Stovky let věrně stráží tajemství londýnského Toweru Yeoman Warders – častěji však s hanlivým nádechem nazývaní beefeatři. Jsou živým inventářem populární pevnosti na břehu řeky Temže. Jejich funkce je dnes už jen formální, nicméně stále velmi prestižní. Je symbolem hrdosti, aristokratické vznešenosti a hluboké tradice a tito muži v typických červenomodrých uniformách o ni pečují s nebývalou úctou. Jejich způsob života se nezměnil od dob královny Viktorie. Dozvědět se ale o něm něco více není vůbec snadné.
Prošedivělý muž v elegantní uniformě se zevnějškem anglického džentlmena měl z kamenného stupínku všechny posluchače pěkně srovnané jako kazatel ovečky v kostele. Stál tam, rukou si občas projel pečlivě střižený fous a spokojeně pozoroval, jak se lidé před ním snaží vydobýt si nejlepší místo, aby ho dobře slyšeli.
Neil Smith je jedním z Yeoman Warderů, mýty opředených strážců londýnského Toweru, a to už třetí rok. Mezi mohutnými zdmi pevnosti provází turisty, vypráví o minulosti a svými gesty mění monotónní prohlídku v nezapomenutelné divadlo. Když při výkladu začne mluvit o zdejších vězních a popravených, kdosi se zeptá na přesné místo popravy Anny Boleynové, manželky krále Jindřicha VIII.
„Právě tady,“ ukáže prstem na svůj krk a skoro až s úlevou se směje spolu s turisty.
VÝSADNÍ POSTAVENÍ JAKO ODMĚNA ZA SLUŽBY
Strážci Toweru jsou charakteristickou postavou pevnosti, patří k ní stejně jako Big Ben k samotnému Londýnu. Ani turistický průmysl je však nepřipravil o tradice. Stále bydlí i s rodinami uvnitř Toweru a každý den, už od 14. století, opakují Ceremony of the Keys, tedy slavnostní zamykání bran posledního ze tří královských hradů v Londýně. Kromě toho doprovázejí panovníka při jeho korunovaci i pohřbu a účastní se i řady dalších významných událostí.
Než beefeateři získali tak výsadní postavení, musela v Temži uplynout spousta vody. Koncem 11. století, kdy nedobytná pevnost začala na okraji Londýna pozvolna vyrůstat, se strážci starali jen o její bezpečnost. Jak ale rostl význam Toweru, v té době strategického centra království, rostla vážnost funkce samotných strážců. Stali se hlídači korunovačních klenotů a byli osobně zodpovědní za uvězněné trestance – často vysoce postavené šlechtice, kteří se protivili panovníkovi.
Každý strážce se staral o jednoho vězně. Pokud uprchl, byl strážný přísně potrestán. Prestiž strážci získali až díky vévodovi Edwardu Seymourovi, jenž se za ně po propuštění z Toweru přimluvil u krále Eduarda VI. Ten je pak v roce 1550 povýšil na právoplatné členy královské gardy. Jako by si uvědomoval, že obávaná pevnost, kde se psala historie Anglie, potřebuje respektované strážce.
TISÍCE ŽADATELŮ A ČEKÁNÍ NA ŠTĚSTÍ
Dnes své povinnosti plní v Toweru třicet šest strážců. Všechny spojuje dlouhá služba v britských armádních složkách – od roku 1826 je podmínkou pro přijetí. Neil Smith strávil v armádě dvacet čtyři let. Zúčastnil se misí po celém světě a služba v londýnském Toweru tak pro něj měla být završením vojenské kariéry. Na seznamu žadatelů jsou však tisíce jmen a obvykle jen na jednoho z nich se usměje štěstí. Smith čekal na místo dva roky. Další dva roky pak trvalo jeho školení.
„V mém životě se ten den, kdy jsem se stal strážcem Toweru, všechno změnilo. Není to jen práce, je to doslova poslání,“ říká sympatický muž hrdě.
Když se ptám, co musí zájemce umět a jaké má mít předpoklady, aby se stal Yeoman Warderem, Neil Smith jen mávne rukou a sarkasticky prohodí: „Stačí jen v mládí dobře střílet do nepřítele.“ Ve skutečnosti však každý z adeptů prochází náročnou zkouškou znalostí z více než devět století dlouhé historie Toweru, stejně jako londýnští taxikáři musejí znát i tu poslední uličku ve městě. Uspěje jen ten nejlepší. A pak uvnitř Toweru před svými kolegy a bez přístupu nepovolaných pronese slavností přísahu. „Byl to pro mě ten nejkrásnější okamžik,“ dodává Smith.
Stejnou přísahu za zdmi londýnské pevnosti opakovali jeho předchůdci už od roku 1337. I z takových drobných detailů se skládá mozaika dlouhé tradice.
Díky tajemným rituálům a po staletí dodržovaným zvykům působí strážci Toweru téměř jako uzavřená sekta s vlastními pravidly. Žijí ve stínu legend a jejich soukromí a tradice chrání mohutné zdi pevnosti, které obvykle definitivně opouštějí až ve svých šedesáti pěti letech, kdy odcházejí do důchodu. V typické červenomodré uniformě, v níž je spatříte nejčastěji, navíc vypadají jako postavičky z nějakého historického románu. Aby ne, vždyť jim uniformy věnovala královna Viktorie už v roce 1858. Více zdobená je uniforma pro slavnostní příležitosti, která pochází dokonce z roku 1552. Když se na ně podíváte, máte chvílemi pocit, že se čas v Toweru skutečně zastavil. Píše se rok 2005, nebo ještě neznámý William Shakespeare právě o několik kilometrů proti proudu Temže uvádí svoje první hry? Vládne Británii královna Alžběta II., nebo obávaný Jindřich VIII.? ÚSMĚV A ZDVOŘILOST JSOU ZÁKLADEM
Vzrušující nahlédnutí do historie přilákalo do Toweru jen předloni 2,1 milionu turistů. Fascinuje je možnost vidět originály korunovačních klenotů a rozsáhlou expozici zbraní a brnění ve White Toweru, nejstarší části pevnosti. Zpravidla nevynechají ani prohlídku se strážcem, která u vstupu do Toweru začíná každou půlhodinu. Každý ze strážců provádí turisty zhruba třikrát každý čtvrtý či pátý den. „Někdy je to náročné, záleží na počtu lidí, rozjívených dětí a počasí. Ale musím se přizpůsobit všem podmínkám,“ míní Neil Smith.
Vykládá o Vilému Dobyvateli, který Tower nechal vybudovat, o králích a královnách, již se v proudu dějin v Toweru střídali. Vypráví také o zdejších vězních, třech popravených manželkách Jindřicha VIII. a o tom, jak se zde v roce 1941 definitivně skončilo s popravami. Nechává se fotit a přitom se ještě stačí zeptat, odkud jste do Londýna přijeli. „Z České republiky? Jsem rád, že jste tady!“ říká zdvořile a přitom se neustále usmívá.
Usměv mají strážci zřejmě v popisu práce. Působí sice trochu „průvodcovsky“, ale co – právě díky zdvořilosti a srdečnosti těchto džentlmenů se mnoho turistů do Toweru vrací. Z tváře strážců zmizí úsměv snad jedině v případě, že je oslovíte přezdívkou beefeater, i když se dnes toto oslovení stalo nejpoužívanějším a nápis Beefeater zdobí i láhev známého anglického ginu. Nikdo přitom spolehlivě neví, kdy a jak oslovení vzniklo. Pravděpodobně tak spílali strážcům obyvatelé Londýna, kteří trpěli hladem, zatímco hlídači Toweru každý den spořádali ohromné množství masa.
Ještě na jednu věc jsou slavní strážci v Toweru náležitě hrdí – na malé hejno krkavců, o které zde pečují. Zdánlivě banální snaha chránit několik opeřenců, jež většina návštěvníků mylně považuje za havrany, má, jak je ostatně v Anglii obvyklé, hlubší smysl. Více než devět století obchází Tower legenda, která praví, že když krkavci opustí Tower, celé království se zhroutí. Angličané takové tajemné a konspirační teorie milují. Dodnes od strážců uslyšíte, že když bylo Británii po druhé světové válce nejhůře, ztenčila se populace zdejších krkavců na jediného jedince. Osud celého království tehdy ležel na křídlech jednoho velkého ptáka. Budoucnost je ale zajištěna – krkavcům je údajně průběžně přistřihováno jedno křídlo, aby tak snadno z pevnosti nezmizeli. U samotných strážců je to však jednodušší, v Toweru je drží tradice s kořeny zapuštěnými pořádně hluboko.
