V roce 1933 se v Německu dostal k moci Adolf Hitler a okamžitě začalo být jasné, že se v Evropě začíná schylovat k nové válce. Jedním z nejohroženějších států se pro svůj slovanský původ, svoji historii, demokracii a bohatství stalo Československo. Pro řešení vzájemného nepoměru sil mělo v podstatě jen dvě možnosti. Vrhnout se na modernizaci tankových vojsk a letectva, nebo – po vzoru většiny evropských států té doby – vybudovat proti nepříteli mohutná železobetonová opevnění. Nakonec, zvláště s ohledem na nevýhodný tvar státu a velmi dlouhou společnou hranici s Německem, Rakouskem a Maďarskem, zvítězila druhá varianta.
Opevnění, budovaná nejenom u hranic, ale i ve vnitrozemí formou záchytných příček bránících nepříteli v hlubokém průlomu, měla ušetřit naší armádě jednotky, které pak bylo možno využít jinde. Zde, na čáře opevnění, měl být nepřítel zadržen na co nejdelší dobu tak, aby v souladu se spojeneckými dohodami bylo možno vázat až čtvrtinu sil protivníka. Následně měl být útočník vyčerpán ústupovými boji na východ, přičemž se kategoricky zakazoval jakýkoliv ústup z pozic na severní a jižní Moravě, kde hrozilo “přeštípnutí” a obklíčení většiny armády v českých zemích. Tomu měly zabránit již zmiňované “příčky”, budované podél Vltavy, kolem Prahy a přes Kokořínsko do Lužických hor. S poslední linií odporu se počítalo na hřebenech moravsko-slovenských hor.
Výstavbou a plánováním našeho opevnění se zabývalo Ředitelství opevňovacích prací, které vzniklo na jaře 1935. O rozsahu jeho činnosti svědčí nejlépe fakt, že v roce 1938 spotřebovalo 80 % všech financí přidělených armádě! Plánované linie opevnění byly rozděleny na samostatná ženijní skupinová velitelství a dále na jednotlivé úseky. Každé velitelství mělo vlastní kód a číslo (například Rokytnice písmeno R a X – římskou desítku), proto je možno ještě dnes v terénu přesně určit všechny důležité údaje o pěchotním srubu. Každý takový objekt byl totiž svým způsobem jedinečný, a proto se na něj veškeré vybavení dělalo zvlášť, včetně střílen. Na jejich vnitřním rámu můžeme přes vrstvu rzi objevit informace, ve své době maximálně utajované. Např. soustava: 18/20 200 RM 74 znamenala náměr a odměr zbraně, výrobní číslo střílny, R jako Rokytnice a M jako kódové označení typu zbraně – dvojčete těžkých kulometů. Číslo 74 označovalo pořadové číslo srubu v linii.
Tempo výstavby bylo na dnešní poměry neuvěřitelné: na kompletní postavení tvrze se 6 objekty, skoro 2 km dlouhým podzemím, vybavením technikou a zbraněmi se v těžkém terénu počítalo s 24 měsíci, i když jedinou techniku tvořil krumpáč, kolečko, karbidová lampa a pneumatické kladivo!
Výstavba opevnění měla čtyři fáze a měla být ukončena až v roce 1951. Už za necelé tři roky se však stihlo postavit zhruba 25 % plánovaných objektů – 227 samostatných objektů těžkého opevnění a přes 10 200 objektů lehkého opevnění. Kromě toho bylo v devíti rozestavěných dělostřeleckých tvrzích vybudováno 38 objektů nejvyšší IV. třídy odolnosti.
HRANIČÁŘI – WOLFOVÉ
Obranou těžkého opevnění a některých k němu přiléhajících úseků “řopíků” v pohraničí byly pověřeny speciální hraničářské pluky. Tyto jednotky složené z národnostně důkladně prověřených mužů tvořily skutečnou elitu naší armády. Byly vycvičeny pro náročné podmínky boje v opevnění tak, že každý voják kromě své specializace, kterou musel zvládat na výtečnou, byl odborníkem i v dalších směrech. Nezřídka se stávalo, že pěšák byl zároveň spojařem nebo dělostřelcem. Všechny určené zbraně a techniku museli vojáci ovládat i potmě. Na důkaz své příslušnosti k hraničářským plukům nosili jejich příslušníci na límcích uniforem hrdé znaky chodských psů.
Pro obranu zbylých úseků lehkého opevnění v pohraničí byly určeny zvláštní pluky ZLO (zálohy lehkého opevnění), vytvořené z místních záložníků, u kterých se počítalo s výbornou znalostí místa a s větší motivací v boji o rodný kraj. V některých úsecích, zvláště ve vnitrozemských příčkách, obsazovaly linie řopíků normální pěší pluky.
K hranici nejvíce vysunuté a nejméně kvalitní lehké objekty vzor 1936 bránili v září 1938 muži z jednotek Stráže obrany státu (SOS). Tyto “sosácké” prapory, které nesly v zářijových bojích se Sudeťáky a wehrmachtem největší tíhu boje, byly složené z místních dobrovolníků, policistů, četníků a finanční stráže. V případě války by však byly tyto jednotky obětovány – pokud by je nesmetl nápor útočníka, zničila by je vlastní krycí palba z opevnění. Ustoupit prostě nebylo kam…
TAJEMNÉ OBJEKTY A JEJICH PODZEMÍ
V lesích a skalách, na polích, nebo dokonce ve vesnicích v pohraničí i kus od Prahy se můžeme dodnes setkat s několika druhy opevnění. O nejtěžších typech opevnění byla již zmínka. Pro samostatné pěchotní sruby se podle zkratky nadřízeného Ředitelství opevňovacích prací vžilo familiární pojmenování “řopák”. Stavěly se v několika stupních odolnosti, od tzv. “arabů”, které měly sílu stropu 100-150 cm železobetonu, až po “římany”, jejichž největší IV. stupeň odolnosti použitý u tvrzových objektů odolával díky stěnám silným 350 cm všem tehdy známým zbraním.
Nejtěžším srubům, tvořícím tvrze, se přezdívalo “řopan”. Kvalita práce, zvláště betonáže, se pečlivě kontrolovala, a pokud nebyly splněny přísné normy, čekaly stavební firmu citelné postihy a navíc musela uvést vše do pořádku na své náklady – ve výjimečných případech i za cenu zničení již kompletně postaveného bunkru. Minimální povolená pevnost u odebíraných vzorků nesměla nikdy klesnout pod 450 kg/cm, často však dosahovala i 650 kg/cm. Až na několik výjimek musel každý samostatný pěchotní srub mít vlastní studnu a zásoby jeho munice, potravin a nafty do agregátu byly pečlivě vypočteny tak, aby srub dokázal bojovat v úplném obklíčení 2-3 týdny.
Pamatovalo se skutečně na všechno. Pokud nahlédneme do rozpisů výdeje potravin, zjistíme například, že každý voják sloužící v pěchotním srubu při bojovém nasazení nafasoval denně kromě hlavních chodů i panák rumu, 20 cigaret nebo 4 doutníky (pro důstojníky Havana), 2 kyselé okurky, kompot a 50 g čokolády. Pokud by se muselo v obklíčení šetřit naftou na osvětlení, mohl si každý člen posádky denně posvítit jednou svíčkou a na 14 dní mu musely stačit tři krabičky sirek. Zásoby se skladovaly v podzemním (týlovém) patře, které půdorysně odpovídalo nadzemní bojové části bunkru. Zde byly i toalety a ubikace posádky. Protože vždy polovina osádky byla ve službě, počítalo se s jednou postelí na dva muže. Sruby byly vybaveny i chemickými filtry, které spolu s uměle udržovaným přetlakem vyrobeným mohutnými ventilátory zajišťovaly protichemickou ochranu posádky.
V horním bojovém patře bylo stanoviště velitele, spojovací centrála a podle terénu byly v jedné či ve dvou střeleckých místnostech k boji neustále připraveny hlavní srubové zbraně. Těmi byly, opět podle terénu, buď dvojčata těžkých kulometů – tam, kde se nepředpokládal tankový útok, případně tytéž zbraně v jedné střílně a v sousední ještě protitankový kanon spojený v celek s jedním těžkým kulometem. Kruhovou obranu srubu zajišťovala kulometná palba z jednoho až čtyř ocelových pancéřových zvonů nebo kopulí umístěných na střeše objektu. Přiblížení k týlu a ke vstupním pancéřovým a protiplynovým dveřím zabraňovaly lehké kulomety v pomocných střílnách. Kam jejich palba nedosáhla, například do 3,5 m hlubokého “diamantového” příkopu pod hlavními střílnami, ústily skluzy pro vypouštění ručních granátů. Všechny sruby byly konstruovány tak, aby svými zbraněmi kryly minimálně dva sousední objekty a navíc mohly ničit nepřítele v překážkách natažených po celé linii i kolem každého bunkru.
Takovéto sruby najdeme mezi Ostravou a Krkonošemi, kde tvořily páteř naší obrany. První byl vybetonován ještě v roce 1935. Několik jich bylo také postaveno v rovinách jižní Moravy proti útoku vedenému na Brno. Bohužel mnoho z nich bylo poničeno zkouškami taktiky a zbraní wehrmachtu nebo vytrháváním ocelových střílen a pancéřových zvonů, určených většinou pro jiná německá opevnění. Nedávno byl ohlášen nález protitankové střílny z jednoho trutnovského úseku ve zničeném bunkru Atlantického valu v Normandii – přímo v americkém vyloďovacím pásmu Omaha Beach. Zbytek byl pro svoji kvalitu roztaven v pecích a posloužil pro výrobu tanků a bitevních lodí. Co nestihli Němci, dokončil po válce n. p. Kovošrot pro potřeby socialismu.
Nejstarším lehkým typem našeho opevnění byl vzor 1936, budovaný podle vzoru z Maginotovy linie ve Francii převážně pro čelní palbu. Stavěl se hlavně ve dvoustřílnové verzi, jen výjimečně můžeme nalézt v lesích objekt se třemi střílnami. Vybavení jeho interiéru bylo dost improvizované. Již vlastním československým projektem byly bunkry vzor 1937, pro které se stejně jako u pěchotních srubů vžilo stručné pojmenování “řopíky”. Celkem bylo v 5 základních typech (A, B, C, D, E), 2 modifikacích a doposud známých asi 200 variantách vybudováno 10 200 řopíků. Tyto objekty se až na výjimky stavěly pro boční palbu, která sice neumožňovala postřelovat předpolí, ale důmyslným systémem palby bránila průniku opevněním v místě nejlepším pro obranu. Samozřejmostí již byly pancéřové dveře, ventilátory a speciální lafety pro lehké i těžké kulomety. Platila zásada, že objekty se navzájem kryjí až třemi palebnými přehradami. Když si k tomu představíme důmyslný systém pěchotních a protitankových překážek, jednalo se opravdu o smrtící past.
Strach z našeho opevnění byl u Hitlera dokonce tak silný, že se po okupaci rozhodl všechny bunkry na území Protektorátu zničit, aby se nemohly v případě českého povstání stát centry obrany. Smutnému osudu uniklo jen několik desítek objektů, hlavně pro umístění v blízkosti domů a železnice, jejichž demolice by zároveň poškodila i široké okolí. Přesně to se stalo u Stradonic, kde Němci odstřelili řopík tak “šikovně”, že jim trosky střechy dopadly přímo na železniční trať, která pak byla na několik dnů neprůjezdná. Tam, kde nebyla taková destrukce objektu možná, se řopíky ničily zavalením kameny a jejich zabetonováním až po střílny. Tak to mělo být například i u bunkrů v zámeckých zahradách ve Smečně a v Liběchově, které jen blízkost obou šlechtických sídel uchránila před zničením. Většinou však po stovkách řopíků můžeme ve vnitrozemí objevit po namáhavém průzkumu jen kousky betonu a zarostlé krátery.
ODPOR TVRZÍ JE ROVEN MORÁLNÍ HODNOTĚ OBRÁNCŮ
Bezesporu nejatraktivnější částí našeho pevnostního valu jsou pro současného zájemce tvrze. Jak vyplývá z dobové definice: “Tvrz jest uzavřená soustava pěchotních a dělostřeleckých srubů, dělostřeleckých a minometných věží, podzemních ubikací pro posádku tvrze, skladišť střeliva a různého materiálu. Všechny tyto složky jsou spolu spojeny podzemními chodbami, na povrchu terénu jsou obklopeny souvislým pásmem překážek, a tvoří tak samostatný celek.”
Kdo jednou navštíví podzemí nějaké československé tvrze, ať již s průvodcem, nebo sám pouze s baterkou, bude ohromen rozsahem a kvalitou vybudovaných podzemních prostor. Každá tvrz musela být schopna boje v úplném obklíčení a bez možnosti zásobování minimálně po dobu dvou měsíců. Její podzemí tak muselo být schopno pojmout a uskladnit tuny potravin, miliony nábojů, náhradní díly, zdravotnický a protichemický materiál, tisíce litrů nafty na pohon agregátů ovládajících zbraňové systémy a osvětlujících podzemní velitelství, a další válečný materiál.
Základem pro postavení tvrze, která zpevňovala místní obranu, bylo opět nalezení vody a pro život v podzemí pak i kvalitní izolace. Budiž chvála práci našich dědů, uvědomíme-li si, že kromě tvrze Skutina, která nebyla dostavěna a jejíž kanalizace byla při ústupu našich vojáků v říjnu 1938 záměrně ucpána, mají všechny ostatní své podzemí dodnes v perfektním stavu. Pro vybavení našich tvrzí se ve své době použilo mnoho revolučních novinek – například splachovací toalety (na Maginotově linii se běžně používaly turecké šlapky). Podzemí tvrze bylo budováno podle typu horniny minimálně 16 metrů pod úrovní terénu, ale například na Boudě dosahuje hloubka zapuštění sálů a chodeb bezmála 60 metrů. Zmenšení zranitelnosti tvrze bylo docíleno i rozptýlením objektů v prostoru, kdy vzájemná vzdálenost srubů byla minimálně 150 metrů. Objekty tvrze také na rozdíl od samostatných srubů většinou nemají vlastní vchod, protože se ke vstupu používalo hlavně vchodového objektu v týlu (každý vstup do tvrze navíc zvyšoval nebezpečí vniknutí nepřítele). Naopak zde nalézáme zamaskované výstupy šachtami na povrch, kterými mohla přepadová útočná komanda obránců překvapivě vnikat do týlu útočníka, nebo jimi pro případ dobytí vchodového objektu uniknout z podzemí.
Do podzemí tvrze se vstupovalo zvláštním vchodovým objektem, umístěným na nejvíce chráněném místě tvrze. Sloužil i k zásobování tvrze materiálem, proto se do něj po spuštění pancéřových dveří dalo vjet také nákladními vozy. Za vstupním prostorem, bráněným kulomety nebo protitankovými kanony a umožňujícím odmoření osob a techniky od bojových plynů, se nacházelo překladiště. Odtud byly zásoby dopravovány výtahem nebo rovnou vozíky úzkorozchodné dráhy do jednotlivých sálů a skladišť. V případě dobytí vchodového objektu byla hlavní spojovací chodba zaminována a připravena ke zničení, čímž by se zabránilo postupu dále do nitra tvrze. I když podzemí každé tvrze je pochopitelně zcela individuální, jisté zásady při jeho výstavbě přece jenom platily – například hlavní sklad munice byl budován spíše u vchodového objektu a kasárna a velitelství uprostřed cesty mezi vchodovým objektem a objekty bojovými.
Nejdůležitějšími bojovými objekty tvrzí, které u samostatných srubů chybějí, byly dělostřelecké sruby a otočné věže. Jejich úkolem bylo pokrývat palbou prostor kolem tvrze, vést daleké palby proti nástupním prostorům nepřítele a krýt navzájem sousední tvrze při jejich ohrožení. Zatímco první z nich najdeme až na výjimky v sestavě každé tvrze, po otočných věžích zůstala v terénu jen obrovská prázdná sila, hluboká 15 metrů. Otočná část věže byla ze speciální oceli o síle 350 mm a celý kolos vážil 420 tun. Kromě toho existovaly plány také na minometné otočné věže, ale žádná nebyla v terénu ani rozestavěna.
Některé tvrze měly svou samostatnou dělostřeleckou pozorovatelnu, někdy i celé kilometry vzdálenou od samotné tvrze. Při jejím umístění byl totiž vždy kladen důraz na co největší sledovaný prostor. V tom případě samozřejmě nebyla s tvrzí spojena podzemní chodbou.
FORTIFIKAČNÍ UNIKÁTY
Některé úseky opevnění jsou doslova plné různých atypicky řešených objektů nebo jiných kuriozit. Ve vesnici Sazená u Prahy mají dva řopíky zamaskované do mlýna a obecní váhy. Další unikátní objekt lehkého opevnění se nalézá u Dolního Bezděkova. Je zabudovaný do náspu silnice a přímo přes jeho střechu je položena vozovka okresní silnice.
Velký vliv měl také okolní terén. Dva velmi zajímavé řopíky se dochovaly v úseku N2 u Srbské Kamenice. Na první pohled zaujme jejich střecha, která je díky umístění bunkru na strmém svahu lomená. Výškový rozdíl obou střílen dosahuje až 170 cm a byl vyrovnán schodištěm. Podle ženijních norem tyto bunkry vůbec neměly vzniknout a místo nich se měly postavit vždy dva jiné, menší objekty. Velitel stavebního dozoru však upravil stavební plány a nechal vybudovat něco, co jinde opravdu těžko najdeme. Zdejší linie je vůbec vynikající ukázkou umění našich stavitelů. Systém kolmého postřelování hlubokých kaňonů je unikátní a nenajdeme ho nikde jinde v republice. Těžko přístupný terén způsobil, že se v okolí bunkrů dají dodnes najít i různé součástky původního vybavení, a místy jsou ještě dobře patrné spojovací zákopy a střelecké průseky. Jinde však příroda již ukázala, co dovede, a bunkry zamaskovala tak dokonale, že můžete stát na jejich střeše, a nic nepoznáte.
Dalšími místy, která skrývají, nebo ještě do roku 1989 skrývala mnohá překvapení, jsou opevnění v západních a jižních Čechách. Například řopíky v údolí Úterského potoka byly, kromě velmi zajímavého řešení systémů palby, za minulého režimu upraveny pro boj ve třetí světové válce. Tyto úpravy jim měly umožnit, aby odolaly nárazu tlakové vlny vzniklé po výbuchu jaderné bomby. Jejich vnitřní vybavení bylo až na skla do periskopů a kulomety úplné, dokonce s původními ventilátory na čištění vzduchu od zplodin střelného prachu a zabránění vniku bojových plynů. Tento úsek je pozoruhodný i zapojením starších typů lehkého opevnění do palebné čáry později vybetonovaných řopíků.
V horském pásmu mezi Mladkovem a tvrzí Bouda se dochoval jediný dosud známý malý řopík, který má stejně jako objekty těžkého opevnění pod střílnou vybudovaný diamantový příkop pro ztížení přilnutí nepřítele ke stěně. O kus dál leží “vzhůru nohama” výbuchem ze země vytržený bunkr, který je však jinak nepoškozený. V podobné pozici můžeme najít i řopíky na Maršovickém vrchu u Máchova jezera. U Prachatic na Šumavě můžeme najít unikátní přestavbu nejslabšího typu řopíku na plnohodnotný objekt, který místo původní střechy z vlnitého plechu dostal normální strop ze železobetonu. Vznikl jako pružná reakce na dodavatelské problémy s materiálem. Prostě zrovna nebyl v širokém okolí žádný přebytečný vlnitý plech. Na opavském úseku u Malých Hoštic byl zase v jediném známém provedení vybudován řopík s protitankovým kanonem, ve kterém byla 18. 4. 1945 našimi tankisty kompletně pobita posádka složená ze čtrnáctiletých členů Hitlerjugend.
U Mladkova v Orlických horách směrem k nepřístupné tvrzi Adam je v prudkém svahu vybudováno několik lomených pěchotních srubů. Nad jejich vchody můžeme i po 62 letech jasně vidět bojová hesla a státní znaky, namalované jejich obránci v roce 1938. Na objektu K-14 (K jako Králíky) je instalována pamětní deska četaři Hradovi, který odtud odmítl po odstoupení pohraničí počátkem října 1938 odejít a raději spáchal sebevraždu. Každoročně je zde pro veřejnost prováděna bojová ukázka s tématem bojů o pevnosti. Poblíž je unikátně zachovalá pozorovatelna tvrze Hůrka K-12a se stopami bojů s německými záškodníky z roku 1938. U Zemské brány zase stojí pěchotní srub R-65, krycím jménem Modřín, jehož posádka proti rozkazu přišla na pomoc “sosákům” přepadeným Němci v Bartošovicích a v urputném boji je donutila k ústupu zpět za hranice.
Komu se nechce cestovat za řopany nebo řopáky až na hranice, může se vydat do vojenského prostoru Brdy, kde byl v roce 1936 na ploše Jordán vybudován pěchotní srub pro výcvik posádek. Jeho záběry se objevily ve Svěrákově filmu Obecná škola. Každoročně počátkem června se zde koná rekonstrukce bojů na ostravské linii z roku 1945.
VÁLEČNÉ OSUDY
I přesto, že přímo napadených objektů československého opevnění v září 1938 mnoho nebylo (Němci, Rakušané i Maďaři se jim vyhýbali jak čert kříži), ovlivňovaly naše bunkry válečné dění i v dalších letech. Vše začalo již za svítání 7. 10. 1938, kdy byla Němci provedena proti linii řopíků u Košetic a jižně od Milotického vrchu cvičná verze výsadkové operace “Bruntál”. Ačkoliv skončila fiaskem, umožnila Němcům získat potřebné zkušenosti pro plánování válečných akcí proti pevnostním liniím ve Francii, Holandsku, Belgii a Řecku.
Velký význam sehrálo opevnění na Opavsku a Ostravsku také v roce 1945. Přestože byly sruby poničeny vytrháním zvonů a střílen a také válečná technika mezi roky 1938-1945 neuvěřitelně pokročila, bylo celé pásmo těžkým oříškem pro sovětskou 38. a 60. armádu a 1. československou tankovou brigádu. Krutou ironií osudu tak naši vojáci museli dobývat zpět vlastní opevnění, někde dokonce vybavené ještě původními zbraněmi. Teprve po několika týdnech bojů se 17. a 18. 4. 1945 podařilo prolomit pásmo opevnění u Štítiny a Velkých Hoštic.
Po roce 1948 byla část linií řopíků na západě a jihu Čech upravena pro třetí světovou válku a 5 těžkých srubů u Mikulova obsadila Pohraniční stráž, která zde čekala na imperialisty. Tyto sruby spolu s několika tvrzemi mají dodnes vojenskou posádku. Naše armáda, pod silným vlivem generála Procházky, nazývaného “pevnůstkový generál”, obnovila tradici hraničářských pluků a vytvořila pevnostní prapor s posádkou v Mikulově. Otázkou je k čemu, když většina našeho opevnění stojí proti současným spojencům v NATO.
JE LIBO BUNKR JAKO BETONOVOU CHALUPU? ŽÁDNÝ PROBLÉM!
Pokud se rozhodnete stát se majitelem nějakého objektu čs. opevnění, musíte se obrátit na příslušnou vojenskou krajskou ubytovací správu (KUS), která vede jejich evidenci. Všechny objekty opevnění na našem území jsou totiž stále majetkem armády. Nápisy se zákazem vstupu ovšem stejně nikdo nerespektuje. Bunkry, které slouží jako muzea či venkovní exponáty, jsou armádou k těmto účelům pouze dočasně pronajaty – v případě branné pohotovosti by je armáda okamžitě zabavila. Ve skutečnosti se ale může majitelem bunkru stát prakticky kdokoliv, kdo se zaváže, že nebude žádným způsobem snižovat jejich beztak již problematické vojenské využití. Pokud se totiž v jakémkoliv bunkru, který nebyl dostatečně zabezpečen proti vniknutí, stane turistovi nějaký úraz, může se stát, že náklady na jeho léčbu a následné odškodnění bude muset výletníkovi zaplatit vojsko ze svého rozpočtu. Armáda se coby majitel musí ze zákona postarat, aby do jejích objektů nevstoupil nikdo nepovolaný, a to je v praxi nemožné. Podle střízlivých odhadů si naše opevnění vyžádalo od roku 1945 několik desítek obětí. Převážnou část smrtících úrazů mají na svědomí pády do nezajištěných tvrzových šachet, které mají často výšku desetipatrových domů.
Objekty lehkého opevnění jsou vyhledávány většinou trampy, kteří si je za cenu malých nákladů a se sobě vlastní kreativitou vybaví jako srub. Pro tyto účely jsou oblíbeny spíše starší objekty z roku 1936, které mají lepší tvar pro zabudování postelí, stolků a kamen, než novější řopíky. Ani těmi ale šikovný tramp nepohrdne, jak se o tom můžeme přesvědčit na Kokořínsku, Děčínsku nebo na severní Moravě.
 Přestože jsou i dnes mnohdy bunkry v majetku armády, jsou často rekonstruovány skupinami nadšenců vojenské historie. |
Složitější situace je u srubů těžkého opevnění. Náklady na rekonstrukci do obyvatelného stavu, nebo dokonce muzeální podoby se mohou po desetiletích chátrání vyšplhat na miliony korun. Zabrat si celou tvrz, několik objektů spojených podzemím, je už vůbec vyloučeno. Některé tvrze (Adam, Hůrka, Smolkov) jsou dodnes používány armádou, jiné (Skutina) jsou zatopeny a další nebyly dostavěny. Pevnosti Dobrošov, Bouda a Hanička fungují pro veřejnost díky obětavosti místních historiků, případně dotacím z muzeí, pod která spadají.
KDE NA NĚ MŮŽEME NARAZIT
Možností je hodně. Pokud to vezmeme od západu, narazíme nad Žacléřem na naučnou stezku tvrze Stachelberk, k níž se dostaneme autobusem z Trutnova na zastávku Babí-pevnost, nebo autem či na kole. Možný je i příchod pěšky po červené značce z Trutnova směrem na Rýchory. Zaparkovat je možno u řopíku, u kterého byl Němci při léčce 21. 9. 1938 zastřelen náš voják. Součástí expozice je i rekonstruovaný objekt lehkého opevnění, obnovené zákopy a modely.
Z Náchoda po zelené značce se zase dostaneme na pravděpodobně nejlepší české pevnostní muzeum, srub N-82 Březinka. Jeho chloubou je působivá kamufláž a model zdejší linie. V okolí vede naučná stezka po linii řopáků, která vás zavede po 1,5 km k tvrzi Dobrošov. Její prohlídka je v poslední době velmi zajímavá.
Další zachovalé pěchotní sruby najdeme v Orlických horách. Zde je také možno navštívit tvrz Haničku, legendární Sacherovo vlčí doupě, pojmenované po prvním polistopadovém ministru vnitra. Proslýchá se, že právě zde byly v zimě 1989-1990 uloženy před transportem do SSSR archivy StB. Zdejší tvrz, krycím jménem KAHAN, totiž nebyla vojenským objektem, ale posádku na ní stavělo Federální ministerstvo vnitra ČSSR. V případě války měla sloužit jako úkryt pro stranické špičky z okolí a štáb FMV, a proto jsou její objekty a zvláště podzemí narušeny výstavbou nové vzduchotechniky a dalším nepůvodním vybavením. Přesto však stojí za zhlédnutí, stejně jako na parkovišti u silnice z Rokytnice do Bartošovic stojící srub K-74 Na holém. Do něj se však těžko dostanete, i když jeho vnitřní vybavení, sháněné nebo vyráběné podle původní dokumentace, rozhodně stojí za to. Jen o 5 km dál v lesích můžete po kontaktu na http://web.telecom.cz/R65/ navštívit srub K-65 Modřín, o kterém již byla zmínka.
Odtud je asi 20 km vzdušnou čarou na další přístupnou tvrz Bouda. Od Mladkova se můžete po pevnostní naučné stezce a pak podle šipek dostat k jejímu vchodovému objektu s krycím jménem Krok. Má zajímavou historii – jedná se o jediný řopan, který naše armáda podle původních plánů vybudovala po roce 1945. Původní objekt totiž Němci v rámci zkoušek vyhodili do vzduchu. (Napojení nové stavby na původní chodbu je v podzemí dobře patrné.) Protože se s vojenským využitím tvrze Bouda počítalo i po válce, byla stavba vchodového objektu nově zadaná. Podnikatel, který jej vybudoval, se však údajně peněz za práci od armády již nedočkal, a když vzápětí přišel “Vítězný” únor 1948, vyřešil vše tím, že se v něm oběsil.
Pod masivem Boudy a Suchého vrchu nás čeká nejdříve tvrz Hůrka, kterou sice stále drží armáda, ale na její povrch je vstup povolen. V nedalekém objektu K-5 U potoka je pěkné muzeum.
Další zajímavé sruby linie těžkých objektů je možno zhlédnout až na Opavsku u Milostic, kde se o bunkr OP-25 Trigonometr a okolní objekty stará klub vojenské historie z Opavy. Na Ostravsku jsou muzeálně upraveny objekty u Darkoviček a srub MO-19, krycím označením Alej. Lehkých objektů přístupných jako muzeum na rozdíl od těžkého opevnění mnoho není. Čestnou výjimkou je u Borovnice muzeum Veselka a soubor modernějších i starších řopíků na linii vnější obrany Prahy v rámci Vojenského skanzenu Smečno, který je skutečně kuriozitou a rozhodně stojí za vidění.
