VOJENSKÁ EXPEDICE HLEDÁ DRAKY
Zkazky o dracích na počátku dvacátého století vzbuzovaly v Evropě úsměv a nikdo jim nevěřil. Po čase ale zvítězila zvědavost, a tak se holandská vláda rozhodla v roce 1910 vyslat na tajemný ostrov vojenskou expedici. Jejím vedením pověřila zkušeného poručíka van Steyna. Cíl byl jasný: zjistit, jak je to doopravdy s existencí draků.
Speciálně postavená loď s tak nízkým ponorem, aby mohla překonat mělčiny kolem ostrova Komodo, vyplula z Jávy. Do vnitrozemí ostrova si vojáci hned po přistání netroufli. Obeplouvali tedy pomalu ostrov, ale žádné známky po přítomnosti obrovských bájných tvorů nezaznamenali. Teprve až druhý den zpozorovali na břehu dva obrovské ještěry. Neměli sice deset metrů, měřili něco přes tři metry, ale z tlam jim hrůzně kmitaly dlouhé rozeklané jazyky, jako když šlehají plameny. Svou mohutností vojáky ohromili. První se vzpamatoval poručík van Steyn a dal pokyn k palbě. Vojáci znejistěli. “Co když je pravda, že draci mají neprůstřelné krunýře? Co když se pak na nás vrhnou?” Po prvních výstřelech však oba ještěři klesli a zůstali nehybně ležet. Ještě dlouhé minuty trvalo, než se k nim vojáci odvážili přiblížit.
O dva roky později major P. A. Ouwens, ředitel zoologického muzea v Buitenzorgu (dnešním Bogoru na Jávě), vědecky popsal největšího dosud žijícího ještěra na světě – varana komodského (Varanus komodoensis).
DOMORODCI
Čtveřice delfínů nás doprovází až téměř k pobřeží Komoda. Pomalu ho obeplouváme a já bedlivě pozoruji pláže a snažím se zachytit alespoň stín varana. Nikde nic. Připlouváme na začátek rozlehlé zátoky, kde už na nás čeká malá rybářská loď. Trajekt pluje až do floreského Labuanbaja a tady vystupuje jen pár desítek lidí. Přibližně stejný počet pasažérů chce z přeplněné rybářské loďky zase nastoupit. Nastává obvyklý indonéský chaos a já se jen divím, že se celá operace obejde bez ztrát na životech a zavazadlech.
Přistáli jsme v Loh Liang, kde je chatový tábor pro návštěvníky ostrova. Chceme se jít pěšky podívat do jediné vesnice na ostrově, a tak musíme čekat na odliv. Jen tehdy lze totiž podél skalnatého pobřeží projít.
V roce 1926 bylo na do té doby neobydlený ostrov Komodo vysazeno čtyřicet trestanců. Dnes je tu na indonéské poměry malá vesnice s tisícem obyvatel. Vesnice je těžko přístupná i lodí. Lze se do ní přes útesy dostat jen při přílivu a tomu se musí přizpůsobit celý životní rytmus. Domorodci se živí výhradně rybolovem, ostatní potřebné potraviny a zboží získávají výměnou za produkty moře. Do vnitrozemí ostrova se moc neodvažují, stále mají respekt před varany, kterým tu říkají dragoons nebo ora. Z toho důvodu se také nepouštějí do zemědělství.
ROBINSONEM MEZI DRAKY
Jednoho dne, krátce po první světové válce, odstartovalo z Jávy malé průzkumné letadlo pilotované jistým van Deykem. Zrovna když se blížilo ke Komodu, začal jediný motor vynechávat. Nezbylo, než nouzově přistát. Van Deyk si k tomu vybral písčitou pláž. Podvozek se zabořil do mokrého písku, letadlo se prudce zbrzdilo a padlo na pravé křídlo, které se zlomilo. Teprve v tuto chvíli si pilot uvědomil, kde přistál. O tom, že záhadný drak byl již vědecky popsán, neměl ani tušení. V hlavě mu kolovaly jen hrůzné báchorky a fantazie pracovala naplno.
Naděje, že ho brzy nějaká loď najde byla malá. Musel tedy vyrazit do vnitrozemí hledat pitnou vodu. Cestou našel obrovské stopy, ale dodal si odvahy a šel dál. Když dorazil ke skupině palem, měl najednou pocit, jako když ho někdo pozoruje. Otočil se a strnul. Několik metrů od něj stála třímetrová příšera a váhavě kolébala hlavou, z níž jí kmital půlmetrový jazyk. Van Deyk upustil nádobu na vodu a dal se na panický úprk k moři. Příšera také utíkala, ale na opačnou stranu. Pilot se hodinu u letadla vzpamatovával z šoku a teprve pak se odvážil znovu k palmám pro vodu. Příšera tam už nebyla.
Druhý den spatřil o kus dál tři příšery hodující na zabitém praseti. Hltavě trhaly z kořisti velké kusy masa. Po chvíli zmizely v houštině. Hladový pilot rychle vyběhl ke zbytkům prasete, odřízl kus masa a prchal k letadlu. Nikdo ho však nepronásledoval. Později se s ním příšery “rozdělily” i o jelena. Teprve po několika měsících objevili van Deyka rybáři, kteří náhodně pluli nedaleko pobřeží. Doma mu nikdo nevěřil, všichni se domnívali, že chudák na osamělém ostrově zešílel.
PRVNÍ SETKÁNÍ
Volný pohyb na ostrově je zakázán, a tak když chceme jít na místo zvané Banu Ngulung, kde je možno vidět nejvíce varanů, musíme si vzít s sebou strážce. Ten je ozbrojen velkou dřevěnou vidlicí. Nejdříve cesta vede vyschlým korytem potoka. Období dešťů je tady od ledna do dubna, nyní v květnu většina vegetace již zasychá. Většinu plochy ostrova tvoří travnatá savana, občas procházíme i hustým lesem. V jednu chvíli slyším šustění. Asi deset metrů od nás vidím původce – dva hrabavé ptáky velikosti menší slepice. Jsou to taboni Frecinetovi, kteří si zrovna stavějí hnízdo. A není to hnízdo ledajaké! Mívá průměr až patnáct metrů a výšku kolem tří až pěti metrů! Na tak malé ptáky úctyhodný výkon. Ze širokého okolí trpělivě shrabávají větvičky, listí a zeminu. “Jejich hnízda využívají i varani. Dobře totiž udržují teplotu a vlhkost potřebnou pro zdárné líhnutí jejich vajec. Těch bývá až patnáct. Podívejte, tady je zrovna jedna hnízdní kupa, do které varani snesli vejce loni. Mláďata se vylíhla až letos v dubnu,” upozorňuje nás Alo Sahu, jeden ze strážců parku.
 Setkání s třímetrovým obrem druhohorního vzezření působí až mysticky. |
O několik kilometrů dál vidíme první dva varany. Žádná fotografie nemůže vynahradit skutečné setkání v přírodě. Půlmetrová hlava, obrovské drápy a silný ocas vzbuzují přirozený respekt. Zjišťujeme, že před námi je pár, který jsme zrovna vyrušili při námluvách. Přes svou mohutnost a zdánlivou neohrabanost se k sobě chovají velmi něžně.
Cedule NEBEZPEČNÉ ÚZEMÍ je předzvěstí cíle naší cesty. Před námi se z houštin vynořují další a další draci. Když se přiblíží na dva metry, přichází ke slovu dřevěná vidlice našeho průvodce. Varany je nutné udržet v dostatečné vzdálenosti, jinak je nebezpečí, že nás napadnou. V Banu Ngulung strážci po mnoho let každé ráno předkládali varanům mrtvou kozu. Poslední dva roky to už nedělají, ale varani si tak zvykli na snadno dostupnou potravu, že sem pořád přicházejí. Jejich pohledy spolu se slintajícími tlamami na nás nepůsobí důvěryhodně.
“Mláďata varanů žijí velmi skrytě na stromech. Dospělí varani by je totiž sežrali,” říká nám Alo. “Než trochu povyrostou, žerou hlavně gekony a hmyz, teprve pak si troufnou i na hlodavce a ptáky. Velice rychle, během šesti sedmi let, dospívají a mohou se dožít až padesáti let.”
PREHISTORIE
Komodští varani mají svého prehistorického předchůdce v australském druhu Megalania prisca. Ten dorůstal délky až šest metrů a zaplňoval volné místo v potravním řetězci mezi velkými masožravci. Ostrovy Malých Sund byly díky moři nepřístupné jak asijským placentálním masožravcům, tak i jejich vačnatým kolegům z Austrálie (ti byli v té době jen dva – tasmánský vakovlk a vačnatý lev). Jediným dravým tvorem, který byl schopen překonat mořské průlivy, byl právě varan. Ten tak mohl dosáhnout Flores a okolní ostrovy a vyvinout se ve druh Varanus komodoensis. Tato teorie vzniku varana komodského však naráží na jeden problém: totiž, že všechny velké savčí druhy, kterými se varan nyní živí, byly dovezeny člověkem teprve po třetím tisíciletí před naším letopočtem. Čím se živil varan předtím?
Během pleistocénu žili na Floresu a okolních ostrovech dva druhy dnes již vyhynulých trpasličích slonů (Stegodon trigonocephalus florensis a Stegodon sompoensis). Existuje domněnka, že velké formy varanů se vyvinuly na Floresu právě jako specializovaní predátoři těchto trpasličích slonů.
ČEKÁNÍ NA POTRAVU
Třetí den pobytu porušuji zákaz volného pohybu po ostrově a hned ráno, dokud je ještě snesitelné počasí, sám vyrážím podél pobřeží směrem na jih. Varana však potkávám až v pravé poledne, v tom největším vedru. Připadá mi trochu jako tmavý přízrak, majestátně se ploužící suchou travou. Jurský park ve skutečnosti! Široko daleko je jen třímetrová obluda a já. Jak se zachová? Na jakou vzdálenost útočí? Ví už o mně? Dlouhým rozeklaným jazykem prozkoumává okolí a rozvážně při tom kývá hlavou. Občas se zastaví, sveze své bachraté břicho na zem a se vztyčenou hlavou se rozhlíží.
Hlavou se mi honí různé myšlenky, ale hlavně se snažím vzpomenout si na to, co vím o získávání potravy varanů, abych věděl, co mne může čekat. Varani mají tři způsoby získávání potravy. První je požírání zdechlin (to se mě zatím netýká). Na druhou metodu jsou potřeba dva až čtyři jedinci, kteří si kořist nahánějí. Je to zajímavý fenomén spolupráce, zřídkakdy pozorovaný u predátorů. Varani tak společnými silami zaženou většinou gravidní samici či oslabeného jedince velkého savce – jelena timorského, buvola či divokého koně – od stáda. Pak kořist společnými silami uloví a sežerou. Někdy nechají samici potratit a spokojí se s plodem.
Mezitím se “můj” varan rozhodl pro třetí způsob. Vybral si vhodné místo, tam se rozplácnul a dělal, že je jen nějaký kmen stromu. Jen občasné otevření oka dávalo tušit, že je stále ve střehu. Číhal na divoká prasata. Nedokázal by totiž prase dohonit, ale jeho útok na krátkou vzdálenost je až překvapivě rychlý.
Po čtyřech hodinách se vracím na stejné místo k varanovi. Ten stále ještě číhá. Dnešní den však nebyl úspěšný, a tak po půlhodině vstává a začíná dlouhým jazykem propátrávat okolí. Po chvíli nachází mumifikovanou mršinu jakéhosi velkého ptáka, patrně volavky. S velkým úsilím jí nasouká do krku a majestátným krokem odchází do buše hledat další potravu.
ŽEROU I LIDI?
Tentokrát opět se strážcem vyrážíme do vzdáleného údolí Poreng na severu ostrova. Cestou potkáváme jen jednoho varana. Je to dospělý samec a právě číhá na kořist. O pár desítek metrů výš na kopci je vedle cesty zapíchnutý malý dřevěný kříž. Ptáme se strážce, co to znamená. “V sedmdesátém čtvrtém se při podobné výpravě, jakou absolvujeme my dnes, ztratil jeden devětasedmdesátiletý Švýcar,” vysvětluje nám Alo. “Nikdy už ho nikdo neviděl, zkrátka se po něm slehla zem. Jediné, co po něm zbylo, byl fotoaparát. Našli jsme ho právě na tomto místě.”
Jestli byl Švýcar napaden varany a sežrán, se už dnes nikdo nedoví. Ale je to jediné možné vysvětlení jeho záhadného zmizení.
To na nedalekém ostrově Rinca o lidožroutství varanů pochybnosti nemají. Varani tam napadli a sežrali jedno dítě a jednu ženu. Zaútočili, jak bývá jejich zvykem, na krátkou vzdálenost, a tak oběti neměly mnoho šancí. Mnohem víc je však případů, kdy se napadaným lidem podaří utéci nebo odehnat varana. Po silných čelistech jim potom, jako vzpomínka na setkání s prehistorickým tvorem, zůstávají navždy hluboké jizvy.
PŘEŽIJÍ NÁS?
“Jen za minulý rok přicestovalo do našeho parku 25 700 lidí, ale o nějakém omezování návštěvnosti, jako to dělají třeba na Galapágách, neuvažujeme,” informuje nás pracovník Správy národního parku Komodo v Labuanbaju na Floresu. Podle posledních údajů žije na ostrovech Komodo a Rinca 3366 varanů, což je na hranici úživnosti těchto malých ostrovů. Problémem tu nejsou turisté. Na ostrovech existují tzv. svaté zóny, kam je zakázán přístup všem osobám (jen výjimečně tam jsou vpuštěny vědecké expedice). Navíc jednotlivé části ostrovů jsou díky vysokým kopcům a hluboce zařízlým údolím jen těžko přístupné. Vážnou hrozbou pro varany jsou tak dnes jen požáry a pytláctví. Pytláci však neloví varany, ti jsou tak známí a přísně chránění, že by neměli šanci prodat byť jen kousek jejich kůže. Zájem pytláků se soustřeďuje na jeleny, buvoly a prasata, kteří jsou ale zase potravou varanů. A tak i oni jsou těmito praktikami nepřímo ohroženi.Draci tedy skutečně existují. Byli tu mnoho milionů let před námi a pokud je my nevyhubíme, možná nás (lidstvo) ještě přežijí. Říjen 1997
