostlinám a zvířatům. Mimo běžné druhy vysoké tu žije poměrně vzácný rejsek horský a myšivka horská. Svahy okupují hlavně různé druhy trav. Nejzápadnější hranice celosvětového rozšíření dosahuje ovsíř dvouřízný, českého pak krtičník skopolův. Bohužel zcela vyhubeny už byly prha arnica a hořec tečkovaný.
PODZEMÍ
“Vaše Výsosti, mohu nabídnout malé občerstvení?” možná zaznělo v roce 1780 přímo na vrcholu Králického Sněžníku. Ovšem v němčině. Nahoře totiž stál císař Josef II. Habsburský. Po něm stanuli na vrcholu další. Albert Pruský v roce 1899 a Markrabě Josef Ferdinand v roce 1906. Turistika byla a bude populární. Navíc z vrcholku hory je za dobrého počasí vidět nejen jesenický Praděd, ale i krkonošskou Sněžku. Aby se výhled ještě více zatraktivnil, postavil tu stavební mistr Emil Giesser z Kladska mezi lety 1895-1899 vyhlídkovou věž, ke které se o třináct let později přidala turistická chata.
Po druhé světové válce se už nikdy neobnovily služby z let předválečných. Nebyl zájem. Proto chata chátrala a nakonec ji v roce 1971 strhli. Věž ji přežila jen o dva roky. Kraji zmizela jeho dominanta. Něco jako zvon v Adanu. Zbyly rozvaliny.
Po celém pohoří se křižují a nadbíhají si zpevněné i nezpevněné cesty a stezky. Občas někde stojí opuštěná lovecká chata. Zbojnická, Strašidla, Sněžná. Je jich hodně a bývalo jich mnohem více. I ony prohrávají s časem.
Proti času se postavily jeskyně. Tvarožné díry a Pacltova jeskyně jsou pouze zlomkem předpokládaného krasového systému hor. Na druhé straně hranic je nejznámější Medvědí jeskyně, o níž se tvrdí, že je nejkrásnější v Polsku. Je dlouhá více jak 2,5 kilometru. Podle koster se podařilo rozšifrovat i její původní obyvatele – medvěda jeskynního, lva jeskynního i jeskynní hyenu. Když jeskyně, tak legendy. Někteří starousedlíci tvrdí, že před válkou procházeli pašeráci pod horou přes hranice. Projel tudy prý i formanský vůz. Čert ví. Ať tak nebo tak, na “paši” tu žilo hodně lidí. Dnes by s vybavením pohraničníků a řídkými lesy měli pendleři pravděpodobně problémy.
Další neméně zajímavá historka se váže ke konci okupace. Jednoho večera tu projela kolona plně naložených německých aut. Přísně střežená jela přímo do hor. Zpátky jela prázdná. Mezi lidmi se povídá o archivech, jantarové komnatě a mnoha dalších cennostech. Snad existují očití svědci, kteří náklaďáky viděli. I padesát let po válce převládá nechuť hovořit. Prý se bojí. Ale čeho?
DOBRÝ DEN Stojím na vrcholu kopce u kříže, který je na místě bývalé rozhledny. Otevřelo se přede mnou údolí řeky Moravy. Napravo ode mě vysílá radioamatér. Slyším polštinu. Jeho anténa je v tuhle chvíli nejvyšším bodem pohoří. “Ďeň dóbry,” ozvalo se těsně za mými zády. “Dobrý den,” odpovídám a pomalu slézám z kupy kamení. Jdu pomalu po cestě dolů. Ještě jednou jsem se podíval nazpátek. Hm. Ta věž tu chybí.
