Čína je země mnoha extrémů a láká téměř každého cestovatele, novináře nebo dobrodruha.
Je třetí největší zemí na světě, co se týká rozlohy.
Její obyvatelé jsou nejlidnatějším národem světa.
My je nazýváme Číňany, od dynastie Čchin, jejíž první císař zemi sjednotil, postavil Čínskou zeď a sobě do hrobu nechal udělat opravdovou armádu – z hlíny. On sám svým lidem říkal černovlasí. Rusové jim říkají Kitájci, podle mongolské dynastie Kitánců, která jako jediná nečínská vládla této veliké zemi. Oni sami si říkají národ Han.
Čína je dnes komunistickou zemí, ale po svém. Veliký kormidelník Mao, který nejprve prosazoval stalinistický druh teroru, později zamířil s miliardou svých lidí do široširých vod sociálních experimentů, které připravily o život miliony jeho věrných.Bojové umění mnichů z kláštera Šaolin, kung-fu, které zpopularizovala hongkongská filmová hvězda Bruce Lee, uchvátilo miliony lidí na celém světě. Z kung-fu se později vyvinulo karate, aikido a judo. Světově proslulejším projevem čínské kultury je čínská kuchyně.Tradiční čínské divadlo je nejpropracovaňejší syntézou tance, hudby a akrobacie.V Číně je nejvíce kol na světě, ale také víc poprav, než ve všech zemích světa dohromady. Čína, to je také znakové písmo, jehož znaky přežily války, revoluce a Krista. Čína je svět mnoha světů. Je to tajemná Čína.
“Jé, vy mluvíte česky?” Ozvalo se za námi. Otočíme se. Za námi jen samí Číňané, Korejci, Japonci a všechny možné národnosti, které by člověk na letišti v Šanghaji čekal. Jen žádný Evropan. “Jste z Čech?” usmívá se na nás přímo před námi mladá dívenka, zcela evidentně patřící k čínské populaci.
Sun Ji-jin je sedmnáct let a v Šanghaji navštívila příbuzné. Jinak v Čechách je Ji-jin od devadesátého druhého roku. Umí anglicky, česky, japonsky a nyní se učí německy.
ČÍŇANKA Z PRAHY
Slovo Čína na mne vždy působilo trochu tajemně a také mé představy byly trochu mlhavé. Když jsem byl kluk, řekli mi, že tam vynalezli papír, kompas a také střelný prach. Když jsem byl větší, dozvěděl jsem se, že je to největší národ světa. Potom prosákly zkazky o incidentu na řece Issuri. Začaly se vést debaty o tom, zda bude další válka a zda by nás číňané utloukli čepicemi. Moje představy začínaly mít obrysy a já si Čínu představoval jako velikou zemi, kde pobíhá asi miliarda malých žlutých lidiček s obrovskými čepicemi.
Přešlo mnoho let a já stál na letišti čtrnáctimilionového města Šang-haj, a povídám si se sedmnáctiletou Číňankou: “Když jsem slyšela češtinu, měla jsem hroznou radost,” říká Ji-jin. “V Šanghaji na Čechy těžko narazíte. Tak jsem si řekla, že vás pozvu na kávu, vždyť jsem u nás poprvé slyšela češtinu.”
Číňané nejsou vůbec žádní ďáblíci pod velkými čepicemi, uvažuji. Jsou velmi jemní, kultivovaní a veselí. Viděl jsem na ulici srážku kol. Děvče, které skončilo na zemi, se rozesmálo, jaká to byla švanda. Když zjistilo, že z předního kola má doslova osmičku, rozesmála se ještě víc a uvedla do rozpaků muže, který srážku způsobil. Ale když uviděla, že to nějaký Evropan (já) fotografuje, nemohla se už za břicho popadnout. Sun Ji-jin ale vrtí hlavou, nesouhlasí: “Snad jen když vidí cizince, mají radost. Já jsem zase zažila srážku cyklisty s taxikářem. Ale jenom trošku, a taxíkář chtěl hned na cyklistovi peníze. Když je cyklista neměl, tak si od něj ten taxíkář prostě něco vzal. Já to vidím jinak, myslím, že Evropané jsou daleko zdvořilejší. Ráno je to dobrý den, potom děkuji, a když něco potřebuji, tak prosím vás. Číňan nemá tolik zdvořilosti.”
Zdá se, že si budu muset poopravit názor. Alespoň prozatím. Protože druhý dojem, který jsem si musel poopravit, byl ten, že je Čína chudá. Ale v chudé zemi se přece nestaví, ne v takovém rozsahu. Staví se tu dálnice, staví se hotely, staví se obytné paneláky, vše na státním a vše velkoryse. Snad každého musí dnes při návštěvě čínských měst napadnout, že je to země, která se dostala do pohybu.
“Ano, všechno se mění. Třeba samoobsluhy, to je v Číně záležitost posledních dvou nebo tří let. Nebo doprava. Dřív to bylo dost zoufalé, městskou dopravou trvaly čtyři stanice taky celou hodinu. Dnes jezdí taxíky, nebo si můžete vzít moto.” Ve městech narazíte poměrně často na majitele motocyklů, kteří vás po dohodě vezmou kamkoliv. “Také kolečkové brusle ještě před rokem byla u nás neznámá věc.” Jistě, Sun Ji-jin je sedmnáct, a tak jí zajímají jiné věci. Faktem ale zůstává, že Čína, alespoň na pobřeží, dnes prožívá hospodářský rozmach.
PODNIKEJ A BOHATNI!
Po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 a procesech s nejbližšími spolupracovníky Velkého Kormidelníka v osmdesátých letech zahájila Čína “program ekonomických reforem a otevírání se světu”. A tak jestliže komunistické vedení poznalo nutnost ekonomických reforem, zvolilo opět svoji vlastní, čínskou cestu. “Jen se podívejte na Rusko, začali s pěrestrojkou v politice, a kde dnes mají ekonomiku?” slyšel jsem několikrát. To je tedy hlavní heslo dnešní komunistické Číny: podnikejte a bohatněte, stát vám to dovolí.
“Přibližně od roku 1979 se začaly zřizovat zvláštní ekonomické zóny, a to především na východním pobřeží, aby tyto zóny mohly absorbovat zahraniční kapitál. Stát v těchto zónách vyžaduje malé daně a vytváří podmínky vhodné k podnikání – preferuje v těch oblastech výstavbu infrastruktury – staví se dálnice, telekomunikace… Dnes jsou takových zón již desítky.” říká Kao Čiao-chuan, kulturní atašé pražského zastupitelství.
Čína je však stále především agrární zemí, přestože má svůj jaderný program i kosmický výzkum. “V zemědělství to asi nelze udělat efektivněji a rychleji, než půdu rozdělit rolníkům.” V Číně to udělali na 50 až 100 let.
“Ve skutečnosti platí to, že stát rolníkům půdu pronajme a oni si hospodaří sami. Státu dává rolník určitou část produkce jako nájemné, které je ve smlouvě je uvedeno.” Na otázku, na jak dlouho se taková “pachtovní smlouva” uzavírá, pan Kao krčí rameny: “Myslím, že tak na dva, tři roky. Ale takové smlouvy se obnovují. Důležité je, že co rolníci vypěstují navíc, s tím si hospodaří sami.”
Jinými slovy žádný soukromý majetek, ale podnikavosti se meze nekladou. Důsledek? Na venkově se rychle zkvalitnila výroba, rolníci nebývale rychle bohatnou. Mince má ale i druhou stranu, do měst přibývají z venkova nadbyteční, pro které se ve stále efektivnější zemědělské výrobě již nenajde práce. Pan Kao sice říká, že dělník ve městech na pobřeží si vydělá nejméně 1200 jüanů, kdežto dělník z vnitřních oblastí Číny jen asi 400. Pan Kao je ovšem pracovníkem ambasády a tak si stále myslím, že ve městech se z nově příchozích stávají nejchudší mezi nejchudšími – žebráci..
ČÍNSKY NEBO LATINKOU?
Naučit se čínsky je pro nás daleko těžší, než vyznat se ve španělské vesnici. Se slovy naučného slovníku jazyk jedné miliardy lidí “je jazyk tónový, analytický, s jednoslabičnými morfémy. Obsahuje řadu navzájem nesrozumitelných dialektů, z nichž jednotící charakter má dialekt severní pekingský, zvaný také mandarin”. Mandarin ne od slova mandarinka, ale od mandarína jako od správního úředníka.
V Číně bylo znakové písmo standartizováno již v druhém století před Kristem, kdy první císař Jing Čeng (dynastie Čching) sjednotil území, rovnající se celé Evropě, a Skandinávii dohromady. Od té doby měla psaná čínština, šířená mandaríny ve školách a na úřadech, stejně jednotící prvek po východní Asii jako pro Evropu latina – dnes již dávno mrtvý jazyk. Jen pro srovnání, nejstarší dochovanáí (ručně psaná) slovanská právní památka, “Zakon sudnyj ljudem” pochází z devátého století po Kristu. V té době se již v Číně tiskly knihy. Ve znacích, v té době již tisíc let jednotných.
Psané písmo má asi 50 000 různých znaků, a k tomu, aby si člověk přečetl knihu, jich potřebuje znát asi čtyři tisíce. Také přepis určitého znaku do latinky je trochu obtížný, vzhledem k tomu, že výslovnost nelze přesně vyhláskovat. Alespoň pro mne. Sedmnáctiletá Sun Ji-jin s tím problémy nemá: “Když jsem šla v roce 1987 do první třídy, tak zrovna začínala být povinná znalost přepisu do latinky. Takže by to každý Číňan mého věku měl umět.”
A tak dnes prožívá čínský jazyk, který přežil dvacet dvě století, největší úskalí za dobu své existence. Ještě nikdy se čínská společnost tak neotevřela světu, ještě nikdy nebyl vystaven čínský jazyk tak drtivému náporu a vlivu jiné kultury, jako je tomu dnes, v období rozmachu computerizace.
PĚT ČAR ZNAKU V COMPUTERU
Osobní počítač má totiž jen 47 znakových kláves, k tomu 6 přeřazovacích. To je 282 kombinací, tedy stejně tolik možných znaků. Jak to tedy Číňané řeší? Operační systém se učí stejně jako my, v angličtině, nebo používají systém Windows, kde pomocí myši ukazují, klikají a přesouvají ikonky. V textových editorech je to již trochu komplikovanější. Jeden z nich pracuje takto: Pomocí latinských písmen se vyťuká fonetické znění znaku (výrazu) a počítač sám nabídne grafické podoby znaků, které jsou nejblíže. Z těch si je možné vybrat znak se správným významem. Jiný, novější a oblíbenější, pracuje již se základními pěti čarami, jejichž umístění a tvar si na klávesnici musíte pamatovat. Tedy namačkáte kombinaci pěti kláves, brknete o mezerník a máte na obrazovce jeden znak. Že je to trochu komplikované? Prý je a není. Jeden z mých průvodců říkal, že pokud se to člověk naučí, píše na počítači rychleji, než běžným způsobem. Jmenoval se Čan Čen-li (velmi přibližně foneticky), což bychom napsali asi jako Chang Ghen-li, ale on sám to napsal jako Zhang Zhen Li. Toť prostě čínština. Když jsem ho viděl poprvé, vyřešil tyto bariéry sám, když mocně zadeklamoval: “Moje imja jesť Čan Čen-li, Čan eto famílija, no vy zovuťe meňá prosto Sergej!”
SERGEJ A JEHO HOSTÉ
Sergej, sportovně a upraveně vyhlížející mladík, se narodil v Xi’anu, ve městě, které zažilo kdysi přeslavné doby, dnes je to centrum zemědělské provincie Shaanxi. Později studoval v Rusku, dnes pracuje na ústředí velké cestovní kanceláře. Říká, že provádí hodně skupin Rusů, a že jsou to vyloženě nákupní zájezdy. Jeho jedinou starostí je zavést je na trh, kde levně nakoupí a potom z hotelu na letiště vypravit náklaďák se zavazadly. Nás na takový trh zavedl také, skutečně se tam mluvilo rusky.
Měl jsem podezření, že funguje tak trochu i jako hlídač, protože pod jeho dohledem jsme pilně prolézali továrny na výrobu turistických suvenýrů, školu pro talentované děti a podobně. Na zvědavý dotaz na školné v této výběrové škole odpovídal vyhýbavě, prý průměrné školné na soukromých školách je 20 tisíc jüanů. Ročně. Zajímal se o můj fotoaparát, já se na oplátku zajímal o jeho mobilní telefon, který měl zavěšený na opasku.
V Číně se vůbec vesele telefonuje, telekomunikace jsou jednou z oblastí, kterou stát velkoryse dotuje. Jedna minuta hovoru stojí velmi málo, asi dva tiao (10 tiao = 1jüan, a jeden dolar je asi 8 jüanů). Každý druhý či třetí Číňan ve městě vlastní operátor, který stojí 600 jüanů (plus 25 měsíční paušál). Sergejův mobil stojí 1400 jüanů.
“Jistě, mobilní telefon je dnes známkou úspěšnosti, nebo bohatství,” tvrdí pan Kao z ambasády.
Když už jsme u těch mobilů, automobily tu vlastní vyjma státních organizací jen málokdo. “Myslím, že jen asi 5 procent obyvatel v Číny si dnes může koupit automobil, rozhodující většina lidí nemá dost peněz,” pokračuje pan Kao. “A to platí o východní části země, tedy o té vyspělejší.” Udělat si řidičák také není nijak levné – vychází to prý až na 400 US dolarů. Autoškoly obhospodařuje policie. Je to pochopitelné. I když stát staví silnice a dálnice tempem, jaké není snad nikde ve světě, jen díky takovým direktivním omezením nejsou dnes čínská města přeplněna auty.
VESNIČANÉ NECHTĚJÍ DCERY
Pan Kao mi lámanou češtinou mezi řečí vypráví , že “v Číně je od starých časů zažité, že chlapec lepší, než děvče. Když se narodila dcera, tak se stalo, že jí rodiče zabili.” Kroutím hlavou a dělám, že nechápu. “Jo, jo,” kýve hlavou pan Kao. “The kill. Jen proto, že byla žena. Ale to platí na vesnici. Vesničanům se nelíbí dcery. Dcery se budou muset vdát, bude patřit jinému. Od staroroků rolníci potřebují muže, protože je silný.” Potom se pan Kao zarazí, a řekne: “Ale to tam nepište, to není dnes ověřené. Snad před deseti, dvaceti lety.”
Ověřuji si tedy tuto informaci u sedmnáctileté Sun Ji-jin: “To jsem neslyšela, Ne. Snad před dvaceti, třiceti lety, snad.” Ale plánované rodičovství po čínsku by měla znát na vlastní kůži. Od roku 1979 smí mít rodina jen jedno dítě. Opatření, které její generaci zcela jistě zasáhlo. Otec Ji-jin má 8 sourozenců, maminka je ze sedmi dětí. Ptám se, jestli není Ji-jin líto, že ona je sama: “Rodičům asi ano, ale já už nechci mít bratra nebo sestru.” Připadá mi to divné, poukazuji na “vady jedináčků”, ale Ji-jin mne přerušuje: “Víte co, my bydlíme většinou spolu. Moji rodiče, já, strýc, teta, takže si můžu hrát s bratrancem, nebo tak. Já nejsem sama. A takhle je to i v Číně.”
Ptám se Sun Ji-jin na další plány do budoucna. Chce se ještě tak pět, šest let učit, nejlépe jazyky. A jestli se potom vdá? “Jestli se vdám, tak holka a kluk mi stačí.” Jak to? A co antipopulační zákon? “Když bude jedno dítě rodný list český, tak to Číně nevadí.” Potom dodává, že tak uvažuje hodně Číňanů, kteří jsou v Evropě. A je to prý vyzkoušené.
Ji- jin je mladá, a velmi obdivuje Evropu. A i když se tu nenarodila, myslím, že je pro ni dnes domovem. Ale ostatním obyvatelům Číny, kteří žijí v té obrovské zemi, kde slunko vstává o osm hodin dříve a kde extrémy oscilujé na hranici skutečnosti, celé té jedné pětině lidstva bych chtěl připomenout jedno staré čínské rčení, které je i dnes velmi aktuální:
“AŤ ŽIJEŠ V MĚNÍCÍCH SE ČASECH.”
