Kresbu kdosi zhotovil uhlem a vypadá – dá se říci s trochou nadsázky – jako kdyby si někdo dnes čárkami zaznamenával vypitá piva. Je přitom nejstarší v České republice a zřejmě vznikla při některém rituálu (Koktejl 9/2006).
Čtyřicet koster
„Dlouhý slavnostní průvod se pohyboval opuštěným údolím, až pomalu dospěl k jeskyni. Byl to pohřební průvod! Vůz táhli dva oři a za ním šli ozbrojení muži, kteří vedli ve svém středu mnoho žen a dívek. Před jeskyní se průvod zastavil. V její předsíni, sporým denním světlem magicky osvětlené, byla zřízena hranice a vedle ní kamenný oltář. Pak byla mrtvola i s vozem položena na hranici a vše zapáleno. Oheň s praskotem vzplanul a osvětlil hroznou a krutou scénu, která následovala. Ženy a otroci byli odvlečeni dovnitř, oloupeni o šperky, povražděni, některým byly uťaty ruce, jiným rozpolcena hlava a vraždění neustalo, dokud nebyly všechny oběti usmrceny.“ Tak se podle představ Jindřicha Wankela, lékaře a zapáleného archeologa, dostaly do Býčí skály lidské ostatky, které tu nalezl v roce 1872.
Čtyřicet koster leželo, jako by je tam někdo poházel. Některým chyběla hlava, jiným ruce a nohy. Mezi lidskými kostrami byly i kosti dvou koní, hromádky zuhelnatělého obilí a velké množství ozdobných předmětů. Wankel se probíral nalezenými bronzovými náramky, skleněnými i jantarovými perlami a jeho fantazie pracovala na plné obrátky. Později archeologové jeho objev přehodnotili, protože se zjistilo, že kosti žen nepatřily jen mladým dívkám.
Archeologové dodnes nevědí, co se ve skále vlastně odehrálo. Existuje sice několik teorií, ale ty si navzájem i odporují. Spekulovalo se, že tu mohlo být povražděno několik ukrytých rodin, ale také se uvažovalo o velmi nepravděpodobném výbuchu plynu a následném zřícení části skalního stropu. Objevila se rovněž hypotéza o skupině zámožných prospektorů železné rudy či obchodníků, kteří byli v jeskyni pobiti. V současné době se prosazuje další hypotéza, která také vysvětluje, proč se u koster našla obrovská žářiště: Jeskyně Býčí skála mohla dlouhodobě sloužit jako kultovní místo pro obyvatelstvo ze širokého okolí. A s posvátnou funkcí pak souvisela i obří kovárna. Podobné ritualizované výroby kovů při chrámech jsou známy například ze Středomoří.
Za co může býček
Zatím nejznámější objev je dlouhý 10,1 centimetru a vysoký 11,3 centimetru. Jde o bronzovou sošku býčka, který má v hlavě rourovitý otvor, jímž zřejmě byla prostrčena skleněná tyčinka, aby oči působily co nejpřirozeněji. Našli ji bratranci Felklové spolu s dalšími artefakty. Byl to právě tento býček, který inspiroval Jindřicha Wankela, aby s dělníky začal prokopávat jeskyni, a přivedl ho k nálezu velkého množství kosterních pozůstatků. Kdo chce vidět býčka a další nálezy z té doby, musí za nimi do Přírodovědně historického muzea ve Vídni.
K samotnému Wankelovi se býček dostal až tři roky poté, co jej bratranci Felklové objevili. Wankel se domníval, že tvůrce býčka se inspiroval egyptským božským býkem Apisem. Samotný název Býčí skála je ovšem mnohem starší. Snad souvisí s pověstmi, že se ve skále objevoval ohnivý býk. Jiné pověsti pak mluví o tajemném procesí, které ze skály někdy po nocích vychází, aby se znovu vracelo, nebo samozřejmě i o pokladech.
Ostatně na nálezy byla Býčí skála vždy bohatá. Lákala archeology po celá staletí. Nejstarší doložený výzkum provedl v roce 1669 brněnský lékař Jan Ferdinand Hertod z Todtenfeldu, který se zajímal také o podzemí dalších moravských jeskyní. Když v 18. století nechal z jeskyně majitel panství kníže Alois z Lichtenštejna těžit písek, nacházeli dělníci při prosévání úlomky keramiky a kostí, svědčící o dávném osídlení tohoto místa. Bylo už pak jen shodou náhod, že lékařem v dolech byl právě amatérský archeolog Jindřich Wankel.
Mnoho ztracených pokladů
Druhý největší jeskynní systém v republice je dlouhý třináct kilometrů a je tvořen Rudickým propadáním, Býčí skálou a Barovou jeskyní. Jeskyně jsou od ponoru Rudického propadání až po vývěr Jedovnického potoka v Josefovském údolí propojeny vodními sifony, které velmi zajímají speleopotápěče. Průzkum podzemních prostor vyplněných vodou pokračuje i v současné době.
Těžko si ale představit, že by takovéto jeskyně lidem sloužily pouze jako úkryt nebo místo k náboženským rituálům. Mnoho nálezů nenávratně zmizelo kvůli snaze lidí přijít nějak k penězům. Nalezené kosti pradávných zvířat třeba využívali v 16. století mastičkáři k výrobě údajně léčivých mastí a substancí. V 19. století se kosti dodávaly do továrny na výrobu kostního uhlí (spodia) pro rájecký cukrovar. Ten ho používal k filtraci cukerných roztoků.
Podobně na tom byly třeba hlíny z archeologicky cenné jeskyně Výpustek, které byly bohaté na fosfáty, a proto se intenzivně využívaly pro výrobu fosfátových hnojiv. Zvesela se těžilo i na Býčí skále. Kníže Lichtenštejn tu dobýval písek, i když nalezené střepy a kosti naznačovaly, že jde o oblast vhodnější spíše pro archeologické bádání.
Dvacáté století přineslo mimo jiné dvě světové války; druhá se dotkla i Býčí skály. Nacisté ji ke konci druhé světové války využívali jako tajnou podzemní továrnu. Protože se obávali záplav, vystříleli část chodeb, odstranili některé skalní výběžky a podlahu zarovnali betonem. Smutné je, že jím zalili i místa, kde kdysi prováděl své výzkumy Jindřich Wankel. Není vyloučeno, že pod betonem zůstaly některé cenné archeologické artefakty. Nenávratně také zmizely nálezy, které byly během těchto úprav objeveny.
Uran v podzemí
Takzvané Rudické propadání se vyznačuje ještě jednou zvláštností. „Jeskyně Býčí skála má neobvykle zvýšený obsah uranu,“ konstatují autoři Jindřich Štelcl, Jan Surý a Daniel Sas ve svém pojednání, kde hodnotí přirozenou radioaktivitu této lokality. A Býčí skála není jediná. Císařská jeskyně nedaleko Ostrova u Macochy – využívá zvýšené radioaktivní pozadí ke speleoterapii – jeskynní léčbě. Gamaspektrometrická měření obsahů přirozených prvků (draslíku, uranu a thoria) ukázala, že na výskyt radioaktivity mají zásadní vliv hlíny. Jak ale uvedli pánové Štelcl a Zimák, nejde o hodnoty, které by negativně ovlivňovaly okolí nebo zdravotní stav personálu.
Moravský kras už odhalil spoustu svého tajemství a vydal ze svého podzemí statisíce nálezů. Většina je v Moravském zemském muzeu. „Jenom z jeskyně Kůlny to možná bude přes sto tisíc nálezů lidských artefaktů a zvířecích kostí,“ říká Mgr. Petr Neruda, PhD, kurátor ústavu Anthropos Moravského zemského muzea.
A přesto Býčí skála dál překvapuje novými objevy. Kdo ví, jaké nás ještě čekají.
Unikátní prsten
Při zkoumání železných předmětů z Býčí skály se největší pozornosti těšil malý dutý prstenec o vnějším průměru 43 mm a vnitřním 20 mm. Jindřich Wankel zastával názor, že vznikl odlitím, což by znamenalo naprosto unikátní doklad znalosti této technologie v tak dávné době. V odborné literatuře byla na toto téma vedena vleklá diskuse. Metalografické rozbory, opakované v odstupech mnoha let, ale zatím potvrdily střízlivější předpoklad, že prstenec byl vykován z měkké oceli.
I tak však jde o skvělý důkaz umné kovářské práce, a zároveň je to i doklad toho, že mnohé otázky a otazníky z archeologických výzkumů lze řešit jen za pomoci metod moderních exaktních věd. Ani v případě tohoto prstenu nemusí být současné odpovědi definitivní.
JINDŘICH WANKEL (1821–1897)
l „Byl postavy vysoké, poněkud dopředu nachýlené, vysokého čela,“ popsal ho archeolog Jan Knies, když se s ním 19. srpna 1880 sešel, aby spolu zkoumali podzemí Moravského krasu.
l Narodil se 15. července 1821 v Praze.
l Byl lékařem, archeologem a speleo-
logem. Medicínu studoval na Karlově univerzitě, ale promoval ve Vídni.
l Své lékařské znalosti uplatnil při ošetřo-
vání raněných na pražských barikádách v revolučním roce 1848. O pouhý rok později začal působit v Blansku jako hutní lékař a zároveň se plně věnoval své velké zálibě – archeologii.
l V roce 1850 založil v Blansku 1. kenozoické labora-
torium na světě, v němž sestavil první kostru jeskynního medvěda a vystavil ji v rájeckém zámku.
l V jeskyních Moravského krasu si na své konto připsal mnoho archeologických objevů. Světovou proslulost získal objevem velkého pohřebiště v Býčí skále, které vešlo ve známost jako „halštatský pohřeb“.
l Výsledky svých badatelských aktivit prezentoval na světovém fóru jak formou přednášek, tak tiskem. V roce 1988 jej dánský biolog Japetus Steenstrup označil za „otce prehistorie rakouské“.
l Zemřel 5. dubna 1897 v Olomouci.
KAREL ABSOLON (1877–1960)
l „Profesor Karel Absolon bezpochyby patřil k nejpřednějším a ve světě nejznámějším zástupcům naší předválečné vědy,“ píše se na stránkách Moravského zemského muzea o muži, který se narodil 16. 6. 1877 v Boskovicích.
l Sotva pětiletý přišel o otce a možná to bylo příčinou, proč se mu vzorem stal dědeček Jindřich Wankel. Oba sdíleli zálibu v jeskynní fauně a oba se zásadním způsobem zasloužili o archeologický průzkum jeskyní Moravského krasu.
l Absolon zahájil v roce 1899 studium přírodních věd a geografie na filozofické fakultě pražské univerzity: nejprve se zajímal o jeskynní faunu a znalosti zhodnotil v množství publikací (mimo jiné v The Illustrated London News) a přednáškách pro laickou i odbornou veřejnost.
l Roku 1908 nastoupil jako kustod zoologických sbírek do Moravského muzea v Brně. Prozkoumával paleontologické lokality v Dolních Věstonicích (1925 objev Věstonické Venuše) a sídliště lovců sobů v jeskyni Pekárna (Moravský kras) a zásadním způsobem se zasloužil o otevření podzemní plavby z Macochy do Pustého žlebu.
l V posledních letech života se vrátil k jeskynní fauně, zpracovával své poznámky k balkánské jeskynní zvířeně. Současně připravoval světový atlas chvostoskoků a několik dalších děl.
l Zemřel 6. října v Brně.
Nejen Býčí skála
l Býčí skála je zřejmě nejznámější jeskyní Moravského krasu, ale rozhodně není jediná. Nesčetné nálezy archeologické i paleontologické pocházejí i z dalších jeskyní.
l Například v jeskyni Výpustek ve střední části Moravského krasu bylo objeveno paleolitické magdalenienské osídlení a byly zde nalezeny kosti medvěda jeskynního či hyeny jeskynní. Ostatně o nálezech prehistorických zvířat svědčí i názvy některých částí jeskyně, jako například Lví či Medvědí síň.
l Archeologické nálezy byly učiněny mimo jiné ve dnes zpřístupněných Sloupsko-šošůvských jeskyních a v Balcarce. l Populární jsou i jeskyně Punkevní a Kateřinská.
