Kamýk znamená kámen a nikde jinde to neplatí tak jako na stejnojmenné zřícenině nad Labským údolím. Stojí jen kousek od Porty Bohemiky, místa, kde Labe vstupuje do Českého středohoří, ve kterém si vyhloubilo malebný kaňon.
Z někdejší malé tvrze, pod kterou leží stejnojmenná ves, už zůstala jenom zřícenina. Výšlap nahoru od malého parkoviště (slouží spíše místním, než aby patřilo ke zřícenině) není právě procházkový a místy se vám může i zamotat hlava – jednak proto, že hned vedle cestičky je často jen sráz, jednak z fantastického výhledu do kraje.
*** Jak asi hrad vypadal v době, kdy tu žila šlechta, se při návštěvě samotné zříceniny dá představit jen s notnou dávkou fantazie. Při pohledu do krajiny kolem lze ale především docenit, jak skvělý strategický bod si stavitel tvrze kdysi vybral. Historikové se neshodli, zda se původně k hradu přicházelo jednou, nebo dvěma bránami. Hrádek byl samozřejmě opevněn, zřejmě ze tří stran i obehnán příkopem. To vše jsou spíše dohady odvozené jak z historických písemností, tak ze zbytků hrádku. Jisté je to, že Kamýk byl dostavěn na základě povolení Jana Lucemburského kolem roku 1319 „Jindřichem, předkem Kamýkův z Pokratic“.
Kamýk rozhodně nebyl velký. Víc ostatně ani čedičový prst, na kterém byl vybudován, nedovoloval. Půdorys tvrze byl zřejmě čtvercový a dnes trčí nad krajinou zbytky kdysi pětiboké věže. Postupné změny ve válečnictví ale umožnily šlechtě stěhovat se do pohodlnějších, níže položených míst než byla malá opevněná tvrz, takže nakonec vznikl v podhradí Kamýku dvůr a tvrz nová a původní hrádek byl ponechán vlastnímu osudu. Když začátkem 30. let sedmnáctého století přišli na Litoměřicko Sasové, neunikl plenění ani Kamýk a jeho definitivní osud tak byl zpečetěn. Tečku za ním pak udělalo řádění Švédů v kraji o několik let později.
Kamýk pak už samotnou šlechtu příliš nezajímal. Zato přitahoval umělce, jako byl třeba Emil Fila a další. A pak samozřejmě jeho tajemné černé trosky (čedič) podněcovaly i fantazii. K hrádku se tak váže několik pověstí. Třeba za tři kříže postavené na místě, odkud měly skočit do Labe tři panny (vidět je lze z levobřežní komunikace Lovosice–Ústí nad Labem) podle pověsti mohl právě rytíř z Kamýka. Všechny se do něj nešťastně zamilovaly. Když se nemohly dohodnout, které by měl dát přednost, společně zemřely. Jiná pověst je o Růži z Kamýka, dceři kamýckého pána, která zemřela, když ji unesl odmítnutý nápadník a nechal zemřít. Nebo pověst o krupobití, které má přijít na kraj, pokud led z nor mezi čedičovou sutí pod svahem vrchu Plešivec, ležícím co by kamenem dohodil od Kamýku, zmizí dříve než na Jana Křtitele (24. června). Pravda, letošní rok ledu příliš nepřál…
***
Kamýk celý rok je volně přístupný. Autem lze zajet až téměř pod něj. Pod zříceninou také vede cyklotrasa Ústí nad Labem–Velké Žernoseky. A kdo má rád náročnější pěší výlety, tak k těm je České středohoří jako stvořené. zpracovala a vyfotografovala Dagmar Cestrová
tip kam ještě v okolí:
* Po cyklostezce se můžete vydat až do Velkých Žernosek, kde opět jezdí od dubna přívoz na druhou stranu Labe. Podle informace na internetových stránkách Velkých Žernosek v době zpracovávání tohoto článku jen o víkendech.
* Budete míjet vinice, které tu z větší části mají ležet už od desátého století. A podobně jako z Kamýku i po cestě vás čeká úchvatný pohled do krajiny. Území je vyhlášeno za chráněnou krajinnou oblast s přírodními rezervacemi a nalezišti vzácných rostlin a živočichů.
* Další možností, kam zamířit z Kamýku, jsou historické Litoměřice s muzeem, galerií, sklepy nebo věží v podobě kalicha.Starší než deset století Druhým největším vinařským městem po Praze bylo ve středověku v Čechách královské město Litoměřice. Historie pěstování hroznů tu ale sahá až do nejstarších dob osídlení krajiny Slovany a do doby, kdy bylo po Čechách a na Moravě šířeno křesťanství, tedy někam do desátého století. Vinice se rozprostíraly všude, zejména na pravém břehu řeky Labe. Známé vinné sklepy ve Velkých Žernosekách jsou ale o něco mladší. Do čediče je vyhloubili ve 13. století příslušníci řádu cisterciáků. Těm se také připisují základy zdejšího vinařství. I tady se ale podle historických pramenů pěstovala réva vinná již od 10. století. Ve sklepech dozrává víno dodnes v tradičních dubových sudech. Přímo zde se dá víno i ochutnat a případně i nakoupit. Zájemci, příznivci vína, sem jezdí z Čech i z ciziny.
Buď jak buď, dnes si lidé pojmy víno a Litoměřicko snad nejvíce spojují právě s touto obcí. Vynikající Müller-Thurgau se pěstoval ve vinicích pod kopcem Lovoš u Lovosic. Na Litoměřicku se ale dařilo i dalším bílým vínům, jako je ryzlink rýnský, rulandské bílé i rulandské šedé. Zvláštní chuť jim dodává především čedičové podloží, místy jíly, na kterých se vinice nacházejí. Ostatně patří už k tradici, že vína ze zdejších sklepů končila jak ve středověku, tak i později na pražském hradě. Do litoměřické podoblasti se zahrnovalo i Lounsko, známé bílým tramínem, kterému se kdysi říkalo brynšt. Po osázení mosteckých výsypek vinnou révou se započítávají do takzvané litoměřické vinné podoblasti i vinice na Mostecku. Tady se osvědčila réva na výsypce hnědouhelného lomu Habrák. Pěstuje se zde ryzlink rýnský, rulandské šedé, rulandské modré, Müller-Thurgau, svatovavřinecké a zweigeltrebe. zdroj: www.wineofczechrepublic.cz
