“Vzpomínám si, že jsem se nebál, neboť mi rodiče vysvětlili, že operatér, většinou Peul přezdívaný ‚Biel’, mi na záda hodí vajíčko, a v tom momentě by měla kůže z mého penisu sama odpadnout. Bohužel se tak nestalo,” vypráví Benoit Ouoba, profesor lingvistiky a náš průvodce královstvím Gourma v Burkina Fasu.
NEBESKÝ PŮVOD
Profesor Benoit Ouoba je vedoucím programu gramotnosti pro Gulmu. Už více než deset let prochází územím Gourma a zapisuje si bajky předků, mýty a legendy předávané ústně z generace na generaci. Jedna z nich, rozšiřovaná medicinmany, přisuzuje Gourmanšům nebeský původ. Podle ní sestoupil zakladatel říše Gourma z nebe na bílém koni v místě nazývaném Koudiaboangou, což je černá hora na jih od Pamy. Na místě, kde se dotkl země, jsou prý dodnes patrné stopy jeho koně.
 Moc současného císaře Youabiliho je v rámci Gourmanšského království absolutní. |
Ať už první Gourmanš sestoupil z nebe, či nikoli, jisté je, že jeho potomci se usadili v jihovýchodní části dnešní republiky Burkina Faso a v čele se svým císařem dodnes udržují vlastní svébytné tradice, zvyky a uspořádání společnosti. Královským městem je pro Gourmanše město Fada-N’gourma, v němž sídlí císař Youabili. Ten současný je třicátý v pořadí a na trůn nastoupil v září roku 1992. Jeho moc je v rámci Gourmanšského království absolutní, v rámci celého Burkina Fasa je jedním ze správců země. Jako republika si totiž Burkina volí svého prezidenta i parlament. Stejně jako v řadě dalších afrických zemí, i v Burkina Fasu tak vedle sebe poměrně v klidu fungují dvě moci, dvě správy – státní a náčelnická, v tomto případě císařská. Bývalý prezident Burkina Fasa Thomas Sankara, zavražděný v roce 1987, doplatil životem zčásti i na to, že chtěl upřít moc tradičním náčelníkům, takovým, jakým je mimo jiné i císař Gourmy.
“V rozsahu své obyčejem dané moci je císař jen pomocnou figurou ve správě země. Především však udržuje Gourmanše pod svým vlivem. Je to on, kdo zaklíná viditelné i neviditelné zlé duchy. A jestliže mu vesničtí náčelníci v Gourmě stále přicházejí složit hold, je to spíš ze strachu z jeho moci, než proto, že by potřebovali, aby jeho armáda chránila jejich vesnice, jak tomu bývalo kdysi…” vypráví nám profesor Benoit.
Moc císaře je do značné míry založena na schopnostech, které měl zdědit po svých předcích. Tou nejdůležitější je u Gourmanšů schopnost vidět do budoucnosti, zde se tomu říká “dotazovat se Bayualiho”. I založení království Gourma je s posvátnými obřady podle legendy těsně spjato:
“Kdysi žil slepý muž jménem Djaba, který věštil z tykví. Viděl tedy do budoucnosti a věděl, co se stane. Stalo se, že obyvatelstvo Kaoudiaboangou bylo postiženo hladomorem. Djaba měl šedivého koně, kterého musel prodat, aby mohl opatřit jídlo pro svou rodinu. Šel se “zeptat Bayualiho”, jenž mu řekl, aby prodal koně prvnímu člověku, kterého potká. Djabův syn Lompo, který byl prodejem pověřen, potkal muže vracejícího se z buše s otepí slámy. Tato otep slámy se stala cenou za koně, jak si Bayuali přál. Když se Lompo vrátil, rozdělal ze slámy oheň a Djabovi se zázračně vrátil zrak. Djaba byl potom zvolen náčelníkem a lidé se ho chodili dotazovat, kdykoli hodlali něco podniknout, protože pomocí svých tykví předvídal budoucnost. Po jeho smrti převzal Lompo jméno svého otce a nazýval se tedy Djaba Lompo. A stal se zakladatelem říše Gourma,” vysvětluje počátky říše zahalené v legendy profesor Benoit. Ovšem lingvista se v něm nezapře, a tak přidává výklad o původu slova Gourma:
“Jméno Gourma pochází z jazyka songhai a znamená ‚pravý břeh’. Songhajové dali toto jméno veškerému území na pravém břehu Nigeru, zatímco Aoussa nazývali území na levém břehu. Takže zpočátku název ‚Goulmance’ či ‚Gourma-n kies’ znamenal obyvatele všech oblastí v ohbí Nigeru. Později označoval nynější ‚Goulmancebas’ či ‚Gourmanches’ vzniklé z lidu Bemba, což byli dobyvatelé, a Buricimbas, což byli předcházející usedlíci.”
Benoit mluví měkce, pravidelně si stírá z čela pot kapesníkem, který je prachem cesty zbarven do ruda. Je květen a v této oblasti Burkina Fasa se teplota blíží 50 °C ve stínu.
TÁBOR OBŘEZANCŮ
 Chlapci od dvanácti let stráví v táboře obřezaných téměř tři měsíce. |
Míříme do Tantiabouli, malé vesničky ležící co by kamenem dohodil od hranice Nigeru. Právě nyní by tam měl být tábor obřezanců, což velmi zajímá nejen nás, ale i Benoita.
Za volantem jeho starého vozu Break 305, který mu v roce 1987 věnovala francouzská nevládní organizace, míříme na východ, směrem k Nigeru. Cesta je ale tak špatná, že naše rychlost sotva přesahuje 40 km/h. Kolem nás pomalu ubíhá monotónní krajina africké savany sužovaná květnovým horkem. Občas míjíme na stranách silnice vraky osobních a nákladních aut, ohořelé či rozebrané…, a vedle nich dva tři kopečky hlíny, hroby řidičů či nešťastných cestujících. Více než tři hodiny krušné jízdy za námi zůstalo město Fada-N’gourma. První kilometry za městem byly okořeněny vším, co k africkým silnicím a cestám patří – nepředvídatelnými cyklisty, duchem nepřítomnými chodci, osly, kozami a volně pobíhajícími kuřaty. Nyní už jedeme stálou rychlostí, která je přerušována jen několika kličkujícími přetíženými venkovskými taxíky a brody. Tyto přejezdy přes řeky, které jsou v tuto roční dobu vyschlé a z cesty nejsou zpravidla vidět, mají na lidi i vozidla devastující účinek, pokud je přejíždíte příliš rychle.
Ženy a malí obchodníci jsou rozšafnými diváky. Kráčejí po stranách cesty, na hlavách nádoby s vodou. Cesta je horší a horší. Benoit mlčí, je příliš zaměstnán vyhýbáním se dírám, kamenům a návějím písku a kličkováním mezi trnitými keři.
Krajina se mění. Okrová půda přechází v poušť. Obrovské stromy cailcedrates, které až dosud lemovaly cestu, pomalu mizí. Jejich místo zaujímají palmy doum a zakrslé akácie. Náš zrak však stále ještě tu a tam zachytí obrovské beztvaré siluety holých baobabů.
I vesnice jsou stále vzácnější. Míjíme jen několik usedlostí, každá složená z osmi až deseti chýší zvaných banco, které jsou spojené stěnou z prosné slámy. Vstup je tvořen kruhovou chýší s tak nízkým otvorem, že si musíte takřka kleknout, abyste se dostali přes práh. Někdy leží na podlaze sláma, malá hromádka rozbitého nádobí, klasy kukuřice či prosa, kusy kolových ořechů, slepičí peří nebo slupky podzemnice. Jsou to ochranné amulety, úlitby duchům, které mají zajistit dobrou úrodu a ochránit lidi a zvířata před nemocemi. Jiné amulety, zavěšené nad vchodem, chrání před Souanou, což je zlý duch lidožrout, který vchází v noci do chýší, aby z těla spáčů vyrval srdce. V oblasti Kantchari jsou dosud kouzelníci, kteří se dotazují na osud tykví – “radí se s tykvemi”.
Nejrozšířenějším a nejprestižnějším způsobem věštění ale zůstává u Gourmanšů geomantie. Nikdo neví, jaký je její původ nebo kým byla do Gourmy zavedena. V každém případě však tvoří základ gourmanšského společenského života, základní kodex, který nikdo nesmí ignorovat, pokud se chce účastnit veřejného života. Je to obrovská moc, kterou Benoit, sám také Gourmanš, vysvětluje a obhajuje svým způsobem:
 Obřezanci musí mít těla pokrytá bílou nebo šedou hlinkou. |
“Jednoho dne stvořil bůh tura zebu. Učinil jej bílého, majícího čtyři nohy a hrb na hřbetě. Na čelo mu posadil dva rohy – krásné a vzbuzující respekt. Bylo to zvíře jako žádné jiné. Bůh, jsa na sebe velmi pyšný, postavil zebu do chýše se stěnami ze slámy z prosa, tzv. seccos, aby jej některé zvědavé ženy nemohly spatřit. Potom svolal před chýši všechny ty, kteří předpovídají budoucnost, kouzelníky či proroky, ty, kteří věští z vody, čtou z tykve, geomantiky a ty, kteří věští z písku. Každý z nich se snažil uhodnout, co bůh za stěnami chýše skrývá. Nikomu z nich se to nepovedlo, až na gourmanšského geomantika, který podle více než sta znaků v písku popsal bílé zvíře se čtyřma nohama, hrbem na hřbetě a dvěma rohy na čele. Dokonce dodal, že toto neznámé zvíře by mohlo poskytovat člověku potravu, oděv a teplo… Bůh, jsa polekán neobyčejnou mocí tohoto geomantika, vymazal 100 ze 116 znaků, které použil. Proto máme v současnosti pouze 16 znaků pro styk s duchy.” Benoit s mírným úsměvem dodává: “Ovšem to nám stačí.”
Gourmanšové nic nepodnikají, aniž by se prostřednictvím geomantika (zvaného tambipualo) poradili s duchy. Ať se jedná o neštěstí, k němuž již došlo nebo které teprve hrozí, o narození (volbu místa, kde k němu má dojít), o smrt či svatbu…
Gourmanšové se prostřednictvím geomantika dotazují Bayualiho na všechny záležitosti soukromé či společné – určení data a místa tábora pro obřízku, konání oslav nového prosa či některých jiných zemědělských obřadů v době setí. A tak je to geomantik, kdo svým způsobem dohlíží na osudy každého jednotlivce i celého vesnického společenství.
Jakým způsobem? V okamžiku, který považuje za příznivý, udeří tambipualo do země a myslí jen na to, co chce vědět. V čistém písku sleduje znaky, jež doprovázeny určitými obřady zjeví příčinu neštěstí, které se událo, nebo důvod hrozícího nebezpečí.
Jen část odpovědí však sdělí tazateli přímo. Totožnost, svatost, rod, předek, duch, kterého je třeba usmířit kajícími nebo usmiřujícími oběťmi, se nikdy nezjeví přímo. Ke sdělení tohoto druhu poselství používá tambipualo znaků, které vyrývá špičkou nože do kusu tykve. Tato písemná sdělení tazatel objeví, když jde k oltáři svých předků nebo bohů.
Jakmile Gourmanšové dosáhnou věku, kdy se lze geomantika dotazovat, naučí se luštit tyto kusy tykve. Ty jim totiž zjevují nejen předka, kterého je třeba uctívat, ale také způsob, jakým se to má dělat: úlitbou ve formě sala (kaše ze směsi prosa a dužiny plodů baobabu), obětí kohouta, kuřete, kozy, nebo řidčeji obětováním ovce či býka.
Víc nám Benoit nechtěl říci. Na naše stále přesnější otázky týkající se amuletů, geomantiky a jedů – říká se, že Gourmanšové bývali mistry v jejich výrobě – jen pozdvihl oči k nebi a pokrčil rameny. Naznačil nám, že odpovědět nám nemůže. Jako by tajemství udržované kolem jejich obřadů zaručovalo Gourmanšům, že tyto rituály dál přežijí, stejně jako bázeň, kterou vždy vzbuzovali jak ve svých sousedech, tak v cizincích.
HOSTINA U NÁČELNÍKA
 Masku a oděv zhotovené ze stébel prosa mohou nosit jen ti, kteří už byli obřezáni dříve. |
Tantiabouli je malá vesnice na vrcholku mírných pahorků. Na dně rozlehlých údolí leží zahrady ohraničené slaměnými ohradami seccos. Vytvářejí geometrické obrazce sytě zelené barvy, překvapující v této okrově hnědé krajině. První, koho zde navštívíme, je náčelník vesnice. Po obvyklých zdvořilostních formulkách, které u Gourmanšů spočívají v tom, že se ptáte na novinky ohledně manželky, dětí, rodičů, bratrů, sester, nevlastních bratrů, prarodičů, strýců, tet apod., …a někdy dokonce na zdraví dobytka a předků, nás náčelník ve své vesnici přijímá.
Vesnice je vlastně kruhový dvůr ohraničený stěnami ze spletené slámy, na němž jsou postaveny chýše s mírně kuželovitými střechami. Uprostřed vesnice ženy něco kutí kolem obrovského kouřícího hrnce, očouzeného ohněm.
Náčelník Labidiedo nás přijímá v kruhové, dosti rozlehlé chýši (nazývané tyuli) umístěné u vstupu do vesnice. Sedíme na slaměných rohožích a konverzace se týká úrody minulého roku a nadcházející zimy. Zima zde znamená období dešťů, což je v celé oblasti sahelu od května do konce srpna. Život vesnice závisí na množství vody, která během tří měsíců na celý rok naprší. Tohoto roku se deště nedostavily a náčelník neskrývá své obavy. Poslední tři roky byly špatné a sýpky jsou téměř prázdné. Bude to trvat několik dobrých let, než se zásoby obnoví. Ovšem obloha zůstává beznadějně modrá…
“Naštěstí máme svého nového císaře! Ten zdědil vědění svých předků a může seslat déšť, kdykoli si zamane, když bude chtít…”
Později večer nám Benoit potvrzuje, že onoho dne v září 1992, kdy Youabili nastoupil na trůn, k velkému překvapení všech ve Fada-N’gourmě pršelo.
Náčelník nám nabízí pohostinství. Jeho tři manželky připravují tho s jamy a s omáčkou gombo, což bude naše večerní jídlo. Noc přichází rychle a zapadající slunce barví krajinu do bronzova. V dálce se již ozývají tamtamy z tábora obřezaných.
I když se náčelník k možnosti, že bychom obřezance spatřili, stavěl velice vyhýbavě, přece jenom neřekl ne. Podle Benoita je to dobré znamení. Obřezané je totiž během prvních dvou měsíců jejich odloučení zakázáno navštěvovat. Chlapci z Tantiabouli byli obřezáni sotva před měsícem.
 Právě obřezaní jsou v táboře zasvěcováni do zpěvů, tanců a tajných jazyků. |
Benoit nám o obřízce vypráví – jak jinak – gourmanšskou legendu:
“První Gourmanšové obřezáni nebyli. Jednoho dne se jistý Mariamma, patrně původem Houssa, usadil i se svou rodinou v Tanoui, což je malá vesnice v Gourmě mezi Diapagou a Boutou. V té době byl obřezán pouze on. Legenda praví, že se jednoho dne jeho nejstarší syn Lotori, který odešel lovit do džungle, zranil tak, že si o větev roztrhl předkožku. Mariamma se rozhodl, že to použije jako záminku k jeho obřezání. Odvedl Lotoriho ven z vesnice do ohrady, kterou pro něj postavil, aby jej ženy nemohly spatřit. Po provedené operaci byl Lotori střežen šesti svými kamarády zabraňujícími jeho manželce v návštěvě. Zotavování trvalo 2 měsíce a musel čekat ještě další měsíc, dokud nebyly hotovy jeho ozdoby, aby mohl vyjít ven. Nakonec, doprovázen všemi obyvateli z Tanouy, se Lotori vrátil do své chýše, kde se zavřel.
Samozřejmě, že okamžitě sdílel lože se svou manželkou. Ta v milostných hrátkách nalezla takové potěšení, že svým přítelkyním řekla o novince v radostech, které zakusila a jež dosud nepoznala, aniž by pomyslela na to, že příčinou mohla být tříměsíční abstinence. Brzy došlo ke stávce žen, které odmítaly projevit svým manželům sebemenší náklonnost, jestliže se nepodrobí oné zázračné operaci. Mariamma tedy provedl operaci na 30 členech své rodiny. A protože žádný z nich nezemřel, všichni Gourmanšové chtěli být obřezáni…”
Noc je teplá a plná hvězd. Od východu vane horký suchý prašný vítr ze Sahary, který ohlašuje toužebně očekávaný, i když ještě nepravděpodobný déšť.
Benoit trochu sníží tón svého hlasu: “Geomantik na žádost náčelníka vesnice určí vybudování tábora pro obřezané, jakož i první den slavnosti, a to asi jednou za tři roky. Vybírá také místo vzdálené asi 500 m od vesnice na ‚chladné’, vlhké lokalitě se stojatou vodou. Tam jsou odvedeni chlapci ve věku 12 až 16 let. Vzpomínám si, že jsem se nebál, neboť mi rodiče vysvětlili, že operatér mi na záda hodí vajíčko, a v tom momentě by měla kůže z mého penisu sama odpadnout. Ovšem naneštěstí se tak nestalo! Velmi časté jsou infekce, a správa země se proto snaží, aby se stále více a více obřízek provádělo v nemocnici. Mentalita lidí se ale tak rychle nemění.”
Benoit přestává hovořit, abychom slyšeli naléhavý rytmus tamtamů v dáli. “Během odloučení, které trvá skoro tři měsíce, jsou mladí lidé zasvěcováni těmi již dříve obřezanými do zpěvů, tanců a tajných jazyků Gourmanšů.”
OBŘAD ZASVĚCENÍ
 Jakmile zasvěcení skončí, obřezaným začne nový život – mají nové jméno a mluví novým jazykem. |
Následujícího dne za rozbřesku nás náčelník Labidiedo vede ke vchodu do tábora pod velkým stromem karité. Stojí tu obřezanci, nehybní, těla zcela pokrytá bílou nebo šedou hlinkou. V rukou drží dvě dlouhé tyče.
Před nimi stojí ti již dříve obřezaní, mají masky a oděv zhotovený ze stébel prosa a tančí v rytmu tamtamů. Jeden z nich drží luk a toulec naplněný stébly místo šípů.
Obřezaní tu stojí už více než dvě hodiny bez pohnutí, vyčerpaní sluncem a hlukem. Jakmile někdo z nich projeví jakoukoli známku únavy, je okamžitě volán veteránem k pořádku.
“Zasvěcení je velmi obtížné období,” potvrzuje Benoit. “Ovšem jakmile skončí, začíná pro všechny obřezané nový život. Jejich původní osobnost se vytratí. Mají nové jméno a mluví novým jazykem…”Slunce je vysoko, když tamtamy náhle umlkají. Ohrožováni požíračem duší dávají se nově obřezaní na útěk. Pod stromem uprostřed ohrazeného místa zbyly zavěšené malé váčky naplněné zázračnými bylinami…září 2001
