Nevím, koho tenkrát napadlo, že vápenec je sice hornina houževnatá, ale poměrně měkká. Měl by se tedy dát brousit obyčejnou rašplí. Málokdo si umí představit pilování vápence v prostůrce široké 40 cm. Byla to úmorná dřina a každý milimetr odhlodané skály byl tvrdě vykoupen. Psal se rok 1973 a průnikem do neznámých prostor v Albeřické jeskyni byla odstartována série objevů jeskyní ve východních Krkonoších, v což tehdy nikdo z odborníků moc nevěřil.
 Albeřická jeskyně |
. . . . .
“Asi to nepůjde, je to moc úzký,” vrací se Standa s hekáním zpátky. “Musí to jít,” rezolutně odporuji a chystám se na druhý pokus. Lehám si do lepkavého jílu, dávám ruce před sebe, abych zmenšil průřez ramen, pravou nohu zapírám do díry ve stropě a snažím se vsoukat do otvoru. “Nejde to, viď,” pošklebuje se kolega. Má pravdu. Místo je opravdu těsné a plné drobných výstupků. Přilba, kombinéza a svetr musí dolů. Snažím se jen tak ve spodním prádle. Průlez do neznáma zatím vítězí. Plni škrábanců se vzdáváme a přemýšlíme o další taktice.
Při povídání o jeskyních se každému nejspíše vybaví Moravský kras, Macocha, Punkevní jeskyně a někdo si snad vzpomene na Koněpruské jeskyně u Berouna. Jen málokdo však ví, že v malé horské osadě Albeřice se nalézá Albeřická jeskyně · nejdelší jeskyně Krkonošského národního parku. S délkou 250 metrů je to ve srovnání s mnohakilometrovými systémy Moravského krasu pouhý trpaslík, ale přesto má svá dosud neobjasněná tajemství.
Velká krasová území mají své charakteristické geomorfologické rysy: do vápencových plošin se zařezávají hluboké skalnaté kaňony, údolí jsou velmi často suchá, potoky mizí v ponorech a opět vytékají ve vyvěračkách na povrch a krajina je plná různých děr a závrtů. Mohli bychom hovořit dále o propastech, mohutných jeskynních portálech, polích a dalších typických jevech krasových území. Ale tohle všechno díky malé rozloze vápenců v Krkonoších chybí. Jeskyně dosahují relativně malých rozměrů a jejich existenci zde dříve nikdo nepředpokládal.
První doložený sestup do Albeřické jeskyně učinil již v roce 1887 neznámý dělník při těžbě kamene. V lomu, kde se jeskyně nachází, se při jednom odstřelu otevřel tajemný otvor a pod ním propast. Můžeme se jen dohadovat, kam tehdy odvážlivec sestoupil. Popisoval rozsáhlou jeskyni s podzemním jezerem. Asi tehdy prolezl střední patro jeskyně s velkými zřícenými bloky a mnoha odbočkami a komíny. Do nich se neodvážil a ani nemohl, protože byly neprůlezné. Též nemohl sestoupit do spodního patra jeskyně, protože ústí spojující šachty bylo kryto velkou vápencovou deskou, kterou jeskyňáři odvalili téměř až o sto let později.
CESTY KOMÍNEM
Po prvním úspěšném objevu v roce 1973 se jako další možná cesta za dobrodružstvím nabízely komíny vedoucí vzhůru ze středního patra. Prvních pár metrů byl výstup svislou prostorou snadný, ale pak to začalo. Komín se zúžil z jednoho metru na pouhých 25 cm a ze stěn navíc vystupovaly ostré křemenné břity. Kladivo a majzlík pracoval na plné obrátky a vzhůru jsme se soukali jen po centimetrech. Nevylezli jsme snad ani deset metrů, když se z komínovité prostory stala vodorovná zajílovaná plazivka. Naše radost, že je vyhráno, a že se brzy otevře vrchní patro jeskyně byla předčasná. Tak náhle jak úzká chodbička začala, tak zase skončila malou svislou prostůrkou.
V zorném poli kuželu světla jsme pozorovali, že v prostůrce na dně je otvor mířící kamsi pod nás. Problém byl ale ten, že se do otvoru nedaly spustit nohy, leda že by člověk uměl ohnout kolena na druhou stranu. Nezbylo než se sem nasoukat po hlavě, tam složitě udělat kotrmelec a nasměrovat nohy do otvoru. V úžinách jsme se několikrát přetočili a otočili a vůbec jsme neměli pojetí o směru postupu. Stále jsme jen věřili, že se dostaneme do větší prostory.
Pomalu se spouštím s rukama nad hlavou. Jinak se do úzkého vykrouženého kanálu nevejdu a rychlost kontroluji pouhým nádechem a výdechem. Takhle podivně se pohybuji do hloubky asi pěti metrů, když se ideální průměr na tělo začal rozšiřovat. Marně šmátrám nohama v prázdnu a nedaří se mi nalézt žádnou oporu. Nejhorší je, že ruce mám stále nad hlavou a pod sebe je neprotáhnu.
“Standóó, potřebuju lano.”
“Jo, hned.”
Hned ovšem trvá několik minut, než se Standovi v kapličce, kam se sotva sám vejde, podaří lano rozmotat a konec mi spustit dolů. Ujišťuji se, že mě Standa jistí a omotávám si smyčku okolo zápěstí. Moc podle pravidel to není, ale jinak to nejde. Zvolna opouštím relativní bezpečí úzké šachtičky a snažím se moc nepřemýšlet o cestě zpět. Hlavně neuváznout. Odsud by záchrany nebylo. Konečně nohy dosedly mezi balvany. Přepínám světlo na větší výkon a prohlížím prostoru. Nevěřím svým očím. Jsme ve stejném dómu, z kterého jsme před dvěma hodinami začali stoupat komínem vzhůru. Jenom o deset metrů dál!
I výstupy do dalších komínů byly trochu zklamáním. Jen jeden, směřující k povrchu, je dosud trochu záhadný. Jeho nejvyšší část je přepažena poloshnilými prkny a nad nimi jsou vidět kamenné desky. Co je nad nimi nikdo neví. Kolují i pověsti o Göringově archivu. Průzkum komínů zatím tedy nepřinesl žádné velké objevy, jiná situace však nastala objevem spodního patra s podzemními jezery.
POTÁPĚNÍ
Mnohokrát v minulosti jeskyňáři svítili do modrozelené hloubky a přemýšleli co počít. Zájem o rozřešení problému umocnila událost, kdy se při extrémně nízkém vodním stavu otevřel těsně nad hladinou otvor a podařilo se prolézt do suché prostory s bohatou krápníkovou výzdobou. Průzkum nebylo možné z časových důvodů dokončit, a za týden voda opět stoupla a otvor uzavřela. Od té doby již nikdy neklesla hladina na takovou úroveň, aby se otvor opět objevil nad vodu.
Na čerpání vody nebyla technika ani peníze a nejjednodušší a nejméně nákladný se začal rýsovat potápěčský průzkum. První pokus skončil neúspěchem. Potápěč neměl s průzkumem zatopených podzemních prostor žádné zkušenosti a malá nehoda způsobila, že musel být tak jak byl, zablácen v neoprénu, dopraven do nemocnice.
Uplynulo opět pár let a Česká speleologická společnost vycvičila své vlastní potápěče, kteří nejen že jsou vybaveni speciální technikou pro extrémně náročné podzemní ponory, ale jsou velmi dobrými jeskyňáři. První pokus byl učiněn u jezírka na konci jeskyně a druhý na dně široké Mramorové propasti. Oba ponory odhalily mnohé problémy, které budou při průzkumu následovat.
Ukázalo se, že křišťálově čistá voda se rychle zakalí zvířeným jílem usazeným na stěnách a při cestě do hloubky vidí před sebe jenom první potápěč. Druhý musí následovat svého kolegu v neprůhledné vodě jen po hmatu a kontrola hloubkoměru a dalších přístrojů bude pracná. Cesta zpět bude možná jen podle vodící šňůry, kterou budou potápěči za sebou odmotávat a vyvazovat na různé výstupky. Bez ní by byl návrat na hladinu nemožný. První, s napětím očekávané potápěčské sondy též odhalily, a to bylo nejdůležitější, že jezera jsou pod hladinou značně komplikovaná.
Kluci už měli zkušenosti z minula, že sestup musí být rychlý, a že nesmí dosednout na dno, aby nezvířili ohromné množství kalu. Zdánlivě celistvou skalní stěnu se daří proplavat malým okýnkem a za ním se otvírá labyrint nízkých širokých prostor. Světlo ozařuje bílé stěny, od stropu visí pohádkové útvary korodované tisíciletým působením vody a do všech stran se rozbíhají chodby vedoucí kamsi do tmy. Sem nevkročila lidská noha, potápěči jsou první, kdo porušují věčné ticho podvodní jeskyně.
Hloubkoměr ukazuje ·17 m a hodinky neúprosně hlásí, že je čas k návratu. Zaměřit pár azimutů a nahoru. Ruka sleduje vodící šňůru, viditelnost je již díky kalu nulová. Ale šňůra najednou vede do úzké pukliny, protáhnout se nelze. Tady mělo být někde okno k hladině! Teď zachovat pevné nervy, po šňůře se zacvaklou karabinkou vycouvat zpět a šmátrat okolo sebe rukama. Druhý pokus, opět neprůlezná úžina. Tep na sto čtyřiceti, mozek pracuje na plné obrátky. Vodící šňůra jasně říká, že cesta musí být správná. Ale kudy, když není vidět ani na vlastní ruce? Až na třetí pokus se daří šťastně proplout oknem a vynořit se na hladině podzemního jezera. Vysvětlení je prosté, špatně vyvázaná vodící šňůra se svezla z průlezného profilu do úžiny. Kdo to však ve zcela zakalené vodě mohl rozeznat. Příště se musí dát větší pozor a pro jistotu umisťovat před úzká místa náhradní lahve se vzduchem. Takovéhle chyby se někdy platí příliš draze.
Na více než rok albeřická podzemní voda osiřela, ale nezapomnělo se. Nad náčrty a plány se rozvíjely různé fantastické teorie, doplňovaly geologické znalosti a hlavně se připravovalo na období, až voda klesne na minimum. Koncem ledna se hladina podzemního jezera ustálila na vodoměrce u čísla ·250 cm, tedy o 2,5 m níže než je běžným průměrem a dále klesat nehodlala. Odstartovala se dosud největší akce v historii krkonošského potápění.
SPOJENÉ NÁDOBY
Je únorová sobota a z oblohy se sypou velké bílé vločky. V Albeřicích před restaurací se kupí neoprény, transportní pytle, lahve se vzduchem, ploutve, speciální akumulátory a spousta jiných věcí. Tentokrát již každý ví, co ho čeká a do výzbroje navíc přibyla silná halogenová světla na prosvícení zkalené vody. Z obou podzemních jezírek byl pod vodou prozkoumán labyrint zatopených chodeb, ale spojení se nikdy nepodařilo prokázat. Z několikaletého pozorování oscilace vodní hladiny jsme věděli, že obě jezírka fungují jako spojené nádoby, a že propojení musí být. Ale kde?
Rozhodli jsme se všechno vsadit na jednu kartu. Potápěč se protáhne úžinou v koncovém jezírku, kde pochopitelně zvíří kal. Ale nevrátí se jako obvykle a nebude čekat až se kal usadí. Poplave “naslepo”, potáhne za sebou vodící šňůru a pokusí se někde v labyrintu narazit na vodící šňůru taženou z jezírka v Mramorové propasti a tudy vyplavat. Pokud se to nepovede, vrátí se po své vodící šňůře a přes úzké místo mu pomůže záložní potápěč.
Volba padá na Jirku a jeho světlo rychle mizí v modrozelené hlubině. Jde sám, ale záložní potápěč je připraven zasáhnout. My ostatní se přesouváme na dno Mramorové propasti, kde by se měl Jirka po dvaceti minutách vynořit, pokud se mu ovšem podaří nalézt spojení.
Zhasínáme světla a čekáme v naprosté tmě. Jen na okamžik někdo krátce posvítí na hodinky. Snažíme se zachytit i nepatrné záblesky světla kdesi hluboko ve vodě. Marně. Je to nekonečné. Po deseti minutách jsme jako na trní a po patnácti narůstá nervozita. Již nesedíme v úplné tmě a Vláďa tlumeným světlem sleduje běh vteřinové ručičky. Po osmnácti minutách nasazuje masku a kontroluje automatiku. Za dvě minuty bude muset Jirkovi na pomoc.
CHODBA VEDE K POLSKU
Jirka ví, že má k proplavání dvacet minut a vzduch téměř na dvojnásobek. Ví také, že dohodnutý čas musí dodržet. Nám je zase jasné, že v sedmistupňové vodě se nebude chtít zbytečně dlouho zdržovat, a že čas se bude snažit zkrátit na minimum. Proto se nás před vypršením určeného času zmocňuje neklid. Navzájem se sice ujišťujeme, že zbývá ještě minuta, ale není to moc platné.
Počítáme vteřiny, Vláďa je připraven skočit do vody, třetí potápěč se chystá do pohotovosti. Přesně 10 sekund před vypršením limitu se kdesi ve vodě mihne odlesk světla a vzápětí vystoupí roj bublin. Jak v dobrodružném filmu. Potom už vidíme záři zdvojených reflektorů, jak z hloubky 19 m prosvěcují modrozelenou vodu. Jirka už nespěchá. Musí prodělat dekompresi a chápe, že díky světlu a bublinám o něm víme. Pozvolna se vznáší k hladině a obdivuje bizarní tvary Mramorové propasti. Obdivujeme s ním, vždyť poprvé někdo plave propastí vzhůru ve vodě bez zvířeného kalu. Ten nechal daleko za sebou na dně pod místem zanoření. Průstup ze Závěrového jezírka na konci Albeřické jeskyně do Mramorové propasti se podařil, ale průzkum nekončí. Zatopené chodby v hloubce 17·19 m vedou severním směrem někam k Polsku. Ve vzdálenosti 60 m od místa zanoření jsou však závaly, které nepůjdou potápěčsky zdolat. A tak se opět vracíme k myšlence ohromnou masu vody vyčerpat. Peníze na tak náročnou akci zatím nejsou a jedno z tajemstvích krkonošského krasu zůstává zatím nevyřešeno…
